Úvod: Inhibitory protonové pumpy (PPI) jsou léky často užívané pro široké spektrum onemocnění horního trávicího traktu. U mnoha pacientů je léčba potřebná chronicky. Ačkoli je dlouhodobé podávání považováno za bezpečné, je v posledních letech věnována široká pozornost možnému zvýšenému výskytu fraktur u uživatelů inhibitorů protonové pumpy, což se promítá i do informací poskytovaných v příbalové dokumentaci léčiv. Cílem práce je poskytnutí přehledu o aktuálních poznatcích v této oblasti a analýza podkladů, na jejichž základě je informace o zvýšeném riziku založena. Výsledky: Základní informace o zvýšeném riziku fraktur u osob užívajících inhibitory protonové pumpy pochází z retrospektivních epidemiologických studií. Dalším zdrojem jsou studie, u nichž byl jako vedlejší cíl sledován vliv inhibitorů protonové pumpy na efekt léčby osteoporózy pomocí bisfosfonátů. Přímá pozorování efektu inhibitorů protonové pumpy na vstřebávání vápníku a vlivu na kosti při hodnocení denzitometrií jsou ojedinělá. Závěr: Jednoznačné určení rizika ovlivnění kostí dle dosavadních pozorování není možné, zvláště při významné polymorbiditě a polypragmazii řady uživatelů inhibitorů protonové pumpy. Žádná práce dosud nehodnotila výskyt rizikových událostí v závislosti na indikaci pro dlouhodobou léčbu. Rutinní sledování kostních parametrů při léčbě PPI není doporučeno. Základem bezpečnosti je správná indikace a omezení nadbytečné preskripce léků., Introduction: The proton pump inhibitors are commonly used drugs for the treatment of the digestive disorders. Many patients require long-term maintenance therapy. The prolonged acid inhibition is considered to be safe, but recently, the attention has been paid to the possible effects on the bone metabolism and the higher incidence of the fractures in patients using the PPIs. The aim of this work is to give a complex overview on the topic and analyse the source of information about the increased risk of the fractures. Results: Several epidemiological studies describe the incidence of the fractures in the patients with PPIs. Further articles, mainly describing the effect of the bisphosphonate therapy for the osteoporosis, also track the PPI effects. The studies dealing with the articles on densitometry targeting on the effect of the PPIs on the bone metabolism are rare. Conclusion: It is not possible to unequivocally determinate the risks of the long term PPI therapy on bone based on the existing studies due to the heterogenous populations, multimorbidity of the patients and the concurrent medication. Untill now, no study has evaluated the incidence of the risk events based on the indication of the long-term therapy. Routine monitoring of the bone parameters during the PPI therapy is not recommended. The safety of the long-term PPI therapy should be based on the clear indication of the prescription., and Markéta Ječmenová, Radek Kroupa
V cerebrovaskulární neurologii vůbec poprvé existují nezpochybnitelné důkazy o klinické efektivitě mechanické rekanalizace u akutního uzávěru mozkové tepny. Pět randomizovaných studií publikovaných v roce 2015 dokumentovalo nebývalý prospěch a bezpečnost mechanické rekanalizace. Jednalo se o studie: MR CLEAN, ESCAPE, SWIFT PRIME, EXTEND-IA a REVASCAT. Bylo prokázáno, že endovaskulární léčba výrazně snižuje morbiditu a mortalitu pacientů. Počet pacientů, kteří musí být léčeni, aby jeden pacient byl kompletně vyléčen, je ohromující – jen 3–7 pacientů. Věk a tíže deficitu nepředstavují vylučující kritérium (MR CLEAN, ESCAPE a EXTEND-IA bez věkového omezení; SWIFT PRIME od 18 do 80 let a REVASCAT od 18 do 85 let). Základním zobrazením byly dominantně nativní výpočetní tomografie (CT) a CT angiografie. Perfuzní metody byly využity pouze v EXTEND-IA a SWIFT PRIME. Cílem výkonů bylo dosažení reperfuze do 60 min od vpichu do třísla. Nezbytnou součástí studií byl systém