Vitamin D3 is well-known as a major regulator of calcium and
phosphorus homeostasis. A growing body of evidence highlights
its crucial role in the regulation of reproductive processes in
females. The role of vitamin D3 in the female reproductive tract
has been extensively investigated because its receptor is
abundant in reproductive organs, including ovary. Importantly,
besides expression of vitamin D3 receptor, the ovary is an
extrarenal site of vitamin D3 metabolism. The influence of vitamin
D3 on follicular development and ovarian steroidogenesis has
been investigated. Furthermore, vitamin D3 deficiency has also
been associated with polycystic ovary syndrome, premature
ovarian failure and ovarian cancer. The objective of this review is
to summarize our knowledge about the contribution of vitamin D3
to physiological and pathological processes within the ovary.
Objectives. The goal was to find out whether pu-blic policy attitudes to the preference of policy instruments in solving long-term unemployment are explained through a big-five factor model of personality or through political orientation. Participants and settings. Authors administered a questionnaire survey among 8,554 university students in the Czech Republic.Hypothesis. Public policy attitudes to individual policy instruments are most influenced by poli-tical orientation and the related personality traits of openness and conscientiousness. Authors as-sume that the personality traits of openness and conscientiousness correlate most significantly with the ideological predisposition, however, the political orientation directly influences pre-ferences for policy instruments.Statistical analysis. Correlation analysis, multi-ple linear regression, structural models.Results. Public policy attitudes to policy instru-ments were most influenced by political orien-tation and the related personality traits of ope-nness and conscientiousness. However, on the basis of structural models, not only the direct in-fluence of political orientation on preferences to policy instruments has been demonstrated; from the personality traits, it is again an openness of mind and conscientiousness.Study limitation. The use of a short version of BFI-10; the lack of theoretical and empirical studies dealing with the influence of personality traits on public policy making. and Cíle. Cílem je zjistit, zda může být preference opatření sloužících k řešení problému dlouhodo-bé nezaměstnanosti vysvětlena prostřednictvím pětifaktorového modelu osobnosti či prostřed-nictvím politické orientace.Participanti a procedura. Dotazníkové šetření mezi 8 554 studenty vysokých škol v České re-publice.Hypotéza. Základní hypotéza vychází z předpo-kladu, že veřejně politické postoje k jednotlivým opatřením nejvíce ovlivňuje politická orientace a s tím související osobnostní rys otevřenost a svědomitost. Předpokládáme, že osobnostní rysy otevřenost a svědomitost nejvýznamněji korelují s ideologickou predispozicí, nicméně přímý vliv na postoj k jednotlivým opatřením má právě politická orientace.Statistická analýza. Korelační analýza, mnoho-násobná lineární regrese, strukturní modely.Výsledky. Veřejně politické postoje k jednotli-vým opatřením nejvíce ovlivňuje politická ori-entace a s tím související osobnostní rysy ote-vřenost a svědomitost. Na základě strukturních modelů se však neprokázal pouze přímý vliv politické orientace na postoje k jednotlivým opatřením, ale také vliv dvou osobnostních rysů (otevřenost mysli a svědomitost).Omezení studie. Použití krátké verze BFI-10, nedostatek teoretických a empirických studií zabývajících se vlivem osobnosti na tvorbu veřejné politiky.
