Cíl: Zjistit průměrnou incidenci infekční endokarditidy (IE) v okrese Tábor za sledované období a srovnat získané údaje s dříve publikovanou celorepublikovou studií. Metodika: Retrospektivní monocentrická observační studie sledující výskyt a charakteristiky infekční endokarditidy v definované spádové oblasti za roky 2009–2013. Zařazeni byli pouze pacienti s prokázanou a léčenou infekční endokarditidou a pacienti, u nichž byla diagnóza stanovena až pitvou. Výsledky: Ve sledovaném období bylo zachyceno celkem 39 případů infekční endokarditidy, což odpovídá průměrné incidenci 7,8 případů na 100 000 obyvatel ročně. Medián věku pacientů v době diagnózy byl 67 let. V souboru nemocných výrazně převažovali muži, kteří byli postiženi 3krát častěji než ženy. Přibližně stejně četně byla postižena mitrální (36 %) a aortální (33 %) chlopeň a elektroda kardiostimulačního systému (31 %). Ve srovnání s referenční prací bylo zachyceno více infekcí u pacientů s kardiostimulátory. Dvě třetiny infekcí byly způsobeny stafylokoky, což je proti pilotní studii výrazný nárůst. Naopak mortalita se podstatně neměnila. Závěr: Charakteristiky infekční endokarditidy se vyvíjejí, hospitalizační mortalita pacientů s IE je vysoká, kolem 30 %. Samo onemocnění IE je z hlediska roční úmrtnosti špatným prognostickým faktorem. Klíčová slova: incidence – infekční endokarditida, Aim: To find out an average incidence of infective endocarditis (IE) in Tabor district in a monitored period of time and compare the obtained data with previously published national study. Methods: Retrospective monocentric observational study monitoring occurence and characteristics of infective endocarditis in a defined region in years 2009–2013. Only patients with proved and treated infective endocarditis and patients whose diagnosis was revealed by autopsy were involved. Results: In the monitored time 39 cases of infective endocarditis occured, which means that the average incidence was 7.8 cases on 100 000 people per year. Median age in the time of diagnosis was 67. The group of patients was strongly dominated by men, who were affected three times more often than women. Almost the same rates of infective endocarditis were localized on mitral (36 %) and aortic (33 %) valve and electrode of a pacemaker (31 %). In comparison with the reference study there were more pacemaker-related infections detected. Two thirds of infections were caused by staphylococci. That means a prominent growth when compared to the pilot study. On the contrary, there was no significant change in mortality. Conclusion: Characteristic features of infective endocarditis are evolving, patients’ in-hospital mortality rate is high, about 30 %. The disease by itself is a poor prognostic factor in a one-year mortality rate. Key words: incidence infective – infective endocarditis, and Rudolf Koubek
Úvod: Kombinace monoklonální antiCD20 protilátky rituximabu s chemoterapií je vysoce účinná v léčbě chronické lymfocytární leukemie (CLL). Hlavním nežádoucím účinkem rituximabu jsou infuzní reakce, např. syndrom uvolnění cytokinů (cytokine release syndrome – CRS), který zpravidla doprovází první podání rituximabu. Cílem naší retrospektivní analýzy bylo zhodnotit četnost výskytu infuzních reakcí v rutinní klinické praxi, jejich vztah k parametrům nádorové nálože a zjistit možnou spojitost infuzních reakcí s účinností léčby. Dále byla posouzena bezpečnost rychlé infuze s rituximabem u nemocných s CLL. Charakteristika souboru: Hodnoceno bylo 108 nemocných s CLL léčených chemoimunoterapií s rituximabem od května roku 2005 do března roku 2011 v našem centru. V rámci 1. linie (n = 66, 71 % mužů, věkový medián 63 let) byly použity tyto léčebné režimy: fludarabin, cyklofosfamid, rituximab – FCR (n = 43) a nízkodávkovaný FCR (n = 13); 10 nemocných bylo léčeno jinými protokoly. 