hodnocení kvality výkonů. V tomto článku přinášíme výsledky uvedených studií, shrnujeme management během endovaskulární léčby (korekce krevního tlaku, použití anestézie, konkomitantní medikace) a navrhujeme možná indikační kritéria., For the first time in cerebrovascular neurology there is an indisputable evidence of clinical effectiveness of mechanical recanalization in acute cerebral artery occlusion. Five randomized trials published in 2015 documented an unprecedented benefit and safety of endovascular thrombectomy. The particular trials were: MR CLEAN, ESCAPE, SWIFT PRIME, EXTEND-IA and REVASCAT. It has been proven that endovascular treatment reduces morbidity and mortality of patients significantly. The number needed to treat to result in one patient with good functional outcome was staggeringly low – only 3–7 patients. Age and deficit severity do not constitute exclusionary criteria (MR CLEAN, ESCAPE and EXTEND-IA without age restrictions; SWIFT PRIME between 18–80 years and REVASCAT between 18–85 years of age). The principal imaging methods were predominantly native CT and CT angiography. Perfusion methods were used in EXTEND-IA and SWIFT PRIME. The objective of endovascular treatment was to achieve reperfusion within 60 min after groin puncture. An essential part of the trials was a performance evaluation system. We provide information on the results of thrombectomy trials, summarize management during thrombectomy (correction of blood pressure, use of anesthesia, concomitant medication) and propose indication criteria. Key words: stroke – endovascular thrombectomy – neurointerventions – imaging – acute care management – quality monitoring The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and O. Volný, A. Krajina, M. Bar, R. Herzig, D. Šaňák, A. Tomek, D. Školoudík, F. Charvát, D. Václavík, J. Neumann, O. Škoda, R. Mikulík
Úvod: V dnešní době laparoskopické operace představují běžnou součást chirurgické praxe. Mají však svá specifika a vyžadují zvláštní způsob přípravy. K nácviku dovedností se v poslední době stále více využívají simulační techniky. Cílem tohoto systémového přehledu je zpracovat dostupnou literaturu na téma laparoskopických simulátorů, zhodnotit jejich přínos při edukaci chirurgů a identifikovat nejefektivnější typ simulace. Metody: K vyhledávání relevantních publikací jsme použili databáze PubMed, Web of Science, Cochrane Library. Při vyhledávání byla použita hesla „laparoscopy, simulator, surgery, assessment“. Vyhledávání bylo omezeno na prospektivní studie publikované v posledních 5 letech v anglickém jazyce. Výsledky: Z celkového počtu nalezených 354 studií bylo do přehledu zařazeno 26, které odpovídaly naším kritériím. Devět studií porovnávalo jednotlivé simulátory mezi sebou. Pět studií vyhodnotilo „high a low fidelity“ (virtuální a box simulátory) jako stejně účinné (EBM 2a). Ve třech případech byl shledán efektivnější „low fidelity“ krabicový simulátor (EBM 2a−3b). Pouze jedna studie preferovala virtuální simulátor (dále jen VR) (EBM 2b). Třináct studií hodnotilo přínos simulátorů do praxe. Dvanáct shledalo trénink na simulátoru jako efektivní způsob přípravy (EBM 1b−3b). Jedna studie naproti tomu nenašla rozdíl mezi tréninkem na simulátoru a tradičním způsobem přípravy (EBM 3b). Devět studií hodnotilo přímo některou z metod hodnocení laparoskopických dovedností. Tři studie zhodnotily VR simulátor jako vhodný nástroj hodnocení. Další studie hodnotily jako úspěšný skórovací systém GOALS-GH. V jednom případě byl úspěšný model analýzy pohybu rukou. Většina studií byla observačních (EBM 3b), pouze 2 studie byly vyšší kvality (EBM 2b). Závěr: Simulátory jsou efektivním nástrojem k nácviku laparoskopických technik (EBM: 1b). Z dostupných dat nelze jednoznačně určit, který ze simulátorů je nejefektivnější. Virtuální simulátor však představuje dosud nejsoběstačnější jednotku