Tromboembolická nemoc (TEN) je významný společensko-zdravotní problém. Je zřejmé, že východiskem je profylaxe TEN v klinických oborech, nikoli léčba sama. Lze usuzovat, že efektivní profylaxe ve svém důsledku snižuje náklady na následnou léčbu. Smrtící plicní embolie (PE) může představovat první a konečnou klinickou prezentaci u nemocných s asymptomatickou hlubokou žilní trombózou. Z těchto důvodů je nutná systematická prevence žilní tromboembolie u nemocných se zvýšeným rizikem. Bohužel farmakologická prevence se užívá méně, než by bylo třeba. Nedílnou součástí profylaxe TEN jsou fyzikální metody. Farmakologické možnosti profylaxe tromboembolické nemoci se v posledních 10 letech výrazně rozšířily. Pro profylaxi TEN po totální náhradě (TEP) kyčelního a kolenního kloubu je třeba dodržovat tyto zásady: profylaxe TEN by měla být prováděna LMWH, fondaparinuxem, dabigatranem, rivaroxabanem nebo apixabanem po dobu 28–35 dnů u kyčelního kloubu a nejméně po dobu 14 dní od operace kolenního kloubu. Použití ASA, dextranu a UFH jako tromboprofylaxe po TEP kyčelního kloubu a kolenního kloubu nemá v rámci ČR opodstatnění. Fyzikální prostředky (kompresní punčochy s graduovaným tlakem nebo IPC) je možno použít jako doplněk doporučené farmakologické léčby, neměly by být používány samostatně kromě případů, kdy je farmakologická tromboprofylaxe kontraindikována., Thromboembolic disease (TED) is a considerable social and health problem. The solution evidently consists in the prevention of TED in clinical fields, not in the treatment itself. We can assume that effective prevention consequently reduces the cost of the following treatment. A lethal pulmonary embolism (PE) can be the first and the final clinical manifestation in patients with an asymptomatic deep venous thrombosis. This makes the systematic prevention of venous thromboembolism in higher risk patients necessary. Unfortunately, pharmacological prevention has been used less than would be needed. Inseparable from the TED prevention are physical methods. Pharmacological possibilities of the thromboembolic disease prevention were significantly extended within the past decade. To ensure the TED prevention after the total replacement (TEP) of hip and knee joints the following rules need to be observed: the TED prevention should be effected with LMWH, fondaparinux, dabigatran, rivaroxaban or apixaban for a period of 28-35 days after the hip joint replacement surgery and for 14 days after the knee joint replacement. The use of ASA, dextran and UFH as a thromboprophylaxis after the hip and knee joint TEP is not justified within the Czech Republic. Physical means (graduated compression stockings or IPC) can be used to support the recommended pharmacological treatment, they should not be used individually except in cases where pharmacological thromboprophylaxis is contraindicated., and Jaroslav Malý
Přehledové sdělení se věnuje diagnostickému zobrazení akutních aortálních syndromů s důrazem na multidetektorovou výpočetní tomografii a na její význam pro volbu léčby. Diskutovány jsou jednak techniky CT zobrazení včetně CT s EKG synchronizací a dále diagnostické nálezy u disekce aorty, intramurálního hematomu a penetrujícího vředu aorty. Literární data jsou konfrontována s vlastními zkušenostmi terciárního centra v populaci městského typu., Review payes attention to the importace of the diagnostic imaging in acute aortic syndromes concerning to the multidetector-row computed tomography and its impact on treatment decisions. The several CT techniques including CT with ECG synchronized acquisitions are discussed as well as the diagnostic findings of aortic dissection, intramural hematoma and penetrating aortic ulcer. Bibliographic data are faced with the own experience of the tertiary centre with urban population., Jiří Ferda, Petr Duras, Jan Baxa, František Šlauf, and Literatura
Dyskinetické extrapyramidové syndromy mohou vzácně vést k akutnímu zhoršení do život ohrožujícího stavu, který si vyžádá hospitalizaci na jednotce intenzivní péče, hlubokou analgosedaci a umělou plicní ventilaci. V případě neúspěšnosti symptomatické farmakologické léčby lze uvažovat o stereotaktickém neurochirurgickém výkonu (pallidotomii nebo hluboké mozkové stimulaci). V příspěvku uvádíme naše dosavadní zkušenosti se třemi pacienty, kteří v akutní fázi dyskinetického syndromu takový výkon podstoupili. U dvou dětských pacientů (12 a 6 let) pro status dystonicus s geneticky verifikovanou hereditární generalizovanou dystonií (DYT‑6 a DYT‑1) byla provedena hluboká mozková stimulace vnitřního pallida a u jedné pacientky (21 let) s Huntingtonovou