Základní ideou dekompresivní kraniektomie (DK) je chirurgické řešení konfliktu vzrůstajícího nitrolebečního obsahu s pevným objemem kostní schránky. Zvětšený nitrolebeční obsah je většinou představován edémem mozku při nejrůznějších patologických stavech. Přestože DK zažívá v posledních letech renesanci a objevily se důkazy o její účinnosti, její použití není dosud paušálně akceptováno. Nejčastější indikací DK je kraniocerebrální poranění. Důkazy o její efektivitě jsou však limitované. Jsou očekávána data o účinnosti sekundární DK u nemocných s refrakterní nitrolebeční hypertenzí po selhání konzervativní léčby. Provedení bifrontální sekundární dekomprese ještě před vyčerpáním konzervativní léčby nepřináší nemocným s difuzním poraněním benefit. Postavení primární DK u akutního subdurálního hematomu je testováno v randomizované studii. Nejsilnější důkazy o efektivitě DK jsou u nemocných s maligním hemisferálním infarktem, přesto frekvence operace stále neodpovídá incidenci maligního hemisferálního infarktu. DK by měla být zvážena u nemocných s trombózou mozkových splavů a refrakterní nitrolebeční hypertenzí, kteří mohou z operace profitovat i při oboustranné mydriáze. DK s evakuací nebo bez evakuace hematomu může snížit mortalitu nemocných s expanzivním supratentoriálním intracerebrálním krvácením, kteří jsou v bezvědomí nebo mají refrakterní nitrolebeční hypertenzi. Dekomprese může přinést benefit selektované podskupině nemocných se subarachnoidálním krvácením, její použití však není v současných doporučeních specifikováno., The fundamental idea behind decompressive craniectomy (DC) is a surgical solution to the conflict of an increasing intracranial content within the fixed-volume intracranial cavity. The expanding intracranial content is caused by brain edema caused by a variety of pathologies. In spite of DC renaissance over the recent years and some evidence of its effectiveness, its use is not yet generally accepted. Traumatic brain injury is by far the most frequent indication for DC. However, the evidence of its effectiveness is limited. Data on the role of secondary decompression in patients with refractory intracranial hypertension after conservative treatment failure are expected to be released soon. Bifrontal early DC is not superior to medical management in patients with diffuse traumatic injury. Primary decompression in patients with acute subdural haematoma has been investigated in a randomized trial. The most conclusive evidence is in patients with malignant middle cerebral artery infarction. In spite of this, the surgery is still underutilized and the frequency of its use does not correspond with the incidence of malignant infarction. When decompression is performed within 48 hours of stroke onset in patients younger than 60 years, it reduces mortality and improves functional outcome. DC is also a lifesaving procedure in patients over 60 years of age for whom it improves chances of survival without total dependency. Decompression should be considered in patients with cerebral venous thrombosis that causes intractable intracranial hypertension. Furthermore, patients with bilateral mydriasis can also profit from the procedure. DC with or without hematoma evacuation might reduce mortality in patients with large supratentorial intracerebral hemorrhage who are in coma or have refractory intracranial hypertension. Even though the DC can be effective in selected subgroups of patients with subarachnoid hemorrhage, current guidelines, do not specify the role of decompression in these patients. Key words: decompressive craniectomy – indications – traumatic brain injury – malignant infarction – subarachnoidal hemorrhage – intracerebral hemorrhage – cerebral venous thrombosis The author declares he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and J. Mraček
