Akutní iktus je častou příčinou mortality a invalidity. Skepse k léčeným možnostem přetrvává jak mezi lékaři, tak mezi laickou veřejností. Nicméně výsledky moderní reperfuzní léčby pacientů postižených akutním iktem se zlepšily – alespoň u těch, kteří se dostaví časně po projevení se symptomu. Tento článek představuje multidisciplinární přístup ke zvládání akutního iktu – spolupráci neurologů, kardiologů a radiologů. Pojednává se o obou strategiích reperfuze: katetrizační trombektomii i trombolýze., Acute ischemic stroke is a frequent cause of death and disability. Therepautic scepticism persists both among doctors and lay people. However, modern reperfusion therapy improved outcomes of acute stroke patients – at least of those presenting early after symptom onset. This review presents multidisciplinary approach to acute stroke – cooperation of neurologists, cardiologists and radiologists. Both reperfusion strategies are discussed: catheter-based thrombectomy and thrombolysis., Petr Widimský, Boris Kožnar, Ivana Štětkářová, and Literatura
Standardní léčba pokročilého maligního melanomu se v posledních letech zásadně změnila. Používaná chemoterapie a imunoterapie před rokem 2011 nebyla schopna významně prodloužit život našich pacientů. K pokroku dochází až díky cílené léčbě (BRAF a MEK inhibitory) a moderní imunoterapii (protilátky proti molekulám CTLA-4 a potenciálně PD-1/PD-L1). Kombinace cílených preparátů jsou intenzivně studovány, úkolem je oddálit nebo zabránit vývoji lékové rezistence a progrese onemocnění. Potřebujeme další molekulární cíle, zvláště u pacientů bez mutace BRAF. Nové znalosti týkající se optimálních lékových kombinací a sekvencí jsou důležité k překonání dnešních limitů léčby., The standard treatment of advanced malignant melanoma was radically changed. The available chemotherapy and immunotherapy have not been able to significantly prolong survival of our patients before 2011. The progress has been made with targeted therapy (BRAF and MEK inhibitors) and modern immunotherapy (antibody against CTLA-4 and potentially PD-1/PD-L1). Combinations of targeted drugs are being intensively studied to delay or prevent of resistance and tumor progression. New molecular targets are needed, particularly for patients without BRAF mutations. The evolving knowledge of optimal combinations and sequence of therapeutic agents is important to overcome limitations of current treatment., Radek Lakomý, Alexandr Poprach, Renata Koukalová, Jiří Šána, and Literatura
Úvod: Recidíva pectus excavatum je najzávažnejšou neskorou komplikáciou primárnej korekcie. V indikovaných prípadoch je možné pacientovi odporučiť rekorekciu modifikovanou Ravitchovou technikou (HMRR), alebo minimálne invazívnu korekciu (MIRPE). Práca sa zameriava na vyhodnotenie dostupných operačných techník u dospelých pacientov a adolescentov s recidívou pectus excavatum. Metódy: Autori retrospektívne vyhodnotili výsledky svojej práce. V období od júna 2006 do októbra 2014 odoperovali na Klinike hrudníkovej chirurgie 126 výkonov pre pectus excavatum. HMRR bolo metódou voľby v 51 prípadoch a MIRPE v 75. Korekcia pre recidívu pectus excavatum bola indikáciou pre 12 (9,5 %) výkonov u 11 pacientov. Tí absolvovali šesť korekcií technikou HMRR a 6 technikou MIRPE. HMRR ako primárny výkon podstúpilo 10 pacientov a MIRPE jeden. Medián veku súboru bol 23,5 (17−44) roku, medián odstupu od prvej operácie bol 9,5 (2−31) roku. Muži tvorili 75 % operantov. Výsledky: Napriek potrebe torakoskopickej adheziolýzy a implantácie dvoch dláh u všetkých pacientov sa MIRPE vyznačovala kratším operačným časom (120 vs. 172 min) a menším počtom komplikácií (16,7 % vs. 50 %). V skupine s HMRR sme zaznamenali tri komplikácie (ranový seróm, migráciu dlahy do perikardu s masívnym hemoperikardom, oddelenie priamych brušných svalov od sterna) a v skupine s MIRPE jednu (symptomatický fluidotorax). U pacienta s migráciou dlahy vznikla ďaľšia recidíva pectus excavatum. Nezaznamenali sme rozdiel v dľžke pooperačnej hospitalizácie. Záver: Napriek limitovaným skúsenostiam