Tento článek se věnuje problematice převoditelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku zásahu do přirozených práv člověka a jeho přechodu na dědice. Několik úvah je věnováno problematice povahy náhradu nemajetkové újmy v těchto případech. Dále je rozebrána problematika převoditelnosti tohoto práva a jeho přechodu na dědice v rámci starého občanského zákoníku z roku 1964 a stávajícího OZ. Na závěr je vysloveno kritické zhodnocení stávající úpravy. and This article deals with some problems of the tranferability and inheritability of the claims for non-pecuniary losses under current civil law régime. In this paper author analyzes issues of transferability of the claims for pain and suffering with the respect to the purpose of awards paid for pain and suffering. Finally this article brings some critical remarks on the current legal practice and the text of the new Civil Code concerning the transmissibility of the of the claims for pain and suffering.
Dne 1. 1. 2014 nabyde účinnosti nový občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Změny, které s sebou přinese, jsou pro oblast soukromého práva dalekosáhlé a v mnoha ohledech se dotknou rovněž poskytování zdravotní péče, resp. poskytování zdravotních služeb ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách (dále jen „ZZS“). Současně je nutno podotknout, že NOZ svou koncepcí a vztahem k ZZS bude působit řadu interpretačních a aplikačních problémů. and The aim of this article is to summarize main impacts of new civil code on medical law and describe the most important changes. It is obvious that new civil code provides very far reaching changes for the treatment providers and their patients. This code presents completely new type of contract – treatment contract. It means that accordingly new civil code between a patient and treatment provider exists a contractual relationship and therefore the liability for medical malpractice is based on breach of contract.
Besides these conceptual changes contains new civil code small changes which directly affect providing of medical services - for example presumption of consent with medical treatment or new catalogue of rights of persons involuntary detained in hospitals.
V souvislosti s ochranou lidských práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod se v poslední době čím dál častěji diskutuje otázka, zda přístup k asistované reprodukci také spadá pod rámec ochrany poskytovaný Úmluvou. Příspěvek přináší přehled rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se problematikou asistované reprodukce zabývaly. Na pozadí těchto rozhodnutí se příspěvek snaží analyzovat hranice rozšiřujícího pojetí práva na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy a poukázat na skutečnost, že v oblasti řešení složitých biomedicínckých a bioetických otázek nemá Soud dostatečnou autoritu na to, aby se stal finálním arbitrem při posuzování hodnotových měřítek společnosti v jednotlivých evropských státech. and In the last few decades decided European Court of Human Rights very problematic cases involving “right to access to assisted reproduction”. These cases are concerning very controversial ethical aspects of biomedical developments in the field of medical techniques of artificial procreation and reshape the content (meaning) of Article 8 of European Convention of Human Rights.
This paper provides short overview of cases of European Court of Human Rights involving “right to access to assisted reproduction” and focuses especially on the latest developments in this field (case S.H. and Others v. Austria - Application no 57813/00) .
Although the technology of medically assisted procreation had been available in Europe for several decades, many of the issues to which it gave rise, remained the subject of debate. There is no consensus towards the use of IVF treatment in general and even less clear are trends in some particular questions (f.e. allowing gamete donation). These unsolved problems give to raise serious doubts about the possibility of the Court provide “final decisions” in these matters.
Článek se snaží analyzovat problematické apekty moderního vztahu lékaře a pacienta. Autor konstatuje, že hippokratovský přístup k pacientovi byl v průběhu času modifikován a v současné době hledáme nové vymezení podstaných náležitostí tohoto vztahu. Zakladní otázkou je blaho nebo svoboda pacienta - Salus nebo voluntas aegroti? Čeští lékaři v řadě případů ještě potlačují vystrkující růžky autonomie pacienta a spíše se snaží dbát o jeho blaho (zdraví) než mu umožnit svobodné rozhodnutí, jak naložit se svým zdravím.
Autor se snaží dovodit, že základním právním instrumentem k prosazení zájmů pacienta je institut tzv. poučení a souhlasu s poskytovanou zdravotní službou. Ačkoliv v současné době hovoříme o informovaném souhlasu jako o právním instrumentu, povinnost informovat pacienta o relevantních aspektech poskytované zdravotní služby je založena na filozoficko – etických základech a do právní roviny se promítá pouze zprostředkovaně. I přes zakotvení instituu informovaného souhlasu do právního řádu autor dochází k tomu, že tento instrument je nabouráván celou řadou skutečností a že tvrzení o svobodném rozhodnutí pacienta je pouhý mýtus.
V článku jsou pak analyzovány faktory, které svobodu rozhodování pacienta výrazně modifikují a v zásadě směřují k jejímu potlačení a nové formě paternalismu, tzv. neopaternalismu.
Autor je pak přesvědčen, že v některých situacích je pak tzv. pozitivní neopaternalismus akceptovatelný a dokonce vede k větší důvěře ve vztahu mezi pacientem a lékařem, a tedy i k celkovému zlepšení vztahu mezi pacientem a lékařem. and The article attempts to analyze problematic aspects of a modern relationship between a physician and a patient. The author claims that the Hippocratic approach to a patient has been modified in the course of time and currently we are in search of a new definition of essential particulars of this relationship. A basic issue is the patient’s welfare, or freedom – Salus, or voluntas aegroti? In many cases Czech physicians still tend to suppress growing tendency of the patient’s autonomy and rather take care of his welfare (health) than allow him to make a free choice on how to dispose of his health.