vhodnou k výuce i k hodnocení laparoskopických technik (EBM 2b−3b). Je potřeba dalších studií k nalezení účinného systému a parametrů k objektivnímu hodnocení dovedností., Introduction: Nowadays, laparoscopic operations are a common part of surgical practice. However, they have their own characteristics and require a specific method of preparation. Recently, simulation techniques have been increasingly used for the training of skills. The aim of this review is to provide a summary of available literature on the topic of laparoscopic simulators, to assess their contribution to the training of surgeons, and to identify the most effective type of simulation. Methods: PubMed database, Web of Science and Cochrane Library were used to search for relevant publications. The keywords “laparoscopy, simulator, surgery, assessment” were used in the search. The search was limited to prospective studies published in the last 5 years in the English language. Results: From a total of 354 studies found, we included in the survey 26 that matched our criteria. Nine studies compared individual simulators to one another. Five studies evaluated „high and low fidelity“ (a virtual box simulator) as equally effective (EBM 2a). In three cases the „low fidelity“ box simulator was found to be more efficient (EBM 2a−3b). Only one study preferred the virtual simulator (VR) (EBM2b). Thirteen studies evaluated the benefits of simulators for practice. Twelve found training on a simulator to be an effective method of preparation (EBM 1b−3b). In contrast, one study did not find any difference between the training simulator and traditional preparation (EBM 3b). Nine studies evaluated directly one of the methods of evaluating laparoscopic skills. Three studies evaluated VR simulator as a useful assessment tool. Other studies evaluated as successful the scoring system GOALS-GH. The hand motion analysis model was successful in one case. Most studies were observational (EBM 3b) and only 2 studies were of higher quality (EBM 2b). Conclusion: Simulators are an effective tool for practicing laparoscopic techniques (EBM: 1b). It cannot be determined based on available data which of the simulators is most effective. The virtual simulator, however, still remains the most self-sufficient unit suitable for teaching as well as evaluation of laparoscopic techniques (EBM 2b−3b). Further studies are needed to find an effective system and parameters for an objective evaluation of skills., and J. Kalvach, O. Ryska, M. Ryska
Úvod: Zlomeniny proximálneho humeru predstavujú asi 4−5 % zo všetkých zlomenín. Terapia dislokovaných 3- a 4-časťových zlomenín je náročná a optimálna liečebná metóda je diskutabilná. Cieľom práce bolo porovnanie operačnej a neoperačnej terapie 3- a 4-časťových zlomenín proximálneho humeru u dospelých pacientov. Metoda: Od septembra 2010 do septembra 2013 sme na II. Ortopedicko-traumatologickej klinike Univerzitnej nemocnice Bratislava prospektívne vyhodnocovali operačnú verzus neoperačnú liečbu 3- a 4-časťových zlomenín proximálneho humeru. Pacienti zaradení do štúdie boli dospelí pacienti s 3- a 4-časťovými zlomeninami proximálneho humeru typu Neer IV, V a VI. V operačnej skupine bolo spolu 20 pacientov liečených pomocou uhlovo-stabilných dláh (Philos, Synthes) a intramedulárnych klincov (Multilock, Synthes). Skupinu tvorilo 13 žien (65 %) a 7 mužov (35 %). Priemerný vek bol 60,9?7,67 (52–80) rokov. Konzervatívna skupina obsahovala 19 pacientov. Dvanásť žien (63,2 %) a sedem mužov (36,8 %). Priemerný vek bol 65,1?9,4 (52−88) rokov. Poranená končatina sa fixovala použitím Gilchristovej bandáže na maximálne 3 týždne. Všetci pacienti boli hodnotení po 12 mesiacoch použitím skórovacieho systému podľa Constant- Murleyho a Oxford Shoulder Score. Druhotne boli hodnotené komplikácie liečby. Výsledky: Relatívne individuálne Constant-Murley Score v celej