Základní ideou dekompresivní kraniektomie (DK) je chirurgické řešení konfliktu vzrůstajícího nitrolebečního obsahu s pevným objemem kostní schránky. Zvětšený nitrolebeční obsah je většinou představován edémem mozku při nejrůznějších patologických stavech. Přestože DK zažívá v posledních letech renesanci a objevily se důkazy o její účinnosti, její použití není dosud paušálně akceptováno. Nejčastější indikací DK je kraniocerebrální poranění. Důkazy o její efektivitě jsou však limitované. Jsou očekávána data o účinnosti sekundární DK u nemocných s refrakterní nitrolebeční hypertenzí po selhání konzervativní léčby. Provedení bifrontální sekundární dekomprese ještě před vyčerpáním konzervativní léčby nepřináší nemocným s difuzním poraněním benefit. Postavení primární DK u akutního subdurálního hematomu je testováno v randomizované studii. Nejsilnější důkazy o efektivitě DK jsou u nemocných s maligním hemisferálním infarktem, přesto frekvence operace stále neodpovídá incidenci maligního hemisferálního infarktu. DK by měla být zvážena u nemocných s trombózou mozkových splavů a refrakterní nitrolebeční hypertenzí, kteří mohou z operace profitovat i při oboustranné mydriáze. DK s evakuací nebo bez evakuace hematomu může snížit mortalitu nemocných s expanzivním supratentoriálním intracerebrálním krvácením, kteří jsou v bezvědomí nebo mají refrakterní nitrolebeční hypertenzi. Dekomprese může přinést benefit selektované podskupině nemocných se subarachnoidálním krvácením, její použití však není v současných doporučeních specifikováno., The fundamental idea behind decompressive craniectomy (DC) is a surgical solution to the conflict of an increasing intracranial content within the fixed-volume intracranial cavity. The expanding intracranial content is caused by brain edema caused by a variety of pathologies. In spite of DC renaissance over the recent years and some evidence of its effectiveness, its use is not yet generally accepted. Traumatic brain injury is by far the most frequent indication for DC. However, the evidence of its effectiveness is limited. Data on the role of secondary decompression in patients with refractory intracranial hypertension after conservative treatment failure are expected to be released soon. Bifrontal early DC is not superior to medical management in patients with diffuse traumatic injury. Primary decompression in patients with acute subdural haematoma has been investigated in a randomized trial. The most conclusive evidence is in patients with malignant middle cerebral artery infarction. In spite of this, the surgery is still underutilized and the frequency of its use does not correspond with the incidence of malignant infarction. When decompression is performed within 48 hours of stroke onset in patients younger than 60 years, it reduces mortality and improves functional outcome. DC is also a lifesaving procedure in patients over 60 years of age for whom it improves chances of survival without total dependency. Decompression should be considered in patients with cerebral venous thrombosis that causes intractable intracranial hypertension. Furthermore, patients with bilateral mydriasis can also profit from the procedure. DC with or without hematoma evacuation might reduce mortality in patients with large supratentorial intracerebral hemorrhage who are in coma or have refractory intracranial hypertension. Even though the DC can be effective in selected subgroups of patients with subarachnoid hemorrhage, current guidelines, do not specify the role of decompression in these patients. Key words: decompressive craniectomy – indications – traumatic brain injury – malignant infarction – subarachnoidal hemorrhage – intracerebral hemorrhage – cerebral venous thrombosis The author declares he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and J. Mraček
