In this paper I argue that the acceptance of an absolutely unrestricted quantification implies the existence of an absolutely empty possible world. This result could be relevant because David Lewis both admits an absolutely unrestricted quantification (for example in Parts of Classes) and rejects the existence of an absolutely empty possible world (in On the Plurality of Worlds). In order to vindicate my thesis, I propose two strategies. The first is based on the assumption that the phrase ''nothing'' cannot be always reduced to a quantifier phrase, as Graham Priest and Alex Oliver with Timothy Smiley have argued. This strategy consists in a paraphrase of the notion of everything that constrains us to admit an empty possible world. The second strategy mainly consists in the use of an ''idealistic'' principle (say «every determination is negation») and its consequences., V tomto příspěvku tvrdím, že přijetí absolutně neomezené kvantifikace znamená existenci naprosto prázdného možného světa. Tento výsledek by mohl být relevantní, protože David Lewis připouští absolutně neomezenou kvantifikaci (například v částech tříd ) a odmítá existenci absolutně prázdného možného světa (v On the Plurality of Worlds).). Abych svou diplomovou práci obhájil, navrhuji dvě strategie. První je založen na předpokladu, že výraz ,,nic'' nelze vždy omezit na kvantifikační frázi, jak argumentovali Graham Priest a Alex Oliver s Timothy Smiley. Tato strategie spočívá v parafrázi pojmu všeho, co nás nutí připustit prázdný svět. Druhá strategie spočívá především v použití ,,idealistického'' principu (řekněme ,,každé rozhodnutí je negace'') a jeho důsledků., and Marco Simionato
Recent reports have indicated a considerably inactivated PSII in twig cortices, in spite of the low light transmittance of overlying periderms. Corresponding information for more deeply located and less illuminated tissues like xylem rays and pith are lacking. In this investigation we aimed to characterize the efficiency of PSII and its light sensitivity along twig depth, in conjunction with the prevailing light quantity and quality. To that aim, optical methods (spectral reflectance and transmittance, chlorophyll fluorescence imaging, low temperature fluorescence spectra) and photoinhibitory treatments were applied in cut twig sections of four tree species, while corresponding leaves served as controls. Compared to leaves, twig tissues displayed lower chlorophyll (Chl) levels and dark-adapted PSII efficiency, with strong decreasing gradients towards the twig center. The low PSII efficiencies in the inner stem were not an artifact due to an actinic effect of measuring beam or to an enhanced contribution of PSI fluorescence. In fact, the PSII/PSI ratios in cortices were higher and those in the xylem rays similar to that of leaves. Inner twig tissues were quite resistant to photoinhibitory treatments, tolerating irradiation levels several-fold higher than those encountered in their microenvironment. Moreover, the extent of high light tolerance was similar in naturally exposed and shaded twig sides. The results indicate an increasing, inherent and light-independent inactivation of PSII along twig depth. The findings are discussed on the basis of a recently proposed model for photosynthetic electron flow in twigs, taking into account the specific atmospheric and light microenvironment as well as the possible metabolic needs of such bulky organs. and C. Yiotis, Y. Petropoulou, Y. Manetas.
Because of the shortage of phycoerythrin (PE) gene sequences from rhodophytes, peBA encoding β- and α -subunits of PE from three species of red algae (Ceramium boydenn, Halymenia sinensis, and Plocamium telfariae) were cloned and sequenced. Different selection forces have affected the evolution of PE lineages. 8.9 % of the codons were subject to positive selection within the PE lineages (excluding high-irradiance adapted Prochlorococcus). More than 40 % of the sites may be under positive selection, and nearly 20 % sites are weakly constraint sites in high-irradiance adapted Prochlorococcus. Sites most likely undergoing positive selection were found in the chromophore binding domains, suggesting that these sites have played important roles in environmental adaptation during PE diversification. Moreover, the heterogeneous distribution of positively selected sites along the PE gene was revealed from the comparison of low-irradiance adapted Prochlorococcus and marine Synechococcus, which firmly suggests that evolutionary patterns of PEs in these two lineages are significantly different. and S. Qin, F. Q. Zhao, C. K. Tseng.
