This paper outlines Jesse Prinz’s theory that emotions represent values by registering bodily changes, discusses two objections, and concludes that Prinz’s theory stands in need of modification: while emotions do represent values, they do not do so in the first place by registering bodily changes, but by processing information about how things we care about fare in the world. The function of bodily changes is primarily to motivate and prepare us for action., Tato práce nastiňuje teorii Jesse Prinze, že emoce představují hodnoty zaznamenáváním tělesných změn, diskutuje o dvou námitkách a dochází k závěru, že Prinzova teorie potřebuje modifikaci: zatímco emoce představují hodnoty, nečiní tak v první řadě registrací tělesných změn, ale zpracováním informací o tom, jak se věci starají o jízdné ve světě. Úlohou tělesných změn je především motivovat a připravovat nás na jednání., and Eva-Maria Düringer
Emotion theorists in contemporary discussion have divided into two camps. The one claims that emotions are reducible to bodily feelings; the other holds that emotions are reducible to belief, desire or evaluative judgement. In an effort to avoid such reductionist view, Goldie suggests that emotions involve two kinds of feelings: bodily feelings and feeling towards. In spite of Goldie’s efforts, I argue that explaining our emotional disposition in terms of ''feeling toward'' remains distinctly unsatisfactory. Furthermore, though sympathetic to his project, I give reasons for doubting that there are two such distinct kinds of feeling, one of which has only borrowed intentionality, while the other has intentionality intrinsically., Teoretici emocí v současné diskusi rozdělili do dvou táborů. Ten tvrdí, že emoce jsou redukovatelné na tělesné pocity; druhá si myslí, že emoce jsou redukovatelné na víru, touhu nebo hodnotící úsudek. Ve snaze vyhnout se takovému redukcionistickému pohledu Goldie navrhuje, aby emoce zahrnovaly dva druhy pocitů: tělesné pocity a pocity. Navzdory snahám Goldieho tvrdím, že vysvětlení naší emocionální dispozice ve smyslu ,,pocitu vůči'' je i nadále značně neuspokojivé. Kromě toho, i když sympatizuji s jeho projektem, dávám důvody k pochybnostem, že existují dva takové odlišné druhy pocitu, z nichž jeden má pouze půjčeno záměrnosti, zatímco druhý má záměrně vlastní., and Sunny Yang
Searle’s theory of institutions is based on the insight that institutional facts are created in intentionality, and it consists in the logical analysis of the intentional performance in which the institutional facts are created. The aim of this paper is to relate Searle’s account of intentionality as creating institutional facts to his general account of intentionality elaborated in his book Intentionality. An Essay in the Philosophy of Mind. I come with the claim that the imposition of status function, that characterizes the intentional performance in which institutional facts are created, consists in double prescription of conditions of satisfaction, where ones of them are related to our goals and interests while the other ones are independent of them. I suggest that this holds true for intentionality in general., Searleova teorie institucí je založena na pochopení, že institucionální fakta jsou vytvářena v záměrnosti, a spočívá v logické analýze záměrného výkonu, ve kterém jsou institucionální fakta vytvořena. Cílem příspěvku je spojit Searlovu zprávu o záměrnosti jako vytvoření institucionálních faktů s jeho obecným popisem záměrnosti zpracované v jeho knize Úmyslnost. Esej ve filozofii mysli. Přicházím s tvrzením, že uložení statusové funkce, která charakterizuje záměrné výkony, ve kterých jsou vytvořeny institucionální skutečnosti, spočívá ve dvojím předepisování podmínek spokojenosti, kdy ty z nich souvisí s našimi cíli a zájmy, zatímco ostatní jsou nezávislé z nich. Navrhuji, aby to obecně platilo pro záměrnost., and Pavla Toráčová
The article attempts to link John Searle’s philosophy and the area that is traditionally called semiotics, to bridge these domains and to demonstrate that they do relate to a shared bunch of problems. A brief discussion about the basic semiotic terms suggests that Searle’s philosophy offers an explanatory framework to key semiotic questions, namely the differentiation of non-signs and signs, the place of intentionality in semiotic description, and the nature of sign correlations. As a consequence, Searle’s theory can be called communication-oriented semiotics, which in the light of classical concepts developed by Peirce and de Saussure can be seen as a non-trivial contribution to the semiotic research., Článek se pokouší spojit filozofii Johna Searla a oblast, která se tradičně nazývá sémiotika, překlenout tyto oblasti a prokázat, že se týkají sdílené skupiny problémů. Stručná diskuse o základních sémiotických termínech naznačuje, že Searleova filosofie nabízí vysvětlující rámec pro klíčové sémiotické otázky, jmenovitě diferenciaci znaků a znaků, místa úmyslu v sémiotickém popisu a povahy korelace znaků. Jako důsledek, Searleova teorie může být nazývána komunikací-orientovaná sémiotika, který ve světle klasických pojetí vyvinutých Peirce a de Saussure může být viděn jako non-triviální příspěvek k sémiotickému výzkumu., and Vít Gvoždiak
