There is no unique idea regarding the form of the (Intentional) content part of visual experience in the specification. The philosophers’ approaches diverge as to whether the content of visual experience is equivalent to a sentence expressing proposition or not. Some of them (mainly philosophers from the phenomenological tradition) consider that one must use a proposition for the specification of the content only when the subject, while having a visual experience, exercise a concept or judge. For the other cases, which can be called simple seeing, a noun phrase is preferable. I argue that, holding that the specification of Intentional content of the visual experience should be in the form of a proposition, John Searle gives up the first-person Intentionality and therefore bypasses the first-person important distinction between simple seeing and judgmental seeing. The specification of the content only in the form of the proposition does not allow making such a distinction on the level of description. Then I argue that the feature of the causal self-referentiality of the visual experience belongs to its psychological mode but not, as Searle holds, to the Intentional content of the visual experience., Neexistuje žádná jedinečná myšlenka týkající se formy (záměrné) obsahové části vizuálního zážitku ve specifikaci. Přístupy filosofů se liší v tom, zda je obsah vizuálního zážitku rovnocenný s větou, která vyjadřuje nebo ne. Někteří z nich (především filosofové z fenomenologické tradice) se domnívají, že člověk musí použít výrok pro specifikaci obsahu pouze tehdy, když subjekt, který má vizuální zkušenost, vykonává koncept nebo soudce. Pro ostatní případy, které lze nazvat jednoduchým viděnímje preferována podstatná fráze. Tvrdím, že John Searle, který se domnívá, že specifikace Úmyslného obsahu vizuálního zážitku by měla být ve formě tvrzení, se vzdává Úmyslnosti první osoby, a proto obchází důležité rozlišení prvního člověka mezi prostým viděním a posuzováním. Specifikace obsahu pouze ve formě návrhu neumožňuje takové rozlišení na úrovni popisu. Pak tvrdím, že rys kauzálního sebepojetí vizuálního zážitku patří k jeho psychologickému režimu, ale ne, jak Searle drží, k Úmyslnému obsahu vizuálního zážitku., and Anar Jafarov
The essay summarizes crucial propositions of John Searle’s approach to fiction and extends the analysis to other genres, specifically to drama, photograph and film. For Searle, novelists pretend to make assertions, because they need to make use the effect inherent in this sort of speech acts - to represent a state of affairs. We believe that all fictions arise as imitations of authentic representation: a fictional photograph imitates a documentary photograph that is the image captured with the help of photographic film or digital media. A fictional film imitates real people and real events recorded on a camera. Fictional film characters only exist, because the film-makers pretend that they have documented them. Fictions are a part of the social universe: we treat fiction according to the rules and habits we have acquired as members of the society. Fictions are also capable of imitating the effect of authentic representations: novels and films achieve to provoke real emotions., Esej shrnuje klíčové výroky přístupu Johna Searla k beletrii a rozšiřuje analýzu na další žánry, konkrétně na drama, fotografii a film. Pro Searle, romanopisci předstírají, že dělají tvrzení, protože oni potřebují používat účinek inherentní tomuto druhu řečových aktů - reprezentovat stav věcí. Věříme, že všechny fikce vznikají jako napodobeniny autentické reprezentace: fiktivní fotografie napodobuje dokumentární fotografii, která je obrazem zachyceným pomocí fotografického filmu nebo digitálních médií. Fikční film napodobuje skutečné lidi a skutečné události zaznamenané na kameře. Fiktivní filmové postavy existují jen proto, že filmoví tvůrci předstírají, že je zdokumentovali. Fikce jsou součástí sociálního vesmíru: s fikcí zacházíme podle pravidel a zvyklostí, které jsme získali jako členové společnosti., and Jiří Koten
