Uvádíme a porovnáváme názory největších myslitelů antiky a středověku - Platóna, Aristotela, Augustina a Tomáše Akvinského - na povahu a vlastnosti času. Všímáme si, jak se jimi formulované názory a problémy odrážejí v současné fyzice., Pavel Macků, Jan Novotný., and Obsahuje seznam literatury
Předkládaná studie interpretuje význam času v díle francouzského filosofa Jacquesa Rancièra Les Temps modernes (2018). Čas zde znamená způsob uspořádávání živého a současně skladbu vyprávění, které formu strukturace živého distribuuje. Takto pojatý čas představuje politikum, což se ozřejmuje na způsobu práce s časem rozdílných vyprávění. Rancière se zaměřuje na marxismus a současnou historiografii. Kořeny obou diskurzivních praxí zasazuje do moderny jakožto období definovaného zrušením hierarchie časů (zrovnoprávněním časových forem) a zkoumá, nakolik se obě svých kořenů drží. Druhá polovina studie se věnuje Rancièrovým analýzám toho, jak se zrovnoprávnění časů odráží v moderním umění. Rekapituluje Rancièrovy rozbory vybraných moderních děl, v nichž umění – vzhledem k užitým formám vyprávění – představuje až jakýsi konkurenční nárok vůči politice. Autorka okrajově reflektuje také jiné Rancièrovy texty., This paper interprets the meaning of time in the French philosopher Jacques Rancière’s 2018 work, Les Temps modernes (2018). Time here means the manner of organizing the living and at the same time the composition of the narrative, whose form is distributed by the structuration of the living. Time conceived in this way constitutes a political matter, which is becomes clear in the manner of working with the time of different narratives. Rancière focuses on Marxism and present-day historiography. He places the roots of both discursive practices in the modern period, which was defined by the abolition of the hierarchy of times (emancipation of time forms), and examines the degree to which their roots have endured. The second half of the study is devoted to Rancière’s analyzes of how the emancipation of time is reflected in modern art. It reviews Rancière’s analyzes of selected modern works, in which art – on account of the forms of narrative used – can even constitute a kind of competitive claim to politics. The author also tangentially addresses other of Rancière’s texts., and Notre étude essaye d’interpréter ce que veut dire l’utilisation de la notion du temps dans l’ouvrage de Jacques Rancière, Les Temps modernes (2018). Le temps signifie ici la manière d’agencement simultané du vivant et du récit qui distribue l’architecture du vivant. Le temps ainsi conçu représente le politique, ce qui se manifeste par les manières du travail avec le temps de récits différents. Rancière se tourne vers le marxisme et vers l’historiographie contemporaine en trouvant les racines de ces deux pratiques discursives dans la modernité comprise comme la période temporelle définie par l’abolition des hiérarchies des temps (par l’émancipation des formes temporelles). Il examine aussi à quel point les deux pratiques arrivent à maintenir leurs racines. Rancière dans la seconde partie examine le reflet de l’émancipation des temps dans l’art moderne en récapitulant ses propres analyses des œuvres modernes choisies dans lesquelles l’art – par rapport aux formes utilisées par des récits – représente presque une concurrence pour la politique. L’auteure reflète partiellement d’autres textes de Rancière aussi.
The purpose of this paper is to present a new paradigm and an innovative technology for thinking about the future. The concept of time synchronization is introduced as a technology to improve individual competency for balancing the continuous construciton of reinterpreted pasts, presents and futures in order to cope with the aceleration of change, complexity, and uncertainty. This new paradigm is driven by recognition of three factors: 1. Humans are both conservative and novelty generating. 2. Novelty is a key factor of life and humans address novelty through pattern-evolvign creativity. 3. Reality is defined through the unique ability of humans to anticipate and define experience in terms of pattern and category. This article asserts that rapidly expanding human pluarity and novelty require new models concerning relationships of past, present, and future. Such models should adequately address the rapidly changing and more complex conditions in which they are constructed and deconstructed, including the expanding opportunities that accompany them. and Arthur M. Harkins, George H. Kubik, John Moravec.