42 nemocných (76 % mužů, věkový medián 65 let) podstoupilo 2. linii: rituximab-dexametazon (n = 18), FCR/nízkodávkované FCR (n = 14) a 10 nemocných jiný režim. Součástí premedikace před infuzí rituximabu byl metylprednisolon 80 mg i.v., paracetamol 1 000 mg p. o. a bisulepin 1 mg i. v., všichni nemocní měli nitrožilní hydrataci minimálně 2 000 ml/den a alopurinol 300–600 mg/den. V 1. cyklu byl rituximab podáván frakcionovaně v celkové dávce 375 mg/m2 a od 2. cyklu formou rychlé infuze v dávce 500 mg/m2. Výsledky: K rozvoji infuzní reakce po rituximabu došlo u 32 % nemocných v 1. linii a 19 % v 2. linii. Jednalo se převážně o mírné reakce a k závažné toxicitě (stupeň III/IV dle NCI CTCAE – National Cancer Institute – The Common Terminology Criteria for Adverse Events) došlo výjimečně (3 % nemocných v 1. linii a 2 % v 2. linii). Reakce se nejčastěji projevila třesavkou, zimnicí, dušností, horečkou či hypotenzí. U všech nemocných bylo možné dokončit infuzi rituximabu v plánované dávce ve stejný den. Hodnocení léčebné odezvy (overall response rate – ORR) neprokázalo statisticky významné rozdíly mezi nemocnými s reakcí či bez infuzní reakce. Nemocní s infuzní toxicitou měli vyšší absolutní počet lymfocytů (1. linie, 87 vs 56 × 109/l, p = 0,21; 2. linie, 101 vs 14 × 109/l, p = 0,043). Při mediánu sledování 36 měsíců nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v PFS (doba přežití bez progrese – progression-free survival) a OS (celkové přežití – overall survival) mezi oběma skupinami. Závěry: Výskyt infuzních reakcí u nemocných s CLL léčených rituximabem je poměrně běžný (32 %), avšak při pečlivé premedikaci jsou reakce velmi dobře zvladatelné a těžká forma je vzácná. Potvrdili jsme velmi dobrou snášenlivost rychlé infuze rituximabu. Naše data neprokázala statisticky významnou souvislost mezi výskytem infuzních reakcí a efektem léčby., Background and Aims: Rituximab in combination with chemotherapy is an effective treatment of patients (pts) with chronic lymphocytic leukemia (CLL). The most frequent adverse event of rituximab is infusion-related toxicity, e.g. cytokine-release syndrome that occurs usually during the first infusion. However, there is scarce data on feasibility and tolerability of rituximab infusions in CLL outside clinical trials. Therefore, we performed a single-center retrospective analysis of the frequency of rituximab infusion-related adverse events during the first- and the second line CLL treatment administered in the routine practice. We also analyzed its relation to parameters of tumor load and possible association with treatment efficacy. The safety of rapid infusion of rituximab in CLL pts was also evaluated. Patients and Methods: We analyzed 108 pts with CLL treated with rituximab-containing regimens between March 2005 and May 2011 at our institution. The most common first-line regimens (n = 66, 47 males, median age 63 years) were FCR (43 pts) and low-dose FCR (13 pts); 10 pts were treated by other protocols. Forty-two pts (32 males, median age, 65 years) underwent second line treatment: 18 pts rituximab-dexamethasone, 7 pts FCR, 7 pts low-dose FCR and 10 pts other regimens. Intravenous hydration (2 000 ml daily on days 0 and 1 of cycle), allopurinol 300–600 mg p. o. daily and premedication with methylprednisolone 80 mg i. v., acetaminophen 1 000 mg p. o. and bisulepine 1 mg i. v. were administered before rituximab infusion. Rituximab was given by fractionated infusion (100 mg for 2 hours, then if tolerated well, the rest of the dose with infusion rate escalation from 100 mg/hour up to 400 mg/hour) at the dose of 375 mg/m2 in the first cycle. Subsequent doses (500 mg/m2) were administered by rapid-infusion protocol. Results: Rituximab infusion-related toxicity occurred in 32 % pts (n = 21) during the first line treatment and 19% pts (n = 8) during the second line treatment. Adverse events were predominantly mild and NCI CTCAE grade III/IV occurred rarely (3% in the first line, 2% in the second line). Infusion toxicity manifested predominantly as rigors, chills, fever and hypotension. All patients with adverse events could finish rituximab infusion as initially planned on the same day. Treatment response analysis did not demonstrate statistically significant differences between patients with and without rituximab infusion toxicity. Patients who developed rituximab infusion toxicity had higher absolute lymphocyte count (first line, 87 vs 56 × 109/l, p = 0.21; second line, 101 vs 14 × 109/l, p = 0.043). At the median follow-up of 36 months, there were no statistically significant differences in PFS or OS in both cohorts. Conclusions: Rituximab infusion-related toxicity in pts with CLL is relatively frequent (32%). However, occurrence of infusion-related symptoms can be reduced by proper premedication and severe adverse events are uncommon. In our experience, all patients were able to receive the planned dose of rituximab. Subsequent doses of rituximab could be safely administered by rapid-infusion protocol. We did not find statistically significant association between rituximab infusion toxicity and effectiveness of treatment., and Martin Šimkovič, Pavel Vodárek, Monika Motyčková, Pavel Žák, Lukáš Smolej
