Komise pro nádory měkkých tkání a skeletu (KMST), Brno Nádorová onemocnění pohybového aparátu jsou relativně vzácná. Přesto představují významný úsek v onkologii. Včas a kvalitně zjištěná diagnóza stejně jako účelná léčba jsou klíčem k léčebnému úspěchu. Vzhledem k úzké specializaci a nákladnosti celého procesu by léčba kostních sarkomů měla být vedena na základě rozhodnutí multioborového týmu, na pracovišti s dostatečnými zkušenostmi. Léčba high-grade osteosarkomů a nádorů skupiny Ewingova sarkomu/primitivního periferního neuroektodermálního tumoru (PNET) je v zásadě multimodální. Zavedením agresivní systémové chemoterapie došlo k výraznému zlepšení přežití pacientů s lokalizovaným onemocněním. Standardní léčbou operabilních, nízce maligních osteosarkomů a chondrosarkomů je chirurgická léčba, v indikovaných případech doplněná radioterapií., Bone sarcomas are extremely rare neoplasms. Early diagnosis and effective treatment are significant for the therapy achievment. According to the high specialization, multidisciplinary treatments planning by an experienced team is mandatory in all cases of bone sarcoma. Multimodal therapy is needed in case of high grade osteosarcoma and Ewing´s sarcoma/PNET, survival in patients with localised disease has improved dramatically due to the advent of effective multiagent chemotherapy regimens. Surgery is a standard treatment for patients with low grade osteosarcoma and chondrosarcoma, complemented by radiation therapy in selected cases., Dagmar Adámková Krákorová, and Literatura 22
Pseudomyxoma peritonei je vzácný klinický syndrom; nádorový proces, pro který je charakteristické hromadění mucinózního ascitu a peritoneálních implantátů v břišní dutině. Primárním zdrojem je téměř vždy low grade mucinózní tumor apendixu. Jedná se o pomalu progredující, nízce agresivní, ale smrtící onemocnění s častými recidivami. Optimálním léčebným postupem je kompletní chirurgická cytoredukce (CRS) v kombinaci s peroperačně aplikovanou intraperitoneální hypertermickou chemoterapií (HIPEC) – tzv. Sugarbakerova metoda., Pseudomyxoma peritonei (PMP) is an uncommon clinical syndrome characterized by the slow and progressive accumulation of peritoneal implants and mucinous ascites, intraabdominal gelatinous collection (jelly belly). PMP is reported to originate from the low grade appendiceal mucinous neoplasm. Pseudomyxoma peritonei often recurs after treatment and may eventually cause death by abdominal visceral dysfunction via compression with mucinous ascites. Cytoreductive surgery (CRS) and perioperative intraperitoneal chemotherapy comprising hyperthermic intraperitoneal chemotherapy (HIPEC) with or without postoperative intraperitoneal chemotherapy (EPIC) has been regarded as the standard of care in specialized centers. It is often referred to as the „Sugerbaker procedure“. Conventionally, PMP is considered resistant to systemic chemotherapy. Even though complete cytoreduction is associated with prolonged overall survival, recurrence of disease is common and multiple operations are frequently required. Patients may enjoy sustained period of remission, free of symptoms, but long – term disease free survival is distinctly uncommon. The pathologic subtype remains the dominant factor in survival. Patients should be centralized to improve survival by a combination of surgical experience and adequate patient selection., Roman Kocián, and Literatura
Karcinom prostaty jako jeden z nejčastějších zhoubných nádorů a příčina smrti u mužů představuje vysoce závažný medicínský, ale i společenský a ekonomický problém. Diagnostika a následná léčba – jak kurativní, tak především léčba pokročilých stadií, včetně jejich komplikací – je proces, který je velmi náročný. Jednak pro pacienty, protože zejména časná detekce karcinomu prostaty se týká obrovské cílové skupiny mužů, jednak pro zdravotnictví, protože stále rostoucí incidence a prevalence karcinomu prostaty klade na systém nesmírné nároky organizační, personální a v neposlední řadě i ekonomické. Není možno říci, jaká je optimální léčba, protože onemocnění představuje velmi heterogenní skupinu, ale je třeba se pokusit odpovědět na otázku, jaká je optimální léčba u konkrétního pacienta a zda vzhledem ke stadiu onemocnění je ta která léčebná modalita možná a hlavně smysluplná. Autor se zaměřil na karcinom prostaty vyšších stadií a rizikových skupin a hodnotí možnosti provedení a výsledky jednotlivých léčebných modalit – radikální operace a radioterapie., Prostate cancer – one of the most common malignant tumours and cause of death in men – represents very significant medical but also social and economic problem. Diagnostics and ensuing treatment (both curative treatment and treatment of advanced stages, including associated complications) is a very complex process, not only for patients (because early detection of prostate cancer affects large numbers of men) but also for healthcare systems, because continuously increasing incidence and prevalence have significant organizational, HR and last but not at least economic demands. Owing to the heterogeneous nature of prostate cancer the optimal therapy is not clear. But we can try to determine the best treatment in an individual patient and assess if it is feasible and justified considering the individual prostate cancer stage. The author focuses on higher stage prostate cancer and higher risk groups and evaluates the feasibility and results of individual treatment options – radical surgery and radiotherapy., and Vít V., Čermák A., Pacík D.