Martin Heidegger (1889 –1976) svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v "souvislosti hypo-téza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu "jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu "zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí "vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru "existence“., While showing the mathéma-character of modern science, Martin Heidegger (1889–1976) sharpens his analysis of its essence by interpreting the key part of its method, which he claims to consist of the “hypothesis-experiment complex”. In Heidegger’s interpretation, the experimental feature of modern science means the former metaphysical act of logical prescription for the general understanding of the meaning of “being”. Thus, Heidegger analyses the fourfold concept of “experience”, which distinguishes the modern science from all the older conceptions of “science”. Nevertheless, all what Heidegger ultimately tries to achieve, is to gain a clear insight into the essence of the temporal character of “being”., and Aleš Novák.
Tento článek se zabývá problémem žití (Leben) v Husserlových analýzách vnitřního časového vědomí. To, že se v těchto analýzách motiv života objevuje jenom sporadicky, nijak nesnižuje jeho důležitost. Život se stává problémem s ohledem na svébytné intence souvislosti (Zusammenhangsintentionen). V článku se autor snaží vyjasnit způsob, jakým se tyto intence podílejí na vzájemné konstituci jednoty vnitřního vědomí času a časového vědomí. V závěru studie pak interpretace několika textových pasáží poukazuje na souvislost těchto analýz s dalším Husserlovým myšlenkovým vývojem., The present article deals with the issue of life (Leben) in Husserl’s analyses of the consciousness of internal time. The fact that in these analyses the motif of life appears only sporadically does not diminish its importance. Life becomes an issue with regard to the intentions aimed at the context (Zusammenhangsintentionen). We try to clarify how these intentions participate in the mutual constitution of the unity of consciousness of internal time. In conclusion, we interpret some later texts to provide the reader with an understanding of Husserl’s late analyses of living with regard to the previous analysis of the consciousness of internal time., and Der vorliegende Artikel befasst sich mit dem Problem des Lebens in Husserls Analysen des inneren Zeitbewusstseins. Die Tatsache, dass das Motiv des Lebens in diesen Analysen eher sporadisch auftaucht, tut dessen Wichtigkeit keinen Abbruch. Das Leben wird im Hinblick auf die eigenständigen Zusammenhangsintentionen zu einem Problem. Im Artikel versucht der Autor zu erläutern, wie diese Intentionen an der wechselseitigen Konstitution der Einheit des inneren Zeitbewusstseins und des Zeitbewusstseins beteiligt sind. Zum Abschluss der Studie verweist der Autor in einer Interpretation mehrerer Textpassagen auf den Zusammenhang dieser Analysen mit der weiteren Entwicklung Husserls.
Téma smrti, neustále se vracející v mnoha Marcelových esejích, je tu těsněji spjato – jak to již ohlašuje sám název – s nadějí. Podle toho, zda akcentuje Marcel vztah k vlastní smrti či ke smrti blízké osoby, lze rozlišit i jistou modifikaci: naléhavěji pociťuje neklid právě v souvislosti s odchodem blízké bytosti než v souvislosti se svou vlastní smrtí. Takto se pro Marcela odvíjejí jeho meditace o smrti kolem osy Já-ty a intersubjektivita, jež je vlastně láskou, zakládá možnost hovořit tu o jakékoli naději. Právě kontinuita bytí je založena na intersubjektivitě: jejím základem nejsou lidské bytosti jako souhrny biologických procesů, ale jich vzájemný vztah, jenž nedovolí, aby smrt měla definitivní a poslední slovo. Marcel tu navazuje na svá dřívější zkoumání, v nichž se vyslovil pro „vtělené bytí“. Jeho základem je vztah k lidskému tělu nikoli jako k objektu, ale jako k subjektu, který jako tělo blízké osoby nemůže být nějaké „ono“, ale pouze „Ty“. Na tom Marcel zakládá vztah k blízké osobě, jež je láskou oblativní, nikoli majetnickou, tíhnoucí k pocitu vlastnění., The theme of death, which continually reappears in many of Marcel’s essays, is here connected – as the title already declares – with hope. Depending on whether Marcel focuses on the relation to his own death or to the death of a person near to him, we can distinguish a certain