nemocí byla provedena pallidotomie pro akutní zhoršení generalizované chorey s rozvojem balizmu. Přes počáteční kritický stav došlo u všech tří pacientů v odstupu 1–6 týdnů od výkonu k významnému potlačení mimovolných pohybů. Stereotaktická neurochirurgická léčba by proto měla být zvažována jako metoda volby v terapii akutních, život ohrožujících hyperkinetických stavů, kde farmakologická terapie selhala., Dyskinetic movement disorders may rarely progress to an acute life-threatening condition requiring admission to an intensive care unit, deep sedation and mechanical ventilation. Stereotactic neurosurgery (pallidotomy or deep brain stimulation) should be considered in all patients who did not respond to pharmacological treatment. We report three patients who underwent stereotactic neurosurgery due to acute dyskinetic syndrome. Two boys (12 and 6 years) with generalized hereditary dystonia (DYT-6 and DYT-1) developed status dystonicus and were treated with deep brain stimulation of the globus pallidus interna. The third patient was a 21-years-old woman with Huntington’s disease who underwent a pallidotomy due to acute worsening of generalized chorea with ballistic movements. Despite the initial critical state of all three patients, their abnormal movements significantly subsided within six weeks after the neurosurgery. The stereotactic neurosurgical procedure should be considered as the method of choice in patients with acute life-threatening hyperkinetic movement disorders that failed to improve with pharmacological treatment. Key words: deep brain stimulation – globus pallidus – pallidotomy – hyperkinetic syndromes – status dystonicus – chorea – ballism The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Fečíková, R. Jech, J. Roth, M. Bareš, O. Černá, Z. Libá, D. Kemlink, J. Fiksa, A. Křepelová, D. Urgošík
Úvod: Pacienti se známkami krvácení do zažívacího traktu jsou z organizačních důvodů hospitalizováni na jednotkách intenzivní péče chirurgických pracovišť. V této skupině pacientů roste podíl těch, kteří užívají různé formy antitrombotické terapie. Od nástupu endoskopických metod hemostázy je chirurgická léčba těchto nemocných spíše výjimkou a mortalita velmi nízká. Jejich léčba je nákladná personálně, organizačně i finančně a otázkou je, zda by nebylo možné nárůst počtu těchto pacientů zastavit, nebo dokonce snížit. Metody: Retrospektivní analýza pacientů hospitalizovaných pro akutní krvácení do zažívacího traktu na našem pracovišti se zaměřením na užívání různé formy antitrombotické terapie jako rizikového faktoru. Výsledky: Během 24 měsíců bylo na našem pracovišti hospitalizováno celkem 251 pacientů s akutním krvácením do zažívacího traktu. 107 z nich užívalo antiagregační, antikoagulační nebo kombinovanou terapii. Ani jeden z pacientů neužíval žádnou formu gastroprotekce. Závěr: Pacientů akutně krvácejících do zažívacího traktu je mnoho a jejich počet roste zejména ve skupině nemocných užívajících různé formy antitrombotické terapie. Navzdory všeobecně platným guidelines nejsou tito pacienti mnohdy vybaveni žádnou formou gastroprotekce. Dodržením standardů by mohlo být možné tento nepříznivý trend pozitivně ovlivnit. Klíčová slova: krvácení do GIT − antikoagulační/antiagregační terapie, Introduction: Patients with signs of acute bleeding into the gastrointestinal tract are hospitalized at intensive care units of surgical departments for organizational reasons. There is a growing proportion of those treated with various forms of antithrombotic therapy. From the onset of endoscopic methods of haemostasis, mortality is low and surgical treatment of these patients is rarely required. Their treatment takes up a lot of human and financial resources. The question remains, whether it would be possible to stop the volume growth or even reduce the number of these patients. Methods: A retrospective analysis of patients hospitalized for acute gastrointestinal bleeding at our department focused on the use of various forms of antithrombotic therapy as a risk factor. Results: A total of 251 patients were hospitalized with acute bleeding into the digestive tract during 24 months at our department. 107 of these were receiving antiplatelet, anticoagulant or combination therapy. None of the patients used any form of gastroprotection. Conclusion: The number of patients acutely bleeding into the digestive tract is high and rising particularly within the group using various forms of antithrombotic therapy. Despite the existence of accepted guidelines, these patients are often not equipped with any form of gastroprotection. Compliance with the accepted standards could positively influence this unfavourable trend. Key words: bleeding into the GI tract − anticoagulant/antiplatelet therapy, and B. East, J. Hoch