považujeme MIRPE v indikovaných prípadoch za bezpečnú a efektívnu techniku pri riešení recidívy u dospelých pacientov a adolescentov., Introduction: Recurrent pectus excavatum is the most serious late complication after primary repair. Redo open repair (Highly Modified Ravitch Repair, HMRR) or minimally invasive repair of pectus excavatum (MIRPE) are usually performed in indicated cases. This paper focuses on the evaluation of available redo surgical techniques in adult and adolescent patients with recurrent pectus excavatum. Methods: 126 operative corrections, predominantly in adult patients, were performed by the authors between June 2006 and October 2014. HMRR was the method of choice in 51 cases, and MIRPE in 75 cases. Recurrent pectus excavatum was the indication in 12 repair procedures (9.5%) in 11 patients. Prior repairs included HMRR in 10 patients and MIRPE in one case. Both HMRR and MIRPE were indicated as redo procedure in six cases. The median age in the redo group was 23.5 (17−44) years and the median interval between the primary correction and the redo procedure was 9.5 (2−31) years. The male to female ratio was 3:1. Results: The use of MIRPE resulted in shorter operation time (120 vs. 172 min). There was no difference in the length of postoperative hospitalisation. Three complications (50%) were recorded in the HMRR group (wound seroma, intrapericardial bar migration with hemopericardium, displaced rectus abdominis muscle) and one (16.7%) occurred in the MIRPE group (symptomatic fluidothorax). Conclusion: Despite our limited experience with both techniques in the treatment of recurrent pectus excavatum we believe that MIRPE should be regarded as a safe and effective technique for the redo repair in adolescent and adult patients., and M. Lučenič, M. Janík, R. Benej, A. Garchar, P. Juhos
Hluboká žilní trombóza spolu s potenciální komplikací – plicní embolizací – se vyskytuje u více než 100 nemocných na 100 000 obyvatel. Její incidence se v posledních 25 letech nemění. Většina případů je léčena konzervativně, tj. antikoagulancii, přičemž řada nemocných může být léčena i ambulantně. Plejáda léčebných možností se rozšiřuje zavedením nových přímých orálních antikoagulancií s praktickými výhodami podání. V současnosti máme možnost užití klasické překryvné léčby kombinací nízkomolekulárního heparinu s warfarinem, nově také přechodu z LMWH na dabigatran nebo léčíme od prvého dne pouze perorálně – rivaroxabanem, perspektivně také apixabanem. Pouze malá část nemocných s proximální trombózou je léčena endovaskulárně, nejčastěji lokální farmako‑mechanickou trombolýzou, případně doplněnou o implantaci stentu. Chirurgická trombektomie je metodou volby u čerstvé trombózy při nemožnosti užití antitrombotika. Kavální filtry jako prevence plicní embolie jsou zaváděny řídce, v přísně specifikovaných situacích., The annual incidence of deep vein thrombosis (DVT) together with possible complications – pulmonary embolization – is more than 100 per 100,000 person‑years and has not changed significantly over the last 25 years. Most cases of DVT are treated conservatively with anticoagulants, which can often be given in an outpatient setting. The list of treatment modalities has enlarged recently – new direct oral anticoagulants (NOACs) have been introduced, with practical advantages. At present, it is possible to use the traditional overlap schedule with low molecular weight heparin (LMWH) and warfarin or dabigatran. A more convenient strategy comprises oral treatment only, from the time of diagnosis, with rivaroxaban or apixaban, respectively. Only a minority of well‑selected patients with proximal thrombosis is treated using pharmaco‑mechanical lysis, in some cases with the necessity of stent implantation into the iliac vein. Surgical removal of the clot is the method of choice only in fresh thrombosis when no antithrombotic drug can be administered. Vena cava filters for the prevention of pulmonary embolization are inserted infrequently, in strictly specified situations., and Karetová D., Bultas J.
