Udržení adekvátní perfuze cílových orgánů hraje zásadní roli v managementu kardiogenního šoku, který je stále zatížen vysokou mortalitou. Pokud farmakologická léčba společně se snahou o ovlivnění příčiny srdečního poškození selhávají, je nutno bezprostředně zvážit zavedení mechanické podpory oběhu k zajištění orgánové perfuze. K dočasné podpoře oběhu je využíváno více typů podpor zahrnující intraaortální balonkovou kontrapulzaci, mimotělní membránovou oxygenaci, perkutánně nebo chirurgicky implantované srdeční podpory. V přehledu je šířeji diskutována problematika jednotlivých typů podpor oběhu, zkušenosti s nimi a jejich role v managementu kardiogenního šoku., The maintenance of adequate end‑organ perfusion is the cornerstone of cardiogenic shock management, which still carries a poor prognosis. Mechanical circulatory support to ensure organ perfusion is required once pharmacological therapy together with the effort to affect the cause of heart failure is less effective or fails. There are currently several circulatory support options, including intra‑aortic balloon counterpulsation, extracorporeal membrane oxygenation and percutaneously or surgically implanted ventricular assist devices. The role of, and experience with, each of these support devices in the management of cardiogenic shock is broadly discussed in this review., and Šimek M., Hutyra M., Zuščich O., Klváček A.
Úvod: Radiofrekvenční ablace (RFA) je etablovaná metoda využívaná k paliativnímu ošetření neresekabilních tumorů jater. Na našem pracovišti využíváme k ošetření metastáz kolorektálního karcinomu (CLM) otevřený či perkutánní přístup. Metoda: V retrospektivní studii (1/2001−1/2015) jsme vyhodnotili klinická data u pacientů podstupujících perkutánní nebo otevřenou RFA pro neresekabilní CLM. Cílem bylo zhodnotit faktory ovlivňující celkové přežití (OS), bezpříznakové období (NED) a nonablaci ložisek ve vztahu k velikosti a počtu ložisek, typu přístupu a typu použité sondy. Výsledky: RFA podstoupilo 147 pacientů s průměrným věkem 65 let. Celkem bylo provedeno 168 RFA výkonů. Celkové přežití bylo ovlivněno vysokým počtem cenzorů. Roční a tříleté OS bylo 96,3 % a 61 % bez statisticky významného rozdílu mezi perkutánním a otevřeným přístupem. NED bylo statisticky významně kratší u pacientů s perkutánním výkonem. NED nebylo ovlivněno ani velikostí, ani počtem ložisek. Vyšší riziko nonablace bylo pozorováno u větších ložisek, ale výsledek nebyl statisticky signifikantní. Perkutánní výkony měly kratší dobu hospitalizace a nižší počet komplikací. Závěr: RFA je alternativní metoda léčby neresekabilních CLM. Otevřený přístup měl v naší studii nižší riziko nonablace. Perkutánní výkony měly nižší riziko komplikací a kratší dobu hospitalizace., Introduction: Radiofrequency ablation (RFA) is a well-established method for palliative therapy of unresectable liver tumors. We use an open or percutaneous approach for the treatment of colorectal liver metastases (CLM). Method: Clinical data of patients undergoing percutaneous or open RFA for CLM between January 2001 and January 2015 were included in the retrospective study. We evaluated clinical factors for overall survival (OS), no evidence of disease (NED) and non-ablation in relation to tumor sizes and numbers, type of approach and type of used probes. Results: 147 patients underwent RFA for CLM in this time period. Mean age was 65 years. 168 RFAs were performed in total. OS was influenced by a high number of censors. OS for the first and third years was 93.6% and 61% with no statistical differences between the percutaneous and open approach. NED was significantly shorter in patients with the percutaneous approach. NED was not influenced neither by size nor number of the lesions. A higher risk of non-ablation was observed as statistically significant in patients with percutaneous RFA. A higher, although not statistically significant, risk of non-ablation was also observed for larger metastases. Patients with percutaneous RFA showed a shorter stay in the hospital and fewer complications. Conclusion: RFA is an alternative approach to the treatment of unresectable CLM. In our study the open approach was associated with a lower risk of non-ablation. Percutaneous RFA showed a lower risk of complications and a shorter stay in the hospital., and J. Brůha, V. Liška, R. Pálek, H. Mírka, P. Hošek, E. Korčáková, K. Bajcurová, J. Fichtl, T. Skalický, V. Třeška
