Disclosures: Eduardo Díaz-Rubio: Roche (C/A, RF); Auxiliadora Gómez-España: None; Bartomeu Massutí: Roche (C/A); Javier Sastre: None; Albert Abad: Roche (C/A); Manuel Valladares: Roche (C/A, RF, H); Fernando Rivera: Roche (C/A, RF); Maria J. Safont: None; Purificación Martínez de Prado: None; Manuel Gallén: None; Encarnación González: None; Eugenio Marcuello: None; Manuel Benavides: Roche (C/A); Carlos Fernández-Martos: None; Ferrán Losa: None; Pilar Escudero: None; Antonio Arrivi: None; Andrés Cervantes: Roche (H); Rosario Dueñas: None; Amelia López-Ladrón: None; Adelaida Lacasta: None; Marta Llanos: None; Jose M. Tabernero: Roche, Genentech, Sanofi- Aventis (C/A); Antonio Antón: None; Enrique Aranda: Roche, Merck Serono (C/A). (C/A) Consulting/advisory relationship; (RF) Research funding; (E) Employment; (H) Honoraria received; (OI) Ownership interests; (IP) Intellectual property rights/inventor/patent holder; (SAB) Scientific advisory board. Purpose: The aim of this phase III trial was to compare the efficacy and safety of bevacizumab alone with those of bevacizumab and capecitabine plus oxaliplatin (XELOX) as maintenance treatment following induction chemotherapy with XELOX plus bevacizumab in the first-line treatment of patients with metastatic colorectal cancer (mCRC). Patients and Methods: Patients were randomly assigned to receive six cycles of bevacizumab, capecitabine, and oxaliplatin every 3 weeks followed by XELOX plus bevacizumab or bevacizumab alone until progression. The primary endpoint was the progression-free survival (PFS) interval; secondary endpoints were the overall survival (OS) time, objective response rate (RR), time to response, duration of response, and safety. Results: The intent-to-treat population comprised 480 patients (XELOX plus bevacizumab, n = 239; bevacizumab, n = 241); there were no significant differences in baseline characteristics. The median follow-up was 29.0 months (range, 0–53.2 months). There were no statistically significant differences in the median PFS or OS times or in the RR between the two arms. The most common grade 3 or 4 toxicities in the XELOX plus bevacizumab versus bevacizumab arms were diarrhea, hand–foot syndrome, and neuropathy. Conclusion: Although the noninferiority of bevacizumab versus XELOX plus bevacizumab cannot be confirmed, we can reliably exclude a median PFS detriment >3 weeks. This study suggests that maintenance therapy with singleagent bevacizumab may be an appropriate option following induction XELOX plus bevacizumab in mCRC patients., Eduardo Díaz-Rubio, Auxiliadora Gómez-España, Bartomeu Massutí, Javier Sastre, Albert Abad, Manuel Valladares, Fernando Rivera, Maria J.Safont, Purificación Martínez De Prado, Manuel Gallén, Encarnación González, Eugenio Marcuello, Manuel Benavides, Carlos Fernández-Martos, Ferrán Losa, Pilar Escudero, Antonio Arrivi, Andrés Cervantes, Rosario Dueñas, Amelia López-Ladrón, Adelaida Lacasta, Marta Llanos, Jose M. Tabernero, Antonio Antón, Enrique Aranda, and Literatura 29
Zlomeniny v dětském věku se liší od zlomenin dospělých. Kost je u dětí pružná, roste do délky, má velkou remodelační schopnost. U dětí se vyskytuje například suprakondylická fraktura, která se v dospělosti nevyskytuje. Vedle skiagramu, CT, MR vyšetření je možné i UZ vyšetření poranění, zejména u neosifikovaného skeletu. Zlomeniny lze u dětí rozdělit do několika typů: porodní traumata, fraktury batolat, epifyzeolýzy, inkompletní fraktury, suprakondylické zlomeniny., Fractures in children differ from fractures in adults. The bones are more flexible in children, grow in lenght, has good remodeling ability. Some fractures are typical in childhood, do not occur in adults (supracondylar fracture), Besides X-rays, CT, MRI, the ultrasound examination of the trauma is also possible, especially in nonossified skeleton. Fractures in children can be divided into some types: birth (delivery) trauma, toddlers fractures, epiphyseolysis, incomplete fractures, stress fractures, supracondylar fractures., Jarmila Skotáková, Vladimír Bartl, Marcela Charvátová, Zdeňka Ráčilová, Lucie Dohnalová, and Literatura
Od objavenia mimobunkovej fetálnej DNA v krvi matky uplynulo už 16 rokov. Avšak až v priebehu posledných 5 rokoch prebieha čoraz viac výskumov za účelom stanovenia jej presnej charakteristiky, koncentrácie a molekulárnej veľkosti, ktoré sa neskôr premietli do jednotlivých testov. Tie sú ale dostupné len v posledných 2 rokoch. Pri aktuálnom trende preferovania neinvazívnych metód prenatálnej diagnostiky a ich posúvania do obdobia prvého trimestra sa stanovenie mimobunkovej fetálnej DNA v krvi matky ukazuje ako veľmi perspektívnou metódou diagnostiky chromozómových aberácií u plodov. Jej širšie uplatnenie je limitované malým počtom štúdií na nerizikových skupinách pacientok a v nemalej miere aj ekonomickou náročnosťou vyšetrenia. Aj napriek tomu sa však táto metóda čoraz viac rozširuje zo Spojených Štátov Amerických do celého sveta, čo znižuje náklady na ňu, a stáva