Úvod: Inhibitory protonové pumpy (PPI) jsou léky často užívané pro široké spektrum onemocnění horního trávicího traktu. U mnoha pacientů je léčba potřebná chronicky. Ačkoli je dlouhodobé podávání považováno za bezpečné, je v posledních letech věnována široká pozornost možnému zvýšenému výskytu fraktur u uživatelů inhibitorů protonové pumpy, což se promítá i do informací poskytovaných v příbalové dokumentaci léčiv. Cílem práce je poskytnutí přehledu o aktuálních poznatcích v této oblasti a analýza podkladů, na jejichž základě je informace o zvýšeném riziku založena. Výsledky: Základní informace o zvýšeném riziku fraktur u osob užívajících inhibitory protonové pumpy pochází z retrospektivních epidemiologických studií. Dalším zdrojem jsou studie, u nichž byl jako vedlejší cíl sledován vliv inhibitorů protonové pumpy na efekt léčby osteoporózy pomocí bisfosfonátů. Přímá pozorování efektu inhibitorů protonové pumpy na vstřebávání vápníku a vlivu na kosti při hodnocení denzitometrií jsou ojedinělá. Závěr: Jednoznačné určení rizika ovlivnění kostí dle dosavadních pozorování není možné, zvláště při významné polymorbiditě a polypragmazii řady uživatelů inhibitorů protonové pumpy. Žádná práce dosud nehodnotila výskyt rizikových událostí v závislosti na indikaci pro dlouhodobou léčbu. Rutinní sledování kostních parametrů při léčbě PPI není doporučeno. Základem bezpečnosti je správná indikace a omezení nadbytečné preskripce léků., Introduction: The proton pump inhibitors are commonly used drugs for the treatment of the digestive disorders. Many patients require long-term maintenance therapy. The prolonged acid inhibition is considered to be safe, but recently, the attention has been paid to the possible effects on the bone metabolism and the higher incidence of the fractures in patients using the PPIs. The aim of this work is to give a complex overview on the topic and analyse the source of information about the increased risk of the fractures. Results: Several epidemiological studies describe the incidence of the fractures in the patients with PPIs. Further articles, mainly describing the effect of the bisphosphonate therapy for the osteoporosis, also track the PPI effects. The studies dealing with the articles on densitometry targeting on the effect of the PPIs on the bone metabolism are rare. Conclusion: It is not possible to unequivocally determinate the risks of the long term PPI therapy on bone based on the existing studies due to the heterogenous populations, multimorbidity of the patients and the concurrent medication. Untill now, no study has evaluated the incidence of the risk events based on the indication of the long-term therapy. Routine monitoring of the bone parameters during the PPI therapy is not recommended. The safety of the long-term PPI therapy should be based on the clear indication of the prescription., and Markéta Ječmenová, Radek Kroupa
Inzulinovou rezistenci (IR) definujeme jako stav, při němž normální koncentrace volného plazmatického inzulinu vyvolává sníženou odpověď organizmu. V užším slova smyslu IR chápeme jako poruchu účinku inzulinu v cílové struktuře, která může vzniknout na kterékoli úrovni inzulinové signalizační kaskády. V klinických podmínkách ji obvykle definujeme jako poruchu účinku inzulinu v metabolizmu glukózy, i když platí, že porucha se může se týkat různých účinků inzulinu a různých buněčných struktur. Charakteristickým rysem IR svázané s metabolickým syndromem či diabetem 2. typu je defektní signalizace, která postihuje PI3-kinázovou větev inzulinové signalizační kaskády. Další účinky inzulinu, které závisí na signalizaci vedoucí přes Ras komplex a MAP-kinázu, nemusí být postiženy. Vlivem kompenzatorní hyperinzulinemie mohou být dokonce zvýšeny. Článek shrnuje některé novější poznatky týkající struktury a regulací inzulinové signalizační kaskády a rozebírá vybrané primární a sekundární příčiny IR, které zahrnují faktory genetické a epigenetické, regulační roli mikroRNA a metabolické, humorální a imunologické faktory. Detailní poznání příčin IR nabízí možnosti její racionální léčby. Ta se v současné době opírá o léčbu odstranitelných příčin IR, tj. důslednou kompenzaci diabetu, redukci hmotnosti, režimová opatření (dieta, fyzická aktivita), přehodnocení potřeby léčby kortikoidy, léčbu přidružených onemocnění, a případně podání metforminu či pioglitazonu. Klíčová slova: cytokiny – inzulinová rezistence – inzulinová signalizační kaskáda, Insulin resistance (IR) is defined as a condition where normal plasma free insuconcentrations induce a reduced response of the body. In the narrower sense we understand IR as the impairment of insulin action in the target structure which may arise at any level of the insulin signalling cascade. In the clinical conditions we usually define it as the impairment of insulin action in glucose metabolism, although it is true that the impairment may concern different effects of insulin and different cell structures. The characteristic feature of IR linked to the metabolic syndrome or Type 2 diabetes is defective signalling which affects PI3-kinase branch of insulin signalling cascade. Other insulin actions depending