The paper argues in favour of the Searlean internalist way of construing the content of thoughts and communicative acts. As interpreted by the author, it reflects the participation of external factors in the determination of content (stressed by externalists like Burge, Putnam, Kripke and Davidson) but it does so in a way which enables to approach the thinking and communicating individual as a real subject of his acts. The crucial move is to incorporate the individual’s reliance on the relevant parameters of his physical or social environment into the construal of the content itself. Then the external factors can be treated as exploited by the individual himself in the articulation of his acts, rather than as intervening into the content through the gaps marked by indexicals, proper names, natural kind terms or concepts borrowed from the communal repertoire. In particular with respect to the last factor the author proposes a maxim of interpretation which he labels as The principle of maximization of subjectivity and regards as a pendant of the well-known Principle of charity., Příspěvek argumentuje ve prospěch Searleanova internacionalistického způsobu interpretace obsahu myšlenek a komunikačních aktů. Jak interpretuje autor, odráží účast externích faktorů na určování obsahu (zdůrazněno externisty jako Burge, Putnam, Kripke a Davidson), ale dělá to způsobem, který umožňuje přistupovat k myšlení a komunikovat jednotlivce jako skutečný jeho aktů. Rozhodujícím krokem je začlenit závislost jednotlivce na relevantních parametrech jeho fyzického nebo sociálního prostředí do konstrukčního obsahu samotného. Externí faktory pak mohou být považovány za vykořisťované jednotlivcem samotným v artikulaci jeho činů, spíše než jako zasahování do obsahu skrze mezery označené rejstříky, vlastními jmény, termíny přirozené povahy nebo koncepty vypůjčené ze společného repertoáru. Zejména s ohledem na poslední faktor autor navrhuje zásadu interpretace, kterou označuje jako zásadu maximalizace subjektivity a vnímá jako přívěsek známého principu lásky., and Petr Koťátko
Nine years of seasonal δ18O values in precipitation, soilwater and groundwater were evaluated in the Uhlířská catchment between 2008 and 2016 and recharge winter/summer ratios were calculated using δ18O values. The longterm average 18O content in groundwater is lower than the mean weighted 18O content in precipitation. This is explained by more than 50% of winter- and snowmelt- induced groundwater recharge that occurs in all years except of 2010 and 2013. The recharge of the peat organic soil water is balanced between summer and winter, whereas the mineral hillslope soil is dominantly recharged by summer precipitation. The 67% portion of baseflow, dominantly generated in the winter season, is composed of groundwater and peat organic soil water, according to the hydrochemical distribution of runoff components. Isotopic mass balance of individual winters shows that precipitation in warmer winters is entirely transformed into outflow until the end of the winter season, generating no significant water storage for potential drought periods.
In this paper the seasonality of summer, winter and annual maximum discharges in mid-sized catchments of Slovakia was analysed. The seasonality measure represents an important indicator of flood processes and can be used as a pooling characteristic in regional flood frequency analysis. The seasonality characteristics such as mean date of flood occurrence (DQ) and seasonal concentration index (r) were derived in 142 Slovak catchments, with the lengths of observation 20 to 70 years. The DQ value represents the fictive centre of the occurrence of Qmax within a year and the weighted value of all dates of Qmax occurrence; the index r expresses a measure of the variability of the date of occurrence and it is based on the principles of directional statistics. The analysis of summer, winter and annual flood seasonality in the territory of Slovakia showed that a majority of the catchments show higher potential for summer floods than winter floods. Catchments with high flood risk are located mainly in the flysch region of Slovakia, the Spis Region and the Laborec Mountains, the Slovenske Rudohorie, the Slovenske stredohorie Mts. and the Fatra Region. and Predložený príspevok sa zaoberá analýzou charakteristík sezónnosti letných, zimných a ročných maximálnych prietokov na vybraných povodiach Slovenska. Charakteristiky sezónnosti sú významným ukazovateľom procesu tvorby povodní, a sú často typizačnou hodnotou pre následné regionalizačné analýzy. Do procesu vyhodnocovania sezónnosti letných, zimných a ročných maximálnych prietokov bolo vybraných 142 povodí Slovenska s radom pozorovaní do roku 2001 s dĺžkou časového radu od 20 do 70 rokov. Sezónnosť