Karcinom prostaty je v úvodu hormonálně senzitivní onemocnění. Jednoznačné postavení má androgen deprivační terapie (ADT) v kombinaci s radioterapií u lokalizovaného onemocnění bez průkazu vzdálených metastáz u pacientů s vysokým rizikem. V I. linii léčby metastatického onemocnění se uplatňuje farmakologická nebo chirurgická kastrace v monoterapii. Hormonální léčba prokázala svůj vliv na přežití také u kastračně rezistentního onemocnění. Výsledky studií s abirateronem a enzalutamidem ukázaly, že lze očekávat benefit antiandrogenů u metastatického kastračně rezistentního karcinomu prostaty (mCRCP) i po předléčení docetaxelem., Prostate cancer is initially a hormone-sensitive disease. The mainstay of treatment is androgen deprivation therapy (ADT) in combination with radiotherapy in localized disease with no evidence of distant metastases in high-risk patients. Pharmacological or surgical castration in monotherapy is also used in the first-line treatment of metastatic disease. Hormonal therapy has been shown to have an effect on survival in castration-resistant disease. The results of studies with abiraterone and enzalutamide have shown that antiandrogens can be expected to be beneficial in metastatic castration-resistant prostate cancer (mCRPC) even after pretreatment with docetaxel., Jana Katolická, and Literatura
Znalost hormonální závislosti karcinomu prostaty a možnosti jejího ovlivnění byly popsány již ve 40. letech minulého století. Kastraci chirurgickou u velké části nemocných nahrazuje kastrace medikamentózní pomocí LHRH agonistů. K omezení kolísání hladin testosteronu během podávání LHRH (miniflare up fenomen), a tím působení nekastračních hladin testosteronu v průběhu léčby na androgenní receptor, je výhodnější podávání LHRH antagonistů. Přes dobrou a často dlouhodobou odpověď vůči hormonální léčbě dochází k selhání léčebného účinku. Iniciálně podávanou monoterapii lze rozšířit na maximální androgenní blokádu, a tím k prolongování účinku hormonální léčby. Přesto zhoubný nádor nabývá odlišné růstové charakteristiky a mění zásadně prognózu onemocnění, stává se kastračně refrakterním (CRPC), tedy progredujícím při kastračních hladinách testosteronu. Začátkem tisíciletí byla standardizována I. linie léčby kastračně refrakterního karcinomu prostaty. Podání docetaxelu s prednisonem bylo první terapií, která vedla k prodloužení přežití u pacientů s CRPC. Nově registrované léčivé přípravky jsou v efektivitě a výskytu nežádoucích účinků srovnávány s tímto režimem. Postupně se objevují režimy s imunoterapií, nová cytotoxická látka kabazitaxel a především nové hormonální přípravky abirateron a enzalutamid. V klinickém zkoušení je však řada dalších přípravků aplikovaných samostatně nebo v kombinaci se standardní léčbou. U již schválených přípravků by nám měly probíhající studie odpovědět na otázky optimální doby použití a sekvence léčby. Nedílnou součástí léčby mCRPC je podání látek modulujících kostní metabolizmus., The knowledge of hormone dependence of prostate cancer and the possibilities of interfering with it were described as early as the 1940s. In a large proportion of patients, surgical castration is replaced by medical castration by means of LHRH agonists. In order to reduce testosterone level fluctuations during LHRH administration (mini flare-up phenomenon) and, thus, the action of non-castrate testosterone levels during treatment on the androgen receptor, administration of LHRH antagonists is more convenient. Despite a good and often long-term response to hormonal therapy, failure of the treatment modality occurs. The monotherapy administered initially can be extended to maximum androgen blockade and, thus, to prolongation of the effect of hormonal therapy. Nevertheless, a malignant tumour acquires different growth characteristics, fundamentally altering the disease prognosis and becoming castration-resistant (CRPC), i.e. progressive with castrate testosterone levels. In the early millennium, first-line therapy for castration-resistant prostate cancer was standardized. Administration of docetaxel with prednisone was the first treatment to have resulted in prolonged survival in patients with CRPC. Newly registered medicinal products are compared with this regimen in terms of efficacy and the rates of adverse effects. Regimens with immunotherapy, a novel cytotoxic drug cabazitaxel, and, in particular, the new hormonal products abiraterone and enzalutamide are gradually emerging. A large number of agents alone or in combination with standard therapy are being investigated in clinical trials. In the case of drugs that have already been approved, ongoing trials should address issues concerning the optimal duration of use and the sequence of treatment. Administration of bone-metabolism modulating agents is an integral part of the treatment for mCRPC., Michaela Matoušková, Miroslav Hanuš, and Literatura