on the signalling through the Ras complex and MAP-kinase, may not be affected. Due to compensatory hyperinsulinemia they may be even increased. The article summarizes some recent findings regarding the structure and regulation of insulin signalling cascade and analyses selected primary and secondary causes of IR which include genetic and epigenetic factors, the microRNA regulation role, metabolic, humoral and immunological factors. The detailed knowledge of the causes of IR opens possibilities of its rational treatment. This is currently based on the treatment of curable causes of IR, i.e. consistent compensation of diabetes, weight reduction, regimen arrangements (diet, physical activity), re-assessment of the need to use corticosteroids in therapy, treatment of coexisting conditions and possibly administration of metformin or pioglitazone. Key words: cytokines – insulin resistance – insulin signalling cascade, and Terezie Pelikánová
Úvod: Ireverzibilní elektroporatizace (IRE) je relativně nová metoda tkáňové ablace. Hlavním atributem a největší výhodou oproti jiným metodám je mechanismus působení, který nevyužívá tepelné energie. V tomto souborném sdělení jsou uvedeny současné zkušenosti s experimentálním a klinickým použitím této metody. Cíleně se pak zabývá jejím použitím u lokálně pokročilého karcinomu pankreatu. Metoda: Podstatou mechanismu je vznik mikropórů v membráně buňky, které poruší nitrobuněčnou homeostázu, to vede k řízené smrti buňky – apoptóze. Absence tepelné denaturace bílkovinných struktur chrání cévy a vývody v okolí ablace. Tato vlastnost je klíčová pro použití této metody u pankreatické tkáně, kde pro komplikované anatomické poměry ostatní, termické metody selhávaly pro vysokou periprocedurální morbiditu a mortalitu. Preklinické a klinické studie: Schopnost šetřit cévní struktury a žlázové vývody byla ověřena celou řadou animálních experimentů. V klinické, humánní medicíně pak byla bezpečnost metody ověřena na tkáních jater, ledvin, plic a pankreatu. IRE v léčbě pokročilého karcinomu pankreatu: Největší zkušenosti s použitím ireverzibilní elektroporatizace jsou u lokálně pokročilého karcinomu pankreatu, kde klinické studie z posledních 5 let přinášejí povzbudivé výsledky. Závěr: Ireverzibilní elektroporatizace je bezpečnou metodou použitelnou ke zmenšení tumorózní masy u karcinomu pankreatu. Stanovení její efektivity v léčbě vyžaduje další studie., Introduction: Irreversible electroporation (IRE) is a quite novel method of tissue ablation. Its mechanism of action that does not use thermal energy is the most important feature of the method. Current experience with IRE in animal studies and in clinical practice are summarized in the paper. In particular, the paper is focused on using IRE in locally advanced pancreatic carcinoma. Method: The basic principle of IRE is that it causes micropores in the phospholipid membrane of cells. This leads to an impairment of cellular homeostasis and programmed cell death – apoptosis. Because of absence of protein denaturation this method spares tubular structures like vessels and ducts. This is the key feature that allows to use IRE in the pancreas where common thermic ablative procedures cannot be used for difficult anatomic circumstances and resulting injury of surrounding structures. Pre-clinical and clinical studies: The ability to spare vascular structures and ducts was confirmed in many animal studies. Subsequently, IRE was safely utilized also in human liver, pancreas, lung and kidneys. IRE in the treatment of advanced pancreatic cancer: Most experience with IRE ablation has been gathered for locally advanced pancreatic carcinoma where clinical studies published in the recent 5 years have provided encouraging results. Conclusion: Irreversible electroporation is a safe method used to decrease tumour mass in pancreatic cancer. Further studies are needed to determine its therapeutic efficiency., and P. Záruba, D. Hoskovec, J. Lacman, J. Hořejš, Z. Krška, M. Ryska