The effects of environmental salinity on physiological responses, growth, and survival of the Gulf corvina, C. othonopterus, were evaluated in a 6-week completely randomized design experiment. Corvina (17.2±2.3 g mean initial body weight) were subjected to salinities of 5, 15, 25, and 35 ‰ and fed a commercial feed with protein and lipid contents of 46 and 14 %, respectively. Plasma osmolality increased significantly with salinity, ranging from 335.1±5.3 mOsm/kg in fish maintained at 5 ‰, to 354.8±6.8 mOsm/kg in fish kept in seawater, while a significant inverse relationship was observed between salinity and moisture content of whole fish, ranging from 73.8±0.7 (measured at 5 ‰) to 76.9±1.0 % (measured at 35 ‰). In spite of this, growth indices (final weight, weight gain, specific growth rate, condition factor, survival) were not altered, suggesting that, like other members of the family Sciaenidae, the Gulf corvina is a strong osmoregulator. The isosmotic point for this species was estimated to correspond to a salinity of 9.8 ‰. The present study represents the first set of experimental data on salinity tolerance of C. othonopterus and confirms the euryhalinity of this species., M. Perez-Velazquez, P. Urquidez-Bejarano, M. L. González-Félix, C. Minjarez-Osorio., and Obsahuje bibliografii
Though the evidence of rapid variability in early-type stars is rather old, we have passed through the ignition stages of a more recent information explosion on this subject. This explosion started with introduction of new detectors capable to detect even very subtle variations. But the old evidence based on much important changes remains. Different types of rapid variability in 0, B, UR and CP2 stars and their relation are discussed.
In situations of peer disagreement there are two kinds of factors that matter. These are the factors internal to the discussion, such as evidence exposed and arguments presented by both sides and there are also factors external to the discussion, also called ''independent factors''. The external factors include mainly virtues and competences of the participants. There are two main theories about epistemic disagreement, ''the steadfast view'' and ''the conciliationism'', and each of them stresses the importance of one group of these factors over the other. This paper is a defense of the greater epistemic significance of independent factors over internal factors. However, it is not a defense of the conciliationism which takes independent factors to be systematically the ultimate arbiter in situations of peer disagreement. The argument in the paper goes like this. Although the steadfast view receives strong intuitive support from two cases presented by Thomas Kelly: ''Right and Wrong'' and ''Wrong and Wronger'', I argue that the view is undermined by Timothy Williamson’s recent ''Very Improbable Knowing'' argument. This argument shows that for some basic type of evidence E when S uses it in favor of p, it is very improbable that S knows that S knows that p. Therefore, in situations of peer disagreement, S is unjustified to push her evidence in support of her side. There are arguably some exceptions, e.g. when one claims to have knowledge based on a priori evidence and on holistic evidence, but these are not sufficient to save the day for the steadfast view. In contrast to that, the reflective knowledge of one’s first order competences and virtues (i.e. external factors) is not vulnerable by Williamson’s argument. One reason for that is because we know about independent factors on the basis of holistic evidence. I claim that our epistemic goal in the face of peer disagreement is to end up on the side that is non-accidentally closer to truth. In accordance with achieving this goal, it is safer to stick to independent factors in resolving peer disagreement situations than to follow one’s nose concerning first-order evidence disclosed by the opponents. This might seem a counterintuitive result, which makes it worthy of further discussion., V situacích vzájemného nesouhlasu jsou důležité dva druhy faktorů. To jsou faktory, které jsou pro diskusi takové, jako jsou důkazy odhalené a argumenty předložené oběma stranami a také faktory mimo diskusi, nazývané také ,,nezávislé faktory''. K vnějším faktorům patří především přednosti a kompetence účastníků. Existují dvě hlavní teorie o nesouhlasu epistemie, ,,vytrvalém pohledu'' a ,,smírčí dohodě'', a každý z nich zdůrazňuje význam jedné skupiny těchto faktorů nad ostatními. Tato práce je obranou většího epistemického významu nezávislých faktorů nad interními faktory. Není to však obrana smírčího procesu, který bere nezávislé faktory, aby byly systematicky konečným rozhodcem v situacích vzájemných neshod. Argument v tomto dokumentu jde takto. Ačkoli vytrvalý pohled dostává silnou intuitivní podporu ze dvou případů předložených Thomasem Kellym: ,,Správně a špatně'' a ,,Špatně a zlověstně'', argumentuji, že názor je podkopán nedávným argumentem Timothyho Williamsona ,,Velmi nepravděpodobné''. Tento argument ukazuje, že pro některé základní typy důkazů E, když je S používá ve prospěch p, je velmi nepravděpodobné, že S ví, že S ví, že p. Proto je v situacích vzájemného nesouhlasu S neopodstatněná tlačit své důkazy na podporu své strany. Tam jsou pravděpodobně některé výjimky, např. Když jeden prohlašuje, že má znalosti založené na priori důkazech a na holistickém důkazu, ale tito nejsou dostaní zachránit den pro vytrvalý pohled. Na rozdíl od toho, reflexní znalost vlastních kompetencí a ctností prvního řádu (tzn vnější faktory) není zranitelný Williamsonovým argumentem. Jedním z důvodů je to, že víme o nezávislých faktorech na základě holistických důkazů. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi., and Marina Bakalova
