Karotická endarterektomie byla dlouho považována za zlatý standard v léčbě a prevenci ischemické cévní mozkové příhody u pacientů s významnou stenózou vnitřních karotických arterií. Karotický stenting, i přes počáteční limitace, dosahuje v současné době výsledků srovnatelných s karotickou endarterektomií a u selektovaných pacientů je považován za rovnocennou volbu. Bezpečnost obou výkonů je dána zejména rizikem periprocedurálních komplikací, které jsou významně ovlivněny zkušenostmi operatéra. Transkraniální dopplerovská ultrasonografie je zavedenou diagnostickou a monitorovací metodou, jejíž využití přispívá ke zkvalitnění péče o pacienty podstupující karotické intervence. Tento článek shrnuje znalosti týkající se invazivní léčby karotických stenóz se zaměřením na možnosti optimalizace pomocí transkraniální dopplerovské ultrasonografie., Surgical carotid endarterectomy was for a long time considered the standard approach to the treatment of atherosclerotic carotid artery disease. Despite its initial limitations and slow acceptance, carotid artery stenting has evolved into an elaborate method currently considered to be equivalent and in some patients even preferable to carotid endarterectomy. Given the fact that the long‑term outcomes of carotid artery stenting and carotid endarterectomy are comparable, the major risk of both procedures is derived from the periprocedural complications, which are highly operator dependent. Transcranial Doppler ultrasound is a well‑established diagnostic and monitoring tool allowing optimising the care of patients with carotid artery disease. The article summarises the knowledge regarding the invasive treatment of carotid artery disease with a focus on the beneficial use of transcranial Doppler ultrasound., and Špaček M., Veselka J.
Inzulinovou rezistenci (IR) definujeme jako stav, při němž normální koncentrace volného plazmatického inzulinu vyvolává sníženou odpověď organizmu. V užším slova smyslu IR chápeme jako poruchu účinku inzulinu v cílové struktuře, která může vzniknout na kterékoli úrovni inzulinové signalizační kaskády. V klinických podmínkách ji obvykle definujeme jako poruchu účinku inzulinu v metabolizmu glukózy, i když platí, že porucha se může se týkat různých účinků inzulinu a různých buněčných struktur. Charakteristickým rysem IR svázané s metabolickým syndromem či diabetem 2. typu je defektní signalizace, která postihuje PI3-kinázovou větev inzulinové signalizační kaskády. Další účinky inzulinu, které závisí na signalizaci vedoucí přes Ras komplex a MAP-kinázu, nemusí být postiženy. Vlivem kompenzatorní hyperinzulinemie mohou být dokonce zvýšeny. Článek shrnuje některé novější poznatky týkající struktury a regulací inzulinové signalizační kaskády a rozebírá vybrané primární a sekundární příčiny IR, které zahrnují faktory genetické a epigenetické, regulační roli mikroRNA a metabolické, humorální a imunologické faktory. Detailní poznání příčin IR nabízí možnosti její racionální léčby. Ta se v současné době opírá o léčbu odstranitelných příčin IR, tj. důslednou kompenzaci diabetu, redukci hmotnosti, režimová opatření (dieta, fyzická aktivita), přehodnocení potřeby léčby kortikoidy, léčbu přidružených onemocnění, a případně podání metforminu či pioglitazonu. Klíčová slova: cytokiny – inzulinová rezistence – inzulinová signalizační kaskáda, Insulin resistance (IR) is defined as a condition where normal plasma free insuconcentrations induce a reduced response of the body. In the narrower sense we understand IR as the impairment of insulin action in the target structure which may arise at any level of the insulin signalling cascade. In the clinical conditions we usually define it as the impairment of insulin action in glucose metabolism, although it is true that the impairment may concern different effects of insulin and different cell structures. The characteristic feature of IR linked to the metabolic syndrome or Type 2 diabetes is defective signalling which affects PI3-kinase branch of insulin signalling cascade. Other insulin actions depending on the signalling through the Ras complex and MAP-kinase, may not be affected. Due to compensatory hyperinsulinemia they may be even increased. The article summarizes some recent findings regarding the structure and regulation of insulin signalling cascade and analyses selected primary and secondary causes of IR which include genetic and epigenetic factors, the microRNA regulation role, metabolic, humoral and immunological factors. The detailed knowledge of the causes of IR opens possibilities of its rational treatment. This is currently based on the treatment of curable causes of IR, i.e. consistent compensation of diabetes, weight reduction, regimen arrangements (diet, physical activity), re-assessment of the need to use corticosteroids in therapy, treatment of coexisting conditions and possibly administration of metformin or pioglitazone. Key words: cytokines – insulin resistance – insulin signalling cascade, and Terezie Pelikánová
