The article focuses on the nature of the worlds of narrative fiction, ways of their representation, the status and identity conditions of fictional entities and correlatively on the role of singular terms in literary texts. According to the author, the basic question providing a proper framework for addressing such topics is: what does the reader have to do (to presuppose, to accept, to imagine) in order to allow the text of narrative fiction to fulfil its literary functions? The alternative is to start with the ''text itself'', i.e. sentences with their linguistic meanings (in abstraction from their literary functions), and ask what kind of material does the text provide to the interpreter, what does it enable him/her to identify and determine and what does it leave principially unidentifiable and underdetermined. According to the author, such an approach blocks the access (or makes impossible the return) to the text’s literary functions. The author defends certain specification of the interpretative attitude required by the literary functions of a text of narrative fiction from its reader. Among other things, he attempts to demonstrate its general applicability by analyzing a highly non-standard type of narration (labelled ''radical'')., Příspěvek se zaměřuje na podstatu světů narativní fikce, způsoby jejich reprezentace, stavové a identifikační podmínky fiktivních entit a korelační roli v roli singulárních pojmů v literárních textech. Podle autora je základní otázkou, která poskytuje vhodný rámec pro řešení těchto témat: co musí čtenář udělat (předpokládat, přijmout, představit si), aby text narativní fikce splnil své literární funkce? Alternativou je začít s ,,samotným textem'', tj. Větami s jejich jazykovými významy (v abstrakci z jejich literárních funkcí), a zeptat se, jaký materiál poskytuje text tlumočníkovi, co mu umožňuje identifikovat a určovat a co ponechává zásadně neidentifikovatelné a nedefinované. Podle autora takový přístup blokuje přístup (nebo znemožňuje návrat) k literárním funkcím textu. Autor obhajuje určitou specifikaci interpretačního postoje vyžadovaného literárními funkcemi textu narativní fikce z jeho čtenáře. Mimo jiné se pokouší prokázat svou obecnou použitelnost analýzou vysoce nestandardního typu vyprávění (označeného jako ,,radikál'')., and Petr Koťátko
Autorka v návaznosti na práci Andrei Pleşcu Despre îngeri (2003) analyzuje povahu fikčního světa v Hrabalově textu Příliš hlučná samota, když mnohými citáty dokládá paralelu mezi Hanťou a anděly. and In connection with Andrei Pleşu’s Despre îngeri (On Angels, 2003) the author analyzes the natureof the fictional world in Bohumil Hrabal’s Příliš hlučná samota (Too Loud a Solitude, 1977),using many quotations to demonstrate the parallel between the angels of the former work andHanťa, the protagonist of the latter.
The paper focuses on fictional discourse, discourse about fiction and dynamic relations between them: the immediate impulse came from the recent analysis of parafictional statements proposed by François Recanati. A confrontation of basic theoretical assumptions (section I, II) will be followed by an alternative analysis: unlike Recanati’s version, it will not assume a switch to the mode of pretence as an ineliminable part of parafictional statements (III, IV). The aim will not be to replace one analysis by its rival but to show that the same sentence can be used not only to perform various functions, but also to perform the same (here: parafictional) function in various ways – and generally to demonstrate the variety of language games going on in this sphere (V). Special attention will be paid to their specific dynamics, including the fluctuation between the “serious” and fictional modes of speech (VI). and Hlavním tématem článku je povaha fikčního diskursu, diskursu o fikci a dynamické vztahy mezi nimi; bezprostřední výzvou, na niž text reaguje, je ale Recanatiho analýza parafikčních výpovědí (tvrzení typu „Ve Flaubertově románu je Ema mladá, senzitivní a poněkud lehkovážná žena“). Po vymezení hlavních rozdílů a shod v našem chápání role fikčních jmen v narativní fikci, vztahu mezi jejich referenty (předpokládanými v modu jako by) a fikčními postavami, úlohy předstírání atd. (kap. I, II) navrhnu ke zvážení alternativní analýzu: od Recanatiho verze se bude lišit tím, že nepředpokládá přechod do modu předstírání („pretence“, „make-believe“) jako neeliminovatelnou součást parafikčních tvrzení (kap. III, IV). Nepůjde přitom o to postavit proti sobě dvě konkurenční analýzy, ale ukázat, že tatáž věta může nejen plnit různé funkce, ale i plnit tutéž (např. parafikční) funkci různými způsoby – a obecně demonstrovat rozmanitost jazykových her probíhajících v této sféře (kap. V). Zaměříme se i na jejich specifickou dynamiku; zejména na případy, kdy vývoj komunikace převádí parafikční výpovědi (vykonávané v modu „seriózních“ tvrzení) se zpětnou platností do modu fikce, v zájmu zachování kontinuity konverzace nebo jejího obnovení na nové bázi (kap. VI). Poslouží nám jako příklady dynamických přechodů mezi fikčním a ne- -fikčním režimem řeči a jako doklad faktu, že status našich výpovědí může být nejen potvrzen („ratifikován“), ale i revidován v průběhu komunikace. Závěrečná série komentovaných příkladů (kap. VII) se zaměří na případy (intertextově založené parafikční výpovědi), v nichž se výkony, které od mluvčího vyžaduje parafikční tvrzení v Recanatiho a autorově pojetí, radikálně liší svou náročností.