According to Fodor, robustness of meaning is an essential aspect of intentionality, and his causal theory of content can account for it. Robustness of meaning refers to the fact that tokenings of a symbol are occasionally caused by instantiations of properties which are not expressed by the symbol. This, according to Fodor, is the source of the phenomenon of misrepresentation. We claim that Fodor’s treatment of content and misrepresentation is infected with a couple of flaws. After criticizing Fodor’s theory of content, we propose a new theory of content which explains how misrepresentation is possible as a result of meaning-forming causation, and extend it to account for the property of robustness of meaning., Podle Fodora je robustnost významu základním aspektem záměrnosti a jeho kauzální teorie obsahu jej může vysvětlit. Robustnost významu se odkazuje na skutečnost, že tokenings symbolu jsou občas způsobeny instancemi vlastností, které nejsou vyjádřeny symbolem. Toto, podle Fodora, je zdrojem fenoménu zkreslení. Tvrdíme, že Fodorova léčba obsahu a zkreslení je infikována několika nedostatky. Poté, co kritizujeme Fodorovu teorii obsahu, navrhujeme novou teorii obsahu, která vysvětluje, jak je zkreslení možné v důsledku příčinných souvislostí, a rozšířit ji tak, aby odpovídala za vlastnost robustnosti významu., and Tevfik Aytekin, Erdinç Sayan
According to a classic position in analytic philosophy of mind, we must interpret agents as largely rational in order to be able to attribute intentional mental states to them. However, adopting this position requires clarifying in what way and by which criteria agents can still be irrational. In this paper I will offer one such criterion. More specifically, I argue that the kind of rationality methodologically required by intentional interpretation is to be specified in terms of psychological efficacy. Thereby, this notion can be distinguished from a more commonly used notion of rationality and hence cannot be shown to be undermined by the potential prevalence of a corresponding kind of irrationality. and Podle klasické pozice v analytické filozofii mysli musíme interpretovat agenty jako velmi racionální, aby jim bylo možno přiřadit úmyslné duševní stavy. Přijetí tohoto postoje však vyžaduje vyjasnění toho, jakým způsobem a jakými kritérii mohou být agenti stále iracionální. V tomto článku nabídnu jedno takové kritérium. Konkrétněji argumentuji, že druh racionality, který je metodologicky vyžadován záměrným výkladem, musí být specifikován z hlediska psychologické účinnosti. Tímto způsobem lze tento pojem odlišit od běžně používaného pojetí racionality, a proto nemůže být prokázán, že je podkopán potenciální prevalencí odpovídajícího druhu iracionality.
Ladislav Hejdánek (1927–2020) is known as a thinker who strove to develop his concept of so-called non-objectifying thinking. But he is not an isolated author in this respect. From amongst the world philosophers, Karl Jaspers (1883–1969) also explored a similar issue. Both were convinced that our thinking did not allow us to adequately thematize reality (or certain aspects of reality) and disproportionately objectified it. The study attempts to, in outline, chart, contrast and critically assess these reflections. Jaspers’ alternative to this objectifying thinking is given to be his concept of ciphers of transcendence, by which non-objectifiable reality is to be represented symbolically and without the use of concepts. Hejdánek finds internal contradictions in Jaspers’s conception and proposes his own alternative, which does not allow for the abandonment of thinking in concepts but for its development by working with non‑objective intentions. The dispute between the two authors is understood as a dispute over the possibility of a future change in the way of thinking that has characterized the European tradition up until now. and Ladislav Hejdánek (1927–2020) je znám jako myslitel usilující o vypracování koncepce tzv. nepředmětného myšlení, není však v tomto ohledu autorem ojedinělým. Ze světových filosofů svébytně řešil podobný problém také Karl Jaspers (1883–1969). Oba byli přesvědčeni, že naše myšlení nám neumožňuje adekvátně tematizovat skutečnost (či určité stránky skutečnosti) a nepřiměřeně ji zpředmětňuje. Studie se pokouší tyto jejich reflexe rámcově zmapovat, porovnat a kriticky posoudit. Jako Jaspersova alternativa vůči tomuto předmětnému myšlení je představeno jeho pojetí šifer transcendence, jimiž má být nepředmětná skutečnost míněna symbolicky a bez užití pojmů. Hejdánek v Jaspersově koncepci shledává vnitřní rozpory a navrhuje vlastní alternativu, která nepočítá s opuštěním myšlení v pojmech, nýbrž s jeho rozvinutím pomocí práce s nepředmětnými intencemi. Spor mezi oběma autory je pochopen jako spor o možnost budoucí proměny způsobu myšlení, jímž se vyznačuje dosavadní evropská myšlenková tradice.