Cíl. Cílem této retrospektivní studie bylo porovnat výsledky CT angiografie (CTA) srdce a perfuzní scintigrafie myokardu provedeného kombinovaným protokolem v klidu a zátěži u osob sledovaných pro ischemickou chorobu srdeční (ICHS) s recidivou klinické symptomatologie. Metoda. Celkem byla analyzována vyšetření 63 osob (47 mužů, průměrný věk 64,2, věkové rozmezí 37-84), kterým byla v krátké době provedena CTA srdce a perfuzní scintigrafie myokardu v klidu a zátěži technikou SPÉCT (99mTc-MIBI). V 42 případech se jednalo o osoby po chirurgické revaskularizaci, osm osob prodělalo v minulosti invazivní koronarografii s provedením PTA, 13 osob s diagnózou ICHS bylo doposud léčeno pouze medikamentózně. Hlavním cílem analýzy pomocí off-line fúze bylo v případě záchytu zátěží podmíněné ischémie nalézt korespondující stenózu nebo uzávěr koronární tepny či bypassu. Dále byla provedena srovnávací analýza detekce zátěží podmíněné ischémie a hemo dynamicky významných změn koronárních bypassů či vlastního koronárního řečiště mimo oblasti zásobené bypassy s cílem posoudit úspěšnost CTA. Výsledky. Všeobecná shoda nálezů obou modalit dosáhla 84,5 %. U osob s koronárními bypassy dosáhla shoda hodnoty 92,8 %. Senzitivita CTA v v průkazu korespondujících změn k perfuzním defektům byla 94, 8% (specificita 66,7%, pozitivní prediktivní hodnota 82,2% a negativní prediktivní hodnota 88,9 %). V podskupině osob s koronárními bypassy byla senzitivita 100%. U 46 osob (73,1%) byla CTA jedinou zobrazovací metodou bez nutnosti doplnění invazivní koronarografie. 16 osob (26,9%) bylo indikováno také k invazivní koronarografii, v 10 případech s implantací stentu. U dvou pacientů byla provedena na základě nálezů chirurgická revaskularizace. Závěr. Naše práce prokázala výhody sekvenčního provedení CTA a perfuzní scintigrafie metodou SPÉCT při vyšetřování osob s recidivou klinické symptomatologie ICHS. Zejména u osob po chirurgické revaskularizaci je CTA velmi vhodnou metodou k morfologickému posouzení případných perfuzních defektů myokardu. CTA dosáhla vysoké senzitivity u osob s nálezem zátěží podmíněné ischémie. CTA byla ve většině případů jedinou zobrazovací metodou bez nutnosti doplnění invazivní koronarografie., Aim. Aim of this retrospective study was to define the feasibility of coronary CTA (cCTA) in combination with stress/rest myocardial perfusion scan (MPS) in patients with recurrence of coronary artery disease (CAD). Method. We performed retrospective evaluation of 63 patients with known CAD (42 patients after bypass surgery - CABG, 8 patients after PTCA and 13 patients with conservative therapy). All patients underwent cCTA (dual source CT somatom Definition, Siemens, Germany) and stress/rest MPS (using (99mTc-MIBI) due to new-onset of CAD symptoms within a time period of 3 months. 37 patients underwent cCTA before MPS whereas 26 patients were indicated on the base of results of MPS. In analysis we concentrated on agreement between both methods, concretely if cCTA proved involvement (hemodynamic stenosis or complete occlusion) of coronary branch or CABG corresponding with localization of stress induced perfusion defect. Results. Generally agreement between methods was 84.5%, in the group of patients after CABG was almost 92.8%. In 46 patients (73.1%) was cCTA only imaging method and subsequent invasive coronary angiography (ICA) was not performed, 10 patients subsequently underwent the stent implantation and 2 patients were indicated to CABG. Sensitivity of cCTA in proving correspondent changes with perfusion defects was 94.8% (specificity 66.7%, PPV 82.2% and NPV 88.9%). In group of patient after CABG was sensitivity of cCTA 100%. Conclusion. Combination of cCTA and MPS is beneficial in patients with recurrent coronary artery disease. In our study cCTA proved excellent capability to define cause or predict stress induced myocardial perfusion defects in symptomatic patients., Jan Baxa, Jiří Ferda, Alexandr Malán, Jan Záhlava, Boris Kreuzberg, and Lit.: 12
