Current scientific theories strive to find one theory, which would describe the origin of life on Earth, but so far none were successful. To succeed i this field, one has to broader their view and accompany the scientific question with philosophy and set firmly the framework of research and define its borders. In order to assess the philosophical part of the work, one needs not to resort to new ideas only, because men and women in the past have already expressed their thoughts. They are however nowadays remembered only in history of arts and philosophy. In our recent article published in Nature Astronomy, we presented a very complex model for the creation of methane and its reprocessing to more complex organic molecules including nucleic acid bases from simple gaseous precursors. The purpose of this work is to show the reoeating cycle of the creation of complex molecules from CO2 and their subsequent destruction back to their basic parent molecules in comparison with the idea of Hieronymus Bosch. and Svatopluk Civiš.
This study seeks an answer to the question when and how the Czech romantic K. H. Mácha (1810–1836) started to be seen as a “modern” poet who could inspire authors writing decades after his death. The study proves that the image of “modern” Mácha as the first Czech poet to achieve the autonomy of art already existed between 1860 and 1890, and that Mácha’s artistic reputation grew constantly throughout the second half of the 19th century. This argument is based on a vast amount of evidence, mostly taken from literary journalism and criticism between 1858 and 1910 (the latter year seeing the centenary of Mácha’s birth).
Ještěrky dokážou v nouzi odhodit svůj ocas a ten jim naroste. Axolotl mexický je schopen regenerovat celé orgány. Přeborníky jsou však ploštěnci - nejen že libovolné části jejich těl dorůstají, ale z odděleného kousku jejich organismu dokáže vyrůst celý nový jedinec. Takové regegnerační schopnosti lidský organismus nemá. Věda a medicína ale umí nahradit, či dokonce vylepšit stále více a více... and VIktor Černoch, Gabriela Adamková.
The article is a historical-systematic study dedicated to Kant’s critical philosophy. It contains therefore both a historical and a systematic level: for every selected historical example, an example of Kant’s critical philosophy, it follows and investigates a selected systematic problem of the relationship between philosophy and rhetoric. The relationship between philosophy and rhetoric is therefore not examined here directly and immediately, but indirectly – through an examination and interpretation of selected works of Kant. In this context, the author refers to the results of international Kantian research, which has also recently focused more and more on an examination and interpretation of the relationship between Kant’s critical philosophy and rhetoric, and based on his own examination and interpretation of the corresponding texts and passages, comes to the conclusion that the relationship of Kant’s critical philosophy to rhetoric is more nuanced than is generally assumed. and Článek je historicko-systematickou studií věnovanou Kantově kritické filosofii. Má proto jak historickou, tak systematickou rovinu: na vybraném historickém příkladu, příkladu Kantovy kritické filosofie, sleduje a zkoumá zvolený systematický problém vztahu mezi filosofií a rétorikou. Vztah mezi filosofií a rétorikou zde proto není zkoumán přímo a bezprostředně, ale nepřímo – prostřednictvím zkoumání a interpretace vybraných Kantových spisů. Autor v této souvislosti navazuje na výsledky mezinárodního kantovského bádání, které se v poslední době stále více zaměřuje také na zkoumání a interpretaci vztahu Kantovy kritické filosofie k rétorice, a na základě vlastního zkoumání a interpretace odpovídajících textů a textových pasáží dospívá k závěru, že vztah Kantovy kritické filosofie k rétorice je nuancovanější, než se obvykle předpokládá.
Following study follows transformation of the philosophical concept of art in the late thought of Friedrich Nietzsche and in the work of Martin Heidegger. The connection between the two authors is established through Heidegger’s lectures on Nietzsche, dating from the second half of the 1930s. The main focus of the study is to interpret the main features of Nietzsche’s concept of art from his notes to the unfinished work Der Wille zur Macht (Will to Power), and to thematize its relation to Heidegger’s thinking of art. The intention of the article was to show in what sense both Nietzsche and Heidegger depart from the aestheticizing approach to art, returning to its preconditions and revealing a deeper problem of the question of art itself. and Studie sleduje proměnu filosofického pojetí umění v pozdním myšlení Friedricha Nietzscheho a v díle Martina Heideggera. Svorník mezi oběma autory je veden skrze Heideggerovy přednášky o Nietzschem z druhé poloviny 30. let. Hlavním záměrem studie je interpretovat hlavní rysy Nietzschova pojetí umění z poznámek k nenapsanému dílu Der Wille zur Macht a tematizovat jeho příbuznost s Heideggerovým myšlením umění. Motivací článku je ukázat, v jakém smyslu Nietzsche i Heidegger odstupují od estetizujícího přístupu k umění, vracejí se k jeho předpokladům a odkrývají původnější problém otázky po umění.