Cílem tohoto článku je vysvětlit Lévinasovo určení estetické zkušenosti v její vlastní specifičnosti, odlišné od našich ostatních možných vztahů ke světu jevů a věcí tím, že tento svět destruuje. Jelikož však Lévinas zároveň tuto podstatu estetické působivosti považuje za svrchovaně nezodpovědnou, to znamená potlačující dění transcendence – a navrch přidává, že je to z toho důvodu, že nás přivádí k zakoušení samotného bytí –, je naším záměrem vysvětlit taková tvrzení na základě rozvinutí v nich implicitně přítomné kritiky Heideggerovy ontologie. A to jako té filosofie, která právě podle Lévinase nikdy nebyla s to transcendenci vyložit, ba prosazovala teze, které šly nevědomky přímo proti jejímu smyslu., The goal of this article is to explain Levinas’ assessment of aesthetic experience in its own specificity, different from the rest of our possible relations to the world of phenomena and things, by destroying this world. However, since Levinas at the same time considers this essence of aesthetic appeal to be supremely irresponsible, that is, the suppressive action of transcendence – and adds that it is because it leads us to experience being itself – it is our intention to explain such claims by the elaboration in them of an implicitly present critique of Heidegger’s ontology. And, like that philosophy which, according to Levinas, was never able to explain transcendence, it even advanced theses that inadvertently went directly against its meaning., and Nous voulons éclairer dans notre texte comment Levinas détermine l’expérience esthétique par sa propre spécificité, différente d’autres relations possibles avec le monde de phénomènes et de choses tout en le détruisant. Levinas considère le principe de l’efficacité de l’expérience esthétique comme très irresponsable parce que supprimant en même temps le procédé de la transcendance. Nous désirons expliquer cette thèse lévinassienne en développant la critique de l’ontologie de Heidegger qui est contenue implicitement dans la thèse de Levinas. Il s’agit pour nous de la critique de la philosophie qui, selon Levinas justement, n’était jamais capable d’expliquer la transcendance et qui en plus essayait inconsciemment faire valoir des thèses contradictoires au sens propre de la transcendance.
In the article, we present analyses and findings which add precision to the role of intentions and the relation between effects in attributing the intentionality of causing a side effect. Our research supplements and modifies numerous findings regarding the appearance of the so-called Knobe effect. The experiments and analyses show that the very originality of the story used by Knobe and the relationship between the evaluative properties of the main effect and the side effect results in an asymmetry of responses and contributes to the occurrence of the side-effect effect. Because of this, we reject the thesis that the mode of attitude of the agent to the caused side effect or that the social expectation of this attitude determine the attribution of the intentionality of the caused effect. On the contrary, we defend the thesis that it is the relationship between the evaluative properties of the main effect and those of the side effect, as well as the impact of a side effect on the main effect, that significantly influence the attribution of intentionality in causing a side effect.
The characteristic asymmetry in ascribing intentionality, known as the Knobe effect, is widely thought to result from the moral evaluation of the side effect. Existing research has focused mostly on elucidating the ordinary meaning of the notion of intentionality, while less effort has been devoted to the moral conditions associated with the analyzed scenarios. The current analysis of the moral prop-erties of the main and side effects, as well as of the moral evaluations of the relationship between them, sheds new light on the influence of moral considerations on the attribution of intentionality in the Knobe effect. The moral evaluation of the relationship between the main and side effects is significant in that under certain circumstances it cancels asymmetry in intentionality ascription.