V práci zabývající se hormonální terapií pacientek s karcinomem prsu se nabízí přehled péče, která je těmto pacientkám poskytována gynekologem, od prevence a diagnostiky přes monitoraci hormonální terapie první linie. Jsou rozebrány příčiny stoupající incidence karcinomu prsu a historicky nastíněn rozvoj hormonální terapie pacientek. Hlavní část práce je věnována vlivu tamoxifenu na ženský organizmus, zejména na genitální trakt, a rozebrány jsou nežádoucí účinky v gynekologické oblasti, hlavně endometria. Uvedena je retrospektivní studie provedená na Gyn. por. klinice 3. LF UK zaměřená na detekci patologických nálezů endometria pod vlivem tamoxifenu. Je vypracován a uveden návrh algoritmu monitorace pacientek s Ca mammae s dělohou léčených tamoxifenem gynekologem a zmíněna jsou i úskalí této péče. Dalším problémem, který práce řeší, je kontroverzní možnost hormonální substituční terapie klimakterického syndromu u pacientek s karcinomem prsu., Author describes hormonal treatment of breast cancer pacients and review gynaecological care from prevention and diagnostics to monitoring of the first line hormonal treatment. Reasons of increasing breast cancer incidence are discussed and historical overview of hormonal treatment posibilities in pacients with breast cancer is summarized. The main part of the article characterizes influence of tamoxifen into woman organism, especially in her genital tract (endometrium changes) and side effects are analysed. The retrospective trial (Dept. Obst. and Gyn. 3-rd Medical Faculty) focusing pathological changes of endometrium under tamoxifen influence is mentioned. Design of monitoring algorithm of breast cancer patients with intact uterus under treatment of tamoxifen is elaborated. Complications and difficulties of this monitoring are specified. Another problem, controversial hormonal replacement therapy in breast cancer patients suffered from climacteric syndrom is solved., Marie Bendová, and Lit.: 15
Autorky v přehledovém článku uvádějí základní informace o nezbytnosti dodržování metodického návodu "Hygiena rukou při poskytování zdravotní péče". V historickém přehledu jsou uvedeny nejdůležitější mezníky vývoje odborných doporučení, která se týkají výše uvedené problematiky. Na základní informace o mikroflóře rukou navazuje přehled doporučených a nejčastěji používaných antiseptik k hygieně rukou. Podrobněji je dokumentována současně platná legislativa České republiky, která se týká této problematiky. Závěrem je upozorněno na možná zdravotní poškození kůže rukou v souvislosti s používáním uvedených antiseptik. Tento faktor je uváděn jako jeden z mnohých, které se mohou uplatňovat na nízké "compliance" při praktickém provádění hygieny rukou při poskytování zdravotní péče., The authors of the review article give basic information about the necessity of compliance with policy guidance "Hand hygiene in health care". A historical summary describes the most important landmarks in the development of specialized recommendations related to the above issue. Having provided the basic information about the hand microflora we continue with an overview of recommended and the most widely spread antiseptics used for hand hygiene. Furthermore, we describe current legislation of the Czech Republic concerning the present problem in detail. In conclusion, attention is drawn to the possible health impairment to hand skin related to the use of the listed antiseptics. This factor is specified as one of the many that may participate in the low compliance of practising hand hygiene in health care., Eva Sedlatá Jurásková, Ivanka Matoušková, and Literatura
Posouzení možných vlivů rušivého světla na obyvatelstvo v obytné zástavbě. Zobjektivizování reálné situace, odezvy obyvatelstva, možnosti nápravných opatření včetně doporučení., Evaluation of possible impact of interfering light induced by eye catchers on population in near house building. Objectification of actual situation, responses of inhabitants, possibility of remedial measure including recommendation., Petr Vrbík, and Literatura