We assessed the intensive care unit (ICU) patients for Invasive aspergillosis (IA) with culture and non-culture based diagnostic methods from Iran. Thirty-six ICU patients with underlying predisposing conditions for IA were enrolled in the study. Sixty eight Bronchoalveolar lavage (BAL) samples were collected by bronchoscope twice a weekly. BAL samples were analyzed by microscopic examination, fungal culture and galactomannan (GM) detection. The Platelia Aspergillus GM EIA was used to quantify GM indices. Samples with a BAL GM index > or = 1 were considered as positive for GM. Patients were classified as having probable or possible IA. Out of 36 suspected patients to IA, 36.1% of cases showed IA which were categorized as: 4 cases of possible IA and 9 of probable IA. 76.2% of BAL samples were positive for GM. From 13 patients with IA, 11 (84.6%) had at least one positive BAL GM index. Of these patients, 9 (81.8%) showed probable IA. The main underlying predisposing conditions were neutropenia (53.8%) and COPD (30.8%). Our study has indicated that COPD must be considered as one of the main predisposing condition for occurrence of aspergillosis in ICU patients. Our data have also revealed that GM detection in BAL samples play a significant role to IA diagnosis. and MT. Hedayati, S. Khodavaisy, M. Alialy, SM. Omran, MR. Habibi
Cíl: Cílem studie bylo zhodnotit přínos elektrofyziologického vyšetření v diferenciální diagnostice lumbální spinální stenózy (LS) a diabetické polyneuropatie (DPN). Soubor a metodika: Elektrofyziologické vyšetření bylo provedeno u 68 pacientů s klinicky symptomatickou LS, u 28 pacientů s DPN a 32 zdravých dobrovolníků. Výsledky: Vyšetřené elektrofyziologické parametry z horních končetin (latence F vlny n. ulnaris a amplituda senzitivního neurogramu n. radialis), všechny hodnocené latence z dolních končetin (F vlny n. tibialis, H reflexu m. soleus, spinální latence MEP) a amplituda senzitivního neurogramu n. suralis signifikantně odlišovaly pacienty s LS a DPN. ROC analýza nicméně prokázala pouze dva elektrofyziologické parametry jako efektivní nezávislé faktory pro odlišení pacientů s LS a DPN: latenci ulnarisové F vlny (optimální diskriminační hodnota je 24,2 ms, senzitivita 82,7 % a specificita 63,9 %) a amplitudu senzitivního neurogramu n. radialis (optimální diskriminační hodnota je 10,5 ?V, senzitivita 75,5 % a specificita 58,2 %). Vícerozměrná diskriminační analýza poskytla kanonické skóre s nejsilnější prediktivní hodnotou. Závěry: Elektrofyziologické vyšetření z horních končetin je užitečné v diferenciální diagnostice LS a DPN, nicméně nejlepší diskriminační efekt vykazuje kanonické skóre, které zahrnuje několik elektrofyziologických parametrů. Klíčová slova: lumbální spinální stenóza – diabetická polyneuropatie – elektrofyziologické vyšetření – elektromyografie Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy. Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů., Aim: To evaluate validity of electrophysiological examination in the differential diagnostics of lumbar spinal stenosis (LS) and diabetic polyneuropathy (DPN). Methods: Electrophysiological parameters were examined in 68 patients with clinically symptomatic LS, in 28 patients with DPN, and in a group of 32 healthy volunteers. Results: Electrophysiological parameters evaluated from the upper extremities (F-wave latency of the ulnar nerve and radial SNAP amplitude), all the latencies measured in the lower extremities (tibial F-wave, soleus H-reflex and spinal latency of MEP), and the sural SNAP amplitude contributed significantly to distinguishing the LS from DPN patients. ROC