Úvod: Cílem článku je ukázat experimentální a klinické výsledky odpovědi ledvin na teplou a studenou ischemii. Porovnává různé operační postupy a možnosti ovlivnění ledvinné ischemie při resekcích ledvin. Článek je souhrnem aktuálních literárních údajů. Výsledky: Existují tři hlavní mechanizmy ischemického poškození ledvin – cévní mechanizmus s přetrvávající vazokonstrikcí a abnormální reakcí endoteliálních buněk, tubulární obstrukce se zpětným tokem moči a reperfuzní poškození. Spor trvá o maximální toleranci teplé ischemie (WI), která může být ovlivněna hlavně chirurgickou technikou. Závěr: Pokud je předpokládáno při operaci využití ischemie, nádor by měl být odstraněn v co nejkratší možné době. Obecně je doporučován čas kratší než 25 minut teplé ischemie bez ohledu na typ chirurgického přístupu. Pokud je možnost provedení resekce v tomto čase ohrožena, je třeba začít včas s chlazením ledviny. Studená ischemie (cold ischemia – CI) může být dle závislosti na způsobu chlazení tolerována až do doby dvou hodin (autotransplantace). K možným druhům chlazení při resekčních výkonech patří metoda in situ studené arteriální perfuze, povrchové chlazení ledovou tříští, retrográdní perfuze dutého systému nebo ex situ studená arteriální perfuze s autotransplantací. Technika metod dosažení CI závisí na předoperačním hodnocení nálezu, chirurgické technice (otevřená, laparoskopická nebo robotická operace) a zvyklostech pracoviště., Introduction: The objective of this literature review was to summarize clinical and experimental evidence of the renal responses to warm and cold ischemia. The study compared different surgical procedures and options for dealing with renal ischemia during partial nephrectomy. The article is a summary of the current literature data. Results: There are three main mechanisms of ischemic renal injury – vascular, persistent vasoconstriction with an abnormal endothelial cell compensatory response, and tubular obstruction, with backflow of urine, and injury due to reperfusion. Controversy regarding the maximal kidney tolerability to warm ischemia continues. This communication summarizes literary data regarding available surgical techniques used to diminish the effects of warm ischemia. Conclusion: If ischemia is required, the tumour should be removed within 25 minutes of warm ischemia, regardless of the surgical approach. If this longer time of resection is expected, we have to start immediately with cold ischemia. Cold ischemia, depending on the cooling method, can be tolerated for up to 2 hours (autotransplantation). The cold ischemia technique includes in situ cold arterial perfusion, ice slush placed around the kidney, retrograde caliceal perfusion or ex situ cold arterial perfusion with autotransplantation. The technique depends on preoperative findings, surgical technique (open, laparoscopic or robotic) and institutional experience., Petr Stránský, Milan Hora, Jan Hrbáček, Viktor Eret, Tomáš Ürge, Renáta Peteříková, and Literatura
Jaterní cirhóza je závěrečným morfologickým stadiem většiny jaterních onemocnění s následným rizikem vzniku dekompenzace a komplikací (portální hypertenze, HCC). V současnosti je však zjevné, že jde o dynamický obousměrný proces s možností další progrese, ale i regrese fibrózy/cirhózy v případě možnosti kauzální léčby základního hepatologického onemocnění. Určení stadia a pokročilosti jaterní fibrózy je naprosto klíčové pro další péči o nemocného, určení prognózy a eventuálně indikaci léčby. V současnosti jsou již preferovanou možností neinvazivní metody detekce jaterní fibrózy (sérové, elastografické), které v této indikaci pomalu nahrazují jaterní biopsii. Tyto metody umožňují přesný odhad prognózy nemocného a především dlouhodobé neinvazivní sledování vývoje jaterního onemocnění. Chronická hepatitida C je jednou z nejčastějších příčin jaterní cirhózy. Vyléčení hepatitidy C je klíčové pro zlepšení prognózy pacientů a snížení rizika rozvoje komplikací. V oblasti léčby tohoto onemocnění se v posledních letech odehrála farmakologická revoluce, nevídaná v jiných oborech interní medicíny. Díky přesnému zmapování a porozumění cyklu virové replikace byla do klinické praxe uvedena řada přímo působících antivirotik, která jednak umožnila po 20 letech z léčby vyřadit interferonové preparáty (řada nežádoucích účinků), ale především zvýšila účinnost léčby HCV do oblasti 95–100 % vyléčených pacientů po 12 týdnech kombinované léčby. Tyto preparáty jsou v podstatě bez nežádoucích účinků a léčba trvá 12–24 týdnů (s možností i zkrácení na 8 týdnů). Jejich hlavní nevýhodou v současne době je extrémně vysoká cena. Klíčová slova: antivirotika – chronická hepatitida C – jaterní cirhóza – léčba, Cirrhosis of the liver is the final morphological stage of most liver diseases with subsequent risk of decompensation and complications (portal hypertension, HCC). At present it is apparent, however, that a dynamic two-way process is involved with a possibility of further progression, but also regression