Dissociative experiences are common both in children and adults. Their frequency and severity range from normal dissociation to pathological fragmentation of identity. High rates of dissociation and Dissociative Disorders have been documented in both community and clinical samples. Trauma, especially chronic trauma, plays an essential role in the development and long-term presence of dissociative symptoms. During overwhelming and often traumatic experiences dissociation protects the individual by psychological detachment from the unbearable reality. Chronic dissociative experiences might cause severe disintegration of the individual’s mental experience. The Trauma Model suggests that dissociation is a psychobiological response which enables survival during and after the traumatic event. The Developmental Model is based on an assumption that disturbed attachment, especially early interpersonal trauma, might lead to the development of severe dissociation in children and adolescents, often lasting into adulthood. Diagnostic systems include three diagnoses that deal with the specific relationship between trauma and dissociation. Two of these diagnoses have been recognized recently - Complex PTSD (ICD-11) and the Dissociative Subtype of PTSD (DSM-5); one has already been established - the Dissociative Identity Disorder. Patients with Dissociative Disorders suffer from a range of symptoms. The most severe symptoms include chronic suicidal ideation and frequent suicide attempts. Therefore, researchers and clinicians should routinely assess dissociation in their everyday practice. In patients with Dissociative Disorders, the main treatment goal is the integration of their mental experience. and Disociativní zkušenosti jsou u dětí i dospělých běžné. Jejich frekvence a závažnost se pohybu- jí od normální disociace po patologickou frag- mentaci identity. Vysoká míra disociace a diso- ciativních poruch se vyskytuje v komunitních a klinických vzorcích. Významnou roli při rozvoji a přetrvání disocia- tivních symptomů hraje trauma, zejména chro- nické. Disociace během zaplavujících a často traumatických prožitků chrání jedince prostřed- nictvím psychického odpojení od tíživé reality. Chronické disociativní zkušenosti mohou způ- sobit závažnou dezintegraci psychického proží- vání jedince. Traumatický model vzniku disociace postuluje, že disociace je psychobiologickou reakcí, jež umožňuje přežití jedince během a po traumatické události. Vývojový model vzniku disociace předpokládá, že narušená citová vazba, respektive rané interpersonální trauma, mohou vést k rozvoji závažného disociativního prožívání u dětí a adolescentů. Ukazuje se, že často přetrvává až do dospělosti. V diagnostických systémech o specifickém vztahu traumatu a disociace pojednávají především tři diagnostické jednotky, dvě nově vzniklé: Komplexní PTSD (ICD-11), Disociativní podtyp PTSD (DSM-5) a jedna stávající: Disociativní porucha identity. Pacienti s disociativními poruchami trpí řadou dalších symptomů. Nejzávažnější z nich jsou chronické suicidální ideace a časté pokusy o sebevraždu. Diagnostika disociace by měla být rutinní součástí práce výzkumníků a klinických odborníků. Hlavním cílem léčby disociativních poruch je integrace psychického prožívání jedince.
Objectives. The study aimed to explore which barriers adult people perceive when deciding whether to enter psychotherapy and how these barriers influence their decision to start psycho-therapy.Sample and setting. The sample consisted of 392 adult respondents who considered entering individual psychotherapy during the last five years. They completed a questionnaire on per-ceived barriers to entering psychotherapy, the phase of decision-making, and the severity of psychological symptoms.Hypotheses. This was an exploratory study with the following questions: a) What is the per-ceived importance of specific barriers to enter-ing psychotherapy? b) What groups (principal components) of barriers to entering psychother-apy can be identified? c) What is the relationship between the perceived importance of barriers and the decision to enter psychotherapy?Statistical analysis. The number of barriers was reduced using PCA. The relationship of the decision-making phase to other variables was explored via multinomial regression analysis.Results. The