This study deals with a controversy between Leibniz and Clarke concerning the relativity of space. Although substantivalism, i.e. an approach treating space as a substance, is to be indicated as the main target of Leibniz’s attack, it has usually been replaced by Newtonian absolutism instead, as a proper opposition to Leibniz’s relationalism. However, such absolutism has not been defined ontologically, but dynamically, as if the difference between their conceptions consisted of a different approach to the inertiallity of motion. However, this would mean that while Leibniz intended to reduce all motion to an inertial one, Newton reduced it to a noninertial one instead, or that only one of them acknowledged the existence of noninertial motion at all. Nevertheless, none of them actually denied the existence of noninertial motion, and although all motion indeed seemed noninertial to Newton, Leibniz never responded to such a challenge in the course of their correspondence. and Předmětem této studie je polemika mezi Leibnizem a Clarkem ohledně relativity prostoru. Přestože za cíl Leibnizova útoku by se v kontextu této polemiky patřilo označit v prvé řadě substantivalismus, tj. přístup nakládající s prostorem jako se substancí, obvykle bývá do opozice vůči Leibnizovu relacionalismu kladen spíše newtonovský absolutismus. Vzhledem k tomu, že takto pojatý absolutismus nebývá vymezován ontologicky, nýbrž dynamicky, musel by v takovém případě rozdíl mezi jejich pojetími spočívat v odlišném přístupu k inercialitě pohybu. To by tudíž jinými slovy znamenalo, že zatímco Leibniz veškerý pohyb redukoval na inerciální, Newton jej redukoval naopak na neinerciální, případně, že pouze jeden z nich uznával existenci neinerciálních pohybů. Existenci neinerciálních pohybů však ve skutečnosti nepopíral žádný z nich, a přestože Newtonovi se neinerciálním jevil být vskutku veškerý pohyb vůbec, Leibniz na takovou výzvu v rámci clarkovské korespondence již nereagoval.
The Application of the Leibniz’s Dialogical Method in the Correspondence with Clarke In the annotated Czech translation of Leibniz’s dialogue Pacidius Philalethi, which was published in 2019, but also in an earlier essay by the same translator on Leibniz’s dialogic way of writing as well as in other interpretations, there is little discussion of the practical implications of his dialogic method. Leibniz’s dialogical argumentation strategy, as he later applied it in his correspondence with Samuel Clarke, is therefore either completely neglected or is referred to as being typical of the time, or alternatively is confused with Zeno’s dialectical method. Thus, the aim of this study is to clarify the practical implications of Leibniz’s application of the dialogic method in his final correspondence with Clarke. and V komentovaném českém překladu Leibnizova dialogu Pacidius Philalethi, který vyšel v roce 2019, jakož i v dřívějším pojednání téhož překladatele o Leibnizově dialogickém způsobu psaní, ale i v dalších výkladech se o praktických důsledcích Leibnizovy dialogické metody lze dočíst jen málo. Leibnizova dialogická argumentační strategie, jak ji posléze aplikoval ještě i při korespondenci s Clarkem, tak zůstává buď zcela opomenuta, nebo bývá označována za dobově typickou, případně zaměňována s dialektickou metodou Zénónovou. Cílem této studie je proto objasnit praktické důsledky Leibnizovy aplikace dialogické metody při jeho závěrečné korespondenci s Clarkem.