Fictional objects are sometimes modelled as abstract entities; according to some theories, fictional objects are abstract artefacts, i.e. entities that are created by their authors, while according to some other theories, fictional objects are eternal Platonic entities. Both kinds of theories usually suggest that there are two types of relation between such an abstract object and its properties: to use a well-established nomenclature, a fictional object can be said to exemplify certain properties and encode some other properties. The aim of the present paper is to show that the exemplification vs. encoding distinction is not general enough. This is because it is possible to find properties that a fictional object obviously has in some sense, but it makes no good sense to say that it either exemplifies or encodes them. and Marián Zouhar
Tato studie je recenzní statí ke knize: Christian FLECK, A Transatlantic History of the Social Sciences: Robber Barons, the Third Reich and the Invention of Empirical Social Research. London: Bloomsbury Academic 2011. Z témat, jež rozvíjí Fleckova kniha, sleduje především otázku, jak velké americké nadace formovaly a profilovaly výzkumnou agendu sociálních věd. Je zde předvedeno, jak definice vědy prosazovaná ve dvacátých letech minulého století velkými americkými nadacemi zcela zásadně proměnila samotnou ideu výzkumu a přinesla mnohé institucionální inovace. Vztah filantropie a sociálněvědního výzkumu je sledován jak v obecném smyslu, z hlediska formativních idejí ovlivňujících vývoj sociální věd a reálnou vědeckou praxi, tak i ve vztahu k různým národním tradicím, roli jednotlivých nadací a jejich aktivitám směřujícím k prosazení specifické koncepce vědeckého výzkumu. Pozornost je zde věnována zejména Rockefellerově nadaci, jejíž koncept "realistického“ výzkumu významně ovlivnil institucionální dějiny sociálních věd. Studie se rovněž zaměřuje na styl psaní, jenž se uplatňuje v současných textech o dějinách nadací, zejména ve srovnání s dosud převažujícím důrazem na studium intelektuálních dějin sociálních věd., This study reviews the book: Christian FLECK, A Transatlantic History of the Social Sciences: Robber Barons, the Third Reich and the Invention of Empirical Social Research. London: Bloomsbury Academic 2011. It concentrates mainly on one part of Fleck’s account: on the analysis of the ways foundations and philanthropic organizations profiled and shaped the research agenda and the politics of knowledge in the social sciences. It is demonstrated how the definition of science promoted in the 1920’s by major American philanthropic foundations fundamentally changed the very idea of research and produced many institutional innovations. The relation of philanthropy and social scientific research is pursued both in a general sense, in terms of formative ideas in, uencing the development of social sciences and the actual scientific practice, and in relation to various national research traditions, the role of individual foundations and the activities of foundations aiming to promote their conception of scientific research. A special attention is paid to the Rockefeller Foundation, as its concept of “realistic” research significantly in, uenced the institutional history of the social sciences. This study also focuses on the style of writing, which is employed in contemporary texts on the history of foundations, especially in comparison with the still prevailing accent on the study of social science’s intellectual history., and Jan Balon.