Výsledky na bázi dat Národního onkologického registru ČR z období 1976–2005 uvádí: a) Z 125 262 primárních novotvarů (52,1 % mužů, 47,9 % žen) bylo evidováno v časných klinických stadiích 37,1 % nádorů u mužů a 46,6 % u žen, v pokročilých stadiích 9,3 % u mužů a 9,5 % u žen. Neznámá stadia převažovala nad ostatními stadii až do roku 1994. Za celé období převažovali muži ve stadiu IV nad ženami. Nejvíce časných stadií se vyskytlo v Praze, pokročilých stadií v kraji Plzeňském. Po vyloučení neznámých stadií bylo z 54 187 duplicit u mužů 63,8 % v časných stadiích, u žen 71,3 %, v pokročilých stadiích u mužů 18,4 % a 15,8 % u žen. Z ostatních 10 292 multiplicit bylo 16,2 % časných stadií u mužů a 11,7 % u žen, v pokročilých stadiích 1,6 % u mužů a 1,2 % u žen. b) Z 165 050 následných novotvarů (54,4 % mužů, 45,6 % žen) – u případů po primárních stadiích I a II. bylo evidováno 21,7 % časných klinických stadií u mužů a 27 % u žen, 5 % pokročilých stadií u mužů a 6 % u žen – u případů po primárních stadiích III a IV bylo evidováno 2,5 % časných stadií u mužů a 3,2 % u žen, 1,8 % pokročilých stadií u mužů a 2,2 % u žen. Pozoruhodných bylo u mužů 12 418 následných nádorů v pokročilých stadiích (13,8 % ze všech 89 796 následných), u žen 10 189 (13,5 % ze všech 75 254 následných) po primárních nádorech stadia III a IV. Mezi následnými pokročilými stadii převažovalo – u mužů 36,9 % nádorů trávicích a 33,1 % dýchacích cest, 10,3 % pohlavních orgánů, 8,1 % močových cest – u žen 37 % nádorů trávicích cest, 21 % prsů, 17,2 % rodidel, 12,8 % dýchacích a 4,5 % močových cest. Je varující, že z vícečetných onemocnění byl každý sedmý nádor gastrointestina u mužů a pátý u žen po primárním novotvaru zjištěn v některém pokročilém klinickém stadiu. c) Ze 41 161 přežívajících k 17. 10. 2007 bylo 54,7 % časných stadií u mužů a 58 % u žen, 5 % pokročilých stadiích u mužů a 5,2 % u žen, neznámých stadií 40,3 % u mužů a 36,9 % u žen. Z 84 101 zemřelých bylo 30 % časných stadií u mužů a 39,8 % u žen, 11 % pokročilých stadií u mužů a 12,1 % u žen, neznámých stadií 59 % u mužů a 48,1 % u žen. Z výsledků lze doporučit, aby přehledy vícečetných diagnóz a jejich stadia se staly součástí ročních statistických přehledů novotvarů u české populace., The results based in the Czech Cancer Registry in 1976–2005: a) Of the 125,262 primary neoplasms (52.1 % males, 47.9 % females) there were registered 37.1 % of early clinical stages in males and 46.6 % in females, 9.3 % of advanced stages in males and 9.5 % in females. Unknown stages prevailed over the other stages until 1994. The cancers of stage IV prevailed in males during the total period. The most of early stages were in Prague, of advanced stages in Pilsen region. After exclusion of unknown stages, there were of 54,187 duplicities 63.8 % cases of early stages in males and 71.3 % in females; 18.4 % of advanced stages in males and 15.8 % in women. Of other 10,292 multiplicities there were 16.2 % of early stages in males and 11.7 % in females, 1.6 % of advanced stages in males and 1.2 % in females. b) Of the 165,050 subsequent neoplasms (54.4 % males, 45.6 % females) – in cases following the primary stages I and II there were registered 21.7 % of early stages in males and 27 % in females, 5 % of advanced stages in males and 6 % in females, – in cases following the primary stages III and IV there were registered 2.5 % of early stages in males and 3.2 % in females, 1.8 % of the advanced stages in males and 2.2 % in females. There were uncommon the number of 12,418 subsequent tumors of advanced stages in men (13.8 % of