Primary graft dysfunction (PGD) is a life-threatening complication among heart transplant recipients and a major cause of early mortality. Although the pathogenesis of PGD is still unclear, ischemia/reperfusion injury has been identified as a predominant factor. Both necrosis and apoptosis contribute to the loss of cardiomyocytes during ischemia/reperfusion injury, and this loss of cells can ultimately lead to PGD. The aim of our prospective study was to find out whether cell death, necrosis and apoptosis markers present in the donor myocardium can predict PGD. The prospective study involved 64 consecutive patients who underwent orthotopic heart transplantation at our institute between September 2010 and January 2013. High-sensitive cardiac troponin T (hs-cTnT) as a marker of minor myocardial necrosis was detected from arterial blood samples before the donor’s pericardium was opened. Apoptosis (caspase-3, active + pro-caspase-3, bcl-2, TUNEL) was assessed from bioptic samples taken from the right ventricle prior graft harvesting. In our study, 14 % of transplant recipients developed PGD classified according to the standardized definition proposed by the ISHLT Working Group. We did not find differences between the groups in regard to hs-cTnT serum levels. The mean hs-cTnT value for the PGD group was 57.4±22.9 ng/l, compared to 68.4±10.8 ng/l in the group without PGD. The presence and severity of apoptosis in grafted hearts did not differ between grafts without PGD and hearts that subsequently developed PGD. In conclusion, our findings did not demonstrate any association between measured myocardial cell death, necrosis or apoptosis markers in donor myocardium and PGD in allograft recipients. More detailed investigations of cell death signaling pathways in transplanted hearts are required., O. Szarszoi, J. Besik, M. Smetana, J. Maly, M. Urban, J. Maluskova, A. Lodererova, L. Hoskova, Z. Tucanova, J. Pirk, I. Netuka., and Obsahuje bibliografii
Po kardiovaskulární příhodě se pacienti i jejich rodiny často setkávají s velkými změnami ve svém životě, včetně následků jejich onemocnění a nutnosti změnit životní styl. Změny v psychice i ve fyzické aktivitě mohou výrazně zhoršit kvalitu života. Jednou z nezbytných součástí životního stylu je sexuální aktivita, ta je mnohdy velmi důležitá pro pacienty i jejich partnery a může být vážně ovlivněna právě kardiovaskulárním onemocněním. Světová zdravotnická organizace definuje sexuální zdraví jako „…stav psychický, emocionální, mentální a sociální a není to jen vlastní nemoc, dysfunkce nějakého orgánu či celkový stav zdraví obecně. Sexuální zdraví vyžaduje pozitivní postoj k sexualitě a sexuálním vztahům, stejně tak jako schopnost mít ze sexu požitek a současně pocit bezpečí.“ K nejdůležitějším bodům patří:Bezpečné načasování návratu k sexuální aktivitě po kardiovaskulární (KV) příhodě, které je přesně definováno Americkou kardiologickou společností (AHA), a pokles sexuální aktivity po kardiovaskulární příhodě.Počet erektilních dysfunkcí u mužů po KV příhodě je dvojnásobný oproti stejně staré zdravé populaci.Erektilní dysfunkce a suchost pochvy jsou taktéž často popisovány 1–3 roky po vzniku anginy pectoris, avšak jen velmi málo nemocných s tímto vyhledá odbornou pomoc.Z těchto důvodů rutinní dotaz na sexuální aktivitu by měl být součástí efektivní léčby kardiaků, a to na úrovni lékařské i ošetřovatelské., After a cardiovascular event, patients and their families often have to cope with numerous changes in their lives, including the consequences of the disease or its treatment on their daily lives and functioning. Coping poorly with both physical and psychological challenges may lead to an impaired quality of life. Sexuality is one aspect of the quality of life that is important for many patients and partners that may be adversely affected by a cardiac event. The World Health Organization defines sexual health as “…a state of physical, emotional, mental and social well-being in relation to sexuality; it is not merely the absence of disease, dysfunction or infirmity. Sexual health requires a positive and respectful approach to sexuality and sexual relationships, as well as the possibility of having pleasurable and safe sexual experiences …” The key points can be summarized as follows:Safe timing of a return to sexual activity after a cardiac event, as it has been addressed by the American Heart Association, and decreased sexual activity among cardiac patients is frequently reported.Rates of erectile dysfunction (ED) among men with cardiovascular disease (CVD) are twice as high as in the general population.ED and vaginal dryness may appear 1–3 years after the onset of angina pectoris, however only a small percentage of those with sexual dysfunction seek medical care.Routine assessment of sexual problems and sexual counseling should, therefore, be a part of effective management by physicians, nurses, and other healthcare providers., and Špinar J., Vítovec J.