Cíl: Zhodnotit efektivitu ambulantního pleopticko‑ortoptického cvičení doplněného o domácí rehabilitaci za pomoci speciálně upraveného softwaru u pacientů s náhle vzniklou okohybnou poruchou a diplopií. Soubor a metodika: Soubor tvořilo 86 dospělých pacientů (33 rehabilitujících – studijní skupina, 53 nerehabilitujících – kontrolní skupina) s náhle vzniklou okohybnou poruchou a diplopií. Příčinou okohybné poruchy byla cévní mozková příhoda, kraniocerebrální poranění nebo vaskulární onemocnění. U všech pacientů bylo provedeno komplexní oční a ortoptické vyšetření s objektivizací okohybné poruchy a diplopie na Lancasterově a Hessově plátně. Sledovací doba byla u obou skupin v intervalu 3–6 měsíců. Výsledky: Průměrné procentuální zlepšení horizontální úchylky šilhání u pacientů s postižením n. VI na jednom oku bylo 96,8 % (p ≤ 0,01) ve studijní skupině, 28,1 % (p ≤ 0,00001) v kontrolní skupině, s postižením n. III a n. IV na jednom oku 73,7 % (p ≤ 0,0008) ve studijní skupině, 36,3 % (p ≤ 0,05) v kontrolní skupině. Průměrné procentuální zlepšení vertikální úchylky šilhání u pacientů s postižením n. III a n. IV ve studijní skupině bylo 43,5 % (p ≤ 0,002), v kontrolní skupině 19,9 % (p ≤ 0,04). Závěr: Studie prokázala vyšší procentuální zlepšení velikosti úchylky šilhání a deficitu hybnosti u dospělých rehabilitujících pacientů ve srovnání se spontánní částečnou úpravou okohybné poruchy u pacientů bez léčby. Domácí rehabilitace za pomoci speciálně upraveného softwaru se jeví jako vhodný doplněk ke klasické léčbě ve formě pleopticko‑ortoptických cvičení, která mají nezastupitelné místo v rehabilitaci okohybných poruch nejrůznější etiologie., Aim: To evaluate efficacy of pleoptic and orthoptic therapy combined with a home rehabilitation program with a support of a specifically‑developed software in patients with ocular motility disorder and diplopia. Methods: Our study involved 86 adult patients with ocular motility disorder and diplopia (33 with rehabilitation – a study group, 53 without any rehabilitation – a control group). The causes of ocular motility disorders included cerebrovascular accident, craniocerebral trauma and vascular disease. A comprehensive ophthalmological and orthoptic examination were performed in all patients. The Hess‑Lancaster screen tests were performed to objectify ocular motility disorder with diplopia. Follow‑up period ranged between 3 and 6 months in both groups. Results: The mean improvement of horizontal deviation in patients with the sixth cranial nerve palsy on one eye was 96.8% in the study group (p ≤ 0.01) and 28.2% in the control group (p ≤ 0.00001), and it was 73.7% in the study group (p ≤ 0.0008), 36.3% in the control group (p ≤ 0.05) in patients with the third and fourth cranial nerve palsy on one eye. The mean improvement of vertical deviation was 43.5% in the study group (p ≤ 0.002), 19.9% in the control group (p ≤ 0.04). Conclusion: This study demonstrates greater improvement of deviation and ocular motility deficit in adult patients who underwent the pleoptic and orthoptic therapy combined with a home rehabilitation program. Key words: paralytic strabismus – diplopia – conservative treatment – rehabilitation The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and L. Pražáková, J. Timkovič, R. Autrata, P. Rezek, P. Novák, L. Bláhová
Condylomata acuminata představují významný epidemiologický problém, a to zejména v teenagerovské populaci. Podstatou onemocnění je infekce tzv. lidským papilomavirem – HPV. Lidský papilomavirus neumíme léčit, proto terapie kondylomat většinou probíhá pouze formou lokální destrukce bradavic a nijak neřeší kauzální podstatu onemocnění. I samotné odstranění kondylomat, zejména při větším rozsahu onemocnění, může být obtížné a zdlouhavé, stejně tak jako i následné hojení pacienta, nezřídka komplikované časnými recidivami. Jakýkoliv nový preparát, který rozšíří možnosti terapie tohoto nepříjemného onemocnění, je velkým přínosem. Celkově působící imunomodulační