sa dostupnejšou pre čoraz väčší počet pacientok. Ukazuje sa, že táto metóda by v rámci podrobnejšieho vyšetrovania u rizikových pacientok mohla perspektívne minimalizovať riziko fetálnych strát, ktoré sú závažnou komplikáciou invazívnych metód prenatálnej diagnostiky., It has been 16 years since there has been a discovery of cell-free fetal DNA (cffDNA) in mother‘s blood. However in the last 5 years there has been more researching done in the purpose of its specific diagnosis, concentration and molecular size, which have later on reflected into particular tests. These have been available only in the past 2 years. Within the actual trend in preference of non-invasive methods of prenatal diagnosis and its shifting into first trimester the examination of mother’s blood has been showing as a very perspective method for early cell-free fetal DNA discovering of chromosome aberration diagnosis of fetus. Its wider enforcement is unfortunatelly limited by a small amount of studies within non-risk pregnancy groups of patients as well as its higher financial cost. Despite of this information this method is extending further more from United States of America into whole world which lowers its costs and its becoming more accesible for a wider amount of patients. Within detailed researching in a group of risk pregnancy patients this method could perspectively minimize a risk of fetus loss which is main complication of invasive methods of prenatal diagnosis., Rastislav Sysák, Peter Štencl, Barbora Izrael Vlková, Katarína Greksová, Viera Oroszová, Marcel Hrebenár, and Literatura
Background: Despite the fact that the genetic basis of schizophrenia has been intensively studied for more than two decades, our contemporary knowledge in this field is rather fractional, and a substantial part of it is still missing. The aim of this review article is to sum up the data coming from genome‑wide association genetic studies in schizophrenia, and indicate prospective directions of further scientific endeavour. Methods: We searched the National Human Genome Research Institute’s Catalog of genome‑wide association studies for schizophrenia to identify all papers related to this topic. In consequence, we looked up the possible relevancy of these findings for etiology and pathogenesis of schizophrenia using the computer gene and PubMed databases. Results: Eighteen genome‑wide association studies in schizophrenia have been published till now, referring to fifty‑seven genes supposedly involved into schizophrenia’s etiopathogenesis. Most of these genes are related to neurodevelopment, neuroendocrinology, and immunology. Conclusions: It is reasonable to predict that complex studies of sufficiently large samples, involving detection of copy number variants and assessment of endophenotypes, will produce definitive discoveries of genetic risk factors for schizophrenia in the future., Ladislav Hosák, Petr Šilhan, Jiřina Hosáková, and Literatura 48
V článku je dán přehled vývojových prací a výroby přístrojů , používaných na pracovištích nukleární medicíny v letech cca 1951- 1990. Z počátku se práce zabývaly metodami in vitro a Výzkumný ústav pro jadernou techniku (VÚPJT) zajišťoval široký sortiment přístrojů pro měření aktivity jednotlivých vzorků. Postupné zavádění metod in vivo vyžadovalo nové typy přístrojů převážně z dovozu. V závěru článku je dán chronologický přehled jednoúčelových a firemně vyráběných přístrojů v Československu, prvních dovezených přístrojů ze zahraničí a dále přehled nových metod ve světě, které byly významné pro využití v NM. Článek je zpracován na základě skutečností uvedených v literárních odkazech a zejména podkladů, které mám jako bývalá dlouholetá pracovnice VÚPJT., x, Olga Nováková, and Literatura
Standardní terapií v I. linii léčby hormonálně refrakterního karcinomu prostaty se stal docetaxel, a to na základě výsledků studie TAX 327. Cytostatikum pro II. linii hormonálně refrakterního karcinomu prostaty přinesly výsledky studie fáze III TROPIC, kde účinnost a bezpečnost prokázal cabazitaxel v kombinaci s prednisonem. Imunoterapie na základě výsledků klinických studií z posledního období prokázala, že má své místo v léčbě karcinomu prostaty. Biosyntéza extragonadálních androgenů může přispět k progresi kastračně-rezistentního karcinomu prostaty, proto se v jeho léčbě uplatní inhibitory androgen-regulačních enzymů., Based on the results of the TAX 327 study, docetaxel has become the standard therapy in the first-line treatment of hormone-refractory prostate cancer. A cytostatic drug for the second-line treatment of hormone-refractory prostate cancer has been established from the results of the phase III TROPIC study in which the efficacy and safety of cabazitaxel in combination with prednisone was shown. Based on the results of recent clinical trials, immunotherapy proved to be of value in the treatment of prostate cancer. Biosynthesis of extragonadal androgens may contribute to the progression of castration-resistant prostate cancer; therefore, androgen-regulating enzyme inhibitors are useful in its treatment., Jana Katolická, and Literatura 10