bola definovaná dvoma charakteristikami: priemerným dňom výskytu povodní (DQ) a indexom sezónnej koncentrácie r. Veličina DQ charakterizuje fiktívne ťažisko výskytov Qmax v kalendárnom roku a v jej hodnote sú vážené všetky dátumy výskytov prietokov. Index sezónnej koncentrácie maximálnych ročných prietokov (r) indikuje rozptyl dní výskytu maximálnych prietokov v priebehu roka a jeho výpočet je založený na princípoch teórie centroidných dát (directional statistics). Na základe vykonanej analýzy bolo možné začleniť povodia Slovenska z hľadiska náchylnosti na výskyt povodní v jednotlivých ročných sezónach do viacerých oblastí. Za najrizikovejšie oblasti sa javia povodia západného flyšového pásma, povodia v oblasti Spiša, Šariša, Slovenského Rudohoria, Slovenského stredohoria a FatranskoTatranskej oblasti, a to z hľadiska výskytu letných ako aj ročných maximálnych prietokov.
The aim of this study is to understand the seasonalities of runoff and precipitation and their controls along two transects in Peru and one transect in Austria. The analysis is based on daily precipitation data at 111 and 61 stations in Peru and Austria, respectively, and daily discharge data at 51 and 110 stations. The maximum Pardé coefficient is used to quantify the strength of the seasonalities of monthly precipitation and runoff. Circular statistics are used to quantify the seasonalities of annual maximum daily precipitation and annual maximum daily runoff. The results suggest that much larger spatial variation in seasonality in Peru is because of the large diversity in climate and topography. In the dry Peruvian lowlands of the North, the strength of the monthly runoff seasonality is smaller than that of precipitation due to a relatively short rainy period from January to March, catchment storage and the effect of upstream runoff contributions that are more uniform within the year. In the Peruvian highlands in the South, the strength of the monthly runoff seasonality is greater than that of precipitation, or similar, due to relatively little annual precipitation and rather uniform evaporation within the year. In the Austrian transect, the strength of the runoff seasonality is greater than that of precipitation due to the influence of snowmelt in April to June. The strength of monthly regime of precipitation and runoff controls the concentration of floods and extreme precipitation in Peruvian transects. The regions with strong monthly seasonality of runoff have also extreme events concentrated along the same time of the year and the occurrence of floods is mainly controlled by the seasonality of precipitation. In Austria, the monthly runoff maxima and floods occur in the same season in the Alps. In the lowlands, the flood seasonality is controlled mainly by summer extreme precipitation and its interplay with larger soil moisture.
The analyses of precipitation and runoff data along topographic gradients in Peru and Austria showed that, overall, in Peru the spatial variation in seasonality is much larger than in Austria. This is because of the larger diversity in climate and topography.
My aim in this paper is to examine Mitchell S. Green’s notion of self-expression and the role it plays in his model of illocutionary communication. The paper is organized into three parts. In Section 2, after discussing Green’s notions of illocutionary speaker meaning and self-expression, I consider the contribution that self-expression makes to the mechanisms of intentional communication; in particular, I introduce the notion of proto-illocutionary speaker meaning and argue that it is necessary to account for acts overtly showing general commitments that are not ‘marked’ as being specific to one or another illocutionary force. In Section 3, I focus on Green’s account of expressive norms and argue that their function is to stabilize rather than constitute the structure of illocutionary signaling systems; moreover, I examine critically Green’s idea according to which expressive norms enable us to indicate the force of our speech acts and suggest that they play a key role in the mechanisms for epistemic vigilance. Finally, in Section 4, I elaborate on the idea of discourse-constituted thoughts—or, in other words, thoughts that ex- ist in virtue of being expressed in making certain conversation-bound speech acts—and use it to develop a more comprehensive model of the expressive dimension of speech acts.