most severe barrier to entering psychotherapy were price, reluctance to express emotions in front of others and the assumption that one’s problems were not as severe as the problems of people in psychotherapy. Respond-ents who decided not to enter psychotherapy were older, expressed more distrust of psycho-therapy, and perceived it as more stigmatizing than those who contacted a therapist. Respond-ents who decided to enter psychotherapy (but who had not contacted a therapist) had less se-vere symptoms and perceived psychotherapy as more stigmatizing than those who contacted a therapist. Study limitations. Limits of the study include a non-representative sample and the time window used for the retrospective rating of symptoms and barriers. and Cíl. Cílem studie bylo prozkoumat, jaké překáž-ky dospělí lidé vnímají při rozhodování o vstu-pu do psychoterapie a jak tyto překážky souvisí s rozhodnutím psychoterapii zahájit.Soubor a metoda. Výzkumný soubor tvořilo 392 dospělých respondentů, kteří během posledních pěti let zvažovali zahájení individuální psycho-terapie. Respondenti vyplnili dotazník zaměře-ný na vnímané překážky vstupu do psychotera-pie, fázi rozhodování vstoupit do psychoterapie a intenzitu potíží. Hypotézy. Studie měla explorační charakter, za-měřila se na následující otázky: a) Jak vnímají lidé závažnost jednotlivých překážek vstupu do psychoterapie? b) Jaké skupiny (hlavní kom-ponenty) překážek pro vstup do psychoterapie můžeme identifikovat? c) Jak souvisí závažnost vnímaných překážek s rozhodnutím vstoupit do psychoterapie?Statistická analýza. Množství překážek autoři nejprve redukovali pomocí analýzy hlavních komponent. Souvislost fáze rozhodování o vstu-pu do psychoterapie s dalšími proměnnými byla ověřována pomocí multinomiální regresní ana-lýzy. Výsledky. Jako nejzávažnější překážka byla vní-mána cena psychoterapie, následovaly zábrany v odhalování emocí před ostatními a pocit, že vlastní potíže nejsou tak závažné jako potíže lidí navštěvujících psychoterapii. Respondenti, kteří zavrhli vstup do psychoterapie, byli starší, vyja-dřovali větší nedůvěru k psychoterapii a vnímali ji jako více stigmatizující než ti, kdo kontakto-vali terapeuta. Účastníci, kteří vstup do terapie zvažovali (ale terapeuta nekontaktovali), vyka-zovali nižší míru potíží a vnímali psychoterapii jako více stigmatizující než ti, kdo kontaktovali terapeuta.Omezení studie. Limity studie jsou nereprezen-tativnost výzkumného souboru a využití delšího časového rozmezí pro retrospektivní hodnocení úrovně potíží a významnosti překážek.
The vagal motor fibers innervating the esophageal striated muscle are essential for esophageal motility including swallowing and vomiting. However, it is unknown which subtypes of voltagegated sodium channels (NaV1s) regulate action potential conduction in these efferent nerve fibers. The information on the NaV1s subtypes is necessary for understanding their potential side effects on upper gut, as novel inhibitors of NaV1s are developed for treatment of pain. We used isolated superfused (35 °C) vagally-innervated mouse esophagus striated muscle preparation (mucosa removed) to measure isometric contractions of circular striated muscle evoked by electrical stimulation of the vagus nerve. NaV1 inhibitors were applied to the de-sheathed segment of the vagus nerve. Tetrodotoxin (TTX) applied to the vagus nerve completely abolished electrically evoked contractions. The selective NaV1.7 inhibitor PF-05089771 alone partially inhibited contractions and caused a >3-fold rightward shift in the TTX concentration-inhibition curve. The NaV1.1, NaV1.2 and NaV1.3 group inhibitor ICA-121431 failed to inhibit contractions, or to alter TTX concentration-inhibition curves in the absence or in the presence of PF-05089771. RT-PCR indicated lack of NaV1.4 expression in nucleus ambiguus and dorsal motor nucleus of the vagus nerve, which contain motor and preganglionic neurons projecting to the esophagus. We conclude that the action potential conduction in the vagal motor fibers to the esophageal striated muscle in the mouse is mediated by TTX-sensitive voltage gated sodium channels including NaV1.7 and most probably NaV1.6. The role of NaV1.6 is supported by ruling out other TTX-sensitive NaV1s (NaV1.1-1.4) in the NaV1.7-independent conduction.
