Pro včasnou diagnostiku maligních chorob je důležité všímat si časných příznaků a včas zahájit širší diagnostický proces, jedině tak lze diagnostikovat nádor v počátečním stadiu, což povede k lepšímu léčebnému výsledku. Následující přehled uvádí výčet jak systémových (paraneoplastických projevů maligních chorob ? vzdálených projevů nádoru), tak vyjmenovává některé příznaky způsobené lokální expanzí nádoru. Cílem přehledu je připomenout všechny časné signály přítomnosti maligních chorob u nemocného a přispět k časné diagnostice a léčbě., Zdeněk Adam, G. Chlupová, J. Tomášek, and Lit. 34
Objective: An assay for measuring globotriaosylceramide (Gb3Cer) levels in plasma and urine of patients with Fabry disease (FD) has been established. Settings: Institute of Inherited Metabolic Disorders, General Faculty Hospital and 1st Faculty of Medicine of Charles University, Prague. Material and Methods: Gb3Cer concentrations were measured in 31 FD hemizygotes with classic form of the disease, 4 FD hemizygotes with cardiac variant, 33 FD female carriers and 6 carriers of cardiac variant. The control group consisted of 40 healthy men and 22 healthy women. Urine or plasma are diluted with acetone : methanol : water (45 : 45 : 10) and centrifuged to remove protein. The detection of relevant analytes is accomplished with flow injection analysis-electrospray ionization by triple quadrupole mass spectrometer operating in the multiple-reaction monitoring mode. The calibration standard C17:0-Gb3Cer is used. Results: The assay is linear up to 20 mg/l urine and 50 mg/l plasma. The limits of detection and quantitation of Gb3Cer are 0.04 mg/l and 0.13 mg/l, respectively. The repeatability and reproducibility are under 5%. Established reference ranges in urine of males are up to 119 mg Gb3Cer/mol creatinine, in plasma 4–11 mg Gb3Cer/l. The ranges for men with FD are 440– 1586 mg Gb3Cer/mol creatinine in urine and in plasma 13–50 mg Gb3Cer/l. Reference range in urine of females is up to 179 mg Gb3Cer/mol creatinine, in FD carriers the range is 31–667 mg Gb3Cer/mol creatinine. Fourteen Fabry patients have been tested both before treatment and in the course of the enzyme replacement therapy. Decreasing Gb3Cer concentration was found in all investigated patients in plasma whereas in urine only in eight of them. Conclusion: Compared to the formerly used and relatively insensitive chromatographic techniques, no solvent extraction is needed and only a single dilution step is required to prepare sample for MS/MS analysis. Because of its specificity, sensitivity, and high-throughput, the assay provides useful diagnostic mean in classic form of Fabry disease and a model of detection strategy for other lysosomal disorders., Cíl studie: Zavedení metody pro stanovení globotriaosylceramidu (Gb3Cer) v plasmě a moči u pacientů s Fabryho chorobou (FD). Název a sídlo pracoviště: Ústav dědičných metabolických poruch, Všeobecná fakultní nemocnice a 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, Praha. Materiál a metody: Koncentrace Gb3Cer byla stanovena u 31 hemizygotů s klasickou formou FD, 4 hemizygotů s kardiální variantou, u 33 žen přenašeček a 6 přenašeček kardiální varianty. Kontrolní skupinu tvořilo 40 zdravých mužů a 22 zdravých žen. Moč nebo plasma byly naředěny směsí aceton : metanol : voda (45 : 45 : 10) a centrifugací odstraněny bílkoviny. Pro stanovení byla použita metoda přímého nástřiku do tandemového hmotnostního spektrometru s ionizací elektrosprejem (FIA-ESI-MS/MS). Jako vnitřní standard byl použit C17:0-Gb3Cer. Výsledky: Lineární rozsah metody je do 20 mg/l pro moč a do 50 mg/l pro plasmu. Limity detekce a kvantifikace Gb3Cer jsou 0,04 mg/l a 0,13 mg/l. Opakovatelnost a reprodukovatelnost jsou nižší než 5%. Referenční rozmezí pro moč u mužů je 0–119 mg Gb3Cer/mol kreatininu, pro plasmu 4–11 mg Gb3Cer/l. Rozmezí hodnot u mužů s FD jsou 440–1586 mg Gb3Cer/mol kreatininu v moči a 13–50 mg Gb3Cer/l v plasmě. Referenční rozmezí pro moč u žen je 0–179 mg Gb3Cer/mol kreatininu, rozmezí u přenašeček je 31–667 mg Gb3Cer/mol kreatininu. 