Respect for patientʼs autonomy is a key requirement of every ethical and legal codes. But what does it mean, autonomy? What concept of autonomy shall we choose? In modern bioethics, two concepts of autonomy dominate. The first is the so-called default theory created by Tom Beauchamp and James Childress, the second is the so-called split-level autonomy theory, sometimes referred to as the theory of authenticity. The first concept is derived from the concept of negative autonomy, the second is the idea of a positive interpretation of this word. The proven thesis of this article is that respect for that patient default autonomy is a necessary but not sufficient condition for an ethical relationship between the doctor and the patient. Respect for patient authenticity on the other hand cannot be a necessary condition for this ethical relationship, but it should be the ideal that a physician should seek to achieve, the moral of aspiration. Choosing one of these two concepts of autonomy has also key impact on the theory of informed consent, which will be proved as well. and Respekt k autonomii pacienta je klíčovým požadavkem plynoucí ze současných etických i právních kodexů. Není však zcela jisté, jaký koncept autonomie má být zvolen. Z toho plyne řada nejasností i pro teorii informovaného souhlasu. V současné moderní bioetice dominují dvě koncepce autonomie. První je tzv. defaultní teorie vytvořená Beauchampem a Childressem, druhá je tzv. teorie stupňovité autonomie, někdy nazývaná jako teorie autenticity. První koncepce je odvozena od koncepce tzv. negativní autonomie, druhá naopak předpokládá pozitivní výklad tohoto slova. Prokazovaná teze tohoto článku je ta, že respekt k tzv. defaultní autonomii pacienta je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou pro etický vztah lékaře a pacienta. Respekt k stupňovité autonomii pacienta naopak nemůže být nutnou podmínkou pro etický vztah lékaře a pacienta, nicméně je klíčem pro dosažení tzv. morálky aspirace, ideálu, který by se měl lékař snažit dosáhnout. Výběr konceptu autonomie má pak zásadní dopady i na teorii informovaného souhlasu.
Studie podává kritický přehled vývoje československého právního diskursu nad spoluvlastnickým předkupním právem (zákonným předkupním právem spoluvlastníků) od počátku 50. let XX. stol. do současnosti, vztahující se k po delší čas diskutované otázce, zdali také bezplatné převody spoluvlastnického podílu mohou být podřazeny uvedenému spoluvlastnickému předkupnímu právu. Spoluvlastnické předkupní
právo má své kořeny ve starším právu ssutí (retraktu), avšak jeho moderní znovuzrození v českém právním řádu je spojeno se švýcarským Civilním zákoníkem (ZGB) z roku 1912. Jeho vlivem došlo postupně kvelké vlně znovuoživení tohoto institutu napříč Evropou: počínaje Tureckem,Lichtenštejnskem a Ruskem, později se rozšířivší do Československa,Maďarska, Jugoslávie, Bulharska, Norska, Německé demokratické republiky, Litvy, Estonska a jiných zemí. Článek se rovněž zaměřuje na argumentační strategie českých odpůrců institutu, včetně jejich zjednodušujícího nálepkování institutu coby „socialistického“, navzdory
jeho dlouhé historii a přestože představuje stabilní součást právního řádu zemí jako Švýcarsko, Španělsko či Norsko, jakož i navzdory skutečnosti, že ještě mnohem více dalších zemí užívá institut pro některé zvláštní právní vztahy (např. v oblasti zemědělského vlastnictví).Převážně technická otázka po vhodnosti či nevhodnosti institutu a jeho případně možného právního tvaru či variet byla v rámci českého odborného diskursu znesnadňována a narušována vnášením vágních ideologických tvrzení. Článek se kloní k názoru, že spoluvlastnické zákonné předkupní právo může být významným prvkem, zvyšujícím právní jistotu spoluvlastníků.
Mimo jiné jím dochází k vyvažování některých negativních stránek spoluvlastnictví.Postavení spoluvlastníka je stabilnější a právně jistější, což činí spoluvlastnění atraktivnějším zvláště pro malé spoluvlastníky. Z této příčiny článek stručně kritizuje nový zdejší OZ a jím přivozené změny, dalekosáhle omezující tento právní institut a podržující jej v omezené míře pouze pro některé zvláštní právní poměry. and This paper gives a critical overview of the evolution of the Czech and Czechoslovak legal discourse on the legal institute of the statutory pre-emptive rights of co-owners since the 1950s, especially in relation to the long-disputed question as to whether the unpaid property transfers
(gifts) shall be subordinated under this pre-emption. This statutory pre-emptive right has its roots in the older right of retract, but its modern re-emergence in the Czech legal order is connected with the modern Swiss Civil Code of 1907 (1912). Its influence has started a great wave of the revival of
this institute across Europe: starting with Russia, Liechtenstein and Turkey, and later spreading to Czechoslovakia,Hungary,Yugoslavia, Bulgaria,Norway, German Democratic Republic, Lithaunia, Estonia and other countries. The article also focuses on the argumentation strategies of Czech
adversaries of this legal institute, including the simplifiing tactics of labelling it as “socialist” despite of its long history and despite of the fact, that it represents a stable component of the law in countries such as Spain, Switzerland and Norway, and that many more countries are using this institute in certain special legal relationships (especially in agricultural co-ownership). The predominantly technical question of the suitability or non-suitability of this legal institute in its many forms has been largely undermined by the introduction of vague ideological assertions into the scholarly debate in the Czech Republic. The article argues that the statutory pre-emptive rights of co-owners might play an important role in increasing legal certainty of co-owners and, by this, in counterbalancing someof more negative aspects of co-ownership and making it more stable and attractive for small co-owners. For this reason, the paper criticises the new Czech Civil Code and its changes, liquidating this legal institute and retaining it only for two special legal relationships.