Srdeční selhání patří mezi závažné zdravotní problémy tohoto století vedoucí zejmena k častým rehospitalizacím, snižuje též kvalitu života a zhoršuje prognózu nemocných. Při progresi chronického srdečního selhání dochází často k narůstající neschopnosti srdce splňovat metabolické nároky většiny orgánů. Zatímco důsledky srdečního selhání na renální funkce (kardiorenální syndrom) byly v literatuře mnohokrát popsány, komplexní popis dopadu srdečního selhání na jaterní funkce (kardiohepatální syndrom) včetně klinického průběhu, biochemických profilů a histologických nálezů v naší literatuře stále chybí, podobně jako popis významu užití laboratorní kontroly jaterních funkcí jakožto prognostického ukazatele u pacientů se srdečním selháním., Heart failure is a major health problem of this century, with frequent repeated hospitalizations, deteriorated quality of life and worsened prognosis. Progression of heart failure is often characterized by an increasing inability of the heart to meet the metabolic demands of most organs. While the consequences of heart failure on renal function (cardiorenal syndrome) have been described many times, a comprehensive description of the impact of heart failure on liver function (cardiohepatic syndrome), including clinical presentation, biochemical profiles, and histological findings is still lacking in our literature, as is a description of the use of liver function tests as a prognostic marker in patients with heart failure., and Ludka O., Hlásenský J., Špinar J.
Srdeční transplantace je v posledních letech metodou volby léčby pacientů s těžkým srdečním selháním. Tato léčba v sobě zahrnuje doživotní imunosupresivní terapii, která je kombinační. Klasickou imunosupresi tvoří cyklosporin nebo tacrolimus, mykofenolát mofetil a kortikoidy. V posledních letech se u pacientů po ortotopické transplantaci srdce nejčastěji s poruchou renálních funkcí nebo vaskulopatií uplatňuje kombinace nízkých dávek kalcineurinových inhibitorů s nízkými dávkami mTOR inhibitorů nebo režimy bez kalcineurinových inhibitorů (cyklosporinu či tacrolimu), které jsou nefrotoxické. Po prvním roce se snažíme ve všech režimech vysadit kortikoidy a výslednou doživotní léčbou je dvojkombinace. Kombinační léčbu více řídíme podle komorbidit pacienta a můžeme ji lépe pacientům šít na míru., In recent years heart transplantation has become an established treatment method for patients with severe heart failure. This treatment involves life-long immunosuppressant therapy with a combination of drugs. Classical immunosuppression is achieved with cyclosporine or tacrolimus, mycophenolate mofetil and corticosteroids. In the last few years, new regimes of immunosuppressive drugs have been used in post-heart transplant patients suffering from renal dysfunction or allograft vasculopathy: a combination of low doses of calcineurin inhibitors with low doses of mTOR inhibitors or calcineurin-free regimes, which are not so nephrotoxic. There has been an effort to withdraw corticosteroids from all regimes after the first year and to have life-long therapy based on a combination of two drugs. Combination therapy is tailored according to the patient’s comorbidities., and Špinarová L., Vítovec J.