Syndrom renálních cyst a diabetu (RCAD), zvaný také HNF1B-MODY či MODY5, je způsoben delecí nebo bodovou mutací genu HNF1B, která vede k depleci transkripčního faktoru HNF1B. Hlavními klinickými součástmi RCAD jsou cystické onemocnění ledvin nebo jiné vývojové anomálie ledvin a diabetes mellitus, který se projeví nejčastěji ve 2. dekádě života nebo později. Poruchy ledvin mohou vést k rozvoji chronické renální insuficience už v dětství nebo mladé dospělosti. K dalším příznakům patří poruchy funkce jater – cholestatický ikterus ve středním věku, ale někdy už novorozenecká cholestáza, atrofie pankreatu s poruchou exokrinní sekrece a některé vrozené anomálie pohlavního ústrojí. Na rozdíl od ostatních forem MODY diabetu rodinná anamnéza nemusí být pozitivní, protože většina odchylek HNF1B vzniká de novo. Na RCAD pomýšlíme zejména u dospělých osob s diabetem a cystickým onemocněním ledvin nebo cholestatickým ikterem a u dětí s cystickým onemocněním ledvin nejasné etiologie, i bez přítomnosti diabetu. Podpůrným nálezem může být hypomagneziemie, která se vyskytuje až u 70 % nositelů poruchy genu HNF1B, a hyperurikemie. Klíčová slova: diabetes mellitus – cholestatický ikterus – HNF1B – MODY – RCAD, The renal cysts and diabetes syndrome (RCAD), also known as HNF1B-MODYor MODY5, is caused by the deletion or point mutation of HNF1B gene which leads to the depletion of HNF1B transcription factor. The main clinical components of RCAD include cystic kidney disease or other developmental anomalies of the kidneys and diabetes mellitus which typically manifests in the second decade of life or later. Renal disorders may lead to the development of chronic renal insufficiency already in childhood or young adulthood. The other symptoms include hepatic impairment - cholestatic jaundice in middle-aged patients, sometimes even neonatal cholestasis, atrophy of the pancreas with the impairment of exocrine pancreatic secretion and some congenital anomalies of the genital tract. As opposed to the other forms of MODY diabetes, the family history may not be positive because most of the deviations of HNF1B appear de novo. We associate RCAD in particular with adults suffering from diabetes and cystic kidney disease and/or cholestatic jaundice and children with cystic kidney disease of unclear etiology, even without the presence of diabetes. A supportive finding may be hypomagnesemia which occurs in up to 70 % of patients diagnosed with HNF1B related disease and hyperuricemia. Key words: HNF1B – MODY – RCAD – diabetes mellitus – cholestatic jaundice, and Jan Lebl, Stanislava Koloušková, Petra Dušátková, Ondřej Cinek, Lenka Dušátková, Tomáš Dědič, Radana Kotalová, Zdeněk Šumník, Tomáš Seeman, Štěpánka Průhová
Léčebný algoritmus metastatického renálního karcinomu je komplexní, často je několik možností léčebného postupu. Při volbě optimální léčby je nutné brát v úvahu charakter nádoru, výkonnostní stav pacienta, jeho komorbidity a možnou toxicitu zvažovaného léku., Therapeutic algorithm of metastatic renal cancer is complex. There are often several treatment possibilities. Selection of the optimal treatment depends on the nature of the tumor, the patient‘s performance status, comorbidity and the drug potential toxicity., Jiří Tomášek, and Literatura
Srdeční selhání patří mezi závažné zdravotní problémy tohoto století vedoucí zejmena k častým rehospitalizacím, snižuje též kvalitu života a zhoršuje prognózu nemocných. Při progresi chronického srdečního selhání dochází často k narůstající neschopnosti srdce splňovat metabolické nároky většiny orgánů. Zatímco důsledky srdečního selhání na renální funkce (kardiorenální syndrom) byly v literatuře mnohokrát popsány, komplexní popis dopadu srdečního selhání na jaterní funkce (kardiohepatální syndrom) včetně klinického průběhu, biochemických profilů a histologických nálezů v naší literatuře stále chybí, podobně jako popis významu užití laboratorní kontroly jaterních funkcí jakožto prognostického ukazatele u pacientů se srdečním selháním., Heart failure is a major health problem of this century, with frequent repeated hospitalizations, deteriorated quality of life and worsened prognosis. Progression of heart failure is often characterized by an increasing inability of the heart to meet the metabolic demands of most organs. While the consequences of heart failure on renal function (cardiorenal syndrome) have been described many times, a comprehensive description of the impact of heart failure on liver function (cardiohepatic syndrome), including clinical presentation, biochemical profiles, and histological findings is still lacking in our literature, as is a description of the use of liver function tests as a prognostic marker in patients with heart failure., and Ludka O., Hlásenský J., Špinar J.
