Zlatým standardem léčby karcinomu endometria je chirurgická léčba. Adjuvantní radioterapie ve formě brachyterapie či zevní radioterapie je indikována u středně a vysoce rizikového karcinomu, kde snižuje zejména výskyt lokoregionální recidivy. U vysoce rizikového karcinomu jsou však pacientky ohroženy i generalizací onemocnění, což je důvodem pro zvažování zařazení adjuvantní chemoterapie do léčebného schématu. Chemoterapie může být použita současně s radioterapií jako konkomitantní chemoradioterapie nebo sekvenčně po skončení radioterapie. Článek popisuje výsledky prací, které použily adjuvantní chemoterapii. Výsledky nejsou zatím zcela jednoznačné, na závěry velkých studií stále čekáme. Přesto u vysoce rizikového karcinomu endometria již dnes v klinické praxi zvažujeme použití chemoterapie., Surgical treatment is the gold standard for treating endometrial carcinoma. Adjuvant radiotherapy in the form of brachytherapy or external radiotherapy is indicated in moderate and high-risk carcinoma where it particularly reduces the rate of locoregional recurrence. In high-risk carcinoma, however, patients are also at risk of disease generalization, which is the reason for considering the inclusion of adjuvant chemotherapy in the treatment regimen. Chemotherapy can be used concomitantly with radiotherapy as concomitant chemoradiotherapy or sequentially after radiotherapy termination. The article describes the results of papers that have utilized adjuvant chemotherapy. The results have not been entirely unequivocal so far, and the conclusions of large studies are yet to be published. Still, in high-risk endometrial carcinoma, the use of chemotherapy is currently taken into consideration in the clinical practice., Renata Soumarová, Markéta Těžká, Dana Vráblová, Lenka Teglová, Pavel Bartoš, Martin Trhlík, Robert Bučko, and Literatura
Standardem léčby lokálně pokročilého karcinomu rekta je neoadjuvantní chemoradioterapie následovaná totální mezorektální excizí. Neoadjuvantní chemoradioterapie prokázala nižší výskyt lokální recidivy a lepší profil toxicity než léčba adjuvantní. Následující text se zabývá aktuálním pohledem na léčebné možnosti lokálně pokročilého karcinomu rekta, na kontroverze a na možnosti využití cílené terapie., The standard treatment of locally advanced rectal carcinoma is neoadjuvant chemotherapy followed by total mesorectal excision. Neoadjuvant chemoradiotherapy has demostrated lower incidence of local recurrence and better profile of toxicity then adjuvant chemoradiotherapy. The next article presents current view on treatment options, controversial issues and used the targeted treatment in locally advanced rectal carcinoma., Igor Richter, Josef Dvořák, Jiří Bartoš, Peter Hromádka, Jiří Škach, and Literatura
Oligodendrogliomy patří k vzácným, avšak nejlépe prozkoumaným nádorům v neuroonkologii. Již dlouho je známa jejich větší senzitivita na radioterapii a chemoterapii ve srovnání s ostatními gliomy. Specifickým nálezem je častá přítomnost chromozomální kodelece 1p/19q. Teprve výsledky dlouhodobého sledování nemocných ve dvou zásadních klinických studiích fáze III – RTOG 9402 a EORTC 26951 prokázaly příznivý účinek kombinované onkologické léčby radioterapie a chemoterapie v kombinaci prokarbazin, lomustin‑CCNU a vinkristin (PCV) u nemocných s anaplastickým oligodendrogliomem a anaplastickým oligoastrocytomem s 1p/19q kodelecí. Přítomnost kodelece 1p/19q je důležitým diagnostickým, pozitivním prognostickým a silným prediktivním biomarkerem oligodendrogliomů. Diskutuje se o dalších molekulárně genetických charakteristikách oligodendrogliomů – mutaci metabolického enzymu Izocitrát dehydrogenázy 1 a 2 (IDH 1/2), metylaci promotoru genu pro O‑6–metylguanin‑metyltransferázu (MGMT), hypermetylačním stavu ostrůvků cytozin‑guanin nádorového genomu (G‑CIMP) a možnosti léčby těchto nádorů. Uvedeny jsou aktuální poznatky optimálního managementu anaplastických oligodendrogliomů respektující zásady personalizované medicíny., Oligodendrogliomas are uncommon but extensively investigated tumours in neurooncology. Their superior sensitivity to radiotherapy and chemotherapy compared to other gliomas has long been known. Chromosomal codeletion 1p/19q is frequent in this tumour type. A long-term follow up of two landmark phase III trials – RTOG 9402 and EORTC 26951 has shown a favourable effect of combined radiotherapy and chemotherapy - procarbazine, lomustine (CCNU), vincristine – in patients with anaplastic oligodendrogliomas and anaplastic oligoastrocytomas carrying the codeletion 1p/19q. This codeletion serves as an important diagnostic, positive prognostic and strong predictive biomarker. The role of the other molecular biomarkers (isocitrate dehydrogenase – IDH1, IDH2 mutations, methylation of the MGMT promoter, glioma cytosine - guanine islands methylator phenotype – G-CIMP) in oligodendroglial tumours is also discussed. All these data facilitate the new personalised approach to the management and treatment of anaplastic oligodendroglial tumours., and J. Polívka, J. Polívka Jr, V. Rohan, V. Přibáň
