In situations of peer disagreement there are two kinds of factors that matter. These are the factors internal to the discussion, such as evidence exposed and arguments presented by both sides and there are also factors external to the discussion, also called ''independent factors''. The external factors include mainly virtues and competences of the participants. There are two main theories about epistemic disagreement, ''the steadfast view'' and ''the conciliationism'', and each of them stresses the importance of one group of these factors over the other. This paper is a defense of the greater epistemic significance of independent factors over internal factors. However, it is not a defense of the conciliationism which takes independent factors to be systematically the ultimate arbiter in situations of peer disagreement. The argument in the paper goes like this. Although the steadfast view receives strong intuitive support from two cases presented by Thomas Kelly: ''Right and Wrong'' and ''Wrong and Wronger'', I argue that the view is undermined by Timothy Williamson’s recent ''Very Improbable Knowing'' argument. This argument shows that for some basic type of evidence E when S uses it in favor of p, it is very improbable that S knows that S knows that p. Therefore, in situations of peer disagreement, S is unjustified to push her evidence in support of her side. There are arguably some exceptions, e.g. when one claims to have knowledge based on a priori evidence and on holistic evidence, but these are not sufficient to save the day for the steadfast view. In contrast to that, the reflective knowledge of one’s first order competences and virtues (i.e. external factors) is not vulnerable by Williamson’s argument. One reason for that is because we know about independent factors on the basis of holistic evidence. I claim that our epistemic goal in the face of peer disagreement is to end up on the side that is non-accidentally closer to truth. In accordance with achieving this goal, it is safer to stick to independent factors in resolving peer disagreement situations than to follow one’s nose concerning first-order evidence disclosed by the opponents. This might seem a counterintuitive result, which makes it worthy of further discussion., V situacích vzájemného nesouhlasu jsou důležité dva druhy faktorů. To jsou faktory, které jsou pro diskusi takové, jako jsou důkazy odhalené a argumenty předložené oběma stranami a také faktory mimo diskusi, nazývané také ,,nezávislé faktory''. K vnějším faktorům patří především přednosti a kompetence účastníků. Existují dvě hlavní teorie o nesouhlasu epistemie, ,,vytrvalém pohledu'' a ,,smírčí dohodě'', a každý z nich zdůrazňuje význam jedné skupiny těchto faktorů nad ostatními. Tato práce je obranou většího epistemického významu nezávislých faktorů nad interními faktory. Není to však obrana smírčího procesu, který bere nezávislé faktory, aby byly systematicky konečným rozhodcem v situacích vzájemných neshod. Argument v tomto dokumentu jde takto. Ačkoli vytrvalý pohled dostává silnou intuitivní podporu ze dvou případů předložených Thomasem Kellym: ,,Správně a špatně'' a ,,Špatně a zlověstně'', argumentuji, že názor je podkopán nedávným argumentem Timothyho Williamsona ,,Velmi nepravděpodobné''. Tento argument ukazuje, že pro některé základní typy důkazů E, když je S používá ve prospěch p, je velmi nepravděpodobné, že S ví, že S ví, že p. Proto je v situacích vzájemného nesouhlasu S neopodstatněná tlačit své důkazy na podporu své strany. Tam jsou pravděpodobně některé výjimky, např. Když jeden prohlašuje, že má znalosti založené na priori důkazech a na holistickém důkazu, ale tito nejsou dostaní zachránit den pro vytrvalý pohled. Na rozdíl od toho, reflexní znalost vlastních kompetencí a ctností prvního řádu (tzn vnější faktory) není zranitelný Williamsonovým argumentem. Jedním z důvodů je to, že víme o nezávislých faktorech na základě holistických důkazů. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi., and Marina Bakalova
The Evolutionary Argument (EA) plays the central role in the realism- antirealism dispute. Proponents of this argument maintain that evolutionary theory pro- vides a convincing evidence for the reliability of our cognitive capacities. The evolutio- nary function of these capacities is to inform us about the character of our environment; and, as evidenced by the survival of our species, we can surmise that our cognitive capac- ities tend to provide a true, rather than false, picture of the world (cf., e.g., Quine, Kornblith, Munz). However, opponents of this view argue that evolutionary processes are not exclusively adaptive or optimal; indeed, some processes may not be adaptive at all (cf., e.g., Putnam, van Fraassen, Stich, and Bradie). Some of these critics, e.g., Thomson, believe that evolutionary theory demonstrates that our knowledge is not true, and that our cognitive capacities are not only fallible but completely unreliable. They produce only one of the many possible pictures of the world. I criticize this type of argument by means of a non-adaptationist interpretation of evolutionary theory (Wuketits), and I am seeking an evolutionary way out., Evoluční argument (EA) hraje ústřední roli v realisticko-antirealismickém sporu. Zastánci tohoto argumentu tvrdí, že evoluční teorie poskytuje přesvědčivý důkaz spolehlivosti našich kognitivních schopností. Důležitou funkcí těchto kapacit je informovat nás o charakteru našeho prostředí; a, jak dokazuje přežití našeho druhu, můžeme se domnívat, že naše kognitivní kapacity mají sklon poskytovat pravdivý, spíše než falešný obraz světa (srov. např. Quine, Kornblith, Munz). Nicméně, oponenti tohoto pohledu argumentují, že evoluční procesy nejsou výhradně adaptivní nebo optimální; některé procesy nemusí být vůbec adaptivní (srov. např. Putnam, van Fraassen, Stich a Bradie). Někteří z těchto kritiků, např. Thomson, věří, že evoluční teorie dokazuje, že naše znalosti nejsou pravdivé a že naše kognitivní schopnosti nejsou jen omylné, ale zcela nespolehlivé. Vyrábí pouze jeden z mnoha možných obrazů světa. Tento druh argumentů kritizuji prostřednictvím neadaptistické interpretace evoluční teorie (Wuketits) a hledám evoluční cestu ven., and Vladimír Havlík
Analytical solutions of the advection-dispersion equation and related models are indispensable for predicting or analyzing contaminant transport processes in streams and rivers, as well as in other surface water bodies. Many useful analytical solutions originated in disciplines other than surface-water hydrology, are scattered across the literature, and not always well known. In this two-part series we provide a discussion of the advection-dispersion equation and related models for predicting concentration distributions as a function of time and distance, and compile in one place a large number of analytical solutions. In the current part 1 we present a series of one- and multi-dimensional solutions of the standard equilibrium advection-dispersion equation with and without terms accounting for zero-order production and first-order decay. The solutions may prove useful for simplified analyses of contaminant transport in surface water, and for mathematical verification of more comprehensive numerical transport models. Part 2 provides solutions for advective-dispersive transport with mass exchange into dead zones, diffusion in hyporheic zones, and consecutive decay chain reactions.
Contaminant transport processes in streams, rivers, and other surface water bodies can be analyzed or predicted using the advection-dispersion equation and related transport models. In part 1 of this two-part series we presented a large number of one- and multi-dimensional analytical solutions of the standard equilibrium advection-dispersion equation (ADE) with and without terms accounting for zero-order production and first-order decay. The solutions are extended in the current part 2 to advective-dispersive transport with simultaneous first-order mass exchange between the stream or river and zones with dead water (transient storage models), and to problems involving longitudinal advectivedispersive transport with simultaneous diffusion in fluvial sediments or near-stream subsurface regions comprising a hyporheic zone. Part 2 also provides solutions for one-dimensional advective-dispersive transport of contaminants subject to consecutive decay chain reactions.
Hydrological processes research remains a field that is severely measurement limited. While conventional tracers (geochemicals, isotopes) have brought extremely valuable insights into water source and flowpaths, they nonetheless have limitations that clearly constrain their range of application. Integrating hydrology and ecology in catchment science has been repeatedly advocated as offering potential for interdisciplinary studies that are eventually to provide a holistic view of catchment functioning. In this context, aerial diatoms have been shown to have the potential for detecting of the onset/cessation of rapid water flowpaths within the hillslope-riparian zone-stream continuum. However, many open questions prevail as to aerial diatom reservoir size, depletion and recovery, as well as to their mobilisation and transport processes. Moreover, aerial diatoms remain poorly known compared to freshwater species and new species are still being discovered. Here, we ask whether aerial diatom flushing can be observed in three catchments with contrasting physiographic characteristics in Luxembourg, Oregon (USA) and Slovakia. This is a prerequisite for qualifying aerial diatoms as a robust indicator of the onset/cessation of rapid water flowpaths across a wider range of physiographical contexts. One species in particular, (Hantzschia amphioxys (Ehr.) Grunow), was found to be common to the three investigated catchments. Aerial diatom species were flushed, in different relative proportions, to the river network during rainfall-runoff events in all three catchments. Our take-away message from this preliminary examination is that aerial diatoms appear to have a potential for tracing episodic hydrological connectivity through a wider range of physiographic contexts and therefore serve as a complementary tool to conventional hydrological tracers.