of fibrosis/cirrhosis provided that causal treatment of the basic hepatologic disease is possible. Determining the stage and level of fibrosis progression is absolutely key to further care of the patient, establishment of the prognosis and possibly the treatment indication. At present non-invasive methods of liver fibrosis are the preferred option already, (serum, elastography), which for this indication gradually replace a liver biopsy. These methods allow for an exact estimate of the patient‘s prognosis and first of all long-term non-invasive following of the liver disease development. Chronic hepatitis C is one of the most frequent causes of liver cirrhosis. The healing of hepatitis C is essential for the improvement of patients‘ prognosis and reduction of the risk of complications development. In the field of treatment of this disease a pharmacological revolution has taken place in recent years, unprecedented in the other fields of internal medicine. Due to the exact description and understanding of the cycle of virus replication, a number of direct-acting antiviral drugs have been introduced to the clinical practice, which made it possible to remove interferon preparations (numerous adverse effects) from the treatment after 20 years, but first of all they increased the effect of HCV treatment, reaching approx. 95–100 % healed patients after 12 weeks of the combined therapy. These preparations are essentially free from adverse effects and the treatment lasts 12–24 weeks (with an option of its shortening to 8 weeks). Their main disadvantage is their extremely high cost at the present time. Key words: antiviral drugs – chronic hepatitis C – liver cirrhosis – treatment, and Václav Hejda
Fibrilace síní (FS) je nejčastější setrvalou srdeční arytmií u člověka. Dřívější studie srovnávající strategii kontroly rytmu se strategií kontroly tepové frekvence neukázaly rozdíl v sledovaných parametrech. Výsledkem byl konzervativní postup při léčení méně symptomatické FS. Tato situace se v posledních létech mění. Důvodem jsou v první řadě údaje o větších rizicích FS, zejména důsledky asymptomatických mozkových embolizací a mozkové hypoperfuze. Ty mohou vysvětlovat spojení FS s demencí. Dalším důvodem jsou povzbudivé výsledky katetrizační ablace FS. Tyto skutečnosti poskytují nový pohled na indikace k intervenční léčbě této arytmie. Obhajují totiž snahy o udržení sinusového rytmu i za cenu opakované intervence nebo kombinované léčby s dříve neúčinnými antiarytmiky., Atrial fibrillation (AF) is the most frequent sustained arrhythmia in human. Earlier studies comparing strategy of rhythm control versus rate control did not show any difference in outcomes. This resulted in conservative approach when managing less symptomatic AF. This situation is changing in last years. One of the reasons is emerging data on higher risk of AF for human health, especially on consequences of asymptomatic brain embolisations and AF-related brain hypoperfusion. These may explain association of AF with dementia. The other reason reflects more encouraging results of catheter ablation of AF. These factors provide new insight into indications for interventional therapy of this arrhythmia. In the same time, they justify efforts for maintenance of sinus rhythm, even at the expense of repeated intervention or combined therapy with previously ineffective drugs., and Josef Kautzner
Juxtapapilární divertikl duodena je literárně uváděn jako možná příčina řady pankreatobiliárních onemocnění. Etiologická souvislost však často není považována za jednoznačnou a v reálné klinické praxi bývá možná role divertiklu podceňována, až popírána. Tento článek na základě kazuistiky a přehledu literatury na tuto problematiku poukazuje. Za klinicky významnou známku možného podílu divertiklu na potížích lze považovat vyplnění lumen divertiklu bezoárem. Tento nález by, po vyloučení jiných příčin, měl vést ke zvažování etiologické souvislosti divertiklu s pankreatobiliárními potížemi. Řešení představují endoskopická papilosfinkterotomie jako metoda první volby a chirurgický výkon (divertikulektomie, biliodigestivní spojka či kombinace) v případě recidiv potíží a selhání méně invazivního postupu., Juxtapapillary duodenal diverticula are reported as a potential cause of many pancreatobiliary diseases. However, data concerning this association is inconsistent and the role of the diverticulum is often underestimated or even denied in clinical practice. This case report and literature review is aimed at pointing out this problem. Obstruction of the diverticulum with a food bezoar can be considered as an important clinical clue of the etiological role of the diverticulum in pancreatobiliary disease development. Endoscopic sphincterotomy is considered to be the treatment of the first choice, with surgery (diverticulectomy and/or biliodigestive anastomosis) reserved for cases where the minimally invasive approach fails., and J. Trna, I. Penka, B. Buliková, V. Zbořil, I. Novotný