Anémie patří mezi nejčastější onemocnění vůbec. Celosvětově postihuje až 25 % populace. Anémie z nedostatku železa (Fe) pak patří mezi vedoucí. Není také překvapením, že sideropenická anémie postihuje především ženy. Anémie patří obecně mezi významné problémy na každém interním oddělení. Tento článek si nedělá ambici na podání komplexního přehledu o významu, diagnostice a léčbě anémie. Jeho cílem je upozornit na jedné straně na zdánlivě běžná (ale právě proto někdy opomíjená) fakta z každodenní praxe na interním oddělení, a na druhé straně poukázat na novinky v léčbě především parenterálním Fe. Význam anémie na interním oddělení. Už v úvodu je zmíněno, že anémie je na interně častá. Je to především anémie z nedostatku Fe a anémie chronických onemocnění. Anémií trpí především starší, polymorbidní nemocní (často s jedním dominujícím, někdy kryptogenním onemocněním). Jako určitý problém vidím fakt, že anémie je často vnímána především jako signál dalšího onemocnění sama o sobě, a pak tedy není cílem ani diagnostického ani léčebného snažení. Diagnostika a léčba. Nemocného má v péči obvykle kmenový lékař interního oddělení, pokud je ale anémie závažnější, vstupuje do procesu diagnostiky a léčby hematolog jako konziliář. Základní vyšetření představuje vyšetření Fe, ferritinu, transferinu, cirkulujících transferinových receptorů, případně dalších parametrů. Samozřejmě, že zejména u sideropenické anémie se soustředí pozornost na pátrání po příčině možných ztrát nebo v případě anémie chronických onemocnění po prvotní chorobě. Poznámky k léčbě Fe. Pokud je u nemocného prokázán deficit železa, je často (po zjištění příčiny) indikována terapie Fe. Železo se podává ve většině případů perorálně. Existuje však několik situací, v nichž je parenterální podání Fe nejen výhodnější, ale dokonce představuje jedinou možnost léčby. V současné době je nejvíce důkazů pro pozitivní účinky parenterálně podávaného Fe pro železitou karboxymaltózu, přípravek Ferinject. Parenterální podávání Fe v gastroenterologii. Gastroenterologie představuje v zásadě typickou oblast pro využití podávání Fe. Je to proto, že ztráty do GIT jsou časté, ale některá onemocnění GIT jsou navíc i příčinou poruchy vstřebávání Fe. Typickým příkladem mohou být nespecifické střevní záněty, zejména potom Crohnova choroba. Nejen kazuistická sdělení prokazují pozitivní působení železité karboxymaltózy u Crohnovy choroby. Parenterální podávání Fe v kardiologii. Nedávno publikovaná práce (kontrolovaná, dvojitě slepá, multicentrická, dostatečně statisticky silná) CONFIRM HF prokázala, že podání železité karboxymaltózy u nemocných se srdečním selháním zlepšila jejich funkční zdatnost, změnila k lepšímu klasifikaci podle NYHA a ne na poledním míst zlepšila kvalitu života. Nebyla to přitom studie této indikaci první. Pilotní studie u srdečního selhání dopadla rovněž pozitivně CONFIRM HF jen potvrdila její výsledky. Kvalita života – opomíjený parametr. Již při popisu výsledků studie CONFIRM HF je uvedena, jako jeden z výsledků, zlepšená kvalita života. Je bohužel pravdou, že je to parametr (jistě subjektivní a obtížně objektivizovatelný), kterému není dáván zdaleka takový význam jako „tvrdým endpointům“, cílovým ukazatelům intervenčních studií. Přitom je prokázáno, že léčba anémie má významný vliv na kvalitu života u chronické únavy (především u žen). Zlepšení příznaků vyčerpanosti bylo prokázáno po podání 1 000 mg železité karboxymaltózy. Kvalitu života zlepšuje terapie Fe také anemickým nemocným s nádorovým onemocněním., Anaemia is one of the most common diseases. Worldwide affects up to 25% of the population. Anaemia with iron deficiency (Fe) is the leading one. It is not surprising that iron deficiency mainly affects women. Generally, anaemia is one of the major problems in every department of internal medicine. There is no ambition to provide a comprehensive review of the diagnosis and treatment of anaemia. The aim is to point out the common (but sometimes