total 89,796 subsequent ones) and 10,189 in women (13.5 % of total 75,254 subsequent ones), following the primary cancers of stages III, IV. Between these subsequent and advanced stages predominated – in males 36.9 % cancers of gastrointestinal and 33.1 % respiratory tract, 10.3 % genital organs, 8.1 % urinary tract, – in females 37 % cancers of gastrointestinum, 21 % breast, 17.2 % genital organs, 12.8 % respiratory and 4.5 % urinary tract. It is worrying that of total multiple cases every the seventh gastrointestinal cancer in males and the fifth in females were detected at any advanced clinical stages after primary cancer. c) Of 41,161 survived up to October 2007 there were 54.7 % of early stages in males and 58 % in females, 5 % of advanced stages in males and 5.2 % in females, unknown stages 40.3 % in males and 36.9 % in females. Of 84,101 deaths there were 30 % of early stages in males and 39.8 % in females, 11 % of advanced stages in males and 12.1 % in females, unknown stages 59 % in males and 48.1 % in females. The results can be suggested to list the multiple neoplasms and their clinical stages in the annual statistical reports of cancers in the Czech population., Edvard Geryk, Petr Dítě, Jan Trna, Jiří Kozel, Milan Konečný, and Lit.: 30
Cíl: Zhodnotit efektivitu ambulantního pleopticko‑ortoptického cvičení doplněného o domácí rehabilitaci za pomoci speciálně upraveného softwaru u pacientů s náhle vzniklou okohybnou poruchou a diplopií. Soubor a metodika: Soubor tvořilo 86 dospělých pacientů (33 rehabilitujících – studijní skupina, 53 nerehabilitujících – kontrolní skupina) s náhle vzniklou okohybnou poruchou a diplopií. Příčinou okohybné poruchy byla cévní mozková příhoda, kraniocerebrální poranění nebo vaskulární onemocnění. U všech pacientů bylo provedeno komplexní oční a ortoptické vyšetření s objektivizací okohybné poruchy a diplopie na Lancasterově a Hessově plátně. Sledovací doba byla u obou skupin v intervalu 3–6 měsíců. Výsledky: Průměrné procentuální zlepšení horizontální úchylky šilhání u pacientů s postižením n. VI na jednom oku bylo 96,8 % (p ≤ 0,01) ve studijní skupině, 28,1 % (p ≤ 0,00001) v kontrolní skupině, s postižením n. III a n. IV na jednom oku 73,7 % (p ≤ 0,0008) ve studijní skupině, 36,3 % (p ≤ 0,05) v kontrolní skupině. Průměrné procentuální zlepšení vertikální úchylky šilhání u pacientů s postižením n. III a n. IV ve studijní skupině bylo 43,5 % (p ≤ 0,002), v kontrolní skupině 19,9 % (p ≤ 0,04). Závěr: Studie prokázala vyšší procentuální zlepšení velikosti úchylky šilhání a deficitu hybnosti u dospělých rehabilitujících pacientů ve srovnání se spontánní částečnou úpravou okohybné poruchy u pacientů bez léčby. Domácí rehabilitace za pomoci speciálně upraveného softwaru se jeví jako vhodný doplněk ke klasické léčbě ve formě pleopticko‑ortoptických cvičení, která mají nezastupitelné místo v rehabilitaci okohybných poruch nejrůznější etiologie., Aim: To evaluate efficacy of pleoptic and orthoptic therapy combined with a home rehabilitation program with a support of a specifically‑developed software in patients with ocular motility disorder and diplopia. Methods: Our study involved 86 adult patients with ocular motility disorder and diplopia (33 with rehabilitation – a study group, 53 without any rehabilitation – a control group). The causes of ocular motility disorders included cerebrovascular accident, craniocerebral trauma and vascular disease. A comprehensive ophthalmological and orthoptic examination were performed in all patients. The Hess‑Lancaster screen tests were performed to objectify ocular motility disorder with diplopia. Follow‑up period ranged between 3 and 6 months in both groups. Results: The