analysis, however, disclosed only two electrophysiological parameters as effective in independent discrimination between the LS and DPN patient groups: ulnar F-wave latency (cut-off point at 24.2 ms, sensitivity 82.7% and specificity 63.9%); and radial SNAP amplitude (cut-off point at 10.5 ?V, sensitivity 75.5%, specificity 58.2%). Multivariate discrimination provided a canonical score with the most powerful predictive value of all. Conclusions: Electrophysiological examination evaluated from the upper extremities proved very useful in the differential diagnostics of LS and DPN, but the most powerful predictive value was obtained by using a canonical score involving several electrophysiological parameters., and B. Adamová, R. Kopacik, S. Voháňka, L. Dusek, J. Bednarik
Úvod: Z klinického hlediska je zjevné, že karcinom rekta a karcinom kolon jsou ve svém průběhu a léčbě odlišné nosologické jednotky. Cílem bylo analyzovat a objasnit rozdíly mezi chováním jaterních metastáz karcinomu kolon a karcinomu rekta. Studie těchto faktorů je důležitá pro stanovení přesné prognózy a indikace jejich co nejefektivnější terapie a léčby karcinomu kolon a karcinomu rekta jako systémového onemocnění. Metoda: Do našeho souboru bylo zařazeno 223 pacientů s metastatickým postižením jater kolorektálním karcinomem, kteří byli operováni na Chirurgické klinice LF UK a FN Plzeň od 1. 1. 2006 do 31. 1. 2012. Z celkového počtu 223 jedinců bylo 145 (65 %) mužů a 78 (35 %) žen. Jednalo se celkem o 275 výkonů. Resekční výkon byl proveden u 177 pacientů a ošetření pomocí radiofrekvenční ablace (RFA) v celkem 98 případech. Soubor byl rozdělen do kategorií podle lokalizace primárního tumoru na C (kolon) čítající 58 pacientů, S (c. sigmoideum) čítající 61 pacientů a R (rektum) čítající celkem 101 pacientů. Analýza významnosti jednotlivých studovaných parametrů (věk, pohlaví, TNM klasifikace, grading, typ operačního výkonu) byla provedena pomocí ANOVA testu. Celkové přežití (OS), bezpříznakové přežití (DFI) nebo období bez známek onemocnění (NED) bylo hodnoceno za pomoci Kaplan-Meierových křivek, které byly porovnávány pomocí Log-Rank a Wilcoxon testů. Výsledky: Z hlediska porovnávání primárního origa jaterních metastáz kolorektálního karcinomu bez ohledu na jejich ošetření (resekce i RFA) z naší studie vyplývá, že metastázy karcinomu rekta mají statisticky významně časnější recidivu (kratší NED/DFI). V případě ostatních faktorů byl pro prognózu časné recidivy statisticky významný lokálně pokročilý nález u primárního nádoru kolon a sigmoidea, dále podstoupená R2 resekce jaterních metastáz a pozitivita uzlinových metastáz v případě primárního nádoru kolon a sigmoidea. Dále jsme prokázali, že u nemocných s primárním postižením rekta nemá na DFI po resekci metastáz jater vliv pozitivita uzlinových metastáz ani lokální pokročilost primárního nádoru. Další studované faktory (časový odstup diagnózy orgánových metastáz od primární operace, grading, pohlaví či věk) nebyly pro prognózu OS i DFI (souhrnně u kolorektálního karcinomu) prokázány jako statisticky významné. Závěr: Z naší studie je zřejmé, že u karcinomu rekta a karcinomu kolon lze ve vztahu k jejich jaterním metastázám předpokládat různé chování se specifickými prognostickými faktory. Tyto rozdíly nejsou dosud plně objasněny a vyžadují další zkoumání a rozdělení, a to nejen na základě histopatologických, imunohistochemických a klinických faktorů, ale i molekulárně biologických parametrů. Klíčová slova: metastázy karcinomu kolon − metastázy karcinomu rekta − prognostické faktory − celkové přežití – jaterní metastázy, Introduction: From the clinical point of view, rectal cancer and colon cancer are clearly different nosological units in their progress and treatment. The aim of this study was to analyse and clarify the differences between the behaviour of liver metastases from colon and rectal cancer. The study of these factors is important for determining an accurate prognosis and indication of the most effective surgical therapy and oncologic treatment of colon and rectal cancer as a systemic disease. Method: 223 patients with metastatic disease of colorectal carcinoma operated at the Department of Surgery, University Hospital in Pilsen between January 1, 2006 and January 31, 2012 were included in our study. The group of patients comprised 145 men (65%) and 117 women (35%). 