neglected) facts from daily practice in internal department and on the other hand, to highlight the news in the treatment focusing on parenteral Fe. The importance of anaemia at the department of internal medicine. Mentioned above, anaemia is very frequent in internal medicine. Especially, it is anaemia of Fe deficiency and anaemia of chronic disease. Mostly elderly and polymorbid patients (often with one dominant, sometimes cryptogenic disease) suffer from anaemia. I am concern about the fact that anaemia is often seen only as a sign of other disease and usually is not the target of diagnostic and therapeutic efforts. Diagnosis and treatment. The internal department physician is responsible for patient care, but cooperates with haematologist in case of severe anaemia in diagnostic and therapeutic process. Basic examination contains analysis of Fe, ferritin, transferrin, circulating serum transferrin receptors or other parameters. Of course, the focus in iron deficiency anaemia is on its possible loss or in case of chronic disease anaemia on primary disease. Notes to Fe treatment. If the patient has iron deficiency the Fe treatment is often indicated (after finding the cause). Iron is administered orally in most cases. There are several situations when parenteral Fe is not only preferable, but also represents the only therapeutic option. Currently, the best evidence for the positive effects is observed in parenterally administered Fe ferric carboxymaltose, Ferinject. Parenteral administration of Fe in gastroenterology. Gastorenterology is a common field for the use of Fe administration. The losses in the GIT are frequent as well as malabsorption of Fe in several gastrointestinal diseases. A typical example may be inflammatory bowel disease, especially Crohn´s disease. Not only case reports demonstrate the positive effect of ferric carboxymaltose in Crohn´s disease. Parenteral administration of Fe in cardiology. Recently published work (multicentric randomized controlled double-blinde trial) CONFIRM HF have proved that administration of ferric carboxymaltose in heart failure patients have improved their functional ability, NYHA stratification and quality of life. The pilot studies performed before resulted positively and CONFIRM HF only confirmed their conclusions. Quality of life – neglected parameter. Conclusions of CONFIRM HF introduce the improved quality of life as one of the main result. Unfortunately, it is a parameter (subjective, difficult to objectify) which doesn´t have such importance as endpoint – indicator of intervention trials. It is shown that treatment of anaemia is important in chronic fatigue (especially women) and affects quality of life. Improvement in symptoms of fatigue has been demonstrated after administration of 1000 mg of ferric carboxymaltose. Fe treatment improves quality of life in anaemic oncology patients as well., and Richard Češka
Blokátory angiotenzinových receptorů typu 1 (AT1-blokátory, sartany) patří mezi základní antihypertenzní látky vhodné pro monoterapii i kombinační léčbu hypertenze. AT1-blokátory mají srovnatelné účinky s dalšími hlavními třídami antihypertenziv včetně ACE-inhibitorů. Dle současných doporučení České společnosti pro hypertenzi jsou sartany spolu s ACE-inhibitory a blokátory kalciových kanálů považovány za tzv. univerzální antihypertenziva. Mají ze všech antihypertenziv nejméně nežádoucích účinků a nemocní léčení sartany vykazují nejlepší dlouhodobou perzistenci k léčbě. V článku jsou diskutovány mechanizmy antihypertenzního účinku jakož i srovnání antihypertenzních účinků sartanů s dalšími antihypertenzními látkami. Jsou uvedeny výsledky větších klinických studií se sartany a indikace u arteriální hypertenze., Angiotensin receptor antagonists (AT1-blockers) are considered as one of the major classes of antihypertensive drugs suitable for monotherapy as well as for combination treatment. AT1-blockers have comparable antihypertensive efficacy with other major classes of antihypertensive drugs. AT1-blockers are considered by current guidelines of Czech society of hypertension altogether with ACE-inhibitors and calcium channel blockers as universal antihypertensive drug class. AT1-blockers has the lowest profile of side-effects among all antihypertensive drug classes and thus very high persistence to therapy. Mechanisms of antihypertensive effects of AT1-blockers are discussed altogether with the results of large clinical trials and indications in the treatment of hypertension., and Jiří Widimský Jr.