Úvod: Adenokarcinom pankreatu (PDAC) je jedním z nejagresivnějších maligních onemocnění. Jeho špatná prognóza je dána kombinací různých faktorů, mezi něž patří agresivní biologie onemocnění, nespecifické či chybějící příznaky v časných stadiích, jejich nedocenění, protrahovaná diagnostika a zpoždění v zahájení léčby. Většina pacientů je diagnostikována již v pokročilém stadiu onemocnění. Medián přežití u těchto pacientů se pohybuje mezi 2 a 11 měsíci. Nejčastějšími důsledky lokálně pokročilého onemocnění, které si vynutí intervenci, jsou obstrukce žlučových cest a duodena. Cílem práce byla analýza přežívání pacientů s radikálně inoperabilním PDAC, kteří podstoupili paliativní chirurgický výkon či exploraci s biopsií, stanovení vlivu faktorů pacienta, nádoru a léčebné modality na délku přežití. Metody: Jedná se o retrospektivní analýzu souboru pacientů s inoperabilním PDAC, kteří podstoupili neradikální chirurgickou intervenci v letech 2006–2014. Předmětem analýzy byly věk, histopatologické nálezy, chirurgická a onkologická léčba a doba přežití. Výsledky byly statisticky zpracovány a vyhodnoceny pomocí softwaru IBM SPSS Statistics verze 22 (USA). Výsledky: Soubor tvořilo celkem 184 pacientů (105 mužů, 79 žen) s radikálně inoperabilním PDAC. Průměrný věk byl 64 let a převažovali pacienti s onemocněním ve stadiu IV. Průměrná délka přežití byla 7,04 měsíce, medián 4,7 měsíce. Závěr: Byl zjištěn statisticky signifikantní vliv pohlaví, stadia onemocnění, přítomnosti vzdálených metastáz v době operace a podání onkologické léčby na přežívání těchto pacientů. Průměrná délka i medián přežití pacientů s radikálně inoperabilním tumorem v našem souboru koresponduje s výsledky podobných studií., Introduction: Pancreatic cancer (PDAC) is one of the most aggressive malignancies. Its poor prognosis is due to a combination of various factors, mainly aggressive biology of the tumour, non-specific symptoms in early stages, their underestimation, prolonged time to diagnosis and late onset of treatment. The majority of patients are diagnosed in an advanced stage of the disease. Median survival of these patients ranges from 2−11 months. The most common consequences of locally advanced disease that require intervention include obstruction of the duodenum and biliary obstruction. The purpose of our study was to analyze the survival of patients with radically inoperable PDAC undergoing palliative surgery or exploration with biopsy, and to evaluate the influence of patient and tumour factors and treatment modalities on survival. Methods: In our retrospective study we included all patients with radically inoperable PDAC undergoing a non-radical surgical intervention between 01 January 2006 and 31 December 2014. Patient age, histopathological findings, surgical and oncological treatment and survival were included in the analysis. The results were statistically processed and evaluated using IBM SPSS Statistics software version 22 (USA). Results: 184 patients with radically inoperable PDAC, 105 males and 79 females, were included in our study. Mean age of the patients was 64 years and most patients presented with stage IV of the disease. Mean survival time was 7.04 months and median 4.7 months. Conclusion: We determined a statistically significant influence of the following factors on patient survival: sex, stage, presence of distant metastases at the time of surgery and oncological treatment administration. Mean and median survival of patients with radically inoperable tumours matches global statistics., and L. Bébarová, P. Skalický, D. Klos, R. Havlík, Č. Neoral, J. Zapletalová, M. Loveček