mean improvement of horizontal deviation in patients with the sixth cranial nerve palsy on one eye was 96.8% in the study group (p ≤ 0.01) and 28.2% in the control group (p ≤ 0.00001), and it was 73.7% in the study group (p ≤ 0.0008), 36.3% in the control group (p ≤ 0.05) in patients with the third and fourth cranial nerve palsy on one eye. The mean improvement of vertical deviation was 43.5% in the study group (p ≤ 0.002), 19.9% in the control group (p ≤ 0.04). Conclusion: This study demonstrates greater improvement of deviation and ocular motility deficit in adult patients who underwent the pleoptic and orthoptic therapy combined with a home rehabilitation program. Key words: paralytic strabismus – diplopia – conservative treatment – rehabilitation The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and L. Pražáková, J. Timkovič, R. Autrata, P. Rezek, P. Novák, L. Bláhová
Cílem této studie bylo stanovit prognózu psychologického distresu u pacientek s karcinomem prsu po primární onkologické léčbě pomocí biologických a psychologických proměnných. Skupina hodnocených pacientek zahrnovala 98 starších pacientek po léčbě karcinomu prsu (ve středním věku 65 let), které vyplnily dotazník SVF 78 (detekce způsobů zvládání stresu), dotazník NEO-FFI (detekce osobnostních rysů), dotazník SCL-90 (zjišťování psychopatologie) po dokončení léčby, a další retrospektivně po diagnóze. Stupnice SAS (měření stupně úzkosti) byla vyplněna menším počtem pacientek. Údaje o faktorech souvisejících s karcinomem a léčbou byly získány z lékařských záznamů. V rámci této studie byl psychologický distres měřen metodou SCL-90 pomocí indexu celkové závažnosti Global Severity Index (GSI) a indexu zátěže pozitivních příznaků Positive Symptom Distress Index (PSDI). Kvantifikace vztahu mezi biologickými a psychologickými prediktory a GSI a PSDI jakožto závislými proměnnými byla vyhodnocena pomocí lineárních regresních modelů s jednou proměnnou i více proměnnými. Po diagnóze a po jednom roce primární léčby byly sledovány hladiny C-reaktivního proteinu. Nejlepší model predikce GSI po léčbě byl zjištěn lineární regresí s více proměnnými jakožto kombinace prediktorů GSI, hladiny CRP a přívětivosti (podškála NEO-FFI) v době diagnózy, v níž R2 = 76,6 %. Nejlepší model predikce PSDI po léčení sestával z hodnoty PSDI, prvku sebeobviňování SVF 78 a stadia nemoci (IV. oproti nižším) v době diagnózy při R2 = 53,9 %. Začlenění celkového hrubého skóre metody SAS do modelů s více proměnnými pro predikci GSI a PSDI způsobilo nárůst hodnoty R2 (ze 71,5 % na 85,0 % a 46,0 % na 65,1 %). Biologické i psychologické prediktory se prokázaly jako významné a vhodné pro predikci psychologického distresu u starších pacientek s karcinomem prsu po dlouhodobém onkologickém léčení. Klíčová slova: C- reaktivní protein – starší přežívající s karcinomem prsu – multivariantní lineární regrese – psychoneuroimunologie – predikce psychologického distresu– retrospektivní studie, The aim of this study was to determine the prognosis of psychological distress in breast cancer survivors after primary oncological treatment using biological and psychological variables. The test group consisted of 98 elderly breast cancer survivors (median age was 65 years) who completed the SVF 78 questionnaire (coping styles measures), NEO-FFI questionnaire (personality traits measures), SCL-90 questionnaire (psychopathology measures) completing treatment and another retrospectively at diagnosis. The SAS scale (anxiety measures) was completed by a lower number of patients. Data on tumour-related factors and treatment were obtained from medical records. Within the scope of this study, psychological distress was measured via the SCL-90 