Virtual reality is used to treat a variety of mental health problems. However, it is not only another technological stage in the use of games in the therapeutic process, but it also brings with it a number of new psychic phenomena (e.g. pres-ence, including embodiment), which change the nature of the game experience. On the other hand, the degree of experienced presence de-pends on a certain level of technological level, the current peak of which is the so-called fully immersive virtual reality. One of the ways to use virtual reality in the treatment of mental disorders is through direct or indirect therapeu-tic games. There are already many therapeutic games also in various degrees of virtual reality towards fully immersive virtual reality. The aim of this article is to present the use and creation of therapeutic games in virtual reality and an-other aim is to present a model composed of three components – player, game and therapy by Mader et al. (2012) for the creation of thera-peutic games in virtual reality on the example of the development of an application for reducing procedural pain in patients with burns on the ex-ample of our own application Cold river. and Virtuální realita se používá při léčbě celé řady psychických zdravotních obtíží. Není však jen dalším technologickým stupněm využívání her v terapeutickém procesu, ale přináší sebou i řadu nových psychických fenoménů (např. prezenci včetně embodimentu), které promě-ňují povahu zážitku ze hry. Na druhou stranu je míra zakoušené prezence závislá na určitém stupni technologické úrovně, jejíž dosavadní vr-chol představuje tzv. vysoce imerzivní virtuální realita (fully immersive virtual reality). Jednou z možností, jak virtuální realitu při léčbě psy-chických obtíží využívat, je pomocí přímých nebo nepřímých terapeutických her. Existuje již velké množství terapeutických her také v růz-ných stupních virtuální reality směrem k vysoce imerzivní virtuální realitě. Cílem tohoto článku je představit využívání a vytváření terapeutic-kých her ve virtuální realitě a dalším cílem je představit model složený ze tří komponent – hráč, hra a terapie – autorů Mader et al. (2012) pro tvorbu terapeutických her ve virtuální realitě na příkladu vývoje aplikace pro snižování pro-cedurální bolesti u pacientů s popáleninami a na příkladu naší vlastní aplikace Cold river.
Cíl. Cílem této studie bylo prozkoumat využívání psychoterapeutických technik u českých psychoterapeutů a také souvislost mezi využíváním různých technik a proměnnými vztahujícími se k osobě terapeuta a jeho praxi. Vzorek. Vzorek tvořilo N = 373 českých psychoterapeutů reprezentujících různou délku praxe, různé terapeutické přístupy i kontext, v němž psychoterapeutické služby poskytují. Metoda. Data byla získávána pomocí online dotazníku. Výsledky. Analýza hlavních komponent identifikovala šest komponent (psychodynamické, systemické, humanistické, kognitivně-behaviorální, psychoedukační a neverbální/na tělo zaměřené techniky) a regresní analýza následně prokázala jejich vztah s pohlavím, délkou praxe a pracovní zátěží terapeutů. Klastrová analýza nakonec odhalila sedm různých profilů terapeutů podle využívání jednotlivých komponent. Výsledky naznačují velkou variabilitu v používání terapeutických technik, která překračuje hranice jednotlivých terapeutických přístupů. Limity. Seznam technik byl omezený, studie byla založena na sebeposouzení, postup tvorby vzorku neumožnil stanovit návratnost. and Objectives. The aim of this study was to explore the use of psychotherapeutic techniques in Czech psychotherapists and the relationship between the use of different techniques and variables related to the therapists and their practice. Sample. The sample consisted of N = 373 Czech psychotherapists who represented different lengths of practice, various theoretical orientations, and contexts in which they provided psychotherapy. Method. The data was collected via an online questionnaire. Results. Six components were identified using principal component analysis (psychodynamic, systemic, humanistic, cognitive-behavioral, psycho-educational and nonverbal/body-oriented techniques) and subsequent regression analysis revealed their relationship to therapists’ gender, length of practice and workload. Finally, cluster analysis identified seven different therapists’ profiles based on the use of the technique components. The results suggest great variability in the use of therapeutic techniques which extends beyond the boundaries of theoretical orientations. Limitations. The list of techniques was limited, the study was based on self-report, and the sampling method did not allow us to report the response rate.