14 pacientů s FD bylo vyšetřeno před léčbou a během enzymové substituční terapie (enzyme replacement therapy). Snížená koncentrace Gb3Cer vlivem léčby byla nalezena u všech vyšetřovaných pacientů v plasmě, zatímco v moči pouze u osmi. Závěr: V porovnání s dříve používanými metodami a relativně intenzivními chromatografickými metodami není pro přípravu vzorku pro MS/MS analýzu nutná extrakce, vzorek se pouze naředí. Díky své specificitě, senzitivitě a vysoké propustnosti je metoda použitelná pro diagnostiku klasické formy FD a je modelem pro diagnostiku dalších poruch., Petr Chrastina, O. Martincová, L. Berná, and Lit. 19
Teplota nejasné etiologie je častým a významným diagnostickým problémem, který lékaři nezřídka musí řešit. V první části textu se věnujeme definici a příčinám teplot nejasné etiologie, které jsou velmi pestré. Na jedné straně může jít o banální benigní onemocnění, na straně druhé mohou být zvýšené teploty projevem život ohrožujících chorob. Druhá část textu je pak věnována námi navrženému vyšetřovacímu algoritmu teploty nejasné etiologie. Uvedené poznatky se mohou stát velmi cenným pomocníkem v řešení tak náročné, ale také velmi zajímavé diferenciální diagnostiky., Andrea Křivanová, Zdeněk Adam, J. Mayer, and Lit. 35
Cíl: Informace o preanalytických podmínkách pro stanovení cystatinu C jsou rozporuplné a často si protiřečí. Snažili jsme se proto ověřit stabilitu cystatinu C ve vzorcích moče za různých podmínek. Metodika: Analyzováno bylo 15 vzorků ranní moče. Bezprostředně po odběru a označení byl každý vzorek rozdělen na 4 díly, přičemž vzorek 1 byl ponechán bez úpravy (bez přídavku stabilizačního činidla), vzorek 2 byl stabilizován Tencerovým činidlem, vzorek 3 byl stabilizován stabilizačním činidlem připraveným podle vlastního návrhu a vzorek 4 byl stabilizován komerčním činidlem StabilZyme Select. Každý z těchto 4 vzorků byl dále ještě rozdělen na 3 díly (A–C), které byly různým způsobem zatíženy. První byl bezprostředně zmražen při -80 °C (A), druhý byl zatížen 5 cykly zmražení a rozmražení (B) a třetí inkubován 15 dnů při laboratorní teplotě a následně zmražen při -80 °C (C). Od každého pacienta bylo tak připraveno 12 různě upravených a/nebo zatížených vzorků, ve kterých byl následně stanoven cystatin C. Výsledky: Bylo provedeno 171 měření v dubletu, průměrný variační koeficient stanovení činil 5,6 %, přičemž jeho hodnota se mezi jednotlivými testovanými skupinami (1–4, A–C) nelišila. Přestože bylo možné sledovat po několikatýdenním skladování vzorku při laboratorní teplotě pokles koncentrací cystatinu C, nebyly změny ve srovnání s koncentrací cystatinu C ve vzorku zamraženém při -80 °C statisticky významné. Také opakované zmražení a rozmražení vzorku nemělo na hodnoty cystatinu C v moči významný vliv. I když změřené rozdíly nebyly statisticky významné, lze při individuálním hodnocení pacientů usuzovat, že nejvhodnější postup pro uskladnění vzorků po jejich příjmu do laboratoře je jejich zmražení. Závěr: Bezprostřední zmražení vzorku moče určeného pro analýzu cystatinu C při teplotě -80 °C bez přidání stabilizačního činidla lze považovat za dostatečné preanalytické opatření. Použití Tencerova nebo jiného stabilizačního koktejlu nepřineslo žádné podstatné výhody., Objective: Information about