Despite the widespread use of potent immunosuppressive drugs, such as cyclosporin A and mycophenolate mofetil, ongoing and recurrent cellular rejection remain a common problem after heart transplantation. We aimed to describe the long-term effects of conversion from cyclosporine A to tacrolimus in patients with ongoing and recurrent cellular rejection. This was a single-centre retrospective analysis of 17 heart transplant recipients who were switched from cyclosporine A to tacrolimus due to ongoing (5 patients) or recurrent cellular rejection (12 patients). We studied long-term efficacy and safety of this approach. 167 endomyocardial biopsies were performed during a mean followup of 69.1±12.7 months. Thirteen biopsies (7.8 %) in eight patients (47 %) revealed higher grades of acute cellular rejection (Banff 2). However, they were not hemodynamically significant and did not require intravenous antirejection therapy. The mean rejection score was reduced significantly. Conversion to tacrolimus was tolerated in 82 % pts without any significant side effects during a long-term follow-up. In conclusion, the conversion to tacrolimus in heart transplant recipients with ongoing or recurrent acute cellular rejection was safe and effective also during a long-term follow-up., B. Skalická ... [et al.]., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Solid organ transplantation is an established treatment modality in patients with end-stage organ damage in cases where other therapeutic options fail. The long-term outcomes of solid organ transplant recipients have improved considerably since the introduction of the first calcineurin inhibitor (CNI) - cyclosporine. In 1984, the potent immunosuppressive properties of another CNI, tacrolimus, were discovered. The immunosuppressive effects of CNIs result from the inhibition of interleukin-2 synthesis and reduced proliferation of T cells due to calcineurin blockade. The considerable side effects that are associated with CNIs therapy include arterial hypertension and nephrotoxicity. The focus of this article was to review the available literature on the pathophysiological mechanisms of CNIs that induce chronic nephrotoxicity and arterial hypertension. CNIs lead to activation of the major vasoconstriction systems, such as the reninangiotensin and endothelin systems, and increase sympathetic nerve activity. On the other hand, CNIs are known to inhibit NO synthesis and NO-mediated vasodilation and to increase free radical formation. Altogether, these processes cause endothelial dysfunction and contribute to the impairment of organ function. A better insight into the mechanisms underlying CNI nephrotoxicity could assist in developing more targeted therapies of arterial hypertension or preventing CNI nephrotoxicity in organ transplant recipients, including heart transplantation., L. Hošková, I. Málek, L. Kopkan, J. Kautzner., and Obsahuje bibliografii
Ortotopická transplantace srdce je zavedenou metodou léčby pacientů v terminálním stadiu srdečního selhání, která zlepšuje přežívání těchto pacientů. Cenou za podávání imunosupresivní léčby je řada potenciálních rizik, jedněmi z nejzávažnějších jsou infekční komplikace. Kazuistika popisuje případ pacientky se srdečním selháním na podkladě primární amyloidózy, která podstoupila srdeční transplantaci. Po transplantaci byla v plánu kurativní hematoonkologická léčba, která však vzhledem ke kompletní remisi základního onemocnění nebyla uskutečněna. V časném potransplantačním období pacientka prodělala řadu komplikací, z nichž nejzávažnější byla invazivní plicní aspergilóza. Tato infekce byla úspěšně zaléčena vorikonazolem a pacientka je nyní 28 měsíců po srdeční transplantaci ve velmi dobrém klinickém stavu bez známek aktivní infekce., Orthotopic heart transplantation is an established method of treatment for patients with end‑stage heart failure, which improves the survival of these patients. The use of immunosuppressive therapy comes at the price of a number of potential risks, the most serious being infectious complications. Our case report describes a patient with heart failure on the basis of primary amyloidosis who underwent cardiac transplantation. Hemato‑oncological curative treatment was planned after transplantation, but has not been applied due to the complete remission of the primary disease. In the early post‑transplant period, the patient experienced a number of complications, the most serious being invasive pulmonary aspergillosis. This infection was successfully controlled using voriconazole, and 28 months after heart transplantation the patient is now in good clinical condition with no signs of active infection., and Honěk T., Krejčí J., Němec P., Adam Z., Žampachová V., Feitová V., Špinarová L.