method using Global Severity Index (GSI) and Positive Symptom Distress Index (PSDI). Quantification of the relationship between biological and psychological predictors and GSI and PSDI as dependent variables was estimated using both univariate and multivariate linear regression models. C-reactive protein levels were monitored at diagnosis and one year after primary treatment. The best model for the prediction of GSI after treatment was identified by multivariate linear regression as the combination of GSI, CRP level and agreeableness (NEO-FFI subscale) predictors at the time of diagnosis in which R2 = 76.6 %. The best model for predicting PSDI after treatment consisted of PSDI, the self-accusation component of SVF 78 and the stage of the disease (IV vs lower) at the time of diagnosis with R2 = 53.9 %. Incorporating the total raw score of the SAS questionnaire into the multivariate models for prediction of GSI and PSDI caused an increase in R2 (71.5 % to 85.0 % and 46.0 % to 65.1 %), respectively. Both biological and psychological predictors proved significant and suitable for psychological distress prediction in elderly breast cancer survivors after long-term oncological treatment. Key words: C-reactive protein – elderly breast cancer survivors – multivariate linear regression – psychoneuroimmunology – psychological distress prediction – retrospective study, and Kateřina Skřivanová, Tomáš Svěrák, Dagmar Brančíková, Jiří Jarkovský, Klára Benešová, Ľubomíra Anderková, Nela Elfmarková, Hana Peterková, Marcela Bendová, Luboš Minář, Eva Holoubková, Jan Nedvěd, Markéta Protivánková, Ladislav Dušek
Objective: The study aimed to evaluate plasma adiponectin (ADP), adipocyte fatty acid binding protein (A-FABP) and fibroblast growth factor 21 (FGF 21) levels as potential predictors of severity of acute pancreatitis (AP) in day 4 after admission. Simultaneously, the classical proinflammatory makers were analysed as well. Settings: Department of Clinical Biochemistry and 2nd Department of Internal Medicine, Faculty Hospital Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc, Czech Republic; Hospital Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek, Czech Republic. Study design: The study was conducted in subjects with acute pancreatitis (n = 84, 37 females, 47 males). The analyses were performed in the groups according to the mild/severe classification of AP, and partly in the computed-tomography severity index (CTSI) score subgroups. Results: From adipokines, only FGF 21 tended to be higher in the severe AP subgroup in day 4. The multiple regression analysis revealed a positive association of A-FABP with procalcitonin (PCT), whilst FGF 21 was associated positively with ADP and negatively with C-reactive protein (CRP) in patients with the severe AP. The receiver-operator characteristics (ROC) analysis confirmed that not adipokines, but only CRP and interleukin 6 (IL-6) were suitable as potential predictors of the disease severity. The cut-off values were established for both parameters: 100 mg/L for CRP and 37 ng/L for IL-6, with negative predictive values (NPV) 96 % and 92 %, and positive predictive values (PPV) 39 % and 29 %, respectively. Conclusion: The role of ADP, A-FABP and FGF 21 has been limited in a prediction of the disease severity in day 4 after admission, while CRP and IL-6 might be useful to exclude a severe AP., Cíle studie: Studie byla zaměřena na vyhodnocení sérových hladin adiponektinu (ADP), adipocytárního proteinu vázajícího mastné kyseliny (A-FABP) a fibroblastového růstového faktoru 21 jako potenciálních prediktorů závažnosti akutní pankreatitidy (AP) 4. den po přijetí. Současně byly stanoveny vybrané klasické prozánětlivé