preparát Isoprinosine je z tohoto pohledu velká naděje pro pacienty, a to zejména pro jeho systémové působení s efektem na všechny kožní a slizniční povrchy, pro jeho šetrnost vůči pacientovi, ale především pro jeho předpokládanou schopnost snížit procento recidiv. Na ambulanci onkogynekologické prevence při porodnicko-gynekologickém oddělení Městské nemocnice Ostrava a jejím přidruženém laserovém pracovišti jsme sledovali efekt léčby Isoprinosinem v klinické praxi a výsledky jsou velmi nadějné. Na základě našich pozorování se rovněž snažíme dát návod, jak lék používat, v jaké dávce a jak dlouho. Pro zajímavost uvádíme 1 kazuistiku i s fotodokumentací, v níž jsme léčbu Isoprinosinem využili s velmi dobrým efektem., Condylomata acuminata present a considerable epidemiological problem, particularly in a teenage population. The illness develops through the infection by a human papillomavirus- HPV. We are unable to treat the human papillomavirus, therefore the treatment of anogenital warts largely only consists in local destruction of warts and does not treat the cause of the illness. The removing of warts itself, in particular when the affected site is larger-sized, can be difficult and protracted, as well as subsequent healing of the patient, often complicated by recurrences. Any new preparation that broadens the possibilities of treatment of this obtrusive illness means a great benefit. In this regard the overall effect of the immunomodulation preparation Isoprinosine is a great hope for patients, mainly due to its systemic effect on all cutaneous and mucosal surfaces, its patient friendliness, but mainly due to its assumed ability to reduce the percent of recurrence. At the outpatients‘ department of oncogynecological prevention affiliated to the Department of Obstetrics and Gynecology of the Ostrava City Hospital and its Laser centre, we followed the effect of the treatment with Isoprinosine in clinical practice and the results are very encouraging. Based on our observations we also try to provide guidance on how to use the medicine, on its dosing and length of application. For the sake of interest we present 1 case study with photo documentation, in which we have used Isoprinosine treatment with a very good effect., and Michal Mihula
Cíl: Posoudit možnosti diagnostiky cho-lesteatomu středouší pomocí magnetické rezonance (MR) za použití non-echo-planární difúzně-vážené (non-EPI DWI) sekvence. Metodika: Prospektivní studie zahrnovala všechny pacienty, kteří byli indikování k primární nebo revizní operaci cholesteatomu středouší v období mezi 10/2012 až 1/2015. Všichni tito pacienti před operací podstoupili vyšetření MR za použití non-EPI DWI techniky. Šlo o 25 pacientů, u dvou s oboustranným postižením. Deset bylo před primární operací, 17 před revizním výkonem. MR vyšetření bylo zhotoveno v rozmezí 0-106 dnů (medián 2 dny) před operací. Výsledky MR vyšetření byly srovnány s operačním a definitivním histologickým nálezem. Výsledky: MR vyšetření s non-EPI DWI sekvencí mělo pro diagnostiku cholesteatomu senzitivitu 93,75 %, specificitu 93,75 %, pozitivní prediktivní hodnotu 93,75 % a negativní prediktivní hodnotu 93,75 %. Nejmenší správně diagnostikovaný cholesteatom měl velikost 4 mm, největší 20 mm, průměr 11 mm. Závěr: Vyšetření MR s použitím non-EPI DWI sekvence je spolehlivou metodou k zobrazení cholesteatomu středouší. Lze ji využít jak u pacientů před primárním operačním výkonem, tak u pacientů před second-look či revizní operací., Aim: To evaluate the possibility of diagnosis of middle ear cholesteatoma on MRI using non-echo-planar diffusion-weighted imaging (non-EPI DWI). Method: The prospective study included all patients indicated to primary or second-look surgery of middle ear cholesteatoma between 10/2012 and 1/2015. All these patients underwent MRI using non-EPI DWI technique before the surgery. There were 25 patients, two patients had bilateral disease. 