Sepsis is a life threatening condition that arises when the body's response to an infection injures its own tissues and organs. Sepsis can lead to shock, multiple organ failure and death especially if not recognized early and treated promptly. Molecular mechanisms underlying the systemic inflammatory response syndrome associated with sepsis are still not completely defined and most therapies developed to target the acute inflammatory component of the disease are insufficient. In this s tudy we investigated a possibility of combating sepsis in a mouse model by intravenous treatment with recombinant human tissue non - specific alkaline phosphatase (rhTNAP) derived from transgenic rabbit milk. We induced sepsis in mice by intraperitoneal inje ction of LPS and three hours later treated experimental group of mice by intravenous injection with rhTNAP derived from transgenic rabbits. Such treatment was proved to be physiologically effective in this model, as administration of recombinant rhTNAP suc cessfully combated the decrease in body temperature and resulted in increased survival of mice (80 % vs. 30 % in a control group). In a control experiment, also the administration of bovine intestinal alkaline phosphatase by intravenous injection proved to be effective in increasing survival of mice treated with LPS. Altogether, present work demonstrates the redeeming effect of the recombinant tissue non -specific AP derived from milk of genetically modified rabbits in combating sepsis induced by LPS., B. Bender, M. Baranyi, A. Kerekes, L. Bodrogi, R. Brands, P. Uhrin, Z. Bösze., and Obsahuje bibliografii
Conventional radiotherapy with X- and γ-rays is one of the common and effective treatments of cancer. High energy hadrons, i.e., charged particles like protons and 12C ions, due to their specific physics and radiobiological advantages are increasingly used. In this study, effectiveness of different radiation types is evaluated on the radio-resistant human HTB140 melanoma cells. The cells were irradiated with γ-rays, the 62 MeV protons at the Bragg peak and in the middle of the spread-out Bragg peak (SOBP), as well as with the 62 MeV/u 12 C ions. The doses ranged from 2 to 24 Gy. Cell survival and proliferation were assessed 7 days after irradiation, whereas apoptosis was evaluated after 48 h. The acquired results confirmed the high radio-resistance of cells, showing better effectiveness of protons than γ-rays. The best efficiency was obtained with 12C ions due to higher linear energy transfer. All analyzed radiation qualities reduced cell proliferation. The highest proliferation was detected for 12C ions because of their large killing capacity followed by small induction of reparable lesions. This enabled unharmed cells to preserve proliferative activity. Irradiations with protons and 12C ions revealed similar moderate pro-apoptotic ability that is in agreement with the level of cellular radio-resistance., A. Ristić-Fira ... [et al.]., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Maligní melanom je nejagresivnější kožní nádor. Incidence tohoto onemocnění roste rychleji než u jiných malignit a stále více postihuje mladé lidi. Standardní léčba založená na chemoterapii nebo biochemoterapii nedokázala prodloužit přežití. Pokroky v oblasti imunologie a molekulární biologie u melanomu umožnily objevení nových potenciálních cílů a pomohly tak k vývoji nových léků. Ipilimumab (anti-CTLA-4 protilátka) a vemurafenib (selektivní BRAF inhibitor) dokázaly v randomizovaných studiích ve srovnání s chemoterapií prodloužit celkové přežití. Tyto léky se brzy stanou novým standardem v léčbě pacientů s pokročilým melanomem. K dalším velmi nadějným preparátům z oblasti cílené léčby patří dabrafenib (selektivní BRAF inhibitor) a trametinib (MEK inhibitor)., Malignant melanoma is the most aggressive type of skin cancer. The incidence of melanoma is increasing faster than most other cancers and affects a high proportion of younger adults. The standard treatment with chemotherapy or biochemotherapy has not been able to significantly improve survival. The recent advances in immunology and molecular biology of melanoma have discovered several potencial therapeutic targets and helped to develop new promising drugs. Ipilimumab (anti-CTLA-4 antibody) and vemurafenib (the selective BRAF inhibitor) have demonstrated improved overall survival compared with chemotherapy in randomized trials. These agents will soon represent new standard of treatment in patients with advanced melanoma. Dabrafenib (the selective BRAF inhibitor) and trametinib (the MEK inhibitor) are another very promising targeted drugs., Radek Lakomý, Alexandr Poprach, Renata Koukalová, and Literatura