pre-analytical preparation for urine cystatin C measurement is often contradictory; verification of cystatin C stability in urine samples. Methods: Each urine sample collected from 15 individuals was divided into 4 parts and 3 parts were treated with various stabilizers: 1-sample without stabilizer; 2-sample stabilized with Tencer reagent; 3-sample stabilized with reagent according to our own design (thimerosal-anitimicrobial agent; benzamidin-serine proteases inhibitor; aminocapronic acid-lysine proteases inhibitor, citrate buffer-modulator of pH value; BSA-suppressor of non-specific adsorption and protective colloid effect); 4-sample stabilized with StabilZyme Select. All parts were further divided into 3 aliquots and frozen at -80 °C, or treated by 5 cycles of freezing and thawing, or incubated at room temperature for 15 days. Cystatin C was subsequently determined in all samples. Results: We did not observe any significant change in samples after 5 cycles of freezing and thawing, or incubation at room temperature in samples without as well with stabilizing agent. However, storage at room temperature led to a nonsignificant reduction in cystatin C level by 13% in samples without stabiliser, by 18% with Tencer stabilizer, by 13% with our own designed stabilizer, and by 3% with StabilZyme. Conclusion: Urine samples may be frozen at -80 °C without lost of cystatin C level in that kind of sample and it may be a convenient pre-analytical precaution. Application of Tencer or other tested stabilizers does not significantly improve sample handling., David Stejskal, M. Karpíšek, P. Solichová, and Lit. 13
Cíl práce: Externí hodnocení kvality z dlouhodobého pohledu ukazují, že výsledky analýz stejného vzorku různými imunoanalytickými metodami často nejsou porovnatelné. Našim cílem bylo hledat příčiny těchto diferencí. Materiál a metody: Práce vychází z výsledků získaných sedmi rozdílnými imunoanalytickými metodami: DELFIA (PerkinElmer), Elecsys 2010 (Roche), Kryptor (B.R.A.H.M.S.), enzymové imunoanalýzy na imunosorbentu DRG a tří imunoradiometrických metod (DiaSorin, Immunotech and Schering-CIS). Výsledky: Hodnotili jsme následující parametry: profil přesnosti jednotlivých metod, linearitu po ředění, výtěžnost (modifikovanou) a porovnatelnost imunoanalytických metod. Výsledky analýz u některých vzorků s nízkými koncentracemi NSE korelovaly dobře, zatímco jiné nesouhlasily (diference byla až pětinásobná), zvláště v případě uměle připravovaných kontrolních materiálů. Proto se jeví současná příprava kontrolních materiálů, prováděná bez standardizace, jako sporná. V oblasti hraničních hodnot nepřesahují rozdíly v analytických výsledcích biologických vzorků dvojnásobek. Kolísání hodnot výsledků vyšších než 100 μg/l bylo mezi rozdílnými metodami do 40 %. Všechny hodnocené imunoanalytické metody jsou vhodné a velmi dobře porovnatelné (Korelační koeficienty do 0,994). Závěr: Naše výsledky potvrzují očekávané interference matric, které se projevují zvláště v oblasti normálních a hraničních koncentrací NSE. Dalším zdrojem diskrepancí může být rozdílná afinita protilátek vůči izoenzymům αγ- a γγ-enolázy., Objective: Long-term external quality assessments suggest that the individual results of different immunoassays are often not comparable. Our goal was to assess the possible sources of these differences. Methods: The paper is based on the results of analyses using seven different immunoassays: DELFIA (PerkinElmer), Elecsys 2010 (Roche), Kryptor (B.R.A.H.M.S.), the enzyme-linked immunosorbent assay DRG and three methods based on immunoradiometric assays (DiaSorin, Immunotech and Schering-CIS). Results: The following parameters were