275 operations were performed. Resection was done in 177 patients and radiofrequency ablation (RFA) in the total of 98 cases. Our sample was divided into 3 categories according to the location of the primary tumor to C (colon), comprising 58 patients, S (c. sigmoideum) in 61 patients, and R (rectum), comprising 101 patients. Significance analysis of the studied factors (age, gender, staging [TNM classification], grading, presence of mucinous carcinoma, type of operation) was performed using ANOVA test. Overall survival (OS), disease-free interval (DFI) or no evidence of disease (NED) were estimated using Kaplan-Meier curves, which were compared with the log-rank and Wilcoxon tests. Results: As regards the comparison of primary origin of colorectal metastases in liver regardless of their treatment (resection and RFA), our study indicated that rectal liver metastases showed a significantly earlier recurrence than colon liver metastases (shorter NED/DFI). Among other factors, a locally advanced finding, further R2 resection of liver metastases and positivity of lymph node metastases were statistically significant for the prognosis of an early recurrence of the primary colon and sigmoid tumor. Furthermore, we proved that in patients with primary rectal carcinoma, DFI (after the resection of liver metastases) was not influenced by the positivity of lymph node metastases of primary tumor or locally advanced primary tumor. The other factors studied (time from diagnosis of organ metastases to primary operation, grading, sex or age) were not shown to be statistically significant for the prognosis of OS and DFI (colorectal cancer in total). Conclusion: As proven by our study, rectal cancer and colon cancer are two different nosological units with specific prognostic factors with respect to their liver metastases. These differences have not been fully understood yet and require further exploration and classification based not only on histopathological, immunohistochemical and clinical factors, but also on molecular biological parameters. Key words: colon carcinoma metastases − rectal carcinoma metastases − prognostic factors − overall survival – liver metastases, and V. Liška, M. Emingr, M. Skála, R. Pálek, O. Troup, P. Novák, O. Vyčítal, T. Skalický, V. Třeška
Příznaky dolních močových cest v důsledku neurogenní dysfunkce dolních cest močových (NDMC) patří mezi symptomy, které nejvíce obtěžují pacienty s roztroušenou sklerózou (RS). Pokud nejsou léčeny správně, mohou způsobit ireverzibilní změny dolních i horních močových cest. NDMC mohou také zhoršit průběh samotné RS a tím i celkového zdravotního postižení. Současné doporučení vytvořené ICS a EAU pro sledování pacientů s NDMC je koncipováno pouze obecně pro pacienty postižené jakýmkoli neurologickým postižením, ne však pro pacienty s RS. Naše klinické pozorování naznačovalo zhoršování NDMC u pacientů s RS v návaznosti na dynamickou progresi demyelinizačního onemocnění. Cílem prospektivní kontrolované studie bylo zhodnotit parametry urodynamického vyšetření u pacientů s RS v časové ose a vytvořit případně doporučení dispenzarizace pro klinickou praxi., Lower urinary tract symptoms due to neurogenic dysfunction of the lower urinary tract (NDLUT) belong to symptoms that most often bother patients with multiple sclerosis (MS). If not treated properly, can lead to irreversible changes of the lower and upper urinary tract. NDLUT may also worsen the course of MS and general health disability. Current recommendations generated by ICS and EAU for monitoring patients with NDLUT are generally designed for patients with any neurological disabilities, but not for patients with MS. Our clinical observations indicate worsening of NDLUT in patients with MS in relation to the dynamic progression of the demyelinating disease. The aim of this prospective controlled study was to evaluate the parameters of urodynamic examinations in patients with MS in the timeline and create a recommendations for clinical practice., and Varga G., Pacík D., Wasserbauer R., Pavlík T., Janoušová E., Praksová P.