V retrospektivní pozorovací studii hodnotíme míru úspěšnosti operační techniky rekonstrukce strikturybulbární části uretry (za období 1988–2013) v italském centru s velkým objemem případů. Do studie byli zařazeni pacienti vyžadující uretroplastiku bulbární části močové trubice. Ze studie byli vyloučeni pacienti se strikturou penilní uretry a pacienti s neúplnými zdravotními záznamy. Primární cíl studie spočíval v hodnocení celkové míry úspěšnosti operační rekonstrukce striktury bulbární části močové trubice.Sekundární výsledné parametry zahrnovaly hodnocení úspěšnosti jednotlivých operačních technik. Pro účely studie jsme užili deskriptivní statistické metody. Do studie bylo zařazeno celkem 614 mužů ve věku 39 let (medián). Medián sledování činil 82 měsíců (rozmezí 12–302 měsíců). Z celkem 614 pacientů podstoupilo 338 (55 %) mužů uretroplastiku technikou ventrálního onlay graftu, 208 (33,9 %) mužů anastomózu konec ke konci, 44 (7,2 %) mužů uretroplastiku technikou dorzálního onlay graftu a 24 (3,9 %) mužů anastomózu s augmentací. Jako úspěšných bylo klasifikováno 520 (84,7 %) výkonů a v 94 (15,3 %) případech došlo k selhání. Technika anastomózy konec ke konci byla úspěšná u 87 % pacientů, uretroplastika technikou ventrálního onlay graftu u 85,5 % pacientů, technika dorzálního onlay graftu u 72,7 % pacientů a anastomóza s augmentací u 75 % pacientů. Rekonstrukce striktury bulbární uretry s využitím jedné ze čtyř jednodobých operačních technik dosáhla uspokojivých výsledků u 84,7 % pacientů., We performed a retrospective, observational study to evaluate the success rate of surgical techniques used to repair bulbar urethral strictures in an Italian high‑volume centre from 1988 to 2013. Patients requiring bulbar urethroplasty were included. Patients with penile stricture or incomplete clinical records were excluded from the study. The primary outcome of the study was to evaluate the overall success rate of surgical repair of bulbar urethral strictures. The secondary outcome of the study was to investigate the success rate of the single surgical techniques. Descriptive statistical methods were applied. Six hundred fourteen male patients with a median age of 39 years were included in the study. The median followup was 82 months (range 12–302 months). Out of 614 patients, 338 (55%) underwent ventral onlay graft urethroplasty, 208 (33.9%) end‑to‑end anastomosis, 44 (7.2%) dorsal onlay graft urethroplasty and 24 (3.9%) augmented anastomotic repair. Out of 614, 520 (84.7%) were classified as success and 94 (15.3%) as failures. End‑to‑end anastomosis provided 87% success rate, ventral onlay graft technique, 85.5%, dorsal onlay graft technique 72.7% and augmented anastomotic repair 75%. Reconstruction of bulbar urethral strictures using four different one‑stage surgical techniques provided satisfactory results in 84.7% of patients., and Barbagli G., Sansalone S., Romano G., Lazzeri M.
Intrakraniálna arteriovenózna malformácia (AVM) je vaskulárna anomália ohrozujúca svojho nositeľa možnosťou vzniku intrakraniálnej hemorágie. Stereotaktická rádiochirurgia je miniinvazívna metóda liečby AVM s možnosťou neobmedzeného prístupu do všetkých lokalizácií mozgu. Efekt liečby možno očakávať s časovým odstupom 1 až 3 roky. Ciele práce: Definovať objemovú zmenu ožiareného nidu AVM v časovom intervale jedného roka po zákroku metódou trojdimenzionálnej (3D) volumetrickej štúdie na podklade magneticko-rezonančnej angiografie (MRA). Porovnať túto metódu sledovania objemových zmien s klasickou angiografiou (DSA) na základe dostupných literárnych údajov. Stanoviť priemerné percento objemovej zmeny nidu AVM a zistiť, či na rýchlosť obliterácie má vplyv iniciálna veľkosť nidu, terapeutická dávka žiarenia. Súbor a metódy: V súbore 31 pacientov s priemerným vekom 35 rokov bola aplikovaná dávka žiarenia 12 až 20 Gy ( priemerne 17,52 Gy) do objemu 0,3?21,3 cm3 (priemerne 6,21 cm3). Na výpočet objemových zmien sme použili 3D volumetrickú štúdiu na podklade MRA. Na testovanie zadaných parametrov bola použitá metóda neparametrickej korelácie. Výsledky: Pomocou 3D volumetrickej štúdie sme odhalili priemerne 64% zmenšenie objemu nidu AVM už 1 rok po rádiochirurgickom zákroku. Percento dosiahnutého zmenšenia závisí od použitej terapeutickej dávky žiarenia (p = 0,031). Záver: 3D volumetrická štúdia na podklade digitálnej informácie z MRA umožňuje veľmi presne posudzovať dynamiku aj najjemnejších objemových zmien nastávajúcich po rádiochirurgickom ožiarení. 3D volumetrická štúdia sa javí ako vhodná metóda na sledovanie účinkov rádiochirurgickej (SRCH) liečby AVM. MRA je neinvazívna metóda dovoľujúca detailne zobraziť cievy v 3D obraze s vysokým priestorovým rozlíšením. Získané informácie majú význam z hľadiska prognózy a pre ďalší manažment pacientov., Ivana Vachaľová, A. Ďurkovský, M. Šramka, P. Traubner, and Lit.: 28