evaluated: precision profile of individual methods, linearity on dilution, modified recovery and comparability of immunoassays. The analytical results for certain low concentration specimens correlate well while others do not (up to five – fold difference), especially in the case of controls prepared synthetically. Therefore, the current non-standardized preparation of controls seems to be questionable. In the cut-off range, the difference in the results of native samples does not exceed its double value. The variation in values higher than 100 μg/l obtained with different assays is under 40 %. All the evaluated immunoassays are efficient and highly comparable (The correlation coefficients are up to 0.994). Conclusion: Our results confirm the expected matrix interference occurring especially in the range of normal and cut-off NSE concentrations. Another source of discrepancies can be put down to different antibody affinity to αγ- and γγ-enolase isoenzymes., Petr Štern, V. Bartoš, J. Uhrová, and Lit. 19
Tinnitus je vjem zvuku bez odpovídajícího zevního zdroje. Tinnitus může být vnímán v jednom nebo obou uších nebo v hlavě. Je obvykle popisován jako nepříjemný hluk, někteří pacienti jej líčí jako zvonění, bzučení, syčení, hučení, hvízdání, tikání, cvakání, hučení, pípání. Odhaduje se, že jeden člověk z 5 má zkušenosti s nějakou formou tinnitu. Tinnitus sám o sobě není nemocí, je nepříjemným syndromem. Může provázet poruchy sluchu lehce audiometricky zjistitelné, převodní nebo percepční nedoslýchavost, jejichž příčinou jsou například záněty, cizí tělesa, ušní maz nebo akustické trauma. Tinnitus může doprovázet některá metabolická onemocnění, může být způsoben léky, abnormálně nízkou hladinou serotoninu nebo vyšší hladinou inzulinu. Je rovněž nutné zmínit vyvolání nebo zhoršení tinnitu u některých osob vlivem určitých potravin. Vnitřní ucho, stejně jako mozek mají minimální energetické rezervy. Jejich metabolizmus závisí hlavně na přísunu kyslíku a glukózy krví. Porucha glukózového metabolizmu může mít značný vliv na poruchu činnosti vnitřního ucha. Vzhledem k tomu, že tinnitus je subjektivním fenoménem, je velmi obtížné jej objektivně změřit. Ačkoliv neexistuje specifická léčba tinnitu, postižení se musí naučit některou z technik k jeho úspěšnému zvládnutí, tak, aby nebyl zásadním problémem jejich života., Martin Holcát, and Lit. 5
Cíl: Cílem této práce bylo prospektivní vyhodnocení možností TLIF při terapii istmických a degenerativních nízkostupňových spondylolistéz (stupeň jedna dle Meyerdinga) lumbosakrální páteře (LS) páteře. Metodika: Na základě informovaného souhlasu byla stabilizace LS páteře technikou TLIF indikována u 38 pacientů, 34 (95 %) splnilo požadavky studie. Interval mezi operací a poslední ambulantní kontrolou se pohyboval v rozmezí 20 až 36 měsíců (průměrně 24 měsíců). Unilaterální technikou bez laminektomie bylo operováno 21 pacientů (1. skupina), u 13 pacientů (2. skupina) byla provedena dekomprese kanálu laminektomií či parciální laminektomií a následně unilaterální TLIF. Vždy byla implantována pouze 1 mezitělová klícka, tato byla plněna autologní kostí získanou v místě přístupu. Předmětem hodnocení byl objektivní neurologický obraz, před a pooperační Oswestry Disability Index (ODI), rovněž celková intenzita bolesti vyjádřená vizuálním analogovým skóre (VAS), celková pooperační spokojenost pacientů. Po 2 letech bylo provedeno i CT ke zhodnocení meziobratlového spojení a pozice šroubů. Výsledky: Byly zjištěny statisticky významné poklesy středních hodnot škál před a po operaci. Střední hodnota ODI poklesla z 52,8 na 23,2 (p < 0,01) v první skupině a ze 47,2 na 25,5 (p < 0,01) ve skupině druhé. Obdobně