Úvod: Karcinom prsu je nejrozšířenějším zhoubným nádorem u žen. Nejčastěji se toto onemocnění vyskytuje u žen mezi 60. a 70. rokem života, nicméně v posledních letech dochází k nárůstu počtu pacientek i v mladších věkových skupinách. Incidence karcinomu prsu má celosvětově vzestupný charakter, zejména ve Spojených státech a západní Evropě. Jeho mortalita má však zejména díky screeningovému programu a pokročilým léčebným metodám spíše mírně sestupnou tendenci. Metody: Do souboru byly zařazeny pacientky s karcinomem prsu, které podstoupily operaci pro tuto diagnózu na I. chirurgické klinice FN Olomouc v letech 2008– 2012. U každé pacientky byl vypočítán věk v době stanovení diagnózy, respektive v době operace. Pacientky byly v každém roce rozděleny do věkových skupin po 10 letech. Současně byla v každém roce vytvořena podskupina pacientek s karcinomem prsu mladších 45 let. Byl porovnán počet pacientek v odpovídajících skupinách, resp. podskupinách, v jednotlivých letech. V každém roce byl rovněž stanoven průměrný věk a medián pacientek. Ke zhodnocení přínosu mamárního screeningu bylo porovnáno zastoupení stadií operovaných tumorů v jednotlivých sledovaných letech. Výsledky byly statisticky zpracovány a vyhodnoceny. Výsledky: V letech 2008–2012 bylo operováno na I. chirurgické klinice FN Olomouc celkem 980 pacientek ve věku od 20 do 88 let, z toho 101 pacientek mladších 45 let. Průměrný věk pacientek byl 59 let a medián 60 let. V jednotlivých letech se celkový počet pacientek zvýšil ze 153 v roce 2008 až na 240 v roce 2012. V podskupině pacientek do 45 let nedošlo ve sledovaných letech k signifikantnímu nárůstu počtu nemocných. V roce 2012 bylo diagnostikováno více pacientek ve stadiu II a méně pacientek ve stadiu III v porovnání s rokem 2010. Závěr: Analýzou našeho souboru byla potvrzena vzestupná tendence ve výskytu karcinomu prsu. Nebyl prokázán statisticky významný nárůst počtu pacientek v tzv. předscreeningovém věku, tedy mladších 45 let. Zároveň byl zjištěn častější záchyt časnějších stadií onemocnění, zejména v posledních třech sledovaných letech., Introduction: Breast cancer is the most common malignancy in women. It affects mostly women between the ages of 60 and 70; however, in the past years, the number of younger female patients has been increasing. The incidence of breast cancer has been rising worldwide, especially in the United States and Western Europe. Breast carcinoma mortality, on the other hand, has shown a slight decrease due to early screening programmes and advanced treatment methods. Methods: We included patients who had undergone surgery for breast carcinoma in the 1st Department of Surgery at Teaching Hospital in Olomouc between 1 January 2008 and 31 December 2012. In each patient, her age at the time of diagnosis/surgery was calculated. All patients were divided into 10-year age groups. At the same time, a sub-group of breast cancer patients younger than 45 years was created. We compared the numbers of patients in the respective groups and sub-groups in every year. The mean age and the median of age were also calculated. To evaluate the benefit of mammary screening, we compared the staging of operated tumours in the different years studied. The results were statistically processed and evaluated. Results: The total number of 980 patients underwent surgery for breast carcinoma at our department between 2008 and 2012 with age ranging from 20 to 88 years. 101 of them were younger than 45 years. The mean age of the patients was 59 years, the median was 60 years. The total number of patients increased from 153 in 2008 to 240 in 2012. There was no significant increase in the number of patients younger than 45 years. There were more patients diagnosed with stage II carcinoma and fewer patients with stage III carcinoma in 2012 than in 2010. Conclusion: The analysis of our group of patients confirmed the increasing tendencies of breast cancer incidence in total. We did not prove a statistically significant increase in the number of patients in pre-screening age (i.e., younger than 45 years). More frequent diagnosis of early-stage disease was detected, especially during the last three evaluated years., and L. Bébarová, N. Zlámalová, I. Švach, Č. Neoral