Sekundární prevence aterotrombotických příhod je doménou protidestičkové léčby, podle rizika jedním lékem či kombinací acetylsalicylové kyseliny s blokátory ADP receptorů. Význam kombinace duální protidestičkové léčby v kombinaci s xabany či s dabigatranem prověřovalo 6 klinických studií. Pouze jedna z nich (ATLAS ACS 2-TIMI 51) ukázala, že léčba malými dávkami rivaroxabanu (2krát 2,5 mg) může být přidána ke kombinaci kyseliny acetylsalicylové s klopidogrelem. Pro několikanásobně zvýšené riziko velkých krvácivých příhod se však čistý klinický přínos pohybuje jen kolem 0,5 % ročně. Duální léčba s kombinací kyseliny acetylsalicylové s prasugrelem či s tikagrelorem je přínosnější. V druhé části přehledu je rozebírán vyšší výskyt infarktu myokardu v kontrolovaných studiích při léčbě dabigatranem v porovnání s warfarinem. Vztah není dořešen, nicméně u nemocných s vyšším rizikem koronárních příhod je při indikaci antikoagulační léčby přímými antikoagulancii vhodnější volit ze skupiny xabanů (apixaban či rivaroxaban)., Secondary prevention of atherothrombotic events is the domain of antiplatelet therapy and according to present risk is used one drug strategy or combination of acetylsalicylic acid with ADP receptor blockers. The importance of the combination of dual antiplatelet therapy together with xabans or dabigatran was investigated in 6 clinical trials. Only one of them (ATLAS ACS 2-TIMI 51) indicated that treatment with small dose of rivaroxaban (2 × 2.5 mg) may be added to dual strategy of acetylsalicylic acid and clopidogrel. The risk of major bleeding event is increased and net clinical benefit is only about 0.5 % per year. Dual therapy with aspirin and prasugrel or tikagrelor is beneficial. In the second part of the review is discussed higher incidence of myocardial infarction in controlled group in the trial comparing treatment of dabigatran with warfarin. This relationship has not been resolved, however, in patients with higher risk of coronary events and indication of anticoagulant treatment with direct oral anticoagulants it is recommended to choose from xabans (apixaban and rivaroxaban)., and Jan Bultas
Rilmenidin je antihypertenzivum ze skupiny agonistů imidazolinových receptorů. Podstatou jeho mechanizmu účinku je výrazné snížení kardiální a renální sympatické baroreflexní odpovědi na úrovni I1-imidazolinových receptorů s následným snížením aktivity sympatiku. Účinnost a snášenlivost rilmenidinu byly prokázány v randomizovaných srovnávacích studiích u starších pacientů, hypertoniků s diabetem a metabolickým syndromem i u pacientů s renálním selháním. Indikací pro podávání rilmenidinu je léčba esenciální hypertenze u dospělých pacientů všech věkových kategorií. Doporučená dávka je 1 mg denně (ráno)., Rilmenidine is an antihypertensive from the group of imidazoline receptor agonists. The basis of its mechanism of action is significant reduction of cardiac and renal sympathetic baroreflex response at the level of I1-imidazoline receptors with subsequent reduction of the sympathetic activity. The effectiveness and tolerability of rilmenidine were proved in randomized comparative studies in elderly patients, patients suffering from hypertension together with diabetes and metabolic syndrome, and in patients with renal failure. The indication for administering rilmenidine is treatment of essential hypertension in adult patients of all age groups. The recommended dose is 1 mg a day (in the morning)., and Souček M.
