Blokátory angiotenzinových receptorů typu 1 (AT1-blokátory, sartany) patří mezi základní antihypertenzní látky vhodné pro monoterapii i kombinační léčbu hypertenze. AT1-blokátory mají srovnatelné účinky s dalšími hlavními třídami antihypertenziv včetně ACE-inhibitorů. Dle současných doporučení České společnosti pro hypertenzi jsou sartany spolu s ACE-inhibitory a blokátory kalciových kanálů považovány za tzv. univerzální antihypertenziva. Mají ze všech antihypertenziv nejméně nežádoucích účinků a nemocní léčení sartany vykazují nejlepší dlouhodobou perzistenci k léčbě. V článku jsou diskutovány mechanizmy antihypertenzního účinku jakož i srovnání antihypertenzních účinků sartanů s dalšími antihypertenzními látkami. Jsou uvedeny výsledky větších klinických studií se sartany a indikace u arteriální hypertenze., Angiotensin receptor antagonists (AT1-blockers) are considered as one of the major classes of antihypertensive drugs suitable for monotherapy as well as for combination treatment. AT1-blockers have comparable antihypertensive efficacy with other major classes of antihypertensive drugs. AT1-blockers are considered by current guidelines of Czech society of hypertension altogether with ACE-inhibitors and calcium channel blockers as universal antihypertensive drug class. AT1-blockers has the lowest profile of side-effects among all antihypertensive drug classes and thus very high persistence to therapy. Mechanisms of antihypertensive effects of AT1-blockers are discussed altogether with the results of large clinical trials and indications in the treatment of hypertension., and Jiří Widimský Jr.
Základní ideou dekompresivní kraniektomie (DK) je chirurgické řešení konfliktu vzrůstajícího nitrolebečního obsahu s pevným objemem kostní schránky. Zvětšený nitrolebeční obsah je většinou představován edémem mozku při nejrůznějších patologických stavech. Přestože DK zažívá v posledních letech renesanci a objevily se důkazy o její účinnosti, její použití není dosud paušálně akceptováno. Nejčastější indikací DK je kraniocerebrální poranění. Důkazy o její efektivitě jsou však limitované. Jsou očekávána data o účinnosti sekundární DK u nemocných s refrakterní nitrolebeční hypertenzí po selhání konzervativní léčby. Provedení bifrontální sekundární dekomprese ještě před vyčerpáním konzervativní léčby nepřináší nemocným s difuzním poraněním benefit. Postavení primární DK u akutního subdurálního hematomu je testováno v randomizované studii. Nejsilnější důkazy o efektivitě DK jsou u nemocných s maligním hemisferálním infarktem, přesto frekvence operace stále neodpovídá incidenci maligního hemisferálního infarktu. DK by měla být zvážena u nemocných s trombózou mozkových splavů a refrakterní nitrolebeční hypertenzí, kteří mohou z operace profitovat i při oboustranné mydriáze. DK s evakuací nebo bez evakuace hematomu může snížit mortalitu nemocných s expanzivním supratentoriálním intracerebrálním krvácením, kteří jsou v bezvědomí nebo mají refrakterní nitrolebeční hypertenzi. Dekomprese může přinést benefit selektované podskupině nemocných se subarachnoidálním krvácením, její použití však není v současných doporučeních specifikováno., The fundamental idea behind decompressive craniectomy (DC) is a surgical solution to the conflict of an increasing intracranial content within the fixed-volume intracranial cavity. The expanding intracranial content is caused by brain edema caused by a variety of pathologies. In spite of DC renaissance over the recent years and some evidence of its effectiveness, its use is not yet generally accepted. Traumatic brain injury is by far the most frequent indication for DC. However, the evidence of its effectiveness is limited. Data on the role of secondary decompression in patients with refractory intracranial hypertension after conservative treatment failure are expected to be released soon. Bifrontal early DC is not superior to medical management in patients with diffuse traumatic injury. Primary decompression in patients with acute subdural haematoma has been investigated in a randomized trial. The most conclusive evidence is in patients with malignant middle cerebral artery infarction. In spite of this, the surgery is still underutilized and the frequency of its use does not correspond with the incidence of malignant infarction. When decompression is performed within 48 hours of stroke onset in patients younger than 60 years, it reduces mortality and improves functional outcome. DC is also a lifesaving procedure