Two elementary processes - unaxial compression and creep - were chosen to demonstrate some structural effects in the mechanical behaviour of particulate materials. Six aspects of it - density, grain crushing, angularity, water effect, diffusion and garlandlike creep - were dealt with using firstly theoretical hypotheses and verifying them afterwards by laboratory experiments. Granular clay, silica gel, sand and oat flakes were experimented with. It was shown that the effect of density can be masked by other factors, granulometrical curve may change - due to grain crushing - its shape from Gauss-Laplace to concave form, angularity may radically modify the stress-strain curves, water may initiate hydrocollapses, dry granular material if loaded may be subjected to diffusion and creep may acquire a hybrid form (mixture of diffusion and garlandlike varieties). Various species of nonstandard behaviour have been described. and Obsahuje seznam literatury
a1_Studie shrnuje a zčásti i hodnotí starší práce věnované otázce původu a stáří různých vyobrazení předkřesťanských božstev a křesťanské Trojice boží v podobě tří postav (trimorphos), tří hlav (trikephalos) nebo tří obličejů (triprosophos). Vedle starších výkladů Maryana Sokolowského a Čeňka Zíbrta věnuje pozornost pracím Karla Spiesse, který se jako první soustavně zabýval kulturně historickou a etnografickou problematikou tohoto přežitkového jevu jeho práce vycházejí sice ze studií Sokolowského a Zíbrta, ale podstatně je doplňují o doklady z prostředí německého a západoevropského. Spiess dospěl k názoru, že jde více o zobrazení času než Trojice, a to zejména s poukazem na římského boha času - Januse. Připojuje i četné předkřesťanské i nekřesťanské památky, hlavně pozdně keltské, náležející době římského císařství a mající ráz římsko-provinciální smíšené kultury, od nichž odvozuje středověké francouzské křesťanské doklady. Podle Spiessova mínění nejde o čistě keltskou záležitost: připomíná nález v Gallehus v jižním Jutsku z doby kolem roku 400 n. l., prehistorické a raně historické doklady ze slovanského území a další, podle názoru autora této stati, naší problematice velmi vzdálené nálezy z oblasti Kamy, z okolí Permu, z tatarského prostředí a poukazuje i na možný vztah mezi zbožněním Mithry z konce 2. století a formulováním křesťanského dogmatu Božské Trojice v roce 325. Konstatuje, že všechny křesťanské verze jsou k nalezení ve starší, předkřesťanské vrstvě. Jeho výklad o významu motivu Trojice s třemi hlavami nebo třemi obličeji se opírá o předpoklad, že Kristus Pantokrator jako pán času nastoupil na místo starších personifikací času, a tím symboly času samotného., a2_Bádání v mytologii ani v ikonologii nepokročilo od třicátých let natolik, abychom mohli Spiessovy vývody s naprostou jistotou korigovat či snad vyvracet nebo jednoduše odmítat. Nedůvěru však vyvolává jednostrannost jeho pracovní metody při soustřeďování a interpretaci materiálu a apriorní kladení důrazu na vliv germánského bájesloví. V obou jeho pracích, o nichž je tu řeč, cítíme nejen nacionální, ale dokonce rasový akcent: připisování principu trojhlavosti a trojobličejovosti arijské tradici, zdůrazňování stáří a autochtonnosti, popřípadě primárnosti dokladů z německého milieu. Autor této stati pokládá za nepřijatelná Spiessova ideologická východiska i jeho mytologickou metodu, ale v zájmu objektivity oceňuje ty jeho postupy, které vedly ke shromáždění a třídění množství mateiálů v neobvyklém časovém rozpětí. Mnohem střízlivější než Spiess byl v otázce autochtonnosti a tradičnosti tématu Trojice s třemi obličeji v lidovém prostředí Č. Zíbrt. Nepojal úmysl řešit tuto "otázku spletitou, plnou temných záhad, vábivou hlavně pro osnovatele domyslů bájeslovných" a naznačil, že ve středověku mohlo jít o princip samovzniku, že totiž mohly mít při vytváření vylíčené podoby vliv přežitky předkřesťanské, ale že středověký malíř nebo sochař mohl k tomuto znázornění dogmatu dospět též samostatně.
