This paper deals with the testing capabilities of the modern methodology of science in the specific problem area of cosmology. I propose to monitor the responses of selected competing methodologies (Kuhn, Lakatos) on two questions: 1) To what extent are modern methodologies able to cope with the problem area as a descriptive task? and 2) to what extent are modern methodologies able to cope with the problem area as a prescriptive task? In both cases it appears that the tested methodologies find themselves in a quandary when trying to submit answers. The conclusion of the article attempts to show that this quandary remains, in a certain form. However, this does not mean that methodology should give up its fundamental role, ie. the role of being a heuristics in achieving knowledge
David Miller v pracích Critical Rationalism (1994) a Out of Error (2006) se jako jeden z mála Popperových žáků snaží nejen o vysvětlení a obhájení Popperova kritického racionalismu, ale zároveň i o jeho další rozvinutí. Millerovo znovunastolení kritického racionalismu ovšem předpokládá, že k racionálnímu jednání není třeba žádných „dobrých důvodů“, ale jen argumentů. Uvedená stať se zaměřuje právě na tuto otázku existence tzv. „dobrých důvodů“ ve spojení s racionalitou a racionálním rozhodováním a ukazuje, že Millerův požadavek neexistence „dobrých důvodů“ je nejen příliš radikální, ale i nepřijatelný z hlediska Popperova nebo Musgravova pojetí kritického racionalismu. and David Miller in his books Critical Rationalism (1994) and Out of Error (2006), as one of the few Popper’s students, tries not only to explain and defend Popper’s critical rationalism but also to develop it further. Miller’s restatement of critical rationalism, however, assumes that no “good reason,” but only arguments are needed for rational action. Th is article focuses precisely on this question of the existence of the so-called “good reasons” in connection with rationality and rational decision-making and shows that Miller’s demand for the absence of “good reasons” is not only too radical but also unacceptable in terms of Popper’s or Musgrave’s concepts of critical rationalism.
Popper opakovaně tvrdí, že aby teorie mohla rozvinout svůj plný potenciál, musí kritické fázi testování předcházet krátká dogmatická fáze. Někdy zachází Popper ještě dál a uznává dokonce nezbytnost dogmatismu pro rozvinutí kritického myšlení. To jsou znepokojivá tvrzení, která podrývají Popperův metodologický princip falsifi kace. Kritický racionalismus je založen na nesmiřitelném postoji k dogmatismu z logických důvodů (justifi kace je logicky neplatná), z evolučních důvodů (dogmatismus nepřispívá k růstu vědění) i z ideologických důvodů (dogmatismus je typický pro totalitární režimy). Popper není schopen defi novat žádné objektivní měřítko, jak by se měl dogmatismus správně dávkovat, a tak otvírá prostor pro jeho nekontrolovatelné šíření. Kritičnost tak přestává být nekompromisním normativním principem a konstitutivním rysem racionality. and At various occasions Popper states that in order for a theory to show its strength “certain amount” of dogmatism must precede the critical testing phase. He even argues that dogmatism is a necessary precondition of criticism. Th ese are alarming statements, undermining Popper’s methodological imperative of falsifi - cation. Critical rationalism is based on a strict opposition to dogmatism for logical reasons (justifi cation is impossible), for evolutionary reasons (justifi cation blocks the growth of knowledge), and for ideological reasons (dogmatism encourages totalitarianism). Popper cannot provide any objective criterion defi ning the proper dosage of dogmatism and thus opens doors to its uncontrolled expansion. Criticism thus ceases to be the non-negotiable normative principle and the inviolable standard of rationality.