In his book Physics of the Impossible, Michio Kaku thinks that psycho-kinesis-i.e., a direct causal influence on physical processes by mental powers-will become a real possibility in a near future. From the point of view of metaphysical realism, this means that mental entities and mental causality are real phenomena. Contemporary scientific methodology regards the use of scientific instruments that amplify our sensibilities as a cognitive technology that deepens our knowledge of, and power over, real processes. It appears that the strongest and most productive methods are connected with scientific theories-they are theories ''in action''. Thus, scientific theories can regarded as mental cognitive technology by means of which humans get to know, and at the same time shape, reality. and Břetislav Fajkus
The text is divided into two parts. In the first part, the author describes the eternalists’ and presentists’ positions as the two basic possible statements of the ontology of time (there exists only what is present - presentism - and there also actually exists both what is past and what is future). The eternalist position and the emphasis it puts on the actual existence of past and future events (expressed usually by the use of present tense or of some tenseless form of the verb) are thoroughlly analysed in order to show that in fact, they end up making strings of symbols that are not correct statements. It is therefore necessary to step beyond these clumsy statements and try to understand more exactly the eternalist intuitions on a deeper, metaphysical level. That is the main concern of the second part of the text, in which the metaphysical implications of both positions are compared. At the end of the linguistical analysis in the first part, we got to a point where it may seem that presentism and eternalism are only different attempts at expressing what is in fact the same understanding of the nature of time, but in the metaphysical analysis that follows, it will turn out that they are not. Presentism and eternalism are shown to be two different ontological approaches of time in relation to space (time as a basically homogenous fourth dimension and time as something essentially different from space). The author then focuses on the consequences these two positions have especially on the concept of the present and of its flow through time. In the end, presentism and eternalism turn out to be completely different positions that - in parallel with the famous McTaggart’s argument - claim a very strong reality of time on the one hand (presentism) or, on the other hand, its utter unreality (eternalism)., Text je rozdělen do dvou částí. V první části autor popisuje postoje eternalistů a presentistů jako dvě základní možná prohlášení ontologie času (existuje pouze to, co je přítomno - presentismus - a tam také skutečně existuje to, co je minulost a co je budoucnost) . Postavení eternalistů a důraz, který kladou na skutečnou existenci minulých a budoucích událostí (vyjádřených obvykle pomocí přítomného času nebo nějaké napjaté podoby slovesa), jsou důkladně analyzovány, aby se ukázalo, že ve skutečnosti končí řetězců symbolů, které nejsou správné. Je proto nutné překonat tyto neohrabané výroky a snažit se přesněji pochopit eternalistické intuice na hlubší, metafyzické úrovni. To je hlavním zájmem druhé části textu, ve kterých jsou porovnány metafyzické důsledky obou pozic. Na konci lingvistické analýzy v první části jsme se dostali do bodu, kdy se může zdát, že presentismus a eternalismus jsou pouze různými pokusy o vyjádření toho, co je vlastně stejné chápání podstaty času, ale v metafyzické analýze, že následuje, ukáže se, že nejsou. Současnost a věčnost jsou ukázány jako dva rozdílné ontologické přístupy času ve vztahu k prostoru (čas jako v podstatě homogenní čtvrtá dimenze a čas jako něco, co je v podstatě odlišné od prostoru). Autor se pak zaměřuje na důsledky, které tyto dvě pozice mají zejména na koncepci přítomnosti a jejího toku v čase.Současnost a eternismus se nakonec ukázaly jako zcela odlišné pozice, které - paralelně s proslulým argumentem McTaggarta - tvrdí na jedné straně velmi silnou realitu času (presentismus) nebo na druhé straně její naprostou neskutečnost (eternalismus)., and Jacques Joseph
The paper describes results of experiments with rotating spherical particles moving in water. Rubber spherical balls with the density close to that of water were speeded up in a special inclined chute that ensured the required particle rotational and translational velocity in the given plane. A standard video system was used to capture particle trajectory and the evaluation was focused on the effects of two dimensionless parameters of the particle motion, Reynolds number and rotational Reynolds number. The values of the drag force and drag torque coefficients were determined from the experimental data and compared with the results of the numerical simulation of the particle motion. Relationships describing the above mentioned quantities, taking into account the mutual influence of the translational and the rotational particle movements and convenient for numerical models were found. and V příspěvku jsou prezentovány výsledky experimentálního výzkumu pohybu rotující kulovité částice ve vodě. Kulovitá částice vyrobená z gumy o hustotě blízké hustotě vody byla uvedena do pohybu v šikmé štěrbině, kde získala rotační i translační rychlost v osové rovině štěrbiny. Trajektorie částic ve vodě byly snímány standardní video kamerou a byl vyhodnocen vliv dvou bezrozměrných parametrů (Reynoldsova čísla a rotačního Reynoldsova čísla) na pohyb částice. Z experimentálních údajů byly určeny hodnoty odporového koeficientu a odporového momentu částice a tyto hodnoty byly porovnány s výsledky numerické simulace pohybu částice. Byly vyhodnoceny vztahy vhodné pro využití při numerickém modelování a popisující vzájemné závislosti výše uvedených veličin a vzájemný vliv translačního a rotačního pohybu částice.
The effect of solid concentration and mixture velocity on the flow behaviour, pressure drops, and concentration distribution of coarse particle-water mixtures in horizontal, vertical, and inclined smooth stainless steel pipes of inner diameter D = 100 mm was experimentally investigated. Graded basalt pebbles were used as solid particles. The study revealed that the coarse-grained particle-water mixtures in the horizontal and inclined pipes were significantly stratified. The solid particles moved principally in a layer close to the pipe invert; however for higher and moderate flow velocities, particle saltation became the dominant mode of particle conveyance. Frictional pressure drops in the horizontal pipe were found to be markedly higher than in the vertical pipe, while the frictional pressure drops in the ascending pipe increased with inclination angle up to about 30°.