Úvod: Kardiovaskulární rehabilitace je v současné době standardní součástí léčby nemocných po akutní koronární příhodě. Intervenční tréninkový kardiovaskulární rehabilitační program je součástí II. fáze kardiovaskulární rehabilitace, která je klíčovým bodem v celém sekundárně‑preventivním procesu u nemocných s ischemickou chorobou srdeční. Dochází zde k hemodynamické adaptaci pacienta na běžnou fyzickou zátěž, k postupnému zvyšování aerobní kapacity a k osvojování si principů pravidelného aerobně‑odporového tréninku. Cíl: Předložená práce se zaměřuje na posouzení vlivu modifikovaného aerobně‑odporového tréninku na kardiorespirační ukazatele u nemocných po akutní koronární příhodě. Soubor a metodika: Do studie bylo zařazeno 106 pacientů (85 % mužů) průměrného věku 60,4 ? 10,9 let s ejekční frakcí levé komory 57,4 ? 7,2 %. Jednalo se o pacienty po akutním koronárním syndromu. Doba od vzniku akutní koronární příhody do zahájení tréninkového programu byla 35 ? 8 dnů, u nemocných po aortokoronárním bypassu 50 ? 16 dnů. Všichni pacienti podstoupili dvouměsíční aerobně‑odporový trénink s frekvencí 3× týdně. Tréninková jednotka trvala 100 min (z toho 60 min vlastní aerobní trénink). Výsledky: Absolvování intervenčního tréninkového programu vedlo k signifikantnímu nárůstu pracovní tolerance (1,8 ? 0,3 vs 2,0 ? 0,4 W/kg; p < 0,001) a vrcholové spotřeby kyslíku (22,8 ? 4,5 vs 25,9 ? 5,5 pVO2; p < 0,001), taktéž byl zaznamenán nesignifikantní pokles klidových hodnot tepové frekvence a systolického a diastolického krevního tlaku. Závěr: Modifikovaný intervenční tréninkový program vede ke zlepšení aerobní kapacity, která je jedním z významných prognostických ukazatelů u nemocných po akutní koronární příhodě., Introduction: Cardiovascular rehabilitation is currently part of standard therapy in patients after acute coronary syndrome. The interventional cardiovascular rehabilitation training program is a part of the second rehabilitation phase, which is a key point in all secondary‑preventive processes in patients with coronary artery disease. Patients are hemodynamically adapted to normal physical exercise, their aerobic capacity is gradually increased, and they learn about the principles of regular aerobic‑resistance training. Design: This study is focused on assessing the impact of modified aerobic‑resistance training on cardiorespiratory parameters in patients after an acute coronary event. Methods: The study included 106 patients (85% men), mean age 60.4 ? 10.9 years, with a left ventricular ejection fraction 57.4 ? 7.2%. The time form acute coronary event to the start of the training program was 35 ? 8 days; in patients after coronary artery bypass graft this was 50 ? 16 days. All patients completed a 2-month aerobic‑resistance training program with 3 sessions a week. A training session lasted 100 min (including 60 min of aerobic training). Results: The completion of the intervention training program led to a significant increase in work tolerance (1.8 ? 0.3 vs. 2.0 ? 0.4 W/kg; p < 0.001) and peak oxygen consumption (22.8 ? 4.5 vs. 25.9 ? 5.5 pVO2; p < 0.001). Other results observed were a non‑significant decrease in resting heart rate, systolic and diastolic blood pressure values. Conclusion: A modified intervention training program leads to improvements in aerobic capacity, which is one of the major prognostic factors in patients after acute coronary syndrome., and Vysoký R., Ludka O., Dosbaba F., Baťalík L., Nehyba S., Špinar J.