According to content externalism, the content of our thought is partly determined by the linguistic environment responsible for it. However, there is growing skepticism about the compatibility of content externalism and self-knowledge. The skeptical position holds that, if content externalism is true, then we cannot know our own thought content because we would not be able to discriminate it from relevant alternative thought contents. This argument rests on the proposition that knowledge requires some type of discriminability. In this paper, I argue that this requirement does not apply to a particular type of demonstrative thoughts, more specifically, that in a typical case where we demonstratively denote an object without taking it as anything, in particular, our second-order judgment about our own thinking, whose content includes this use of a demonstrative, constitutes knowledge without due discriminability.
The aim of this paper is to extend the discussion on the free-energy principle (FEP), from the predictive coding theory, which is an explanatory theory of the brain, to the problem of autonomy of self-organizing living systems. From the point of view of self-organization of living systems, FEP implies that biological organisms, due to the systemic coupling with the world, are characterized by an ongoing flow of exchanging information and energy with the environment, which has to be controlled in order to maintain the integrity of the organism. In terms of dynamical system theory, this means that living systems have a dynamic state space, which can be configured by the way they control the free-energy. In the process of controlling their free-energy and modeling of the state space, an important role is played by the anticipatory structures of the organisms, which would reduce the external surprises and adjust the behavior of the organism by anticipating the changes in the environment. In this way, in the dynamic state space of a living system new behavioral patterns emerge enabling new degrees of freedom at the level of the whole. Thus, my aim in this article is to explain how FEP, as a principle of self-organization of living system, contributes to the configuring of the state space of an organism and the emergence of new degrees of freedom, both important in the process of gaining and maintaining the autonomy of a living organism. and Cílem tohoto příspěvku je rozšířit diskusi o principu volné energie (FEP), od teorie prediktivního kódování, která je vysvětlující teorií mozku, k problému autonomie sebeorganizujících živých systémů. Z pohledu sebeorganizace živých systémů FEP naznačuje, že biologické organismy jsou díky systémové vazbě se světem charakterizovány průběžným tokem výměny informací a energie se životním prostředím, který musí být kontrolován tak, aby k udržení integrity organismu. Z hlediska dynamické teorie systémů to znamená, že životní systémy mají dynamický stavový prostor, který může být konfigurován způsobem, jakým řídí volnou energii. V procesu řízení jejich volné energie a modelování státního prostoru, důležitou roli hrají předběžné struktury organismů, které by snížily vnější překvapení a přizpůsobily chování organismu tím, že budou předvídat změny v životním prostředí. Tímto způsobem se v dynamickém státním prostoru živého systému objevují nové vzorce chování, které umožňují nové stupně svobody na úrovni celého. Mým cílem v tomto článku je tedy vysvětlit, jak FEP, jako princip sebeorganizace živého systému, přispívá k uspořádání státního prostoru organismu a vzniku nových stupňů svobody, které jsou důležité jak v procesu získání a udržení autonomie živého organismu. v dynamickém státním prostoru živého systému se objevují nové vzorce chování, které umožňují nové stupně svobody na úrovni celého. Mým cílem v tomto článku je tedy vysvětlit, jak FEP, jako princip sebeorganizace živého systému, přispívá k uspořádání státního prostoru organismu a vzniku nových stupňů svobody, které jsou důležité jak v procesu získání a udržení autonomie živého organismu. v dynamickém státním prostoru živého systému se objevují nové vzorce chování, které umožňují nové stupně svobody na úrovni celého. Mým cílem v tomto článku je tedy vysvětlit, jak FEP, jako princip sebeorganizace živého systému, přispívá k uspořádání státního prostoru organismu a vzniku nových stupňů svobody, které jsou důležité jak v procesu získání a udržení autonomie živého