Účel studie: Histologická verifikace je podmínkou adekvátní terapie mozkových tumorů. Sdělení prezentuje zkušenosti se stereotaktickou biopsií nádoru mozku s důrazem na diagnostickou výtěžnost, korelaci nálezů s resekčními výkony a bezpečnost. Použité metody: U 106 nemocných byla provedena biopsie předpokládaného tumoru mozku pomocí rámového systému Zamorano Dujovny (hluboko umístěné a méně rozsáhlé léze) a u 20 nemocných byl využit bezrámový neuronavigační systém BrainLab (povrchové léze). Výsledky: Diagnostická výtěžnost dosahovala 96,3 % u rámového systému a 100 % u systému bezrámového. Četnost komplikací byla 1,8 % po biopsii s využitím rámového systému. Komplikací bezrámové biopsie byl jeden asymptomatický intracerebrální hematom. Předpokládaný tumor mozku nebyl prokázán u 12,8 % nemocných. Histologické nálezy při resekci tumoru a stereobiopsii (10 nemocných) s jedinou výjimkou (grading maligního gliomu) korelovaly. Závěry: Biopsie tumoru mozku s využitím rámové i bezrámové techniky je bezpečným výkonem s přínosem pro diagnostiku u nemocných s tumorem mozku. Využití jednotlivých systémů záleží na lokalizaci léze (rámová technika u hlubokých lézí), jejím rozsahu (bezrámový systém u rozsáhlých subkortikálních procesů) a plánovaném dalším postupu., Study aim: Histological verification is a prerequisite for adequate therapy of brain tumors. Study presents the experience with stereotactic biopsy of brain tumors paying attention to diagnostic utility, correlation of findings with tumor resection and surgical safety. Methods: Brain tumor biopsy using stereotactic frame based system (deep and small lesions) was performed in 106 patients and frameless neuronavigation system BrainLab (superficially located lesions) was used in 20 patients. Results: Diagnostic efficiency was 96,3 % in frame based system and 100 % in frameless system. The incidence of complications was 1,8 % in frame based biopsies. There was one asymptomatic haematoma in frameless biopsy patients. Suspected brain tumor was not proven in 12,8 % of patient. There was correlation of histological findings in specimens taken during stereotactic biopsy and open tumor resection (10 patients) in all except one patient (malignant glioma grading). Conclusions: Frameless and neuronavigation based tumor biopsy is a safe procedure beneficial for the treatment of brain tumor patiens. The decision about the use of frame based or frameless system depends on lesion location (frame based system in deep lesions), lesion extent (frameless system in extensive subcortical tumors) and planned treatment steps., Jan Chrastina, Zdeněk Novák, Radim Jančálek, Ivo Říha, Bronislava Slaná, Markéta Hermanová, Věra Feitová, and Lit.: 18
Cíl: Zhodnocení výsledků chirurgické léčby pacientů s čistým úrazovým epidurálním hematomem (EDH) za pětileté období na Neurochirurgickém oddělení Krajské nemocnice Liberec. Pacienti a metody: Retrospektivní analýza pacientů s čistým EDH operovaných v letech 2009–<span class=""></span>2013. Zaměřili jsme se na příčiny úrazu, přítomnost alkoholu, stejnostranné fraktury lbi, lokalizaci hematomu, iniciální stav vědomí a časovou posloupnost od vzniku úrazu do doby operace a jejich vliv na výsledný stav pacientů. Výsledný stav byl hodnocen pomocí Glasgow Outcome Scale (GOS). Výsledky: Za uvedené období podstoupilo 39 pacientů kraniotomii pro čistý EDH. Průměrný věk pacientů byl 38,3 (6–<span class=""></span>71) roků, při dominanci mužů (26; 67 %). Nejčastější příčinou úrazu byl ve 23 případech pád (59 %), u 15 pacientů (38 %) jsme zaznamenali vliv alkoholu. Stejnostrannou frakturu jsme nalezli u 34 pacientů (87 %). Čas do stanovení diagnózy byl u pacientů ze spádu krajské