Přehledový článek pojednává o akutní lymfoblastické leukemii dospělých. Zmiňuje úvodní příznaky, základní diagnostické metody, aktuální doporučené postupy léčby a prognózu. Samostatně jsou uvedeny některé zvláštní podtypy tohoto onemocnění a rovněž nové léky a léčebné přístupy dostupné v posledních letech nebo zkoumané v rámci klinických studií., Initial symptoms at diagnosis, essential diagnostic work-up procedures, current treatment guidelines and prognosis of adult acute lymphoblastic leukemia are discussed in this review article. A separate section deals with several special subtypes of this disease and new drugs or treatment approaches available recently or tested within ongoing clinical trials., František Folber, Štěpán Hrabovský, Michael Doubek, and Literatura
Úvod: V posledních letech prošla více než 20 let sloužící Atlantská klasifikace akutní pankreatitidy (AP) revizí. Přesto se prognostické ukazatele AP neustále hledají. Naše studie se pokouší zhodnotit odůvodnění 3 nově zavedených stupňů tíže revidované klasifikace akutní pankreatitidy a přínos 2 jednoduchých krevních laboratorních testů jako markerů rizika úmrtí a těžkého průběhu AP. Metody: Do studie bylo zahrnuto a sledováno celkem 159 pacientů s AP. Pacienti byli rozděleni do skupin podle Revidované Atlantské klasifikace a jednotlivé skupiny byly hodnoceny podle počtu úmrtí, délky hospitalizace a počtu stavem vyžadovaných intervencí včetně operací pankreatu. Počet leukocytů a distribuční šíře červených krvinek (RDW – red blood cell distribution width) v první den hospitalizace byly hodnoceny z hlediska prognózy AP. Výsledky: Podíl úmrtí, délka hospitalizace a počty operací pankreatu se statisticky významně lišily mezi všemi jednotlivými skupinami tíže podle Revidované Atlantské klasifikace. Počty bílých krvinek a RDW v 1. den hospitalizace byly identifikovány jako významné prediktory těžké AP a RDW také jako významný prediktor úmrtí. Souhrn: Nově zavedené kategorie lehké, středně těžké a těžké AP podle pravidel Revidované Atlantské klasifikace dobře vystihují prognózu, délku hospitalizace a riziko intervencí u nemocných. Počet bílých krvinek a RDW v první den hospitalizace se jeví jako možný adept mezi ukazatele k predikci úmrtí a rozvoje těžké formy AP., Introduction: In the last few years the Atlanta classification of acute pancreatitis (AP) have been revised. However prognostic markers of AP are still being searched for. The aim of this study is to validate the 3 severity cathegories proposed by the revised Atlanta classification. We also tried to reevaluate the association between two laboratory markers (leucocyte count and RDW – red cell distribution width) on admission and prognosis of the patients with AP. Methods: 159 patients were included into the study. The patients were classified according to revised Atlanta criteria and the subgroups evaluated according to mortality, lenght of hospital stay and need for interventions. Leucocyte count and RDW on admission was evaluated in the patients. Results: All the subgroups of patients were associated with significantly relevant differences in mortality, lenght of hospital stay and need for operations on pancreas. Leucocyte count and RDW were identified as significant predictors for severe AP and RDW was also identified as significant predictor for mortality in patients with AP. Conclusion: New categories of severity as defined by Revised Atlanta classification are describing well the mortality, lenght of hospital stay and need for interventions in the patients with AP. Leucocyte count and RDW on admission are needed to be confirmed as potential prognostic markers of severity and mortality in AP., and Katarína Floreánová, Petr Dítě, Bohuslav Kianička, Lenka Dovrtělová, Marie Přecechtělová
Akutní poškození ledvin je obecně definováno jako náhlé zhoršení funkce ledvin podmíněné poklesem glomerulární filtrace a je diagnostikováno hromaděním konečných produktů metabolizmu dusíku, sníženým výdejem moči nebo obojím. Akutní poškození ledvin je důsledkem řady onemocnění, které mohou akutně poškodit funkce ledvin. Jde o častou komplikaci hospitalizace a je velmi časté i u kriticky nemocných pacientů jako důsledek jiných závažných onemocnění. S včasnou diagnózou mohou pomoci nové diagnostické možnosti včetně renálních biomarkerů. Žádná specifická terapie akutního poškození, která by zmírnila tíži poškození anebo urychlila reparaci funkce ledvin, dosud neexistuje. Léčba nadále zůstává