poklesla hodnota škály VAS v 1. skupině z 7,7 na 3,6 (p < 0,01) a druhé z 7,4 na 3,8 po operaci (p < 0,01). Zároveň nebyl nalezen statisticky významný rozdíl mezi výsledky jednotlivých skupin (p > 0,05). Celkem bylo zavedeno 132 transpedikulárních šroubů ? mimo pedikl bylo 5 % šroubů v 1. skupině a 7 % šroubů ve skupině 2. Mezi oběma skupinami nebyl nalezen statisticky významný rozdíl v zavedení šroubů (p > 0,01). V první skupině bylo dosaženo ve všech případech dobré kostní fúze, ve druhé skupině byla zjištěna pseudoartróza v jednom fúzovaném segmentu. Závěr: Mírně lepších klinických výsledků bylo dosaženo v první skupině, rozdíl nebyl statisticky významný. TLIF je bezpečnou technikou stabilizace LS páteře, riziko zavedení šroubu mimo pedikl nesouvisí s rozsahem revize kanálu. Jedna mezitělová klícka plněná autologní kostí z místa přístupu dostačuje pro dosažení kvalitní mezitělové fúze. Klinický výsledek nekoreluje s kvalitou kostní fúze., Petr Vaněk, K. Saur, and Lit.: 25
Text rozebírá situaci, kdy pacient odmítající transfuzi krve vyhledá lékaře s žádostí o poskytnutí zdravotní péče, tedy s požadavkem předejít škodám na zdraví, upevnit zdraví nebo navrátit zdraví, a současně ale odmítá výkon, bez kterého nelze jeho požadavek splnit. I když v současné době existuje řada přípravků, které lze v terapii použít, žádný současný přípravek nemůže plně nahradit transfuzi krve. Autoři popisují možnosti řešení situace a jejich rizika. Docházejí k závěru, že různorodost názorů i postupů v praxi, a to v případě laiků, zdravotnické i právnické veřejnosti, vede k pocitu nejistoty jak na straně pacientů, tak na straně lékařů. Závěrem navrhují řešení. and Lubomír Vondráček, Vladimíra Nováková
Diabetes mellitus zůstává nejčastější příčinou chronického selhání ledvin, slepoty získané v dospělosti, netraumatických amputací a těžkých forem neuropatie. Je proto nezbytné hledat nové formy terapie, které by dokázaly dosáhnout dlouhodobé normalizace hladin krevního cukru. Jedinou standardní metodu zatím představuje orgánová transplantace pankreatu. Provádí se nejčastěji v kombinaci s transplantací ledviny a jen výjimečně jako samostatný výkon. Novou, podstatně méně invazivní možnost dnes již představuje transplantace izolovaných Langerhansových ostrůvků. Zatímco počet transplantací pankreatu v IKEM již přesáhl 300, program ostrůvkové transplantace se teprve rozvíjí a do května 2007 bylo provedeno 10 klinických výkonů. Počet vhodných pacientů, kteří by z tohoto způsobu léčby mohli profitovat, však mnohonásobně převyšuje dostupnost vhodných orgánů k transplantaci. Hledají se proto nové možnosti získání buněčných linií produkujících inzulin, a to buď z tkáně zvířecí, ale zejména z embryonálních či dospělých kmenových buněk. Nově se studuje také možnost in vivo regenerace endogenních či transplantovaných ? buněk pankreatu. Kombinovaná transplantace ledviny a pankreatu představuje stále optimální možnost léčby uremických diabetiků 1. typu a její dlouhodobé výsledky jsou nyní velmi dobré, i když se dále zlepšují jen málo. Izolovaná transplantace pankreatu zůstává vyhrazena pro úzkou skupinu pacientů s velmi labilním diabetem. Transplantace izolovaných Langerhansových ostrůvků představuje alternativu, jež je pro pacienta podstatně bezpečnější, ale dlouhodobé výsledky jsou zatím horší. V Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) je v současné době zavedena metoda orgánové transplantace pankreatu, byl zahájen program transplantace izolovaných ostrůvků a studuje se možnost propagace buněčných linií produkujících inzulin., František Saudek, and Lit. 16