Úvod: Frekvence karcinomu žaludečního pahýlu je uváděna u 1–4 % všech karcinomů žaludku. Původně tento termín zahrnoval nemocné operované pro vředovou chorobu gastroduodena, ale dnes může zahrnovat i pacienty po primární operaci pro malignitu v delším časovém odstupu od primární operace. Jeho incidence vzrůstá. Karcinom žaludečního pahýlu je dlouhodobě brán jako nádorové onemocnění se špatnou prognózou, jehož resekabilita se udává kolem 40 %. Metody: Retrospektivně byla analyzována data 7 operovaných s předoperačně histologicky verifikovaným pahýlovým karcinomem z období 2006−2014 na chirurgickém oddělení Nemocnice Nový Jičín, a. s. Výsledky: Bylo operováno 5 mužů a 2 ženy s mediánem věku 70 let (55−80). U všech operovaných byla primární operací BII resekce pro vředovou chorobu a karcinom se vyvinul s mediánem 38 let (32−46). Žádný operovaný nebyl po primární operaci pravidelně endoskopicky sledován. Provedli jsme 5 kurativních resekcí (4x totální gastrektomie, 1x subtotální resekce žaludku). Resekabilita dosáhla 71 %. U 2 nemocných byl výkon ukončen explorativní laparotomií pro generalizaci. Dva resekovaní zemřeli za 30 a 34 měsíců po operaci z důvodů progrese maligního onemocnění, tři žijí v odstupu 17, 19 a 88 měsíců. Závěr: Karcinom žaludečního pahýlu patří mezi onemocnění diagnostikované v pozdějších stadiích. Pravidelné endoskopické sledování po resekci pro benigní diagnózu může vést ke zjištění většího počtu pacientů v dřívějších stadiích a zlepšit tak resekabilitu a celkové přežívání. Totéž platí i pro dlouhodobé sledování nemocných po subtotální resekci pro karcinom. Vzhledem k předešlé chirurgické intervenci a změněné anatomii je lymfatické metastázování pahýlového karcinomu odlišné, na což musí být brán zřetel při operaci., Introduction: Gastric stump cancer accounts for 1−4% of all gastric carcinomas. Originally this term included patients who previously underwent surgery due to peptic ulcer disease but today gastric stump cancer also includes patients diagnosed some time after primary gastric resection due to gastric cancer. The incidence is increasing. Gastric stump cancer is associated with poor prognosis and its reported resecability is around 40%. Methods: We retrospectively analyzed the data of 7 patients with a preoperatively histologically confirmed stump cancer who had been operated at the Department of Surgery at Nový Jičín Hospital during 2006−2014. Results: We operated 5 men and 2 women with the median age of 70 years (55−80). The primary surgical resection in all our patients was BII gastric resection due to peptic ulcer disease, and GSC had evolved within a median of 38 years (32−46) after primary intervention. None of the patients had been regularly screened by endoscopy following primary surgery. We performed five curative resections (four total gastrectomies, one subtotal gastrectomy). Our resecability rate was 71%. In two cases, only explorative laparotomy was performed due to generalisation of the malignancy. Two patients from the resected group died after 30 and 34 months due to progression of their disease; the other three patients are still alive after 17, 19 and 88 months. Conclusion: Gastric stump cancer is a malignancy often diagnosed in its late stages. Regural endoscopic screening after primary gastric resection for benign disease can lead to diagnosis at an earlier stage, thereby improving the resection rate and overall survival. This also applies to long-term follow-up of patients with primary subtotal gastrectomy for cancer. Lymphatic metastasizing of the carcinoma can often be different due to the previous surgical intervention and altered anatomy. This must be taken into account during operations., and T. Jínek, L. Adamčík, M. Duda, M. Škrovina
Úvod: Kardiovaskulární rehabilitace je v současné době standardní součástí léčby nemocných po akutní koronární příhodě. Intervenční tréninkový kardiovaskulární rehabilitační program je součástí II. fáze kardiovaskulární rehabilitace, která je klíčovým bodem v celém sekundárně‑preventivním procesu u nemocných s ischemickou chorobou srdeční. Dochází zde k hemodynamické adaptaci pacienta na běžnou fyzickou zátěž, k postupnému zvyšování aerobní kapacity a k osvojování si principů pravidelného aerobně‑odporového tréninku. Cíl: Předložená práce se zaměřuje na posouzení vlivu modifikovaného aerobně‑odporového tréninku na kardiorespirační ukazatele u nemocných po akutní koronární příhodě. Soubor a metodika: Do studie bylo zařazeno 106 pacientů (85 % mužů) průměrného věku 60,4 ? 10,9 let s ejekční frakcí levé komory 57,4 ? 7,2 %. Jednalo se o pacienty po akutním koronárním syndromu. Doba od vzniku akutní koronární příhody do zahájení tréninkového programu byla 35 ? 8 dnů, u nemocných po aortokoronárním bypassu 50 ? 16 dnů. Všichni pacienti podstoupili dvouměsíční aerobně‑odporový trénink s frekvencí 3× týdně. Tréninková jednotka trvala 100 min (z toho 60 min vlastní aerobní trénink). Výsledky: Absolvování intervenčního tréninkového programu vedlo k signifikantnímu nárůstu pracovní tolerance (1,8 ? 0,3 vs 2,0 ? 0,4 W/kg; p < 0,001) a vrcholové spotřeby kyslíku (22,8 ? 4,5 vs 25,9 ? 