in patients over 60 years of age for whom it improves chances of survival without total dependency. Decompression should be considered in patients with cerebral venous thrombosis that causes intractable intracranial hypertension. Furthermore, patients with bilateral mydriasis can also profit from the procedure. DC with or without hematoma evacuation might reduce mortality in patients with large supratentorial intracerebral hemorrhage who are in coma or have refractory intracranial hypertension. Even though the DC can be effective in selected subgroups of patients with subarachnoid hemorrhage, current guidelines, do not specify the role of decompression in these patients. Key words: decompressive craniectomy – indications – traumatic brain injury – malignant infarction – subarachnoidal hemorrhage – intracerebral hemorrhage – cerebral venous thrombosis The author declares he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and J. Mraček
Úvod: V dnešní době laparoskopické operace představují běžnou součást chirurgické praxe. Mají však svá specifika a vyžadují zvláštní způsob přípravy. K nácviku dovedností se v poslední době stále více využívají simulační techniky. Cílem tohoto systémového přehledu je zpracovat dostupnou literaturu na téma laparoskopických simulátorů, zhodnotit jejich přínos při edukaci chirurgů a identifikovat nejefektivnější typ simulace. Metody: K vyhledávání relevantních publikací jsme použili databáze PubMed, Web of Science, Cochrane Library. Při vyhledávání byla použita hesla „laparoscopy, simulator, surgery, assessment“. Vyhledávání bylo omezeno na prospektivní studie publikované v posledních 5 letech v anglickém jazyce. Výsledky: Z celkového počtu nalezených 354 studií bylo do přehledu zařazeno 26, které odpovídaly naším kritériím. Devět studií porovnávalo jednotlivé simulátory mezi sebou. Pět studií vyhodnotilo „high a low fidelity“ (virtuální a box simulátory) jako stejně účinné (EBM 2a). Ve třech případech byl shledán efektivnější „low fidelity“ krabicový simulátor (EBM 2a−3b). Pouze jedna studie preferovala virtuální simulátor (dále jen VR) (EBM 2b). Třináct studií hodnotilo přínos simulátorů do praxe. Dvanáct shledalo trénink na simulátoru jako efektivní způsob přípravy (EBM 1b−3b). Jedna studie naproti tomu nenašla rozdíl mezi tréninkem na simulátoru a tradičním způsobem přípravy (EBM 3b). Devět studií hodnotilo přímo některou z metod hodnocení laparoskopických dovedností. Tři studie zhodnotily VR simulátor jako vhodný nástroj hodnocení. Další studie hodnotily jako úspěšný skórovací systém GOALS-GH. V jednom případě byl úspěšný model analýzy pohybu rukou. Většina studií byla observačních (EBM 3b), pouze 2 studie byly vyšší kvality (EBM 2b). Závěr: Simulátory jsou efektivním nástrojem k nácviku laparoskopických technik (EBM: 1b). Z dostupných dat nelze jednoznačně určit, který ze simulátorů je nejefektivnější. Virtuální simulátor však představuje dosud nejsoběstačnější jednotku vhodnou k výuce i k hodnocení laparoskopických technik (EBM 2b−3b). Je potřeba dalších studií k nalezení účinného systému a parametrů k objektivnímu hodnocení dovedností., Introduction: Nowadays, laparoscopic operations are a common part of surgical practice. However, they have their own characteristics and require a specific method of preparation. Recently, simulation techniques have been increasingly used for the training of skills. The aim of this review is to provide a summary of available literature on the topic of laparoscopic simulators, to assess their contribution to the training of surgeons, and to identify the most effective type of simulation. Methods: PubMed database, Web of Science and Cochrane Library were used to search for relevant publications. The keywords “laparoscopy, simulator, surgery, assessment” were used in the search. The search was limited to prospective studies published in the last 5 years in the English language. Results: From a total of 354 studies found, we included in the survey 26 that matched our criteria. Nine studies compared individual simulators to one another. Five studies evaluated „high and low fidelity“ (a virtual box simulator) as equally effective (EBM 2a). In three cases the „low fidelity“ box simulator was found to be more efficient (EBM 2a−3b). Only one study preferred the virtual simulator (VR) (EBM2b). Thirteen studies evaluated the benefits of simulators for practice. Twelve found training on a simulator to be an effective method of preparation (EBM 1b−3b). In