Karotická endarterektomie (CEA) je s ohledem na svou dlouhou historii a přiznivé vysledky tradičně zvažována jako metoda první volby v léčbě a prevenci cévní mozkové příhody u pacientů s významnou stenózou vnitřních karotických tepen. Díky pokroku katetrizačních technik je však možno mnohým z těchto pacientů nabízet karotický stenting, který je minimálně invazivní a při dobré selekci nabízí srovnatelné dlouhodobé výsledky s velmi nízkým rizikem periprocedurálních komplikací. Tento článek shrnuje současné znalosti, trendy a inovace týkající se katetrizační léčby stenóz karotických tepen., Surgical carotid endarterectomy is traditionally considered the standard approach for the treatment of atherosclerotic carotid artery disease based on its long history of favorable outcomes. Many of the patients could, however, be offered carotid artery stenting (CAS), which has over time evolved into an elaborate method. With proper selection of patients, CAS provides comparable long-term outcomes and very low risk of periprocedural complication. This article summarises the current knowledge, trends and innovations in CAS., and Miloslav Špaček, Josef Veselka
Cíl: Od roku 2002 lze v ČR využít evokované potenciály (EP) k potvrzení smrti mozku (SM). V článku informujeme o užitečnosti kombinace BAEP (sluchových kmenových evokovaných potenciálů) a SEP (somatosenzorických evokovaných potenciálů) jakož i opakovaného vyšetření, jež zvyšují senzitivitu průkazu SM. Metodika: Na Neurochirurgickém oddělení FN Plzeň bylo v letech 2002–2012 u 41 pacientů provedeno potvrzení SM pomocí EP. Všichni pacienti splňovali klinická kritéria SM a podstoupili potvrzení SM pomocí BAEP a SEP n. medianus. Výsledky: Senzitivita prvního vyšetření k průkazu SM byla u BAEP 37 %. Opakováním vyšetření BAEP pak došlo k potvrzení SM se senzitivitou 100 %. Kombinace vyšetření BAEP a SEP zvýšila senzitivitu průkazu SM na 75 %. Senzitivita SEP pro průkaz SM byla při prvním vyšetření 70 %, senzitivita druhého vyšetření dosáhla 100 %. Závěr: Kombinace BAEP a SEP a opakování vyšetření zvyšuje senzitivitu průkazu SM u pacientů s klinicky prokázanou SM., Aim: Since 2002, evoked potentials (EP) can be used to confirm brain death (BD) in Czech Republic. The aim of this study was to show an improvement in reliability of the diagnosis of brain death (BD) using serial recordings and a combination of auditory brain stem potentials (BAEPs) and median nerve somatosensory evoked potentials (SEPs). Methods: From 2002 to 2012, 41 patients had BAEP and SEP performed to confirm BD at the Department of Neurosurgery, University Hospital Pilsen. Results: There was a sensitivity of 37% at the first BEAPs registration to confirm BD. Serial BAEP recordings increased BD confirmation to 100%. BAEPs and SEPs combination increased sensitivity of BD confirmation to 75%. Sensitivity was 70% for the first recording SEP and 100% for serial recordings to confirm BD. Conclusion: Combined use of BAEPs and SEPs and serial recordings can improve BD confirmation sensitivity in all clinically BD patients. Key words: brain death – brain stem auditory evoked potentials – somatosensory evoked potentials The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and I. Holečková, J. Valeš, P. Veselá, D. Štěpánek, D. Hasman, J. Mraček, P. Lavička, A. Smažinková, V. Přibáň
Současné podávání více než jednoho léčiva k ovlivnění kardiovaskulárního rizika zásahem do metabolizmu sérových lipoproteinů není ve srovnání s postupy v léčbě arteriální hypertenze či diabetu zdaleka tak často využíváno. Základem hypolipidemické léčby je ve velké převaze případů statin, k němuž bude v případě nutnosti dalšího snížení LDL cholesterolu možná kombinace s ezetimibem nebo sekvestranty žlučových kyselin – pryskyřicemi. U smíšené dyslipidemie zejména v kontextu diabetu 2. typu lze využít kombinace statinu s fibrátem případně farmakologickými dávkami omega‑3 mastných kyselin. Naproti tomu výsledky posledních klinických studií ukázaly, že niacin své místo v hypolipidemické léčbě nadále nenajde. Velmi zajímavé a slibné jsou výsledky probíhajících studií s některými novými hypolipidemiky – především monoklonální protilátky proti PCSK9 nabízejí dosud nevídané možnosti ovlivnění lipidogramu. I jejich místo bude především v kombinačních farmakologických režimech. Troj‑ a více kombinace hypolipidemik sice nemají oporu v datech z klinických studií, ale je vhodné na ně v individuálních případech myslet., Co-administration of more than one drug targeting cardiovascular risk by impacting on serum lipoprotein metabolism is used much less than combinations in the treatment of arterial hypertension or type 2 diabetes. The most commonly used lipid lowering drugs are statins, which may combined with ezetimibe or bile acid sequestrants when a more significant decrease of LDL-cholesterol is required. In mixed dyslipidemia, particularly in the context of type 2 diabetes, statins may be combined with fibrates, or even with pharmacological doses of omega-3 fatty acids. On the contrary, the results of the latest clinical trials have shown that niacin has lost its position in the treatment of dyslipidemia. The results of clinical trials with brand-new molecules used in the treatment of dyslipidemia hold great promise – in particular, monoclonal antibodies against PCSK9 seem to offer unprecedented possibilities of impacting on lipid metabolism. However, they will also be present mainly within the combination lipid lowering regimens. Triple- and multiple-lipid lowering combos are not supported by clinical trial data, but they might be used in individual cases for the benefit of our patients., and Vráblík M.