markery. Název a sídlo pracoviště: Oddělení klinické biochemie a II. interní klinika Fakultní nemocnice Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc; Nemocnice Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek. Materiál a metody: Studie byla provedena u pacientů s akutní pankreatitidou (n = 84, 37 žen, 47 mužů). Laboratorní markery byly měřeny v podskupinách podle klasifikace lehká/ těžká AP, a částečně také v podskupinách vytvořených na základě CTSI (computed-tomography severity index) skóre. Výsledky: Ze sledovaných adipokinů měl u pacientů s těžkou AP pouze FGF 21 tendenci k vyšším hladinám v den 4 po přijetí. Za pomoci mnohočetné regresní analýzy byla zjištěna pozitivní asociace A-FABP s prokalcitoninem (PCT), zatímco FGF 21 asocioval u těžké AP pozitivně s ADP a negativně s C-reaktivním proteinem (CRP). ROC (receiver-operator characteristics) analýza potvrdila, že pouze CRP a interleukin 6 (IL-6) jsou využitelné jako potenciální prediktory závažnosti onemocnění. Pro oba parametry byly stanoveny cut-off hodnoty: 100 mg/l pro CRP a 37 ng/l pro IL-6, s negativními prediktivními hodnotami (NPV) 96 % a 92 %, a s pozitivními prediktivními hodnotami (PPV) 39 % a 29 %. Závěr: Ve studii jsme zjistili, že hladiny ADP, A-FABP a FGF 21 nejsou vhodnými parametry pro predikci tíže AP 4. den po přijetí. Naopak stanovení CRP a IL-6 v tento den by mohlo být vhodné zejména pro vyloučení těžké akutní pankreatitidy., Novotny D., Malina P., Krumpholcova P., Tozzi I., Prochazka V., and Literatura
Cíl: Cílem práce je poukázal na možnosLi diagnosLiky sakroileitidy jako jedné z prvotních známek chronického zánětlivého onemocnění skeletu, typu ankylozující spondylitidy (AS) či jiného onemocnění z kategorie séronegativních spondylartritid (SpA). Nezpochybnitelnou roli v diagnostice časných stadií hraje magnetická rezonance (MR), která je schopna časně zobrazit přítomnost revmatoidního zánětu v oblasti sakroiliakálních kloubů (SI), a to v tzv. preradiologickém období, kdy ostatní diagnostické metody (CT a RTG) zatím žádné změny nedetekují. Předpokládáme, že v určitých stadiích onemocnění a také v závislosti na věku vyšetřovaných pacientů ztrácí MR svou výsadní roli a může být zdrojem falešně negativních nálezů, a proto se snažíme navrhnout optimálnější protokol vyšetření v závislostí na věku. Metodika: Zkoumali jsme 82 MR vyšetření SI kloubů, zaměřili jsme se na přítomnost edému kostní dřeně v subchondrální kosti jako známky aktivního zánětu a zároveň na přítomnost kostních změn. V případě pozitivního nálezu edému kostní dřeně jsme dále hodnotili rozsah edému, rozdělili jsme do čtyř kategorií: O - žádný edém, 1 - edém postihující méně než 1/3 rozsahu subchondrální kosti, 2 - edém postihující 1/3-2/3 rozsahu subchondrální kostí, 3 - rozsáhlý edém postihující více než 2/3 rozsahu subchondrální kosti. Hodnotili jsme oba SI klouby, každý samostatně a započítávali jsme vždy vyšší hodnotu. Výsledky: Naše zkušenosti ukazují, že MR je suverénní diagnostickou metodou potvrzující přítomnost revmatoidního zánětu v oblasti SI kloubů v časných stadiích zánětlivého postižení a především v nižších věkových kategoriích. Potvrdili jsme náš předpoklad, že MR ve věkové kategorii nad 35 let (35+) již ztrácí svou suverénní roli v diagnostice SpA a může být zdrojem falešně negativního nálezu, protože přítomnost kostních změn při absenci edému kostní dřeně může vést hodnotícího radiologa falešně k diagnóze artrózy. Prokázali jsme, že ve věkové kategorii 35+ je edém subchondrální kosti málo častým nálezem, a pokud se vyskytuje, je spíše menšího rozsahu. Naopak pravidelně se objevují kostní změny a navíc se v této věkové kategorii již běžně objevují artrotické změny na kloubech, které