skupine liečenej operačne bolo priemerne 57,8?23,5 % (11−88 %). Oxford Shoulder Score priemerne 34,8?10,6 (10−46) bodov. Komplikácie boli zaznamenané u 12 pacientov (60 %). V skupine konzervatívnej bolo relatívne individuálne Constant-Murley Score po12 mesiacoch po úraze priemerne 60,9?20,9 % (16−90 %). Oxford Shoulder Score bolo priemerne 36,1?8,9 (15−48) bodov. Komplikácie boli prítomné u 4 pacientov (21,1 %). Záver: V tejto štúdii dislokovaných 3- a 4-časťových zlomenín proximálneho humeru bola operačná skupina pacientov, liečená zväčša použitím uhlovo-stabilných dláh, spojená so značným počtom komplikácií. Horšie funkčné výsledky operačnej skupiny boli porovnateľné s výsledkami skupiny neoperačnej. Pre dosiahnutie lepších výsledkov by sa starostlivo mala posudzovať indikácia operácie, výber pacienta, metóda operácie, operačné skúsenosti ako aj následná rehabilitácia. Kľúčové slová: zlomenina proximálneho humeru − operačná liečba − konzervatívna liečba − 3- a 4-časťové zlomeniny, Introduction: Proximal humerus fractures account for about 4−5% of all fractures. Treatment of 3- and 4-part fractures is difficult, and the optimal treatment option remains controversial. The aim of the study was to compare surgical and non-surgical treatments of 3- and 4-part fractures of the proximal humerus in adults. Method: A prospective study of surgical and non-surgical treatments of 3- and 4-part fractures of the proximal humerus was conducted at the 2nd Department of Orthopedics and Traumatology, University Hospital Bratislava, from September 2010 until September 2013. Patients included in the study were compliant adults patients with 3- and 4-part proximal humerus fractures Neer type IV, V and VI. Twenty patients were treated surgically. The group included 13 women (65%) and 7 men (35%). Mean age was 60.9?7.67 (52–80) years. Angle-stable plates (Philos, Synthes) and intramedullary nails (Multilock, Synthes) were used. The non-surgical group included 19 patients, consisting of 12 (63.2%) women and 7 (36.8%) men. Mean age of both sexes was 66.3?9.5 (52−88) years. Gilchrist bandage was applied for the maximum of 3 weeks. All patients were evaluated at 12 months from treatment using the Constant-Murley scoring system and the Oxford Shoulder Score. Treatment complications were evaluated as a secondary step. Results: The mean individual relative Constant-Murley score was 57.8?23.5% (11−88%) in the surgical group. The mean Oxford Shoulder score was 34.8?10.6 (10−46) points. Complications were recorded in 12 patients (60%). In the non-surgical group, the mean individual relative Constant-Murley score at 12 months from injury was 60.9?20.9% (16−90%). The mean Oxford Shoulder score was 36.1?8.9 (15−48) points. Complications were recorded in 4 patients (21.1%). Conclusions: In this study, surgical treatment patients with displaced 3- and 4-part proximal humerus fractures, mostly treated by angle-stable plates, showed a number of complications. Poor functional results of the surgical group were comparable to those of the non-surgical group. The indication for surgery, patient selection, type of surgery, surgical experience and subsequent rehabilitation should be carefully assessed for better results. Key words: proximal humerus fracture − surgical treatment − non-surgical treatment − 3- and 4-part fractures, and M. Kilian, R. Zamborský, I. Chandoga, M. Budaj, S. Vajczikova