10 patients were before primary surgery, 15 patients before second-look surgery. The MRI was performed from 0 to 106 days (median 2 days) before surgery. The results of the MR investigation were compared with those obtained by surgery and confirmed by definitive histopatological evaluations. Results: The sensitivity of 93,75%, specificity of 93,75 %, positive predictive value 93,75 %, negative predictive value 93,75% was reached in detection of the middle ear cholesteatoma using MR with non-EPI DWI. The smallest correctly diagnosed cholesteatoma had the diameter of 4mm, the largest 20 mm, mean 11 mm. Conclusion: MR investigation using non-EPI DWI sequence is reliable method for the middle ear cholesteatoma diagnosis. It is possible to use this technique in patients before primary surgery as well as in patients before second-look or revision surgery., Lenka Bakaj Zbrožková, Tomáš Bakaj, Eva Čecháková, Miroslav Heřman, Ivo Stárek, and Literatura
Nízkoprůtokový (ischemický) priapismus patří mezi urgentní stavy v urologii. Pokud není včas a adekvátně léčen, vede ke vzniku trvalé erektilní dysfunkce na podkladě ireverzibilní fibrózy kavernózních těles. V našem případě je popsán diagnostický a terapeutický postup u pacienta s ischemickým priapismem, vzniklým pravděpodobně v souvislosti s užíváním psychofarmak., Low-flow (ischemic) priapism is one of the urgent conditions in urology. If not promptly and adequately treated, it leads to a permanent erectile dysfunction caused by irreversible fibrosis of corpora cavenosa. In the presented case, we have described diagnostic and therapeutic procedures for a patient with ischemic priapism, most likely caused by use of psychotropic drugs., Martin Mašek, Andrea Burgetová, Manuela Vaněčková, Vladimír Černý, Tomáš Hanuš, Radim Kočvara, Libor Zámečník, and Literatura
Úvod: Stanovení transkutánní tenze kyslíku (TcpO2) je neinvazivní metodou pro testování periferního kožního prokrvení na kapilární úrovni a jejich nutriční schopnost potřebnou ke zhojení ischemického defektu. Hodnoty TcpO2 pod 30 mmHg jsou specifické pro kritickou končetinovou ischemii a predikují obtížné hojení defektu. Cílem této práce bylo ověření cut-off hodnoty potřebné ke zhojení defektu u pacientů bez možnosti provedení cévně-rekonstrukční intervence a ověření možnosti použití této metody ke zhodnocení efektivity provedeného cévně-rekonstrukčního výkonu. Metody: Do souboru bylo zařazeno celkem 52 pacientů (35 mužů a 17 žen). Průměrný věk pacientů v souboru byl 66,5 roku (max. 85, min. 44). Výsledky: V našem souboru pacientů jsme potvrdili, že ve skupině úspěšně zhojených ischemických ran byla hodnota TcpO2 rovna nebo vyšší než 30 mmHg (průměrná hodnota TcpO2 na nártu byla 37,0 mmHg ?9,5 mmHg), oproti skupině nezhojených pacientů, kde byly hodnoty nižší (průměrná hodnota TcpO2 na nártu byla 9,0 mmHg ?5,3 mmHg ). Závěr: TcpO2 je tedy vhodnou metodou při predikci hojení ischemického defektu a případné potřeby angiochirurgické nebo endovaskulární revaskularizace. Díky své neinvazivitě a nenáročnosti měření jistě pomáhá lépe rozhodovat ve volbě terapeutického postupu potřebného ke zhojení defektu. Kličová slova: transkutánní tenze kyslíku − cut-off hodnota − revaskularizace, Introduction: The measurement of transcutaneous oxygen pressure (TcpO2) is a non-invasive method to quantify skin oxygenation at capillary level and their nutritive ability needed to heal the ischemic defect. TcpO2 pressure values below 30 mm Hg are specific for critical limb ischemia and predict complicated healing. The purpose of this study was to verify the cut-off pressure in patient unable to undergo vascular reconstruction, and to verify the possibility of using this method to evaluate the effectiveness of vascular reconstructive surgery. Methods: The group included 52 patients (35 men and 17 women). The mean age of patients in the group was 66.5 years (max. 85, min. 44). Results: In our group of patients we confirmed that the TcpO2 values of successfully healed ischemic wounds were equal or greater than 30 mm Hg (mean TcpO2 value at the dorsum of the foot was 37.0 mm Hg ?9.5 mm Hg), compared to the group of unsuccessfully healed patients whose values were lower (mean TcpO2 value at the dorsum of the foot was 9.0 mm Hg ?5.3 mm Hg). Conclusion: TcpO2 is a suitable method in predicting the healing of ischemic defects and any possible need for surgical or endovascular revascularization. Thanks to its non-invasive nature and undemanding measurement, it surely helps to make better decisions in choosing the therapeutic procedure needed to heal the defect., and V. Žižlavský, L. Kubíček, R. Staffa