Úvod: Posouzení významu PET/CT pro iniciální staging karcinomu jícnu s důrazem na metastatické postižení uzlin a průkaz vzdálených metastáz. Dále bylo cílem práce ověření významu PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby. Metody: V prospektivní studii byl sledován soubor 354 nemocných s karcinomem jícnu, kteří byli vyšetřeni na I. chirurgické klinice LF UP a FN Olomouc v letech 2006–2012. Vstupní PET/CT vyšetření bylo provedeno u 349 nemocných. Analyzovali jsme přínos vyšetření ke stanovení stagingu onemocnění a v závislosti na něm jsme stanovovali strategii léčby. Na základě vstupního PET/CT byl u 102 nemocných zjištěn různý stupeň generalizace a byli indikovaní k paliativní či symptomatické terapii. U 247 pacientů bylo zjištěno omezení nádoru na jícen ev. regionální uzliny. Po posouzení celkového stavu a dle přání pacienta byla dále u 188 nemocných indikovaná neoadjuvantní radiochemoterapie (RCHT), léčbu nedokončilo 32 nemocných. U 156 pak bylo v průměrném odstupu 8,4 týdnů od ukončené neoadjuvantní terapie provedeno kontrolní vyšetření PET/CT. Na základě tohoto vyšetření bylo kompletní vymizení známek nádoru (complete response- CR) zjištěno u 38 vyšetřených (24,4 %), regrese u 89 (57,0 %), stacionární nález u 10 (6,4 %) a progrese u 19 (12,2 %). K chirurgické léčbě bylo indikováno 97 pacientů, z toho resekci jícnu bylo možné provést u 85 a u 12 byl výkon pouze paliativní resp. šlo o exploraci. Výsledky: Vstupní PET/CT vyšetření u 349 pacientů u naprosté většiny správně posoudilo rozsah onemocnění v souhlase s histologicky ověřenou diagnózou. Falešně negativní výsledek byl jen u 5 nemocných (1,43 %). Při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby byli pacienti rozděleni do skupin dle nálezu při kontrolním PET/CT po neoadjuvanci a bylo vyhodnocováno jejich přežívání. Byl zjištěn signifikantní rozdíl (p=0,0004) v přežívání mezi skupinami s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (CR (n=38), regrese (n=89), stacionární nález (n=10), progrese (n=19)) bez ohledu na další léčbu po neoadjuvanci, ve prospěch pacientů s lepší reakcí na neadjuvantní léčbu. Signifikantní rozdíl v přežívání byl zaznamenán i mezi skupinou pacientů po neoadjuvanci radikálně operovaných (n=85) a neoperovaných (n=59) ve prospěch operovaných (p=0,003). Nejdelšího průměrného přežívání 38,6 měsíců (medián 29,0 měsíců) bylo dosaženo ve skupině operovaných po neoadjuvanci, kde kontrolní PET/CT ukázalo CR. Nebyl však prokázán signifikantní rozdíl (p=0,587) ve výsledcích mezi skupinami operovaných s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (regrese, stacionární nález). Počet případů v jednotlivých hodnocených skupinách není zatím natolik velký, abychom získané výsledky mohli považovat za jednoznačně průkazné a ve sledování a zařazování dalších nemocných do studie budeme dále pokračovat. Závěr: V práci je dokumentován význam a přínos PET/CT v iniciálním stagingu karcinomu jícnu, zejména v průkazu metastatického onemocnění, a to jak v postižení uzlin, tak v odhalení vzdálených metastáz. PET/CT má velký význam pro stanovení léčebné strategie. Dále byl ověřen význam PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neadjuvantní léčby., Introduction: To evaluate the significance of PET/CT for the initial staging of esophageal cancer with emphasis on metastatic lymph node affection and detection of distant metastases. Furthermore, the aim of the work was to analyze the significance of PET/CT examination when evaluating the effect of neoadjuvant therapy. Methods: A set of 354 patients with esophageal cancer treated at the 1st Department of Surgery, University Hospital Olomouc and Medical Faculty at Palacky University in Olomouc between the years 2006−2012 were analyzed in a prospective study. The initial PET/CT examination was performed in 349 patients. We analyzed the benefit of this examination in regard to disease staging and based on the result, therapeutic strategy was determined. The initial PET/CT showed varying degrees