Does a coherentist version of rationality issue requirements on states? Or does it issue requirements on processes? This paper evaluates the possibility of process-requirements. It argues that there are two possible definitions of state- and process-requirements: a satisfaction-based definition and a content-based definition. I demonstrate that the satisfaction-based definition is inappropriate. It does not allow us to uphold a clear-cut distinction between state- and process-requirements. We should therefore use a content-based definition of state- and process-requirements. However, a content-based definition entails that rationality does not issue process-requirements. Content-based process-requirements violate the principle that ''rationality requires'' implies ''can satisfy''. The conclusion of this paper therefore amounts to a radical rejection of process-requirements of rationality., Vyžaduje koherentní verze racionálních požadavků požadavky na státy? Nebo vydává požadavky na procesy? Tento článek hodnotí možnost procesních požadavků. Tvrdí, že existují dvě možné definice požadavků na stav a proces: definice založená na spokojenosti a definice založená na obsahu. Prokazuji, že definice založená na spokojenosti je nevhodná. To nám neumožňuje prosazovat jednoznačný rozdíl mezi požadavky na stav a proces. Měli bychom proto použít obsahovou definici požadavků na stav a proces. Definice založená na obsahu však znamená, že racionalita nevyžaduje procesní požadavky. Požadavky na obsah založené na obsahu porušují zásadu, že ,,racionalita vyžaduje'' znamená ,,uspokojit''., and Julian Fink
Text vykládá jednotlivé pojmy, které v Aristotelově díle představují kandidáty na protějšek moderního pojmu zdravého rozumu, a uvádí je do vzájemné souvislosti. Především v logických a rétorických textech Aristotelés pracuje s termínem endoxos, který používá pro výroky a osoby, které jsou v daném společenství uznávány. V epistemologii pracuje s termínem koiné aisthésis v souvislosti s vnímáním jako takovým. Autor poukazuje na vazbu, kterou u Aristotela díky jeho práci ve fyziologii má obecná schopnost vnímat třetí klíčový pojem, který patří do etiky, totiž na fronésis. V rámci výkladu fronésis má místo také poslední bezprostředně relevantní pojem – orthos logos. Aristotelova koncepce jednání, jež Aristotelés vykládá někdy pomocí tzv. praktického sylogismu, pak ukazuje na roli uznávaných výroků jako typických obecných premis v těchto sylogismech a roli osob uznávaných pro svou fronésis jako měřítek určujících kritéria pro to, co je dobré jednání., The text interprets the particular concepts in Aristotle’s work which present themselves as candidates for being the counterpart to the modern concept of common sense, and it introduces them in their mutual relatedness. Aristotle works with the term endoxos, particularly in his logical and rhetorical texts, which he uses for statements and persons which are recognised in a given community. In epistemology he works with the term koiné aisthésis in connection with perception as such. The author points to a third concept, which Aristotle, thanks to his work in physiology, has a general ability to perceive, and which belongs to ethics: this is fronésis In an interpretation of fronésis there is also a place for the last directly relevant concept – orthos logos. Aristotle’s conception of conduct, which he sometimes interprets with the help of a so-called practical syllogism, displays the role of recognised statements as the typical general premisses in these syllogisms, and the role of persons recognised for their fronésis as the measure of the determining criteria for what is good conduct., and Petr Glombíček.