Úvod: PARADIGM HF srovnávala inhibitor angiotenzinového receptoru a inhibitor neprilysinu LCZ696 s enalaprilem u nemocných se srdečním selháním a sníženou ejekční frakcí. Metodika: Jednalo se o dvojitě slepou studii u 8 442 nemocných se srdečním selháním NYHA klasifikace II, III a IV a ejekční frakcí pod 40 %, kteří dostávali LCZ696 (2 × 200 mg) nebo enalapril (2 × 10 mg) přidané ke standardní medikaci. Primární cíl byl smíšený – kardiovaskulární mortalita a hospitalizace pro první srdeční selhání. Studie byla naplánována tak, aby odhalila rozdíl v kardiovaskulární mortalitě. Výsledky: Studie byla ukončena předčasně podle předepsaných pravidel při průměrné době sledování 27 měsíců pro jasný prospěch z léčby LCZ696. V době ukončení se primární cíl vyskytl u 914 nemocných (21,8 %) ve LCZ696 skupině a u 1 117 nemocných (26,5 %) ve skupině léčené enalaprilem (HR LCZ696 skupina, 0,80; 95% CI, 0,73–0,87; p < 0,001). Celkem 711 nemocných (17,0 %) léčených LCZ696 a 835 nemocných (19,8 %) léčených enalaprilem zemřelo (HR pro úmrtí z jakékoli příčiny 0,84; 95% CI, 0,76–0,93; p < 0,001); z těchto nemocných 558 (13,3 %) a 693 (16,5 %) zemřelo z kardiovaskulární příčiny (HR 0,80; 95% CI, 0,71–0,89; p < 0,001). LCZ696 ve srovnání s enalaprilem snižoval riziko hospitalizace pro srdeční selhání o 21 % (p < 0,001) a snižoval symptomy srdečního selhání (p = 0,001). Ve skupině léčené LCZ696 bylo více hypotenzí a nezávažných angioedémů, ale menší výskyt renálního selhání, hyperkalemie a kašle než ve skupině léčené enalaprilem. Závěr: LCZ696 byl účinnější než enalapril ve snížení rizika kardiovaskulárního úmrtí a hospitalizací pro srdeční selhání. Klíčová slova: LCZ696 – enalapril – srdeční selhání, Background: PARADIGM‑HF compared the angiotensin receptor‑neprilysin inhibitor LCZ696 with enalapril in patients who had heart failure with a reduced ejection fraction. Methods: In this double‑blind trial, 8442 patients with class II, III, or IV heart failure and an ejection fraction of 40% or less were assigned to receive either LCZ696 (at a dose of 200 mg twice daily) or enalapril (at a dose of 10 mg twice daily), in addition to the standard therapy. There were two primary outcomes – mortality from cardiovascular causes and hospitalisation for heart failure, but the trial was designed to detect the differences in the rates of mortality from cardiovascular causes. Results: In line with the pre‑specified rules, the trial was stopped early, after a median follow‑up of 27 months, because the boundary indicating a clear benefit achieved with LCZ696 had been exceeded. At the time of study closure, the primary outcome had occurred in 914 patients (21.8%) in the LCZ696 group and 1117 patients (26.5%) in the enalapril group (hazard ratio in the LCZ696 group, 0.80; 95% confidence interval [CI], 0.73 to 0.87; P < 0.001). A total of 711 patients (17.0%) receiving LCZ696 and 835 patients (19.8%) receiving enalapril died (hazard ratio for death from any cause, 0.84; 95% CI, 0.76 to 0.93; P < 0.001); of these patients, 558 (13.3%) and 693 (16.5%), respectively, died from cardiovascular causes (hazard ratio, 0.80; 95% CI, 0.71 to 0.89; P < 0.001). As compared with enalapril, LCZ696 also reduced the risk of hospitalisation for heart failure by 21% (P < 0.001) and decreased the symptoms and physical limitations of heart failure (P = 0.001). The LCZ696 group showed higher proportions of patients with hypotension and non‑serious angioedema but lower proportions of patients with renal impairment, hyperkalemia, and cough when compared to the enalapril group. Conclusions: LCZ696 was more effective than enalapril in reducing the risk of death and of hospitalisation for heart failure. Keywords: LCZ696 – enalapril – heart failure, and Špinarová L., Špinar J., Vítovec J.