The purpose of this study was to investigate the occurrence and time-course of apoptosis in soleus skeletal muscle during the first 48 hours of unloading. Fifty Charles River mice were randomly divided into five groups (n=10 each) according to the time of hindlimb suspension (HS). Mice we re suspended for 0 (Control), 6 (6HS), 12 (12HS), 24 (24HS), and 48 hours (48HS). Soleus muscle atrophy was confirmed by a significant decrease of 20 % in muscle-wet weight and of 5 % in the ratio protein concentration/muscle wet-weight observed after 48 hours of unloading. The apoptotic index, the AIF (apoptosis-inducing factor) and p53 expression presented th eir uppermost value (304 %, 241 % and 246 %, respectively) at 24HS, and were preceded by the highest activity of caspase-3 and -8 at 12HS (170 % and 218 %, respectively) and of Bax/Bcl-2 content at 6HS (160 %). There were no marked ultrastructural alterations until 24 hours of simulated weightlessness. Lysosomal autophagic activity and infiltration of phagocytic cells were observed at 24HS and 48HS and might have contributed to the degenerative changes noticed in both groups. Though not consistently supported by morphological evidences, the biochemical parameters sustain the concept that the occurrence of apoptosis parallels the soleus atrophic response in its early phase., R. Ferreira, M. J. Neuparth, R. Vittorino, H. J. Appell, F. Amado, J. A. Duarte., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
The paper presents a contrastive Czech–Spanish study concentrating on reportative markers. Methodologically, it is based on the cognitive theories of mental spaces and grounding, with the primary focus on the Spanish counterparts of the Czech prý, and the secondary focus on the Czech counterparts of the Spanish dizque. The analysis is conducted using the parallel corpus InterCorp and presents evidentiality as a complex category, which is closely related to tense and evaluative modality. The translation respondents of prý and dizque in both languages display significant variability. The corpus data reveal that notions attributed to them are expressed in a complex way in the other language, pointing out that grammatical and lexical elements such as sequence of tenses and diminutive suffixes can convey notions similar to those conveyed by adverbial hearsay markers or verba dicendi. and Článek se zaměřuje na kontrastivní česko-španělskou analýzu reportativních částic. Metodologicky vychází z kognitivních teorií mentálních prostorů a groundingu, přičemž pozornost je zaměřena primárně na španělské protějšky českého prý, ve druhém plánu také na české protějšky španělského dizque. Analýzy vycházejí z jazykového materiálu pocházejícího z korpusu InterCorp a prezentují evidencialitu jakožto komplexní kategorii, která je blízce spjatá s kategoriemi času a evaluativní modality. Překladatelské protějšky prý a dizque vykazují v obou jazycích velkou variabilitu, přičemž data z korpusu dokazují, že významy, které v sobě tyto částice zahrnují, jsou v druhém jazyce často vyjádřeny komplexním způsobem. Časová souslednost nebo deminutivní sufixy v některých kontextech vyjadřují podobné významové odstíny, jaké přisuzujeme adverbiálním částicím označujícím externí zdroj informace nebo slovesům mluvení.
S myšlenkou vytvořit vlastní evoluci a její úspěšnou implementaci přišel Thomas Ray, biolog z Delawarské univerzity. Na počátku 90. let minulého století vytvořil systém zvaný Tierra (Země). Šlo o počítačový systém několika krátkých vzájemně si konkurujících programů. Programy se množily, v systému docházelo k mutacím a díky tomu k evoluci. V tomto systému Thomas Ray mj. pozoroval vznik parazitismu, kdy některé programy zkrátily svůj kód a k životu používaly kód programů jiných. Dalším významným systémem byla Avida, vyvinutá na Michigan State University, kde byl pozorován vznik složitých funkcí, a systém Amoeba, ve které byl pozorován vznik samoreplikujících struktur z náhodného počátečního kódu., The idea of creating an own self-evolution and its successful implementation came from Thomas Ray, a biologist at the University of Delaware, In the early 90s of the last century he created a computer system of short competing programs called Tierra (Earth) where programs reproduce and mutations occur. Thomas Ray observed the creation of parasitism, where some programs shorten their code length and the missing parts used from other programs. Another important system Avida was developed at Michigan State University, where the creation of new complex functions was observed and the system Amoeba, in which the emergence of self-replicating structures from random initial code was observed., Vladimír Scholtz., and Obsahuje seznam literatury