symptomatická. K náhradě funkce ledvin pomocí dialýzy přistupujeme v případě těžkého renálního poškození spojeného s nárůstem cirkulujícího volumu, biochemickými změnami a uremickými komplikacemi. Obvykle dojde k reparaci renálních funkcí a pacient není závislý na dialyzační léčbě. Pacienti po prodělaném akutním poškození ledvin mají zvýšené riziko chronického onemocnění ledvin. Obecně je akutní poškození ledvin spojeno se závažnými a dalekosáhlými důsledky nejen pro nemocného (nutnost dialýzy, zvýšení morbidity a mortality), ale i s významnými ekonomickými dopady pro zdravotní systém., Acute kidney injury is generally defined as a condition characterised by the rapid loss of the kidney's excretory function with a decline of the glomerular filtration rate and is typically diagnosed by the accumulation of the end products of nitrogen metabolism or decreased urine output, or both. It is the clinical manifestation of a number of disorders that can affect the kidney acutely. Acute kidney injury is common in hospital patients and very common in critically ill patients, and is often secondary to extrarenal causes. New diagnostic techniques including renal biomarkers may help with early diagnosis. No specific therapies have emerged that can attenuate acute kidney injury or expedite recovery; thus, treatment is supportive. Patients are given renal replacement therapy if acute kidney injury is severe and biochemical or volume‑related, or if uraemic‑toxaemia‑related complications are of concern. Patients typically recover to dialysis independence. However, evidence suggests that patients who have had acute kidney injury are at increased risk of subsequent chronic kidney disease. In general, acute kidney injury is associated with serious and far‑reaching consequences not only for the patient (dialysis dependence, increased morbidity and mortality), but it also has significant economic implications for the health system., and Vachek J., Zakiyanov O., Bandúr Š., Tesař V.
Mnohočetný myelom (MM) a solitární plazmocytom (SP) jsou nejčastější primární nádory páteře. Léčba MM a SP páteře je komplexní proces, který zahrnuje léčbu kauzální s cílem potlačit nádorový klon a dále léčbu podpůrnou, jejíž součástí je i chirurgická terapie. Operace přispívají k lepší kvalitě života a nabývají na významu a smysluplnosti zejm. díky zlepšené prognóze onemocnění. Navrhli jsme algoritmus operační léčby MM a SP a ten jsme dále prospektivně ověřovali a jeho vyhodnocení bylo cílem této studie. Pacienti byli operováni v průběhu 10 let, minimální doba sledování byl jeden rok. Soubor tvořilo 32 pacientů (20 mužů a 12 žen) s průměrným věkem 61 let. Operováno bylo celkem 61 obratlů. Důvodem k operaci byly projevy útlaku míchy a progredující neurologický deficit (hodnoceno Frankelovou škálou) nebo na konzervativní léčbu nereagující axiální bolest (hodnoceno VAS; Visual Analogue Scale) páteře. Provedena byla některá z těchto operací: vertebroplastika (VP), laminektomie, transpedikulární fixace, somatektomie a jejich kombinace, nebo okcipito‑cervikální fixace. Pooperační VAS a Frankelova škála byly vyhodnoceny za jeden rok, skiagramy a MR jsme provedli a zhodnotili každý jeden rok. U žádného pacienta nenastala lokální recidiva tumoru ani selhání stabilizace na operovaném úseku v celém sledovaném období. Průměrný předoperační VAS byl 6,8 a jeden rok po operaci se průměrný VAS snížil na 1,1. Všechny operační výkony vedly nejen ke kontrole bolesti, ale také k prevenci nebo zlepšení neurologického postižení po celou dobu sledování. Hodnotili jsme náš postup – algoritmus operací, míru radikality a jejich načasování jako optimální pro MM i SP., Multiple myeloma (MM) and solitary plasmacytoma (SP) are the most frequent primary tumors of the spine. Management of the spinal MM and SP is a complex process involving causal treatment to suppress the tumor clone, as well as supportive therapy, including surgery and radiotherapy. Surgery should be considered because of its favourable effect on disease prognosis. We proposed a surgical treatment algorithm in patients with spinal MM and SP and the aim of this article is to present prospective evaluation of this algorithm. Patients undergoing surgical treatment during the past 10 years were included in this study, with the minimum follow-up of one year. A total of 32 patients (20 males and 12 females) with the mean age of 61 years were included. Surgery of 61 vertebrae was performed. The procedures were indicated for progressing neurological deficit (Frankel score) and for axial spinal pain (VAS classification). We performed the following procedures: vertebroplasty, laminectomy, transpedicular fixation, somatectomy, and their combination, or occipito-cervical fixation. Frankel score and VAS was assessed one year after the surgery and X-ray and spinal MRI was performed every year. No local relapses of the tumor or stabilization failure were detected. The mean preoperative VAS was 6.8 and improved to 1.1 one year after the surgery. During the follow up period, we observed positive effect of surgery on pain control and on prevention or improvement of neurological dysfunction. The authors concluded that all surgical procedures, the extent of resection and timing were adequate in all subjects. Key words: multiple myeloma – solitary plasmacytoma –vertebroplasty – transpedicular fixation – somatectomy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and L. Hrabálek, T. Wanek, J. Minařík, J. Bačovský, V. Ščudla, M. Vaverka
Alogenní transplantace kmenových buněk krvetvorby je léčebnou metodou u celé řady maligních či nemaligních onemocnění. Zdravé buňky vhodného dárce nahradí chybějící, maligní či nefunkční buňky příjemce. Imunitní systém dárce zajistí protiinfekční ochranu a současně sníží riziko recidivy onemocnění. Může však způsobit poškození zdravých tkání příjemce (reakce štěpu proti hostiteli). Zdrojem zárodečných buněk může být kostní dřeň, stimulované periferní kmenové buňky nebo pupečníková krev od vhodného rodinného či anonymního dárce z registru., Allogeneic haematopoietic stem cell transplantation is a therapeutic method in a wide range of malignant or non-malignant diseases. Healthy cells of a suitable donor replace missing, malignant, or non-functional recipient's cells. The donor's immune system ensures protection from infections while reducing the risk of disease recurrence. However, it can cause damage to the recipient's healthy tissue (graft-versus-host disease). The sources of stem cells can include the bone marrow, stimulated peripheral blood stem cells, or umbilical- -cord blood from a suitable related or anonymous donor from a registry., Petr Sedláček, Petr Říha, and Literatura
Žilní tromboembolická nemoc (TEN), zahrnující žilní trombózu stejně jako plicní embolii, je časté a potencionálně fatální onemocnění. S uvedením nízkomolekulárních heparinů (LMWH) do praxe bylo prokázáno, že ambulantní léčba žilní trombózy je efektivní a bezpečná pro velkou část nemocných s TEN. Vzrůstající data o ambulantní léčbě LMWH v posledních letech ukazují, že až 50 % pacientů s klinicky stabilní plicní embolií může být léčeno doma. I přes tato fakta dosud neměla domácí léčba plicní embolie pevnou pozici v běžné praxi. Pokud bychom měli sumarizovat podmínky pro domácí léčbu, potom by bylo možné uvažovat o ambulantní léčbě u nemocných s nízkým rizikem dle pomocných kritérií, bez hemodynamické nestability (především bez šokového stavu), bez selhávání pravé komory, bez předchozího chronického srdečního či plicního onemocnění, bez závažných komorbidit (onemocnění gastrointestinálního traktu, onemocnění ledvin, krevní choroby, pokročilá nádorová onemocnění), s nízkým rizikem časné rekurence tromboembolické nemoci, bez jiných indikací pro hospitalizaci (bolest vyžadující parenterální analgetika, infekce apod), s nízkým rizikem krvácení a s garantovanou spoluprací nemocného a dobře organizovanou domácí péčí., Venous thromboembolic disease which includes both venous thrombosis and pulmonary embolism, is a frequent and potentially fatal disease. Based on the introduction of low-molecular-weight heparins (LMWH) into practice it has been proved that outpatient treatment of venous thrombosis is effective and safe for a large number of patients with VTE. The growing volume of data on LMWH outpatient treatment in recent years shows that up to 50 % of patients with clinically stable pulmonary embolism can be treated at home. In spite of these facts home treatment of pulmonary embolism has not been established as part of common practice as yet. If we were to summarize the conditions for home treatment, we would consider outpatient care for patients at low risk based on auxiliary criteria, free from hemodynamic instability (primarily without a shock state), free from right ventricular failure, prior chronic heart or lung disease, serious comorbidities (gastrointestinal tract disease, kidney disease, blood diseases, advanced cancers), at low risk of early thromboembolism recurrence, free from other indications for hospitalization (pain requiring parenteral analgesics, infections etc.), at low risk of bleeding and with guaranteed patient‘s cooperation and well-organized home care., and Radovan Malý, Jaroslav Malý