Rationality requires you to intend to do what you believe you ought to do. This is a rough formulation of the requirement I call ''Enkrasia''. This article presents a precise formulation. It turns out to be complicated, and the article also explains the need for each complication., Racionalita vyžaduje, abyste měli v úmyslu dělat to, co si myslíte, že byste měli dělat. To je hrubá formulace požadavku, který nazývám ,,Enkrasia''. Tento článek představuje přesnou formulaci. Ukázalo se, že je to složité a článek také vysvětluje potřebu každé komplikace., and John Broome
In this paper I argue that the enkratic principle in its classic formulation may not be a requirement of rationality. The investigation of whether it is leads to some important methodological insights into the study of rationality. I also consider the possibility that we should consider rational requirements as a subset of a broader category of agential requirements., V tomto příspěvku tvrdím, že enkratický princip ve své klasické formulaci nemusí být požadavkem racionality. Šetření, zda vede k některým důležitým metodickým pohledům na studium racionality. Také zvažuji možnost, že bychom měli zvážit racionální požadavky jako podmnožinu širší kategorie agenčních požadavků., and Andrew Reisner
The rules that govern human societies can form systems which are more than mere sums of the rules of which they consist. If the rules interlock in a certain suitable way, they may form a framework opening up a new ''normative space'', in which we can carry out brand new actions, actions that cannot be carried out outside of the space. Such frameworks, I am convinced, constitute our specifically human world; and acting within the corresponding spaces then amounts to what many philosophers have called human practices. This contribution aims at investigating the conceptual foundations on which we could build accounts of how practices emerge, how they can function and what are the consequences of their recognition for the understanding of our human nature., Pravidla, kterými se řídí lidské společnosti, mohou tvořit systémy, které jsou více než pouhými souhrny pravidel, z nichž se skládají. Pokud se pravidla nějakým způsobem vhodným způsobem propojí, mohou vytvořit rámec otevírající nový ,,normativní prostor'', ve kterém můžeme provádět zcela nové akce, akce, které nelze provádět mimo prostor. Tyto rámce, jsem přesvědčen, tvoří náš specificky lidský svět; a působení v odpovídajících prostorech pak odpovídá tomu, co mnozí filosofové nazvali lidskými postupy . Cílem tohoto příspěvku je zkoumání konceptuálních základů, na kterých bychom mohli stavět účty o tom, jak se praxe objevuje, jak mohou fungovat a jaké jsou důsledky jejich uznání za pochopení naší lidské přirozenosti., and Jaroslav Peregrin
In this paper, I make the case for voluntary euthanasia of adults. My position is that this kind of euthanasia can be rationally justified. Firstly, I present an argument in favour of rationality of suicide and propose a set of general conditions for a rational suicide. Secondly, I argue that if suicide can be rational, then euthanasia can be rational. Then I anticipate counter-arguments against my position and suggest their refutations. I answer the following objections: that i) it is not possible to preferentially compare life and death and prefer the latter; that ii) it is not possible for life to not be worth living; and that iii) the judgement, that life is not worth living, is necessarily irrational. Concerning objection i) I show that it is possible to preferentially compare life and death and prefer the latter; concerning ii) I show that two possible justifications for this objection are untenable; and concerning iii) I show that three possible justifications for this objection are untenable. Finally, I conclude that euthanasia can be rational., V tomto článku obhajujem názor, že dobrovoľná eutanázia dospelých môže byť racionálna. Najprv ponúknem argument v prospech racionálnosti sebausmrtenia a následne navrhnem všeobecnú sadu podmienok pre racionálne sebausmrtenie. Potom argumentujem, že ak môže byť sebausmrtenie racionálne, tak aj eutanázia môže byť racionálna. Následne anticipujem námietky a reagujem na ne. Odpovedám na námietky, že i) nie je možné preferenčne porovnávať život a smrť a preferovať smrť; že ii) nie je možné, aby život nebol hoden žitia; a že ii) súd, že život nie je hoden žitia, je nevyhnutne iracionálny. Ohľadom námietky i) ukazujem, že je možné preferenčne porovnávať medzi životom a smrťou a preferovať smrť, ohľadom ii) ukazujem, že dva možné spôsoby zdôvodnenia tejto námietky nie sú udržateľné a ohľadom iii) ukazujem, že tri možné spôsoby zdôvodnenia tejto námietky nie sú udržateľné. Nakoniec uzatváram, že eutanázia môže byť racionálna., and Obsahuje bibliografické odkazy
According to a classic position in analytic philosophy of mind, we must interpret agents as largely rational in order to be able to attribute intentional mental states to them. However, adopting this position requires clarifying in what way and by which criteria agents can still be irrational. In this paper I will offer one such criterion. More specifically, I argue that the kind of rationality methodologically required by intentional interpretation is to be specified in terms of psychological efficacy. Thereby, this notion can be distinguished from a more commonly used notion of rationality and hence cannot be shown to be undermined by the potential prevalence of a corresponding kind of irrationality. and Podle klasické pozice v analytické filozofii mysli musíme interpretovat agenty jako velmi racionální, aby jim bylo možno přiřadit úmyslné duševní stavy. Přijetí tohoto postoje však vyžaduje vyjasnění toho, jakým způsobem a jakými kritérii mohou být agenti stále iracionální. V tomto článku nabídnu jedno takové kritérium. Konkrétněji argumentuji, že druh racionality, který je metodologicky vyžadován záměrným výkladem, musí být specifikován z hlediska psychologické účinnosti. Tímto způsobem lze tento pojem odlišit od běžně používaného pojetí racionality, a proto nemůže být prokázán, že je podkopán potenciální prevalencí odpovídajícího druhu iracionality.