Zatím posledním slovem v ikonologické interpretaci tohoto tématu je studie R. Pettazzoniho, stará již čtvrt století. Výsledky jeho badatelského úsilí jsou v dost příkrém rozporu s náhledy Spiessovými. Má za to, že v germánském pohanství není představa trojhlavého boha známa, a citovaný nález z Gallehus považuje za produkt některé z dílen jižního Ruska, skytské nebo dunajsko-balkánské oblasti. Za mimořádně významnou pro výklad o genezi trojhlavé Trojice křesťanské pokládá existenci vícehlavého božstva u pohanských Slovanů. Kloní se k názoru G. J. Hoogewerffa, že počátek této formy je třeba hledat na Balkáně a nikoliv u keltsko-románských Galů, alespoň pokud jde o evropské země. Avšak na otázku, zda je nutná revize o galském původu trojhlavé trojice vzhledem k existenci trojhlavého boha u jiných pohanských národů barbarské Evropy, odpovídá, že není nutno předpokládat monogenetický původ, protože tato forma může být polygenetická. Autor této stati se rovněž kloní k názoru o polygenetickém původu představy a zobrazení předkřesťanských božstev a křesťanské Trojice s třemi hlavami nebo třemi obličeji. Bylo by ostatně neodpovědné pokoušet se o genetické výklady na základě recentního materiálu, s nímž národopis především disponuje., a3_Z Čech publikoval nejvíce dokladů Trojice s třemi obličeji Čeněk Zíbrt, zčásti společně s J. Soukupem. Jsou to kromě středověkých vyobrazení dvě olejomalby a jeden obraz na skle z okolí Pardubic a z Nového Strašecí. Z Moravy přinesli reprodukce olejomaleb z Jevišovic a Bojkovic u Uherského Brodu. Autor této stati rozmnožuje tyto doklady o jednu olejomalbu z východních Čech a o dvě olejomalby z východní Moravy; kromě toho přináší nález jedné perokresby, jejíž původ nelze bezpečně určit. Z dokladů pocházejících z Čech unikla dosud pozornosti malby, o níž se J. Kalousek zmínil, že byla v roce 1894 vystavena na národopisné výstavce v Rychnově nad Kněžnou. Tehdy byla majetkem místního barvíře Štaubera. Předpoklad, že se mohla dostat do tamního muzea, ukázal se být správným. O původu malby se nepodařilo zjistit žádné podrobnosti, stáří asi nepřesahuje sto padesát let.
Z českého nebo spíš moravského prostředí pochází rukopisná katolická kniha s liturgickým obsahem, datovaná 1831, kterou autor nalezl ve sbírce tisků a rukopisů z pozůstalosti po svém otci. Mezi četnými jinými vyobrazeními je perokresba Trojice s třemi obličeji. Anonymní tvůrce ji zobrazil sice velmi primitivně, ale evidentně v souladu s dobovým pojetím. V komentáři k této kresbě poznamenává: "Svatí Sněmové spíš zakazuju než dovoluju Svatou Trojicu malovati, já mám to domnění, že ani duchové nebeští nejsou schopni Pána Boha vymalovati, aby neuměli, nemyslili, že tak vyhlíží nerozdílná Trojice Boží. Jenom jsem to vyobrazil podle litery: Jak nejsvětější Pán řekl: Kdo vidí mne, vidí i otce, já a otec jedno jsme, já jsem v otci, otec ve mně a duch svatý v nás.", a4_Pravděpodobně nejstarší z dokladů, které přináší tato stať, je olejomalba na plátně z muzea ve Frenštátě p. R. Pochází snad z 2. pol. 18. století a od mnoha jiných obrazů s tímto námětem se liší nápadnou prostotou kompozice a jemnou modelací tvarů. Malířské pojetí umožnilo změkčit jindy schematickou linii čtyř obočí a a tří nosů a dodalo této Trojici poněkud melancholický ráz. Jejím autorem byl asi zručný, rutinovaný profesionál, pravděpodobně malíř kostelních obrazů. Buď na Frenštátsku působil, nebo se sem jeho práce dostaly potulným obchodem.