Úvod: Akútna cholecystitída je stále častým ochorením vyskytujúcim sa v rozvinutých krajinách sveta. Laparoskopická cholecystekómia (LCHE) je metódou liečby akútnej cholecystitídy, avšak pretrváva celosvetový nejednotný názor na načasovanie laparoskopickej cholecystektómie v liečbe akútnej cholecystitídy. Metoda: Od septembra 2012 do augusta 2015 sme realizovali na III. chirurgickej klinike UNsP Milosrdní bratia v Bratislave prospektívnu randomizovanú štúdiu. Porovnávali sme dva základné prístupy liečby akútnej cholecystitídy. Počas trvania štúdie sme hospitalizovali 64 pacientov s akútnou cholecystitídou, ktorí boli prijatí na chirurgické oddelenie. 32 pacientov bolo včasne operovaných do 72 hodín od objavenia príznakov ochorenia. Ďalších 32 pacientov bolo primárne liečených konzervatívne antibiotickou terapiou, a následne po 6−8 týždňoch sme vykonali odloženú cholecystektómiu. Výsledky: Z výsledkov nášho súboru vyplývajú viaceré výhody včasnej laparoskopickej cholecystektómie. Medzi výhody včasnej LCHE patria skrátenie operačného času, nižšia miera konverzií a zníženie pooperačnej záťaže. Ďalšou výhodou je skrátenie trvania hospitalizácie, a z toho vyplývajúce nižšie náklady na hospitalizáciu. Záver: Na základe popísaných výhod sa prikláňame k názoru, že tzv. immediate laparoscopic cholecystectomy (do 24 hodín od prijatia do nemocnice) by sa mala stať metódou voľby u pacientov s akútnou cholecystitídou. Kĺúčové slová: akútna cholecystitída – včasná a odložená laparoskopická cholecystektómia − prospektívna randomizovaná štúdia, Introduction: Acute cholecystitis is one of the most frequent diseases occurring in developed countries of the world. Laparoscopic cholecystectomy is a treatment option for acute cholecystitis. Since the advent of laparoscopic cholecystectomy there has been a lack of agreement regarding the timing of the operation in the treatment of acute cholecystitis. Method: From September 2012 to August 2015 we carried out a prospective randomized trial at the IIIrd Surgical Department of University Hospital Milosrdní bratia in Bratislava. We compared two basic approaches to the treatment of acute cholecystitis. During the trial, 64 patients with acute cholecystitis were admitted to the surgery department. 32 patients were treated with early laparoscopic cholecystectomy within 72 hours from the appearance of the symptoms. The other 32 patients were primarily treated with antibiotics and subsequently underwent delayed cholecystectomy after 6−8 weeks. Results: Our results suggest several advantages of early laparoscopic cholecystectomy such as shorter operation time, lower conversion rate, shorter length of hospital stay, shorter postoperative convalescence and lower cost of hospitalisation. Conclusion: Based on these results we believe that immediate laparoscopic cholecystectomy (within 24 hours from the patient’s admission to hospital) should become a preferred method of treatment of patients with acute cholecystitis., and M. Rajčok, Ľ. Danihel, V. Bak, M. Oravský, M. Schnorrer
Úvod: Rozsah nádoru a kvalita jeho chirurgického odstranění patří k hlavním prognostickým faktorům v léčbě karcinomu rekta. Počet pooperačních lokálních recidiv závisí na úplnosti odstranění mezorekta – TME (total mesorectal excision) – a dosažení bezpečných resekčních okrajů bez nádoru. Provedení a kvalita operace záleží na předoperační diagnostice a detekci rizikových míst na rektu a mezorektu, na chirurgické schopnosti výkon správně provést a na patologickém vyšetření, hodnotícím úplnost odstranění nádoru v parametrech resekčních okrajů včetně cirkumferentního (CRO) a kompletnost mezorektální excize. Cílem práce bylo zavést a standardizovat metodu hodnocení kvality chirurgického výkonu − mezorektální excize – v léčbě karcinomu rekta hodnocením resekčních okrajů včetně CRO a kompletnosti excize. Metody: Studie měla dvě části. V první, retrospektivní části multicentrické studie byly v sestavě 288 pacientů analyzovány jednotlivé dílčí parametry diagnostiky, operací a histologického vyšetření karcinomu rekta, identifikována kritická místa a připraven jednotný protokol sledování. Ve druhé, prospektivní části studie byla v sestavě 600 pacientů tato data sledována parametricky a byla hodnocena kvalita TME ve vztahu k onkologickému výsledku léčby. Výsledky: V předoperační diagnostice