Dobře a středně diferencované neuroendokrinní tumory plic představují malou, ale nezanedbatelnou skupinu plicních tumorů. Jsou více známy pod zažitým označením typický a atypický karcinoid. Díky své poměrně příznivé prognóze (pětileté přežití 90 %, resp. 40–60 %) a sporadickému výskytu (1–2 % plicních malignit) stály ve výzkumu a vývoji často ve stínu bronchogenního karcinomu. Pokroky v oblasti molekulární biologie a genetiky recentně popsaly jednak signální dráhy karcinoidových buněk, jednak identifikovaly nové potenciální molekulární cíle a slibná léčiva. Jako nejvýznamnější se jeví PI3K/Alt/mTOR signální kaskáda a s ní spřažené signální cesty, např. kaskáda IGF-1 receptoru nebo receptorů pro vaskulární endoteliální růstové faktory. Ač příslušná léčiva nejsou až na výjimky dosud schválena v terapii karcinoidu plic, výsledky pilotních studií, jež se snažíme shrnout, jsou povzbuzující. Nové léky ze skupiny mTOR inhibitorů nebo anti-VEGF monoklonálních protilátek tak rozšiřují dosud omezené možnost léčby těchto chemorezistentních tumorů. Slibně se jeví též kombinace standardní léčby somatostatinovými analogy s radionuklidovou terapií., Low and intermediate grade neuroendocrine tumors of the lungs, more often known as typical and atypical carcinoid, represent minor, but clinically important part of lung neoplasms. In past years they were somewhat on the edge of interest in both research and therapy because of their favorable prognosis (5-year survival 90 %, respectively 40–60 %) and low incidence (1–2 % of all pulmonary tumors). However, recent advances in molecular biology and genetics helped to understand signal pathways and processes used by carcinoid cells. New molecular targets were identified, opening possibility for development of new therapeutic drugs. Especially blockade of PI3K/Alt/ mTOR signal cascade and associated pathways, like IGF-1 receptor or vascular endotelial growth factor receptors, shows great potential in stopping proliferation of carcinoid cell. Although most of appropriate therapeutics is not yet approved for pulmonary carcinoid therapy, results of summarized pilot studies are encouraging. Drugs from mTOR inhibitors group and anti-VEGF monoclonal antibodies, as well as combined radionuclide/somatostatine analogues therapy, can expand still limited therapeutic spectrum for these chemoresistant tumors., Ondřej Fischer, Ivona Grygárková, Vítězslav Kolek, and Literatura
Nádorová onemocnění představují druhou nejčastější příčinu úmrtí jak v České republice, tak v dalších členských státech EU. V roce 2010 bylo do Národního onkologického registru ČR (ÚZIS ČR, 2013) nahlášeno 82 606 nových případů maligních nádorů, což představuje nárůst asi 4 % oproti roku 2009 (1). Vzhledem k tomu, že nejčastější příčinou úmrtí v celé Evropě jsou onemocnění kardiovaskulárního systému (344 úmrtí na 100 000 obyvatel, dle Evropského statistického úřadu) (2) a u onkologické terapie jsou známy její kardiotoxické účinky, je nutné se zabývat kardioprotektivními technikami a vylepšením současné protinádorové terapie. V tomto přehledovém článku se věnujeme kardiotoxickým účinkům hlavních skupin cytostatických léčiv a potencionálním metodám snížení těchto nežádoucích efektů protinádorové terapie., Cancer represents the second most frequent cause of mortality in the Czech Republic as well as in all other EU member countries. In 2010, there were 82 606 new cases of malignant tumours reported to National oncology registry of the Czech Republic, which means about 4 % increase as compared to 2009. Taking into account that cardiovascular diseases are foremost reason of death in European countries and cardiotoxicity of chemotherapy is well known, there is a need to search for new cardioprotective techniques and improvements of actual anti-tumour protocols. This review focuses on cardiotoxic effects of main groups of cytostatic drugs and on potential methods decreasing these adverse side effects., David Dufek, Tibor Stračina, Marie Nováková, and Literatura