Další z moravskch obrazůp Trojice s třemi obličeji chová Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Byl získán koupí v roce 1941 v Petrově u Strážnince. Není bez zajímavosti, že tato robustní a¨malba pochází z oblasti, v níž nalezl Zíbrt neidentifikovatelné grafické listy se stejným, jen poněkud odlišně pojatým námětem. Malba sice není ani datována, ani signována, ale lze ji bez rozpaků připsat tvůrci kolekce obrazů s religiózní, převážně mariánskou tematikou, která se nachází ve sbírkách Slováckého muzea. Výtvarný charakter Trojice je velmi blízký, ne-li přímo identický, těmto rustikálním malbám. Jedna z nich, chovaná v soukromém majetku, nese datum 1864. Do této doby spadá tvorba Františka Hány v Blatnici, z jehož prací publikoval ukázky Josef Vydra. Pisatel této studie soudí, že autorství Trojice s třemi obličeji z Petrova lze bez rozpaků připsat Hánovi a označil obraz za více než sto let starý., a5_Autor dále sleduje paralely maleb Trojice s třemi obličeji na východ a jihovýchod od českých zemí, shledává, že ze Slovenska a Maďarska nejsou známy žádné recentní doklady, a upozorňuje na svůj nález malby na skle s tímto námětem ze Sedmihradska, jehož interpretaci bude publikovat samostatně. V protikladu k tvrzení některých autorů, Zíbrta nevyjímajíc, dochází autor k zjištění, že obrazy na skle s náměty Trojice s třemi obličeji se vyskytovaly jen velmi vzácně: ze všech druhů pramenů se mu podařilo zatím podchytit tři, a to jednu nelidovou malbu ze středních Čech, jednu malbu ze Štýrska a konečně jednu ze Sedmihradska.
K zobrazování Trojice s třemi obličeji zaujímala katolická i pravoslavná církev odmítavý postoj, protože střežila liturgickou čistotu výtvarného pojímání dogmatu Nejsvětější Trojice. Ale co byly platny všechny zákazy tohoto zobrazování a příkazy k ničení a pálení těchto památek, údajně nedůstojných tajemství o Nejsvětější Trojici, když jim všem navzdory se toto pojetí tradovalo v církevním umění po celá staletí a v umění zlidovělém dokonce až do počátku našeho věku? Církev v tomto obraze sv. Trojice spatřovala - asi plným právem - přežívání předkřesťanských, pohanských kultů a v teologickém písemnictví minulého století tato díla označovala jako "nechutné, hnusné obrazy a symboly". Dochované obrazy se zlidovělým pojetím Trojice s třemi obličeji umožňují obohatit a zpřesnit naši představu o houževnaosti některých předkřesťanských tradic a o složitosti vztahů mezi církví a lidem v průběhu bezmála dvoutisíciletého vývoje křesťanství., and Článek zahrnuje širší poznámkový aparát
Dissolved organic carbon (DOC) transported by rivers represents an important link between carbon pools of terrestrial and oceanic ecosystems. However, it is unclear how frequent DOC must be sampled to obtain reasonable load estimates. Here, we used continuous records of the specific UV absorption coefficient (SAC) and discharge from a headwater stream at the Ore Mountains (Germany) to calculate load errors depending on DOC sampling frequency. SAC was used as a proxy for DOC. The results show that the load was underestimated by 13-19% with monthly, 10-13% with bi-weekly and 7-9% with weekly DOC samplings, respectively. We conclude that collecting additional data from high discharge events decrease the error significantly.