se zvýšil podíl pacientů, kterým byl proveden restaging po neoadjuvantní léčbě z 60,0 % na 81,7 %. Podíl resekátů, u nichž nebyla hodnocena kvalita excize mezorekta, se snížil z 52,9 % v retrospektivní části na 22,8 % v části prospektivní. Podíl kompletních excizí mezorekta se zvýšil z 22,6 % na 26,0 %, podíl téměř kompletních excizí se zvýšil z 10,1 % v retrospektivní části na 24,0 % v prospektivní části studie. Závěr: Zavedení parametrického sledování do rutinní praxe zvýšilo kvalitu předléčebné a předoperační diagnostiky, vyšetření resekátu patologem a vlivem zpětnovazebné informace také kvalitu chirurgického výkonu., Introduction: Tumour size and the quality of its complete surgical removal are the main prognostic factors in rectal cancer treatment. The number of postoperative local recurrences depends on whether the mesorectum has been completely removed – total mesorectal excision (TME) – and whether tumour-free resection margins have been achieved. The surgery itself and its quality depend on the accuracy of preoperative diagnosis and detection of risk areas in the rectum and mesorectum, on the surgeon’s skills, and finally on pathological assessment evaluating whether complete tumour excision has been accomplished including circumferential margins of the tumour, and whether mesorectal excision is complete. The aim of our study was to implement and standardize a new method of evaluation of the quality of the surgical procedure – TME – in rectal cancer treatment using an assessment of its circumferential margins (CRO) and completeness of the excision. Methods: The study consisted of two parts. The first, multi-centre retrospective phase with 288 patients analysed individual partial parameters of the diagnosis, operations and histological examinations of the rectal cancer. Critical points were identified and a unified follow-up protocol was prepared. In the second, prospective part of this study 600 patients were monitored parametrically focusing on the quality of the TME and its effect on the oncological treatment results. Results: The proportion of patients with restaging following neoadjuvant therapy increased from 60.0% to 81.7% based on preoperative diagnosis. The number of specimens missing an assessment of the mesorectal excision quality decreased from 52.9% in the retrospective part of to the study to 22.8% in the prospective part. The proportion of actually complete TMEs rose from 22.6% to 26.0%, and that of nearly complete TMEs from 10.1% to 24.0%. Conclusion: The introduction of parametric monitoring into routine clinical practice improved the quality of pre-treatment and preoperative diagnosis, examination of the tissue specimen, and consequently improved quality of the surgical procedure was achieved., and J. Hoch, A. Ferko, M. Bláha, A. Ryška, I. Čapov, L. Dušek, J. Feit, M. Grega, M. Hermanová, E. Hovorková, R. Chmelová, Z. Kala, D. Klos, R. Kodet, D. Langer, D. Hadži-Nikolov, J. Örhalmi, J. Páral, M. Tichý, I. Tučková, M. Vjaclovský, P. Vlček
Úvod: Zhodnocení možnosti miniinvazivního odběru žilního graftu (Endoscopic Vein Harvest = EVH) za účelem cévně-chirurgické revaskularizace infrainguinálního tepenného systému končetiny. Zhodnocení našich časných výsledků a zkušeností s uvedenou metodou. Metoda: V časovém období duben 2012 až březen 2015 podstoupilo 16 pacientů endoskopický odběr velké safény (VSM) v rámci implantace infrainguinálního bypassu. Sedm (43,7 %) pacientů bylo indikováno k operaci pro obraz kritické končetinové ischemie (Rutherford kategorie 5). 9 (56,3 %) pacientů bylo indikováno k výkonu pro těžké intermitentní klaudikace (Rutherford kategorie 3). Průměrný věk pacientů byl 59,9 roku, mužů bylo 14 (87,5 %), ženy 2 (12,5 %). Selekce pacientů k endoskopickému odběru VSM probíhala na základě klinického a sonografického zhodnocení její vhodnosti. U pacientů byla sledována jejich předoperační anamnestická data, klinické nálezy, peroperační a pooperační průběh včetně komplikací. Pacienti byli prospektivně sledováni v časových intervalech 3, 6, 12, 18, 24 měsíců a následně ? 