modification: he feels the most acute uneasiness to the departing of a near one rather than to his own death. Thus his meditations on death unfold around the axis of I-thou, and intersubjectivity (which is really love) grounds, for Marcel, the very possibility of speaking here of a kind of hope. The very continuity of being is grounded on intersubjectivity insofar as its basis is not human beings as summaries of biological processes, but for whom a mutual relation does not allow death to have the definitive and final word. Reference is made here to our previous enquiry into the body which called for “embodied being” and for the relation to body not as an object, but as a subject which, as the body of a person near to us, cannot be an “it”, but only a “Thou”. This is the basis for a relation to a person near to us which is dedicated lovingly, and not in the proprietorial spirit of ownership., Gabriel Marcel., and Obsahuje seznam literatury
This article argues that understanding any space or site relies on a knowledge of its fourth dimension - the timescape. It will explore this by situating the investigation in the museum - a place of heightened contrivance which could easily be shallowly interpreted as "mere style". It will defend a new method of investigating museum temporality which combines both phenomenology and literary theory, and will replace the idea of geo-epistemology with geochronic epistemology: an understanding of context and situation which takes on time as well as spatial location. In so doing, it moves on from notions of the museum as a place out of time, situating it in the networks of meaning, power and politics in which we have lived and are living. Thus, "the whole space of the exhibition" as Lyotard said, "becomes the remains of all time": the Museum on the Edge of Forever., Tento článek pracuje s argumentem, že porozumění jakémukoliv prostoru či místu se odvíjí od znalosti jeho čtvrtého rozměru – krajiny času. Toto tvrzení probádává tak, že zasazuje výzkum do muzea – místa se zvýšenou mírou machinace, již by bylo snadno povrchně interpretovat jako "pouhý styl“. Článek obhajuje novou metodu zkoumání temporality muzea, jež v sobě kombinuje fenomenologii i literární teorii a nahrazuje myšlenku geoepistemologie geochronickou epistemologií: porozuměním kontextu a situaci, jež je umístěno jak v čase, tak v prostoru. Tím, že tak činí, se článek posunuje od pojetí muzea jakožto místa mimo čas a zasazuje jej do sítí významů, moci a politiky, v nichž jsme žili a stále žijeme. Takto se "veškerý prostor výstavy“, jak poznamenal Lyotard, "stává pozůstatkem všeho času: muzeem na okraji věčnosti., and Jennifer Walklate.
This paper describes our experience with time transfer using optical fibers and fully optical networks. We developed a technique and instrumentation for the comparison of distant time scales. These were first verified using a 740km optical loop within the Czech NREN backbone network and later a long term two-way optical time transfer between Czech and Austrian national time and frequency laboratories where the maintaining of their national time and frequency standards was evaluated. The optical link utilizes either dedicated optical fibers or Dense Wavelength Division Multiplex (DWDM) channels in all-optical production telecommunication networks. Results from the optical transfer, i.e. clock comparison and link delay including diurnal and seasonal effects are shown and also compared with a traditional time transfer using signals from the satellite navigation systems. and Článek popisuje naše dlouhodobé zkušenosti s časovým transferem prostřednictvím optických vláken a plně optických sítí. Pro porovnávání časových stupnic na velkou vzdálenost jsme proto vytvořili techniku a vyvinuli potřebné přístrojové vybavení, které jsme nejprve ověřili pomocí optické smyčky v délce 744 km v rámci páteřní sítě CESNET a posléze také využili pro dvoucestný optický transfer mezi českou a rakouskou národní laboratoří, které jsou zodpovědné za vytváření národních časových stupnic v České republice a Rakousku. Optickou trasu tvoří temná vlákna nebo vyhrazené kanály ve vlnovém multiplexu DWDM. Článek uvádí dosažené výsledky časového transferu, včetně měření zpoždění signálu na trase, a tyto jsou rovněž srovnány s obecně používaným časovým transferem prostřednictvím satelitních navigačních systémů.