A one-dimensional dual-continuum model (also known as dual-permeability model) was used to simulate the lateral component of subsurface runoff and variations in the natural 18O content in hillslope discharge. Model predictions were analyzed using the GLUE generalized likelihood uncertainty estimation procedure. Model sensitivity was evaluated by varying two separate triplets of parameters. The first triplet consisted of key parameters determining the preferential flow regime, i.e., the volumetric proportion of the preferential flow domain, a first-order transfer coefficient characterizing soil water exchange between the two flow domains of the dual-continuum system, and the saturated hydraulic conductivity of the preferential flow domain. The second triplet involved parameters controlling exclusively the soil hydraulic properties of the preferential flow domain, i.e., its retention curve and hydraulic conductivity function. Results of the analysis suggest high sensitivity to all parameters of the first triplet, and large differences in sensitivity to the parameters of the second triplet. The sensitivity analysis also confirmed a significant improvement in the identifiability of preferential flow parameters when 18O content was added to the objective function. and K simulacím laterální složky podpovrchového proudění a změn koncentrace izotopu kyslíku 18O ve vodě vytékající ze svahu byl použit jednorozměrný model využívající přístupu duálního kontinua. Nejistota modelových předpovědí byla odhadnuta s využitím metody zobecněné věrohodnosti (GLUE). Citlivost modelu byla zjišťována pomocí variací dvou samostatných trojic parametrů. První trojice sestávala z klíčových parametrů pro určení režimu preferenčního proudění, tj. objemového podílu preferenční domény proudění, přenosového koeficientu charakterizujícího výměnu vody mezi oběma doménami duálního systému a nasycené hydraulické vodivosti preferenční domény. Druhá trojice zahrnovala výhradně parametry určující hydraulické charakteristiky preferenční domény proudění, tj. retenční křivku a funkci hydraulické vodivosti. Z výsledků analýzy vyplývá vysoká citlivost modelu na všechny parametry z první trojice a velké rozdíly v citlivostech parametrů druhé trojice. Analýza dále potvrdila významné zlepšení zjistitelnosti parametrů preferenční domény v případě, kdy je do cílové funkce přidána koncentrace izotopu kyslíku 18O.
Flow in compound channels with overbank flows becomes more complex because of shear interactions between flows in main channel and flood plains, lateral momentum transfer and secondary flows. Compound channels have interesting applications in flood control, civil engineering and environmental management. Because it is difficult to obtain sufficiently accurate and comprehensive understandings of flow in natural compound rivers, the developed models of flow in overbank flows have many uncertainties. The main aims of this paper are to analysis and quantify the uncertainty results of quasi two dimensional flow modeling in compound channels. In this paper a quasi two dimensional depth averaged model, known as Shiono and Knight Model (SKM), in compound channel is used and uncertainty analysis of its simulation results is done based on Monte-Carlo simulations. Results indicated that although the SKM model can simulate quasi-two-dimensional flow accurately but it has many uncertainties in simulation results. The uncertainties of model results in high are greater than low flows. Also uncertainties in discharge capacity and shear stress are greater than those for velocity profiles. Overall results cleared that the SKM model, beyond from its strong physical basics, requires rigorous effort on local calibration processes, especially for high flood flows and these limit its global applicability and generalities. and Prúdenie vody v kanáli so zloženým profilom a s prúdením mimo koryta je javom zložitým, predovšetkým pre interakcie medzi prúdením v hlavnom toku a prúdením v zaplavenom území, ktoré spôsobujú laterálny transport momentu a sekundárne prúdenie. Zložené kanály sa často používajú najmä pri protipovodňovej ochrane, v staviteľstve a v oblasti životného prostredia. Pretože je zložité získať dostatok pesných informácií o prúdení vody v zložených korytách prirodzených tokov, existujúce modely prúdenia vody v zložených profiloch s mimobrehovým prúdením obsahujú veľa neistôt. Cieľom tohto príspevku je analýza a kvantifikácia neistôt vo výsledkoch simulácie kvázi-dvojrozmerného prúdenia v zloženom kanáli s prúdením mimo koryta. V tejto práci používame kvázi-dvojrozmerný vertikálne spriemerovaný model, známy ako model Shiona a Knighta (SKM) pre zložený profil. Analýza neurčitosti je realizovaná metódou Monte-Carlo. Výsledky naznačujú, že model SKM je schopný simulovať kvázi-dvojrozmerné prúdenie pomerne presne, výsledky simulácií sú však značne neurčité. Tieto neistoty sú väčšie ako minimálne prietoky. Taktiež neurčitosti v prietokoch a v tangenciálnych silách sú väčšie ako neurčitosti pre rýchlostné profily. Celkovo výsledky ukazujú, že model SKM, nehľadiac na jeho silný fyzikálny základ, si vyžaduje kalibráciu, predovšetkým pre vysoké prietoky, čo limituje rozsah jeho použitia.