Studie má za cíl představit strukturu Hayekova evolucionismu. Argumentace postupuje v několika krocích: (i) Východiskem je historickosystematická expozice způsobu, jakým evoluční teorie ovlivnila Hayekovu filosofii, především s ohledem na periodizaci vývoje jeho myšlení a systematické odlišení explanans a explanandum v rámci jeho teorie vědy. (ii) Dále je rozebírán způsob, jakým Hayek rozvíjí svoji metodologii vědy. V této souvislosti je argumentováno ve prospěch teze, že Hayekovo pojetí metodologického dualismu je důsledkem ovlivnění evoluční teorií. Zároveň je evoluční teorie představena jako nástroj vysvětlení, konkrétně pak tzv. vysvětlení vzorce. (iii) Následně je představeno Hayekovo pojetí společnosti v kontextu kulturní evoluce. Společnost je interpretována jako řád jednání a je kladen důraz na Hayekovo vnímání společnosti jako řádu vyvíjejícího se společně s lidskou myslí. (iv) Na základě těchto předpokladů je v poslední části rozvinuto Hayekovo pojetí mysli. Toto pojetí vychází z konekcionistické pozice. Dále argumentuji proti tradičnímu pohledu na Hayekovu filosofi i jako rozvíjení Kantovy filosofie. Závěr rekapituluje základní body Hayekova evolucionismu., The study aims to introduce the structure of Hayek’s evolutionism and proceeds in the following steps: (i) A historical and systematic exposition of the theory of evolution’s influence on Hayek’s philosophy is the starting point. Emphasis is placed on the timeline of the development of his system of ideas and the systematic differentiation between the explanans and the explanandum in his theory of science. (ii) The way Hayek develops his methodology of science is also analyzed. In relation to this, the thesis that Hayek’s take on methodological dualism is a direct result of the influence of the theory of evolution is affirmed. The theory of evolution is portrayed as a tool of explanation, specifically as a so-called explanation of pattern. (iii) Hayek’s take on society in context of the theory of evolution is presented. Society is interpreted as an order of action with emphasis on Hayek’s assumption that society is an order evolving along with the human mind. (iv) The last part of the text elaborates on Hayek’s perspective on the mind. This theory is rooted in connectionism. I argue against the traditional view of Hayek’s philosophy as an elaboration on Kant’s philosophy. The final summary reviews the fundamental points of Hayek’s evolutionism., and Pavel Doleček.
This study discusses the extent to which Goodman’s constructivist conception of worldmaking may serve the needs of scientific practice. I argue that worldmaking should help us retain a common methodological order and a basic framework for scientific pluralism. In this way it should provide us not only with better scientific knowledge but also with a greater understanding of the world in general that would be inclusive of both scientific and nonscientific disciplines. The main purpose of this paper is to show that, if revisited, Goodman’s idea of versions, including even mutually exclusive scientific theories, can aid the gradual progress of pluralistic science. Taking the prevailing criticism of Goodman’s conception into account, I argue that worldmaking can serve as a methodological apparatus for scientific disciplines because it presents a position of moderated constructivism which, thanks to the variable criterion of rightness, offers a way to maintain both relativism and skepticism. and Studie se zaměřuje na aplikovatelnost Goodmanovy konstruktivistické koncepce světatvorby pro potřeby vědecké praxe. Světatvorba, jakožto metodologický aparát, by měla sloužit k posílení vědeckého pluralismu a měla by vědám (i nevědám) poskytnout metodologický řád a strukturu. Tímto způsobem bychom měli dosáhnout nejen přesnějšího vědeckého popisu, ale i hlubšího všeobecného porozumění světu, které zahrnuje jak vědecké, tak i nevědecké disciplíny. Hlavním cílem studie je poukázat na to, že Goodmanova teorie verzí světa, která zahrnuje i vzájemně neslučitelné vědecké teorie, může podpořit pokrok pluralisticky pojaté vědy, je-li interpretovaná v umírněné formě. Po zhodnocení stávající kritiky a vypořádání se s námitkami, může světatvorba sloužit jako metodologický aparát pro vědecké disciplíny, protože díky pozici umírněného konstruktivismu poskytuje prostor vědeckému pluralismu, přičemž zabraňuje relativismu i skepticismu.