působí diferenciálně diagnostické rozpaky. Závěr: Na základě našich zkušeností navrhujeme u pacientů s podezřením na sakroileitidu ve věkové kategorii 35+ používat jako metodu první volby nativní CT SI kloubů., Aim: To refer about the posibility of diagnosis of sacroiliitis, which is one of the first signs of chronical inflammatory disease of the skeleton, the type ankylosing spondylitis (AS) or other diseases from the group of seronegative spondyloarthritis (SpA). An important role in the diagnosis plays magnetics resonance (MR), which can assess early the presence of rheumatoid inflammations in the sacroiliac joints (SI), primarily in the so called preradiological period, even when other metods (CT, RTG) do not detect any changes. We supposed, that in some stages of disease and according to the age of examined people MR loses its sovereign role in diagnosis and may cause false-negative findings and therefore we try to propose more optimal protocol testing depending on the age of the pacient. Methods: We evaluated 82 MR examinations of SI, focused on the presence of bone marrow edema in subchondral bone as evidence of active inflammation and also the presence of bone changes. In the case of a positive finding of bone marrow edema we evaluated its extent. For this purpose we devided findings into 4 categories : 0 - no edema, 1 - edema affecting less than 1/3 extent of subchondral bone, 2 - edema affecting 1/3 till 2/3 extent of subchondral bone, 3 - edema affecting more than 2/3 of subchondral bone. We evaluated both SI joints separately and we always counted the higher value. Results: Our experience shows that MR is a sovereign diagnosis method which confirms the presence of rheumatoid inflammation in the SI in early stage of inflammatory diseases and especially at lower ages. We confirmed our assumption that MR in the age categories over 35 years loses its sovereign role in diagnosis SpA and can be a source of false-negative results, because the presence of bone changes in the absence of bone marrow edema can falsely lead the radiologist to diagnose arthrosis. We have shown that in the age category over 35 years subchondral bone edema is a rather rare finding, and if present at all, it is of minor extent. On the contrary, bone changes appear regularly and moreover in this age group arthritic changes commonly occur at the joints, causing differential diagnostic embarrassment. Conclusion: Based on our experience, we in patients with suspected sacroiliitis in the age group 35 years and more to use CT examination of SI as a method of the first choice., Eva Korčáková, Hynek Mírka, David Suchý, and Literatura
Úvod: Cílem studie bylo hodnocení významu Pneumonia Severity Index (PSI) pro predikci 30denní mortality pacientů s komunitní pneumonií (CAP) hospitalizovaných na jednotce intenzivní pneumologické péče (JIP). U pacientů byly hodnoceny komorbidity, komplikace, fyzikální, laboratorní, RTG a mikrobiologické nálezy a jejich vztah k prognóze nemocných. Pacienti a metody: Do studie bylo zařazeno 197 pacientů hospitalizovaných pro CAP na JIP Kliniky plicních nemocí a TBC LF UP a FN Olomouc v letech 2008–2012. U všech pacientů byla hodnocena riziková kritéria dle systému PSI. Výsledky: V celém souboru pacientů s CAP byla průměrná hodnota PSI 115,4 ? SD 30,4 bodů. Z celkového počtu 197 pacientů zemřelo 29 nemocných (14,7 %). Při srovnání skupin zemřelých a přeživších pacientů byly prokázány statisticky významné rozdíly v PSI (průměr ? SD: 137,4; 26,1 vs 111,7 ? 29,6 bodů; p < 0,0001), věku pacientů (průměr ? SD: 76,3 ? 12,9 vs 65,5 ? 