nemocnice v průměru 290 min, celkový čas do operace 419 min. V případě pacientů mimospádových 302 min, resp. 538 min. Žádný pacient nezemřel, 30 pacientů (77 %) dosáhlo GOS 4 či 5, devět pacientů (23 %) poté GOS 3. Iniciální stav pacienta se ukázal jako prediktivní pro výsledné GOS. Nebyl shledán statisticky signifikantní rozdíl mezi GOS u pacientů transportovaných přímo do krajské nemocnice a pacienty jedoucí přes oblastní pracoviště. Závěr: EDH je závažné kraniocerebrální poranění, u něhož výsledek léčby závisí na iniciálním klinickém stavu pacienta a jeho včasném a adekvátním ošetření., Aim: The aim of this study was to analyse surgical treatment outcomes in patients with pure epidural hematoma (EDH) treated during 5-year period at the Regional Hospital Liberec. Patients and methods: Retrospective analysis of patients with pure EDH treated between 2009 and 2013. We focused on trauma mechanism, alcohol intoxication, ipsilateral skull fracture, hematoma location, initial state of consciousness, time from injury to surgery and the effect of this timing on patient outcome as assessed by Glasgow Outcome Scale (GOS). Results: During the study period, 39 patients underwent craniotomy for EDH. Mean age was 38.3 (6–71) years, and 26 patients were men (67%). Most common trauma mechanism was fall (23 cases, 59%), alcohol intoxication was noted in 15 patients (38%). Ipsilateral skull fracture was present in 34 patients (87%). Mean time to diagnosis in patients transferred directly to our hospital was 290 minutes, mean time to surgery 419 minutes. Mean time to diagnosis in patients transferred via a peripheral hospital was 302 minutes, mean time to surgery in these patients was 538 minutes. There was no mortality, 30 patients (77%) achieved GOS 4 or 5, nine patients (23%) GOS 3. Patients’ initial clinical status proved to be significant for favourable GOS. There was no statistically significant difference in GOS between patients transferred directly and those via a peripheral hospital. Conclusion: EDH is a serious craniocerebral trauma and its outcome depends on initial clinical status and rapid diagnosis and treatment. Key words: epidural hematoma – craniocerebral trauma – prognosis – late diagnosis <span class="">The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, </span>or services used in the study. The Editorial Board declares that the manu<span class="">script met the ICMJE “uniform requirements” </span>for biomedical papers., and R. Brabec, V. Beneš III, P. Buchvald, P. Suchomel
Úvod: Jednou z charakteristických vlastností malígnych nádorov je zakladanie vzdialených metastáz, pričom práve pľúca bývajú často miestom metastázovania. Torakochirurgické odstránenie metastáz je podľa publikovaných údajov akceptované ako jedna z možností liečby. Cieľom tejto štúdie bolo vyhodnotiť údaje súvisiace s metastázami v pľúcach a s ich odstránením, zistiť prežívanie pacientov. Metodika: Retrospektívne autori vyhodnotili 61 pacientov, ktorí sa podrobili chirurgickému odstráneniu metastáz z pľúc na Chirurgickej klinike JLF UK a MFN v Martine. Výsledky: Najčastejším primárnym tumorom bol kolorektálny karcinóm (41 %). Solitárne ložisko malo 50 % chorých. Priemerný vek operovaných bol 51,7 roka a priemerný disease-free interval (DFI) 40,3 ± 36,5 mesiacov. Najčastejším operačným výkonom bola klinovitá resekcia z torakotómie (54 %). Pooperačné komplikácie sa vyskytli u 4,5 % pacientov. Pooperačná mortalita bola 0 %. 2 – ročné prežívanie pacientov po chirurgickej kompletnej aj nekompletnej resekcii bolo 59 %, 3 – ročné prežívanie 48 %, medián prežívania bol 33 mesiacov. Diskusia: Výskyt solitárnych ložísk sa pohybuje od 48 % do 75 %. Pacienti s viacpočetným postihnutím mali štatisticky signifikantne horšie prežívanie ako pacienti so solitárnou metastázou (3 – ročné prežívanie 37 % verzus 61 %, p = 0,03 %). DFI sa pohybuje v rozmedzí od 31,4 do 41 mesiacov. Pacienti s DFI 36 a viac mesiacov mali štatisticky nesignifikantné dlhšie prežívanie ako pacienti s DFI menej ako 36 mesiacov. Záver: Chirurgické odstránenie pľúcnych metastáz je dnes bezpečná a potenciálne kuratívna