It is commonly thought that one is irrationally akratic when one believes one ought to F but does not intend to F. However, some philosophers, following Robert Audi, have argued that it is sometimes rational to have this combination of attitudes. I here consider the question of whether rational akrasia is possible. I argue that those arguments for the possibility of rational akrasia advanced by Audi and others do not succeed. Specifically, I argue that cases in which an akratic agent acts as he has most reason to act, and cases in which an akratic agent achieves a kind of global coherence he wouldn’t have achieved had he instead formed intentions in line with his best judgment, do not establish the possibility of rational akrasia. However, I do think that rational akrasia is possible, and I present two arguments for this thesis. The first argument involves a case in which one is incapable of revising one’s belief about what one ought to do, where one also acknowledges this belief to be insufficiently supported by the evidence. The second argument involves a case in which one rationally believes that one ought to have an akratic combination of attitudes., To je obyčejně si myslel, že jeden je nesmyslně akratic když někdo věří, jeden mít F , ale nemá v úmyslu F . Nicméně, někteří filozofové, následovat Roberta Audi, argumentovali, že to je někdy rozumné mít tuto kombinaci postojů. Zvažuji otázku, zda je možná racionální akrasie . Tvrdím, že tyto argumenty týkající se možnosti racionální akrasie, kterou Audi a další předložili, nejsou úspěšné. Konkrétně tvrdím, že případy, ve kterých akratický agent jedná, když má nejvíc důvodů jednat, a případy, ve kterých akratický agent dosahuje určitého druhu globální soudržnosti, kterého by nedosáhl, kdyby místo toho vytvořil úmysly v souladu s jeho nejlepším úsudkem , nezavádějí možnost racionálníakrasia . Myslím si však, že racionální akrasie je možná a předkládám dva argumenty pro tuto práci. První argument se týká případu, kdy člověk není schopen revidovat svou víru v to, co by měl člověk dělat, a zároveň uznává, že tato víra není dostatečně podložena důkazy. Druhý argument se týká případu, ve kterém se člověk racionálně domnívá, že člověk by měl mít akrativní kombinaci postojů., and John Brunero
Claims that emotions are or can be rational, and crucially enabling of rationality, are now fairly common, also outside of philosophy, but with considerable diversity both in their assumptions about emotions and their conceptions of rationality. Three main trends are worth picking out, both in themselves and for the potential tensions between them: accounts that defend a case for the rationality of emotions A) by assimilating emotions closely to beliefs or judgements; B) in terms of the very features that traditional views of emotions as irrational/a-rational emphasized; C) by arguing that emotions exhibit a more sui generis kind of rationality, often one based on a narrative or dramaturgic ''inner logic''., Tvrdí, že emoce jsou nebo mohou být racionální a rozhodně umožňující racionalitu, jsou nyní poměrně běžné, i mimo filosofii, ale se značnou rozmanitostí jak v jejich předpokladech o emocích, tak v jejich pojmech racionality. Tři hlavní trendy stojí za to vyzvednout, a to jak v sobě, tak i pro potenciální napětí mezi nimi: účty, které obhajují případ racionality emocí A) tím, že se emoce úzce přizpůsobují vírám nebo úsudkům; B) z hlediska samotných rysů, které tradiční názory na emoce považují za iracionální / racionální; C) argumentací, že emoce vykazují více sui generis druh racionality, často založené na narativní nebo dramaturgické ,,vnitřní logice''., and Sophie Rietti
In this paper I will propose that the unpalatable consequences of narrow-scope principles are not avoided by altering the scope of the principle but by changing the kind of conditional. I argue that a counterfactual conditional should do the trick and that the rational requirement of modus ponens can be understood as something like a ''Ramsey test'' on this conditional., V tomto příspěvku navrhnu, aby nedocházelo k nežádoucím důsledkům zásad úzkého rozsahu tím, že se změní rozsah této zásady, ale změnou druhu podmíněnosti. Domnívám se, že kontrafaktuální podmíněnost by měla dělat trik a že racionální požadavek modus ponens může být chápán jako něco jako ,,Ramseyho test'' na tomto podmíněném., and David Botting