14,7 let; p < 0,0001) a výskytu onemocnění srdce (86,2 % vs 67,3 %; p = 0,04) s nejvyšším podílem ICHS (58,6 % vs 38,7 %; p = 0,04). Dále při hodnocení fyzikálních a laboratorních nálezů byla prokázána u zemřelých pacientů oproti přeživším významně vyšší frekvence výskytu tachykardie nad 90/min (51,7 % vs 27,4 %; p = 0,01), tachypnoe > 30/min (37,9 % vs 13,7 %; p = 0,001) a acidózy s pH < 7,35 (27,6 % vs 8,9 %; p = 0,004). Korelační analýza neprokázala statisticky významnou závislost mezi PSI a délkou hospitalizace u přeživších pacientů. U pacientů s infekcí Staphylococcus sp. a Klebsiella pneumoniae byla zjištěna statisticky signifikantně delší doba hospitalizace. Hodnocení souvislosti ostatních sledovaných komorbidit, fyzikálních, laboratorních nálezů a patogenů s mortalitou neprokázalo významné rozdíly. Závěr: Naše studie prokázala, že PSI je významným prediktorem 30denní mortality pacientů s CAP na JIP, ale nekoreluje s délkou hospitalizace ani s nálezem jednotlivých patogenů. Nezávislými negativními prognostickými faktory u pacientů s CAP jsou věk, výskyt nemocí srdce (zejména ICHS), tachykardie, tachypnoe a acidóza. Výskyt infekce Staphylococcus sp. a Klebsiella pneumoniae se významně podílejí na prodloužení doby hospitalizace. Všechny tyto faktory mohou upozorňovat na potřebu zvýšené péče o pacienty s CAP., Introduction: The aim of this study was to evaluate the prognostic value of Pneumonia Severity Index (PSI) for prediction of 30-day mortality in patients admitted to intensive care unit (ICU) for community-acquired pneumonia (CAP). In patients with CAP, comorbidities, complications, and physical, laboratory, radiological and microbiological findings were evaluated relative to their prognosis. Patient and methods: In the study, 197 patients with CAP, hospitalised at ICU of Department of Respiratory Medicine, University Hospital Olomouc between 2008 and 2012, were enrolled. Risk factors according to PSI were assessed in all patients. Results: In the studied cohort of patients with CAP, mean values of PSI were 115.4 ? SD 30.4 points. Overall, 29 patients (14.7 %) deceased. When comparing deceased and survived patients, statistically significant differences were found in PSI (mean ? SD: 137.4 ? 26.1 vs 111.7 ? 29.6 points, p < 0.0001), age (mean ? SD: 76.3 ? 12.9 vs 65.5 ? 14.7 years, p < 0.0001), incidence of heart diseases (86.2 % vs 67.3 %, p = 0.04) and ischaemic heart disease (58.6 % vs 38.7 %, p = 0.04). Assessment of physical and laboratory findings showed that deceased patients had significantly increased incidence of tachycardia above 90/min (51.7 % vs 27.4 %, p = 0.01), tachypnoe above 30/min (37.9 % vs 13.7 %, p = 0.001) and acidosis with pH < 7.35 (27.6 % vs 8.9 %, p = 0.004) comparing to survived patients. No significant correlation between PSI and the length of hospitalisation in survived patients was observed. In patients with Staphylococcus sp. and Klebsiella pneumoniae infection, longer hospitalisation period was observed. Comparison of other parameters such as comorbidities, physical and laboratory findings, and pathogens showed no significant differences when comparing deceased to survived patients. Conclusion: Our study showed that PSI represents an important predictor of 30-day mortality in patients with CAP at ICU, but does not correlate neither with the length of hospitalisation nor with particular pathogens. Independent negative prognostic factors in CAP were age, incidence of heart diseases (most importantly ischaemic heart disease), tachycardia, tachypnoe and acidosis. Staphylococcus sp. and Klebsiella pneumoniae infection led to longer hospitalisation period. All these factors point out the need for increased care in CAP patients., and Beáta Hutyrová, Petr Jakubec, Zdena Šindelářová, Jana Šubová, Kateřina Langová, Vítězslav Kolek