metóda spojená s nízkym rizikom komplikácií a s dobrou efektivitou., Introduction: One of the characteristic properties of malignant tumors is the foundation of distant metastases, whereby lungs are often the place of these metastases. Thoracic surgical removal of metastases is according to the published information acceptable as one of the possibilities of treatment. The aim of this study was to evaluate data relative to lung metastases and their removal, to find out the living of the patients. Methods: Authors retrospectively evaluated 61 patients, which submitted surgical treatment of lung metastases on Surgical Clinic JLF UK and MFN in Martin. Results: The most common primary tumor was colorectal carcinoma (41 %). 50 % of patients had solitary metastasis. The average age of operated was 51,7 and average disease-free interval (DFI) was 40,3 ± 36,5 months. The most common operative performance was wedge resection from thoracotomy (54 %). Post – operative complications occurred in 4,5 % of patients. Post – operative mortality was 0 %. Two years survival of patients after complete or incomplete surgical resection was 59 %, three years survival was 48 %, median of survival was 33 months. Discussion: The occurrence of solitary metastasis is between 48 % and 75 %. Patients with multiple metastases have statistically significantly worse survival as patients with solitary metastasis (3 years survival 37 % versus 61 %, p = 0,03 %). DFI is variable from 31,4 to 41 months. Patients with DFI 36 and more months had not statistically significantly longer survival as patients with DFI less than 36 months. Conclusion: Surgical treatment of lung metastases is nowadays safe and potentionally curative method connected with low risk of complication and with good effectivity., Anton Dzian, Julián Hamžík, Peter Stiegler, Elena Kavcová, Dušan Mištuna, and Lit.: 25
Cíl: Zhodnotit možnosti provedení zátěžové perfuze mozku po aplikaci acetazolamidu a možnosti posouzení cerebrovaskulární rezervy (CVR). Metoda: Během 12 měsíců bylo provedeno celkem deset vyšetření objemového perfuzního CT mozku v zátěži po podání 1000 mg acetazolamidu intravenózně, jednalo se o sedm mužů a tři ženy (průměrný věk 54,4 let, rozpětí 28-72 let). V souboru byl sledován stav cerebrovaskulární rezervy pomocí porovnání klidové a zátěžové perfuzní mapy s hodnocením perfuzního objemu (CBV) a středního tranzitního času (MTT). Výsledky: U všech čtyř nemocných s okluzí vnitřní krkavice na podkladě spontánní disekce nebylo prokázáno snížení CVR. Ze šesti nemocných s aterosklerotickou okluzí vnitřní krkavice nebylo snížení CVR přítomné u dvou nemocných, ze čtyř nemocných s vyčerpáním CVR byl u třech nemocných proveden EC-IC bypass. Závěr: Zátěžové perfuzní zobrazení mozku s podáním acetazolamidu pomocí CT je testem vhodným k posouzení CVR u nemocných, u nichž je zvažována indikace EC-IC bypassu. Nejvhodnějšími mapami pro posuzování CVR jsou mapy MTT., Aim: To assess the effectiveness of acetazolamide challenge perfusion CT of the brain in detection of cerebrovascular reserve. Method: During twelve months, 10 examinations of volume perfusion CT of the brain was performed during acetazolamide challenge. The sample of patients consisted of 7 males and 3 females (mean age 54,4 years, range 28-72). The cerebrovascular reserve (CVR) was assessed using the comparison of perfusion maps during rest and challenge, cerebral blood volume (CBV) and mean transit time (MTT) were used. Results: Significant decrease of CVR was not found in any of four patients with occlusion of internal carotid after spontaneous dissection. In four of six patients with atherosclerotic occlusion of internal carotid, the significant decrease of CVR was found; three of them underwent EC-IC bypass graft surgery. In remaining two patients was found no decrease of CVR. Conclusion: Acetazolamide challenge test is useful test in detection of CVR, according tis test is possible to stratify the patients in whom the EC-IC surgery may improve the brain blood perfusion., Jiří Ferda, Jan Baxa, Hynek Mírka, Jan Mraček, Vladimír Přibáň, and Literatura