Isidor Soyka (1850–1889) byl první průkopník vědecké hygieny v českých zemích. Vystudoval lékařství a krátce se věnoval patologické anatomii. Jako první popsal primární amyloid. Po stáži u Maxe von Pettenkofera v Mnichově byl r. 1884 jmenován prvním profesorem hygieny a založil první hygienický ústav (při německé lékařské fakultě v Praze) v Čechách. Je autorem mnoha odborných prací z oblasti komunální hygieny a bakteriologie, výrazně se zasloužil o asanaci Prahy i dalších měst. Národnostní a náboženská netolerance své doby dovedla tohoto průkopníka naší vědecké hygieny k dobrovolnému odchodu ze života. Jako doplněk k článku je zpracována Soykova bibliografie., Isidor Soyka (1850–1889) was a pioneer of scientific methods in hygiene in Bohemia. He studied medicine and then shortly worked in the field of pathological anatomy. He was the first person to describe primary amyloidosis. After his studies under Max von Pettenkofer in Munich, he was appointed professor of hygiene and founded the first Hygiene Institute (as a part of the German Faculty of Medicine in Prague) in Bohemia. He published many works specializing in hygiene and bacteriology and greatly contributed to sanitation projects in Prague and other cities. National and religious intolerance led this pioneer of hygiene to take his own life. Soyka's bibliography is attached to the article., František Kožíšek, and Literatura
Ani po 35 letech úporných diskusí není možno prohlásit významně zvýšenou hladinu homocysteinu v krvi – hyperhomocysteinémii – za neškodnou metabolickou zajímavost bez patognomonických účinků na methylační pochody v organismu. Každé zvýšení > 30 µmol/l je třeba analyzovat, zajistit doplňující diferenciálně diagnostická vyšetření (vitaminy skupiny B, hemokoagulační vyšetření, methylmalonát, tromboembolické mutace aj.), protože stále zůstává významným diagnostickým markerem defi citu vitaminů, výživových, kostních, nádorových, perikoncepčních, cévních, ledvinových onemocnění a hemokoagulačních či dědičných metabolických poruch. Doložené kazuistiky vyšetřovaných pacientů s vysokým homocysteinem v metabolické ambulanci jsou toho jasným dokladem., Even after 35 years of persistent discussions the signifi cantly elevated blood level of homocysteine – hyperhomocysteinemia – cannot be considered as a harmless metabolic curiosity without pathological consequences for methylation processes in the organism. Each elevation > 30 µmol/l should be analyzed, provide differential diagnostic examinations (vitamins of the B group, hemocoagulation examination, methylmalonate, thromboembolic mutations etc.) as it still remains a signifi cant diagnostic marker of the defi cits of vitamins, nutrition, osseous, tumorous, peri conceptual, vascular, and renal diseases as well as hemocoagulation or hereditary metabolic diseases. Documented case reports of examined patients with a high homocysteine in the out patient setting demonstrate in clearly., Hyánek J., Dubská L., Pejznochová H., Pehal F., Vaingátová S., Martiníková V., and Lit.: 37
Hyperglykemický hyperosmolární stav (HHS) je závažnou akutní komplikací dekompenzace diabetu, především diabetu 2. typu (DM2T) s velmi vážnou prognózou. Základní charakteristickou HHS je extrémní hyperglykemie, těžká dehydratace (s prerenální hyperazotemií), hyperosmolarita plazmy, časté jsou poruchy vědomí, ketoacidóza není přítomná nebo jen minimální (vyšší hodnoty zjišťujeme jen u kombinovaných forem). Diabetická ketoacidóza (DKA) i HHS mají společný patogenetický mechanizmus, avšak oba stavy jsou protilehlé extrémní výchylky a hranice mezi nimi není zcela jednoznačná. U HHS je v popředí výrazná hyperglykemie, u DKA dominuje ketoacidóza. U HHS jsou probrány různé etiopatogenetické mechanizmy vzniku a rozvoje, avšak jednoznačné vysvětlení absence ketoacidózy u HHS schází. Nejčastějšími příčinami vzniku HHS jsou závažná kardiovaskulární onemocnění, náhlé cévní mozkové příhody, infekce především urogenitální, respirační, stavy znemožňující nemocnému dostatečný příjem vody při osmotické diuréze, následky nevhodné medikamentózní terapie, sociální podmínky, a v neposlední řadě je to často první manifestace zvláště diabetu 2. typu. Klinický obraz ovlivňuje především dehydratace, oběhové změny mohou vést k srdečnímu nebo oběhovému selhání a renální insuficienci. HHS je příčinou častých poruch vědomí a v diferenciální diagnostice je nutno vždy pomýšlet na cerebrovaskulární příhodu. Vzhledem k závažnosti prognózy HHS má včasná komplexní, správně vedená terapie zásadní prognostický význam. Léčba HHS (rehydratace, inzulinová léčba, substituce iontů) se řídí sice obdobnými pravidly jako léčba diabetické ketoacidózy, ale v mnoha směrech se také liší. Zvláštní pozornost je nutno věnovat především korekci dehydratace. Nemocný pacient s HHS má být vždy hospitalizován na jednotce intenzivní péče. Mezi nejzávažnější komplikace patří kardiovaskulární komplikace, akutní selhání ledvin, trombotické příhody a infekční komplikace. Vzhledem ke stále vysoké úmrtnosti pacientů s HHS je výzkum zaměřen nejen na nejasnosti etiopatogeneze, ale především na stanovení bezpečné a účinné strategie léčby., The hyperglycemic hyperosmolar state (HHS) is a serious acute complication of diabetes decompensation, especially