1 rok od operačního výkonu. Byla vyhodnocena průchodnost rekonstrukcí pomocí Kaplanovy-Meierovy metody. Statistická analýza souboru byla provedena s použitím softwaru IBM SPSS Statistics 21.0. Výsledky: U všech pacientů byla odebraná VSM použita k provedení proximálního (10; 62,5 %) nebo distálního (6; 37,5 %) femoropopliteálního bypassu (FPB). Jeden pacient, v časné fázi zavádění metody podstoupil po endoskopické disekci VSM konverzi na otevřený odběr. U 2 pacientů (12,5 %) pooperačně vznikla chirurgická ranná infekce (SSI) Szilagyi gr. II (1 pacient s dokončeným EVH – lokalizace tříslo, 1 pacientka po konverzi EVH – lokalizace tříslo a odběrová rána VSM). Průměrná doba sledování pacientů v souboru činila 10,2 měsíce. Primární, primární asistovaná a sekundární průchodnost po 1. roce sledování byla 82,0 %, 93,8 % a 100,0 %; po 2. roce sledování byla rovněž 82,0 %, 93,8 % a 100,0 %. Amputation-free survival po 1. i 2. roce sledování byl 100,0 %. Žádný pacient v průběhu studie nezemřel – letalita 0,0 %. Závěr: Endoskopický odběr VSM představuje miniinvazivní alternativu ke klasickému otevřenému odběru VSM u pacientů, kteří podstupují infrainguinální bypass. Naše časné výsledky femoropopliteálních bypassů s použitím metody EVH vykazují srovnatelné výsledky průchodností oproti rekonstrukcím s tradičním otevřeným odběrem VSM. Je současně patrná nízká incidence chirurgických ranných infekcí u takto provedených bypassů., Introduction: This study was undertaken to determine the feasibility of endoscopic vein harvest (EVH) for infrainguinal arterial bypass surgery. We describe our initial experience and early results of bypasses done using this minimally invasive approach. Method: From April 2012 to March 2015, 16 patients underwent 16 femoropopliteal bypass operations with great saphenous vein (GSV) being harvested by endoscopic technique. The indication for intervention was critical limb ischemia (Rutherford category “5”) in 7 patients (43.7%) and severe intermittent claudication (Rutherford category “3”) in 9 patients (56.3%). There were 14 male (87.5%) and 2 female (12.5%) patients, with a mean age of 59.9 years. Selection of patients for EVH was based on clinical and duplex ultrasound appearance of GSV. Only patients with adequate GSV were considered for EVH. We collected data regarding patients’ demographics, history, clinical findings, operative procedures and postoperative recovery including complications. Patients were followed at 3, 6, 12, 18 and 24 months postoperatively and yearly thereafter. Patencies were analyzed by Kaplan-Meier method. Statistical analysis was performed using IBM SPSS Statistics 21.0 software (IBM Corp, Armonk, NY). Results: Endoscopically harvested GSV was utilised for formation of proximal (10; 62.5%) or distal (6; 37.5%) femoropopliteal bypass. One patient underwent conversion to open harvest after endoscopic dissection of the vein. It occurred early in our experience. All other GSV harvests were accomplished endoscopically. 2 patients (12.5%) developed postoperative surgical site infection (SSI) Szilagyi gr. II (1 patient after successful EVH – location: groin; 1 patient after conversion of EVH to open vein harvest – location: groin and vein harvest incision). Mean follow-up was 10.2 months (range 0.3 to 27.0 months). At 1 and 2 years, primary patency was 82.0% and 82.0%, assisted primary patency was 93.8% and 93.8%, and secondary patency was 100.0% and 100.0%. At 1 and 2 years, amputation-free survival was 100.0% and 100.0%. No patient died within the study period (mortality 0.0%). Conclusions: Endoscopic harvest of GSV is a minimally invasive alternative to a standard open harvest of GSV. It is a feasible option for patients undergoing infrainguinal arterial bypass. In our early experience, patencies of EVH femoropopliteal bypasses are comparable to those achieved using traditional open vein harvest technique. Combination of endoscopic vein harvest with femoropopliteal bypass formation results in a low incidence of surgical site infections., and E. Biroš, R. Staffa, R. Vlachovský, T. Novotný, E. Janoušová