contrast, one study did not find any difference between the training simulator and traditional preparation (EBM 3b). Nine studies evaluated directly one of the methods of evaluating laparoscopic skills. Three studies evaluated VR simulator as a useful assessment tool. Other studies evaluated as successful the scoring system GOALS-GH. The hand motion analysis model was successful in one case. Most studies were observational (EBM 3b) and only 2 studies were of higher quality (EBM 2b). Conclusion: Simulators are an effective tool for practicing laparoscopic techniques (EBM: 1b). It cannot be determined based on available data which of the simulators is most effective. The virtual simulator, however, still remains the most self-sufficient unit suitable for teaching as well as evaluation of laparoscopic techniques (EBM 2b−3b). Further studies are needed to find an effective system and parameters for an objective evaluation of skills., and J. Kalvach, O. Ryska, M. Ryska
Endovaskulární terapie (EVT) je nejúčinnější metoda léčby akutního uzávěru velké tepny (arteria carotis interna, arteria cerebri media, arteria basilaris). Recentně publikované prospektivní randomizované kontrolované studie porovnávající kombinovanou EVT a medikamentózní léčbu (intravenózní trombolýzu; IVT) prokázaly superioritu kombinované EVT a IVT oproti samotné IVT v terapii akutních ischemických příhod v karotickém povodí. Cílem naší práce je podat přehled sedmi studií publikovaných v letech 2014–2015. V druhé části pojednáváme o faktorech, které ovlivňují výsledný klinický stav: věk, komorbidity, hyperglykemie při příjmu, známky časné ischemie na CT hodnocené pomocí Alberta Stroke Program Early CT Score (ASPECTS), absence kolaterálního zásobení, doba do dosažení rekanalizace a použití celkové anestezie. Úspěch EVT závisí na správném výběru vhodných pacientů., The endovascular therapy (EVT) is the most efficacious treatment for recanalisation of large vessel artery occlusion. Recently published prospective randomized controlled trials (RCT) demonstrated better outcomes with combined EVT and intravenous thrombolysis (IVT) versus IVT alone in the treatment of proximal arterial occlusion in the anterior cerebral circulation. In this article seven of these RCT studies published in 2014 - 2015 are reviewed. In the latter part of the article, the factors influencing final clinical outcome are discussed: age, comorbidities, hyperglycemia on admission, signs of early ischemia as evaluaed by Alberta Stroke Program Early CT Score (ASPECTS), absence of collateral supply, time before recanalisation occurs and application general anesthesia. The careful selection of patients indicated for EVT is of utmost importance for the succes of therapy. Key words: acute ischemic stroke – endovascular therapy – mechanical thrombectomy – stent-retriever The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Tinková, P. Malý
Autoři uvádějí systematický přehled velkých randomizovaných studií z posledních let, které srovnávají krátkodobý i dlouhodobý efekt endovaskulární a chirurgické metody při léčbě stenózy odstupu vnitřní karotické tepny. Studie prokázaly podobný pozitivní dlouhotrvající efekt pro obě metody. Vyšší četnost komplikací v periprocedurálním období po angioplastice je způsobena častějšími drobnými neinvalidizujícími mozkovými ischemiemi, endarterektomie má větší riziko srdečního infarktu. Pro úspěch léčby je zásadní zkušenost operatéra a správná indikace nemocného k léčbě. Nemocní by měli být léčeni v centrech, která mají k dispozici obě metody a provádějí je s nízkým počtem komplikací., The authors present a systematic review of recent large randomized studies comparing short and long-term effect of endovascular and surgical treatment of the internal carotid artery stenosis at its origin. The studies showed similar beneficial long-term effect of both methods. Higher rate of complications in angioplasty is caused by minor debilitating ischemic strokes in the periprocedural period while the endarterectomy has higher risk of myocardial infarction. Experience of the operator and appropriate patient indication for therapy are crucial for treatment success. Patients should be treated in centers in which both methods are routinely available with lower rate of complications. Key words: carotid stenting – carotid endarterectomy –randomized study – periprocedural complications – long-term outcomes The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and D. Krajíčková, A. Krajina