Diskutovány jsou tři drobné nálezy z Čech připisované tzv. köttlašské kultuře, resp. karantanskému okruhu. U náušnic či ozdob hlavy z Lékařovy Lhoty (okr. České Budějovice) a Nových Dvorů (okr. Beroun), pocházejících asi z desetiletí kolem půle 9. stol., je uvedený původ pravděpodobný, při jejich přenosu do Čech se uplatnila trasa Podunajím. Naproti tomu u malé hlavice se zbytkem dříku z Libice (okr. Nymburk) se uvažovaná souvislost s emailovanými ozdobami mladší köttlašské kultury zřetelněji neprojevuje. and On the origin of several early medieval finds in Bohemia. The work discusses three small finds from Bohemia previously attributed to the Köttlach culture, or the Carantanian cultural sphere. Such probable origin is presented for earrings or head decorations from Lékařova Lhota (České Budějovice distr.) and Nové Dvory (Beroun distr.); the finds likely date to the middle of the 9th century and were probably brought to Bohemia along the Danube Valley route. On the other hand, a small capital with the remnants of a stem from Libice (Nymburk district) did not demonstrate the speculated connection with the enamelled ornaments of the Late Köttlach culture.
V době vikinské platilo za obvyklý pohřební ritus uložení těla do mohyly spolu s pohřebními dary. Ve staroseverské literatuře nacházíme jako výrazný a poměrně častý motiv vyprávění o vykrádání mohyl (haugbrot), při němž dochází obvykle k zápasu s pohřbeným „nemrtvým“ (draugr, haugbúi). Nicméně zdaleka ne všechny příběhy o revenantech prezentují tento nepřátelský rozměr. Na základě pokrevních či přátelských svazků mohou revenanti být živým prospěšní zcela dobrovolně. Ani jedno z obou pojetí vztahu mezi živými a mrtvými není archeologicky prokazatelné, nicméně na základě rozboru literárních pramenů (především islandských rodových ság a ság o dávnověku) lze částečně rekonstruovat staroseverskou představu o tom, co mrtví mohou živým nabídnout a co lze od nich získat. V závěru autoři shrnují různé typy přínosu mrtvých a navrhují religionistickou koncepci mohyly jako hranice mezi světem živých a světem mrtvých. and The usual burial rite of the Viking Age was inhumation in a burial mound accompanied by valuable gravegoods. The Old Norse literature strikingly often makes reference to robbing grave mounds (haugbrot) and fighting the buried „undead“ (draugr, haugbúi). Some other tales of revenants present a more friendly attitude towards the living visitor. When they have a cognate or sworn relationship, the revenants can be voluntarily beneficent to the living. Neither of these notions of relations between the living and the dead can be proven archeologically, but the analysis of the family sagas and the legendary sagas (íslendingaso˛ gur and fornaldarso˛ gur) provides partial reconstruction of the Old Norse concept of what the dead can offer to the living and what can be gained from them. The conclusion sums up the types of contributions from the tombs and the authors suggest an understanding of the burial mound as a boundary between the realm of the living and the realm of the dead.