Výzkum se dnes široce zabývá tématem společného výskytu kardiovaskulárních onemocnění a deprese. Zvažuje různé aspekty, mezi nimiž je i pátrání po tom, zda existuje příčinná souvislost mezi depresí a kardiovaskulárními onemocněními nebo zda má deprese vliv na horší rekonvalescenci pacientů po infarktu myokardu a na vyšší výskyt komplikací. Deprese je spojována s výskytem komorbidit, jako je metabolický syndrom nebo diabetes mellitus. Určitou roli může hrát také horší funkce autonomního nervového systému nebo nezdravý životní styl. Deprese se vyskytuje u pacientů po infarktu myokardu ve větší míře než u normální populace a je považována za rizikový faktor, který zhoršuje prognózu pacienta. Proto je důležité se zaměřit na skríning deprese a případně i anxiety u těchto pacientů, tyto u nich včas odhalit a zajistit optimální léčbu., Researchers currently focus on a wide range of aspects associated with coincidence of cardiovascular diseases and depression. These include a search for a possible causal link between depression and coexisting cardiovascular disorder as well as the association between depression and poorer recovery after myocardial infarction or higher complication rate. Major depression is connected with comorbidities such as the metabolic syndrome and diabetes mellitus. Impaired autonomous nerve system function and unhealthy lifestyle can also play their role. Depression is more frequent in patients with a history of myocardial infarction and is considered a major risk factor of poorer prognosis. It is undoubtedly important to screen this patient group for both depression and anxiety so that appropriate treatment can be initiated if needed. Key words: myocardial infarction – major depression – coronary artery disease The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and N. Hudáková, P. Kala, M. Šebo, L. Ustohal, T. Kašpárek, J. Kaňovský
Autoři prezentují případ 73leté ženy léčené v posledních 15 letech pro arteriální hypertenzi diuretiky (tiazidy, amiloridem a indapamidem) a současně antidepresivem trazodonem. Po 6 letech této léčby začala pacientka trpět manifestní osteoporózou s vícečetnými frakturami i po banálním traumatu a současně byla po celou tuto dobu dokumentována těžká hyponatremie bez adekvátní suplementace. Osteoporóza a hyponatremie u této pacientky spolu s největší pravděpodobností těsně souvisely – autoři diskutují možné patofyziologické mechanizmy na úrovni renálních tubulů, osteoblastů a osteoklastů, hypofyzárně-skeletální osy, syndrom neadekvátní sekrece adiuretinu (SIADH) a možný vliv porušené acidobazické rovnováhy., The authors present a case-report of a 73years old woman treated for arterial hypertension within past 15 years with diuretics (thiazides, amiloride and indapamide) and concomitantly with antidepressive trazodone. The patient developed severe osteoporosis after 6 years of such a treatment with multiple fractures even after minor trauma; during whole this period severe hyponatremia without adequate supplementation was documented. Most probably, there exists tight relationship of osteoporosis and hyponatremia in this patient – the authors discuss possible pathophysiological mechanisms at the level of renal tubules, osteoblasts and osteoclasts, hypopituitary-skeletal axis, syndrome of inadequate adiuretin secretion (SIADH) and possible influence of acid-base balance disturbances., and Pavel Polák, Petr Husa, Hana Matějovská Kubešová