Monoklonální gamapatie, ať už se jedná o benigní nebo maligní stavy, jsou prokazatelně rizikovým faktorem pro rozvoj venózního tromboembolizmu (VTE). Incidence VTE u monoklonální gamapatie nejasného významu (monoclonal gammapathy of undetermined significance ? MGUS) se podle dostupných dat pohybuje zhruba mezi 67 %, což je statisticky signifikantně více než je popisováno u populace bez MGUS. Maligní transformace MGUS a následná nutná cytostatická léčba riziko VTE dále signifikantně zvyšují. Do popředí moderní léčby mnohočetného myelomu se zejména u starších pacientů dostávají nové léky ze skupiny imunomodulačních látek (talidomid, lenalidomid), které hlavně v kombinaci s chemoterapií a kortikoidy zvyšují riziko VTE. Při kombinační léčbě talidomidem společně s kortikosteroidy je popisována až více než 20% incidence VTE. Lenalidomid v kombinaci s kortikosteroidy v některých studiích dosahuje až 75% incidence VTE. Patogenetický mechanizmus VTE u těchto stavů zůstává prozatím z větší části neobjasněn. Z těchto důvodů je nyní kladen důraz na efektivní tromboprofylaxi pacientů s MGUS, myelomem a zejména pacientů léčených moderními léky. Mezi základní strategie patří standardní tromboprofylaxe LMWH, což je v současné době jediná ověřená efektivní metoda. Hledají se ale nové alternativní postupy. Zkušenosti byly získávány s podáváním nízkodávkovaného warfarinu (1 mg/den), avšak tato strategie se ukázala jako neefektivní. Mezi nově zaváděné metody profylaxe VTE patří podávání kyseliny acetylsalicylové v dávce 80?325 mg/den. Nejlepší výsledky byly publikovány při jejím použití v profylaxi pacientů užívajících lenalidomid, kde při podávání salicylátů klesá incidence VTE až na hranici 1 %. Mechanizmus účinku zatím není objasněn, v současné době neexistuje randomizovaná studie srovnávající standardní profylaxi LMWH s kyselinou acetylsalicylovou. Na základě publikovaných dat se jeví tromboprofylaxe s použitím kyseliny acetylsalicylové jako možná alternativa u pacientů léčených lenalidomidem. Pro ostatní pacienty s MGUS či mnohočetným myelomem v současné době platí obecná doporučení, tj. při nutnosti tromboprofylaxe podávání LMWH ve standardních dávkách., Monoclonal gammopathies regardless their malignant or benign characteristics are considered as a risk factor for development of venous thromboembolism (VTE). Incidence of VTE in monoclonal gammopathies of undetermined significance (MGUS) varies among 6?7 % which is significantly higher rate than in population without MGUS. Malignant transformation of MGUS and cytostatic treatment furhther increase the risk of VTE. Recently several new drug groups have been introduced into treatment regimens of multiple myeloma. The group of immunomodulatory drugs (thalidomide, lenalidomide) especially when combined with corticosteroids carries the highest risk of VTE. The incidence of VTE in this combination can be uo to 20 %. In some studies lenalidomide with corticosteroids reach VTE incidence of 75 %. Pathogenetic mechanism of these events remains poorly understood. From the reasons mentioned above there is a big effor made to estabilish an effective thromboprophylaxis in patients with MGUS and multiple myeloma. Basic strategies include standard dose LMWH, which is the only method verified in the studies. Alternative methods are being evaluated. The low-dose warfarin regimen (1 mg/day) has been tried without success. New approach to prophylaxis VTE in patients treated with immunomodulatory drugs is administration of acetylsalicylic acid in doses 80?325 mg/day. The best results have been recently published in patients with multiple myeloma receiving lenalidomide. However no randomized controlled trial has been performed so far., J. Radocha, V. Maisnar, and Lit.: 12