in type 2 diabetes (T2DM), and with critical prognosis. Primary characteristics of HHS include extreme hyperglycemia, severe dehydration (with prerenal hyperazotaemia), plasma hyperosmolarity, frequent disorders of consciousness, absent or minimum ketoacidosis (with higher values, only found in combined forms). Both DKA and HHS have a common pathogenetic mechanism, but both states are opposite extreme deviations, and the boundaries between them are not entirely clear. Significant hyperglycemia is at the forefront of HHS, while ketoacidosis dominates in DKA. Various etiopathogenic mechanisms of the onset and development of HHS are discussed, but a clear explanation of the absence of ketoacidosis in HHS is lacking. The most frequent cause of HHS is serious cardiovascular disease, acute stroke, particularly genitourinary and/or respiratory infections, conditions preventing the patient from adequate water intake during osmotic diuresis, the consequences of inappropriate medication therapy, social conditions, and last but not least, it is often the first manifestation especially in type 2 diabetes. The clinical picture is influenced mainly by dehydration, while circulatory changes can lead to heart or circulatory failure and renal insufficiency. HHS is the cause of frequent disturbances of consciousness, and a cerebrovascular event should always be considered. Given the seriousness of HHS prognosis, timely comprehensive and properly guided therapy is of major prognostic significance. HHS treatment (rehydration, insulin therapy, ion substitution) is governed by similar rules as the treatment of diabetic ketoacidosis, but it also varies in many respects. Particular attention should be paid mainly to the control of dehydration. The patient with HHS should always be admitted to the intensive care unit. The most serious complications include cardiovascular complications, acute renal failure, thrombotic events and infectious complications. Given the still high mortality of patients with HHS the research focuses not only on the uncertainties concerning etiopathogenesis, but particularly on establishing safe and effective therapeutic strategies., and Jaroslav Rybka, Jerguš Mistrík
Hypertenze bílého pláště (white-coat hypertension – WCH) je velmi častý jev; vyskytuje se asi u jedné třetiny osob s patologickým krevním tlakem (TK) měřeným v ordinaci, a to typicky u žen, ve vyšším věku a nekuřáků. Prognostická data nejsou zcela spolehlivá, protože velká část jedinců s tímto typem TK je léčena na podkladě vysokého TK v ordinaci; existují práce s dlouhodobým sledováním ukazující, že kardiovaskulární (KV) riziko je zvýšené oproti jedincům s normálním TK. Opačný jev je maskovaná hypertenze (MH). V populačních studiích byl zjištěn její výskyt v 13 %. Je častá u mužů, zejména ve věku 30–50 let, kuřáků s nepříznivým rizikovým profilem, a také u diabetiků. Riziko budoucího výskytu kardiovaskulárních příhod se blíží trvalé hypertenzi. Důležité je její vyhledávání, a proto bychom měli doporučovat domácí měření TK i těm jedincům, kteří mají normální TK v ordinaci. Neexistují prospektivní studie léčby WCH ani MH. U obou typů hypertenze lze zvolit jen nefarmakologická opatření, pokud je KV riziko nízké; u těch jedinců, kteří mají zároveň další KV rizikové faktory nebo orgánové komplikace hypertenze, je nutno zvážit léčbu, při níž však můžeme postupovat pouze empiricky., White-coat hypertension (WCH) is very common: it is present in about one third of subjects with high office blood pressure (BP). A typical patient is a non-smoking female at higher age. Prognostic data are not very reliable because most patients are treated on the basis of elevated office BP; some long-term studies have shown that cardiovascular (CV) risk is increased compared to normotensives. The opposite disorder is masked hypertension (MH). Its prevalence in population-based studies is 13 %. MH is common in males, typically aged between 30 and 50 years, smokers with unfavorable risk profile, and it is also frequent in diabetics. The risk of future cardiovascular events is close to that of sustained hypertensives. It is important to search for MH actively, therefore, we should recommend home BP measurements also to those subjects whose office BP is normal. We do not have any prospective data about treatment of either WCH or MH. In subjects with low CV risk, only nonpharmacologic treatment may be initiated – in this case, however, the patient must be followed closely including out-of-office BP measurements; in those subjects where other CV risk factors and/or target organ damage are present, drug treatment should be considered, but as we have no evidence, only empirical approach is possible., and Jan Filipovský