of disease generalization in 102 patients, these patients were indicated for palliative or symptomatic therapy. In 247 patients, the disease was limited only to the esophagus and /or regional lymph nodes. After considering the patient’s overall condition and taking into account the wishes of the patient, 188 patients were indicated for neoadjuvant chemoradiotherapy (CRT); 32 patients did not complete this treatment. In 156 patients a follow-up PET/CT scan was performed after an average of 8.4 weeks following completion of neoadjuvant therapy. Based on this examination, a complete response- CR, was observed in 38 patients (24.4%), regression of the tumor in 89 (57.0%), stationary findings were seen in 10 (6.4%), and progression in 19 (12.2%). Ninety-seven patients were indicated for surgical resection; however, esophagectomy was only possible in 85 patients, in the remaining 12 patients only an explorative laparotomy was performed due to disease progression. Results: The initial PET/CT examination performed in 349 patients correctly described the extent of the disease in accordance with the histologically confirmed diagnosis in virtually all patients. A false positive result was seen in only 5 patients (1.43%). When evaluating the effect of neoadjuvant therapy, the patients were divided into groups based on the findings of the follow-up PET/CT after neoadjuvant therapy and their overall survival was evaluated. A significant difference (p=0.0004) in survival was observed between the groups based on the different reactions to neoadjuvant therapy (CR (n=38), regression (n=89), stationary findings (n=10), progression (n=19)) without taking into account the following treatment the patient received after neoadjuvant therapy. Patients who had a better response to neoadjuvant therapy had better survival results. There was also a significant difference in survival between the group of patients who completed neoadjuvant therapy and underwent radical surgical resection (n=85) versus those patients who completed neoadjuvant therapy but did not undergo subsequent surgery (n=59). The operated group had a significantly higher overall survival (p=0.003). The longest mean survival, 38.6 months (median 29.0 months), was achieved by the group of patients who completed neoadjuvant therapy, showed a complete response on the follow-up PET/CT, and underwent surgical resection. However, a significant difference was not observed (p=0.587) between the groups who underwent surgical resection and whose follow-up PET/CT results differed (regression or stationary findings). To date, the number of cases in the individual groups is not great enough to consider the obtained results conclusive, and we will continue to include more patients into the study and continue with the analysis. Conclusion: The work documents the significance and benefit of PET/CT in the initial staging of esophageal cancer, especially in detecting metastatic disease- positive lymph nodes as well as distant metastases. PET/CT has great importance in determining therapeutic strategy. Furthermore, the significance of PET/CT in evaluating the effect of neoadjuvant therapy was also studied., and K. Vomáčková, Č. Neoral, R. Aujeský, R. Vrba, M. Stašek, M. Mysliveček, R. Formánek
Aim of investigation: to study immediate and remote results of standard and extended lymphodissection in patients with rectal cancer. Material and methods: 132 patients with rectal cancer were performed radical surgery with lymphodissection in D2 and D3 volume according to a height of tumor location. In immediate postoperated period there were noted complications in 4 patients that made up 3,03%. Observation time was 5 years. Tumor recurrence was reported in 5 patients (3,8%). In remote period metastases were revealed in 8 patients (6,6%). 5year total survival rate was 78,5±4,2% at stage II. 5year total survival rate was 56,4±3,7% at stage III. Comparing the results of standard and extended lymphodissection it was noted statistically authentic increase of 5 year survival rate in patients at stage III. Obtained data allow to come to the conclusion about reasonability of performance of different variants of lymphodissection for patients with rectal cancer at stages II and III., Navruzov S. N., Abdujapparov S. B., Akbarov E. T., Navruzov B. S., Islamov H. D., and Literatura