The author is trying to infer that the basic legal instrument for asserting the patient’s interests is the institute of the so called “advice and consent to the administered medical treatment. Although currently we talk about the informed consent as about a legal instrument, the obligation to inform a patient about relevant aspects of the provided medical service is based upon philosophical and ethical grounds and it is reflected in the legal level only indirectly. Despite the fact that the institute of informed consent has its basis in the legal order, the author arrives at a conclusion that this instrument is being impaired by the whole range of facts and that an allegation about free decision of a patient is only a myth.
The article then analyzes the factors, which significantly modify the patient’s freedom to make decisions and in principle have a tendency to its suppression and a new form of paternalism, the so-called neo-paternalism.
The author is then convinced that in certain situations the so called positive neo-paternalism is acceptable and it even leads to bigger trust in the relationship between a patient and physician and therefore it contributes to the overall improvement of the relationship between a patient and physician.
Wrongful birth a wrongful life žaloby představují obtížné téma, jak v rovině právní, tak v rovině společenské a morální. V rámci tohoto článku se autor soustředí ryze na rovinu právní s tím, že i zde oblast zkoumání zužuje na oblast kauzálního nexu. Na jednotlivých případech z oblastí Wrongful birth a wrongful life se pa snaží poukázat na základní problémy stanovení kauzálního nexu u tohoto typu žalob. Na závěr autor konstatuje, že zatímco u wrongful birth nároků je stanovení kauzálního nexu možné, v oblasti wrongful life nároků je tato možnost více než sporná. and The paper considers the status of the wrongful birth and wrongful life actions in the light of the principles of recent tort law doctrines and primarily focuses on the problem of causation. After the analysis of recent cases the paper considers that the hurdle of causation is especially in the cases of wrongful life actions not adequately overcome and therefore the acceptance of this type of cases is still questionable.
Pochybení při poskytování zdravotní péče jsou společensky citlivě vnímaným tématem. Jen velmi málo poškozených se však v praxi rozhodne vymáhat náhradu za újmu způsobenou poskytovatelem zdravotních služeb soudní cestou. Problematických aspektů při vymáhání škodního nároku ze strany pacienta je celá řada, nicméně jako nejpalčivější se jeví obtíže při stanovení příčiny a následku.Otázka kauzality je právě v medicínsko-právních sporech otázkou vysoce citlivou a k jejímu řešení se nabízí řada modelů.V České republice se v soudní praxi vychází z požadavku prokázání stoprocentní příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou na zdraví. Takto nastavená aplikační praxe je zřejmě v nesouladu s principem korektivní spravedlnosti, která by se měla v odpovědnosti za škodu odrážet; existuje totiž jen málo sporů o náhradu škody na zdraví, ve kterých by bylo možné kauzální nexus bez problémů prokázat.V některých
zahraničních právních řádech se proto objevují rozličné alternativní přístupy k pravidlům dokazování tak, aby pacient v konečném důsledku nebyl neúspěšný jen z důvodu nemožnosti prokázání kauzálního nexu. Autoři odkazují v tomto článku na určité teoretické a praktické alternativy k teorii conditio sine qua non (jako je kauzální proporcionální odpovědnost či koncept ztráty naděje, případně obrácení důkazního břemene). and There is a great deal of interest in the society to eliminate medical malpractices because health is considered one of the most crucial values in life.However, few of those injured by malpractice decide to claim their demands before a court. This situation places the patient in quite problematic
a position – plaintiff in a medical malpractice case.Most of the difficulties are connected with proving the existence of causal connections. From this point of view, in cases of uncertain causation, the justices should rethink the traditional csqn (conditio sine qua non) reasoning. But in the Czech Republic, the High Court is still holding on to the conception of one hundred percent proof of causality between the wrong diagnosis or therapy and the actual damage. This view is strictly against the principles of corrective justice, which should be reflected by tort law. There have been few legal actions
in which the causal nexus could be proven without a doubt. In some foreign legal orders, the legislators or justices prefer alternative models. In comparison with other liability laws, one could assume some degree of procedural facilitation, such as causal proportional liability, loss of chance, loss of expectation or reversal of the burden of proof. The authors show in this article that the csqn reasoning is not the only one used in practice.
Teorie ztráty šancí (příležitosti) byla diskutována v mnoha zemích v situacích nejasné příčinné souvislosti, kdy stávající systém v oblasti prokazování kauzálního nexu, založený na principu „vše nebo nic“ nevede k uspokojivým výsledkům. Samotná teorie ztráty šancí však přináší řadu dalších problémů v oblastech kvalifikace a kvantifikace újmy i v oblasti protiprávnosti. Tyto problémy jsou pak v článku podrobněji analyzovány a je poukázáno na jejich úskalí v souvislosti s úpravou odpovědnosti za újmu v OZ. and The concept of loss of a chance is mentioned in the cases of unclear causation where the traditional approach „All or Nothing“ provides unsatisfactory results. In this article we discuss whether the loss of a chance as such can be a harm giving rise to a liability and under which circumstances the loss of a chance presents recoverable damage. Further we analyse the problems of the loss of a chance doctrine in connection with relevant provisions of the new Civil Code.