5,5 pVO2; p < 0,001), taktéž byl zaznamenán nesignifikantní pokles klidových hodnot tepové frekvence a systolického a diastolického krevního tlaku. Závěr: Modifikovaný intervenční tréninkový program vede ke zlepšení aerobní kapacity, která je jedním z významných prognostických ukazatelů u nemocných po akutní koronární příhodě., Introduction: Cardiovascular rehabilitation is currently part of standard therapy in patients after acute coronary syndrome. The interventional cardiovascular rehabilitation training program is a part of the second rehabilitation phase, which is a key point in all secondary‑preventive processes in patients with coronary artery disease. Patients are hemodynamically adapted to normal physical exercise, their aerobic capacity is gradually increased, and they learn about the principles of regular aerobic‑resistance training. Design: This study is focused on assessing the impact of modified aerobic‑resistance training on cardiorespiratory parameters in patients after an acute coronary event. Methods: The study included 106 patients (85% men), mean age 60.4 ? 10.9 years, with a left ventricular ejection fraction 57.4 ? 7.2%. The time form acute coronary event to the start of the training program was 35 ? 8 days; in patients after coronary artery bypass graft this was 50 ? 16 days. All patients completed a 2-month aerobic‑resistance training program with 3 sessions a week. A training session lasted 100 min (including 60 min of aerobic training). Results: The completion of the intervention training program led to a significant increase in work tolerance (1.8 ? 0.3 vs. 2.0 ? 0.4 W/kg; p < 0.001) and peak oxygen consumption (22.8 ? 4.5 vs. 25.9 ? 5.5 pVO2; p < 0.001). Other results observed were a non‑significant decrease in resting heart rate, systolic and diastolic blood pressure values. Conclusion: A modified intervention training program leads to improvements in aerobic capacity, which is one of the major prognostic factors in patients after acute coronary syndrome., and Vysoký R., Ludka O., Dosbaba F., Baťalík L., Nehyba S., Špinar J.
Mitrální regurgitace (MR) je druhou nejčastější chlopenní vadou a její výskyt pozitivně koreluje s následným rozvojem srdečního selhání a úmrtí. Mitrální svorka (MitraClip) je nový katetrizační výkon v léčbě mitrální regurgitace, jehož princip spočívá v mechanickém přiblížení obou okrajů cípů mitrální chlopně analogicky chirurgické technice (Alfieriho steh). K implantaci svorky MitraClip mohou být indikováni nemocní s významnou degenerativní nebo funkční mitrální regurgitací na základě symptomů (NYHA II-IV) a specifických anatomických kritérií zahrnující primárně centrální regurgitační jet v segmentech A2/P2, u funkční mitrální regurgitace dotyk cípů (tzv. koaptace) v délce ≥ 2 mm a hloubku koaptace ≤ 11 mm, u degenerativní mitrální regurgitace tzv. flail gap < 10 mm a flail width < 15 mm. Hlavní vylučovací kritéria zahrnují ejekční frakci levé komory < 25 %, endsystolický rozměr levé komory > 55 mm, plochu mitrálního ústí < 4 cm2, recentní infarkt myokardu či endokarditidu. Výkon je považován za velmi bezpečný a akutní i střednědobé výsledky (do 2 let) jsou příznivé. Cílovou populaci pro implantaci svorky MitraClip dnes tvoří starší nemocní s vysokým rizikem kardiochirurgického výkonu nebo nemocní s funkční mitrální regurgitací a dysfunkcí levé srdeční komory. Vzhledem k tomu, že u funkční mitrální regurgitace je primární problém v dysfunkci levé komory, je dlouhodobý efekt předmětem sledování., Mitral regurgitation (MR) is the second most commonly encountered valvular lesion and it has been positively correlated with the subsequent development of heart failure and death. MitraClip therapy is a new percutaneous approach for treating mitral regurgitation which involves mechanical edge-to-edge coaptation of the mitral leaflets that is analogous to the surgical Alfieri technique. Indication for MitraClip in patients with severe degenerative or functional mitral regurgitation is based on clinical symptoms (NYHA II-IV) and specific anatomic criteria including a primary central regurgitant jet associated with the A2/P2 segments, in functional MR a coaptation length ≥ 2 mm, a coaptation depth ≤ 11 mm, in degenerative MR a flail gap <10 mm, and a flail width < 15 mm. Key exclusion criteria included LVEF ≤ 25%, LV end-systolic dimension > 55 mm, mitral valve orifice area < 4 cm2, recent myocardial infarction or endocarditis. The safety profile of the procedure appears to be excellent. Acute outcomes are favourable, and mid-term durability (up to 2years) is reasonable. Patients who are older, at higher risk for surgical therapy, or with functional mitral regurgitation (FMR) and depressed ejection fractions will constitute the initial target population for MitraClip therapy. Since FMR is primarily a ventricular problem, it remains to be seen whether a leaflet intervention will have durable efficacy., and Michael Želízko, Vladimír Pořízka, Radka Kočková