Karcinom prostaty je v úvodu hormonálně senzitivní onemocnění. Jednoznačné postavení má androgen deprivační terapie (ADT) v kombinaci s radioterapií u lokalizovaného onemocnění bez průkazu vzdálených metastáz u pacientů s vysokým rizikem. V I. linii léčby metastatického onemocnění se uplatňuje farmakologická nebo chirurgická kastrace v monoterapii. Hormonální léčba prokázala svůj vliv na přežití také u kastračně rezistentního onemocnění. Výsledky studií s abirateronem a enzalutamidem ukázaly, že lze očekávat benefit antiandrogenů u metastatického kastračně rezistentního karcinomu prostaty (mCRCP) i po předléčení docetaxelem., Prostate cancer is initially a hormone-sensitive disease. The mainstay of treatment is androgen deprivation therapy (ADT) in combination with radiotherapy in localized disease with no evidence of distant metastases in high-risk patients. Pharmacological or surgical castration in monotherapy is also used in the first-line treatment of metastatic disease. Hormonal therapy has been shown to have an effect on survival in castration-resistant disease. The results of studies with abiraterone and enzalutamide have shown that antiandrogens can be expected to be beneficial in metastatic castration-resistant prostate cancer (mCRPC) even after pretreatment with docetaxel., Jana Katolická, and Literatura
Znalost hormonální závislosti karcinomu prostaty a možnosti jejího ovlivnění byly popsány již ve 40. letech minulého století. Kastraci chirurgickou u velké části nemocných nahrazuje kastrace medikamentózní pomocí LHRH agonistů. K omezení kolísání hladin testosteronu během podávání LHRH (miniflare up fenomen), a tím působení nekastračních hladin testosteronu v průběhu léčby na androgenní receptor, je výhodnější podávání LHRH antagonistů. Přes dobrou a často dlouhodobou odpověď vůči hormonální léčbě dochází k selhání léčebného účinku. Iniciálně podávanou monoterapii lze rozšířit na maximální androgenní blokádu, a tím k prolongování účinku hormonální léčby. Přesto zhoubný nádor nabývá odlišné růstové charakteristiky a mění zásadně prognózu onemocnění, stává se kastračně refrakterním (CRPC), tedy progredujícím při kastračních hladinách testosteronu. Začátkem tisíciletí byla standardizována I. linie léčby kastračně refrakterního karcinomu prostaty. Podání docetaxelu s prednisonem bylo první terapií, která vedla k prodloužení přežití u pacientů s CRPC. Nově registrované léčivé přípravky jsou v efektivitě a výskytu nežádoucích účinků srovnávány s tímto režimem. Postupně se objevují režimy s imunoterapií, nová cytotoxická látka kabazitaxel a především nové hormonální přípravky abirateron a enzalutamid. V klinickém zkoušení je však řada dalších přípravků aplikovaných samostatně nebo v kombinaci se standardní léčbou. U již schválených přípravků by nám měly probíhající studie odpovědět na otázky optimální doby použití a sekvence léčby. Nedílnou součástí léčby mCRPC je podání látek modulujících kostní metabolizmus., The knowledge of hormone dependence of prostate cancer and the possibilities of interfering with it were described as early as the 1940s. In a large proportion of patients, surgical castration is replaced by medical castration by means of LHRH agonists. In order to reduce testosterone level fluctuations during LHRH administration (mini flare-up phenomenon) and, thus, the action of non-castrate testosterone levels during treatment on the androgen receptor, administration of LHRH antagonists is more convenient. Despite a good and often long-term response to hormonal therapy, failure of the treatment modality occurs. The monotherapy administered initially can be extended to maximum androgen blockade and, thus, to prolongation of the effect of hormonal therapy. Nevertheless, a malignant tumour acquires different growth characteristics, fundamentally altering the disease prognosis and becoming castration-resistant (CRPC), i.e. progressive with castrate testosterone levels. In the early millennium, first-line therapy for castration-resistant prostate cancer was standardized. Administration of docetaxel with prednisone was the first treatment to have resulted in prolonged survival in patients with CRPC. Newly registered medicinal products are compared with this regimen in terms of efficacy and the rates of adverse effects. Regimens with immunotherapy, a novel cytotoxic drug cabazitaxel, and, in particular, the new hormonal products abiraterone and enzalutamide are gradually emerging. A large number of agents alone or in combination with standard therapy are being investigated in clinical trials. In the case of drugs that have already been approved, ongoing trials should address issues concerning the optimal duration of use and the sequence of treatment. Administration of bone-metabolism modulating agents is an integral part of the treatment for mCRPC., Michaela Matoušková, Miroslav Hanuš, and Literatura