Úvod: Výskyt dobře diferencovaného nízkorizikového karcinomu štítné žlázy zaznamenal v posledních 3 desetiletích celosvětový nárůst. Léčba karcinomu štítné žlázy se týká vhodného chirurgického výkonu a použití adjuvantní terapie radiojodem u vybraných pacientů. Pro stanovení vhodné léčby je rozhodující hodnocení prognostických faktorů a stratifikace rizika. Přežívání pacientů s nízkorizikovým karcinomem štítné žlázy je vynikající. Vhodnou volbou léčebného postupu je u většiny pacientů dosaženo úplného vyléčení, riziko relapsů stoupá s velikostí primárního nádoru, při nálezu rizikových faktorů a u mužů. Metodika a výsledky: Do sledovaného souboru bylo zařazeno celkem 1 980 pacientů, u kterých byly v letech 2003–2012 diagnostikovány nádory T1a a T1b. Jednalo se o 1 675 žen (84,6 %), průměrný věk 45,22 let, a 305 mužů (15,4 %), průměrný věk 50,0 let. Převážnou část souboru představovaly karcinomy papilární (1 868; 94,4 %), menší část pak karcinomy folikulární (112; 5,6 %). Pacienti byli rozděleni do 4 skupin podle velikosti nádoru. U pacientů byly hodnoceny rizikové faktory: unifokalita bez dalších rizikových faktorů, multifokalita – více ložisek nádoru ve štítné žláze, metastázy ve spádových lymfatických uzlinách, vzdálené metastázy, případně kombinace více rizikových faktorů. Skupina A: V souboru 678 sledovaných nemocných s papilárním a folikulárním mikrokarcinomem do 5 mm bylo při histologickém vstupním nálezu zachyceno jedno ložisko (unifokální typ karcinomu) u 566 nemocných, multifokalita byla nalezena u 112 pacientů, ve 24 případech byly prokázány lokální uzlinové metastázy a v 1 případě byl nález plicních vzdálených metastáz. Skupina B: V této skupině bylo 576 sledovaných pacientů s papilárními a folikulárními mikrokarcinomy velikosti 5–10 mm. Při histologickém vstupním nálezu bylo zachyceno jedno ložisko karcinomu u 434 nemocných, multifokalita u 142 pacientů, v 53 případech lokální uzlinové metastázy a v 1 případě kostní metastázy. Skupina C: V této skupině bylo 467 sledovaných pacientů s papilárními a folikulárními mikrokarcinomy velikosti 10–15 mm. Při histologickém vstupním nálezu byl zachycen unifokální typ karcinomu u 344 nemocných, multifokalita u 123 pacientů, v 45 případech lokální metastázy a ve 3 případech plicní metastázy. Skupina D: V této skupině bylo 259 sledovaných pacientů s karcinomem velikosti 16–20 mm. Při vstupním nálezu bylo zachyceno jedno ložisko karcinomu u 188 nemocných, multifokalita u 71 pacientů, v 24 případech byly prokázány lokální metastázy a u 2 pacientů byl nález vzdálených plicních metastáz. U pacientů, u kterých byly nalezeny rizikové faktory, byla indikována léčba radiojodem. Jednalo se o 744 pacientů. V této skupině pacientů došlo po roce a více k relapsu u 74 pacientů (9,94 %). U 1 236 pacientů, u kterých nebyl podán radiojod, došlo k relapsu u 49 pacientů (3,96 %). Závěr: Na základě naší analýzy je nezbytné stratifikovat riziko relapsu podle rizikových faktorů. V případě vynechání léčby radiojodem u nemocných s nízkorizikovým karcinomem bez potvrzení rizikových faktorů je nezbytné i tyto pacienty vést v dispenzárním programu a pravidelně je vyšetřovat klinicky, laboratorně a sonograficky. Je důležité rozlišovat pacienty s rizikovými faktory, které se mohou podílet na recidivě onemocnění. Jen tak zabráníme tomu, aby na jedné straně docházelo k nadměrné léčbě nemocných s nízkorizikovým karcinomem štítné žlázy a ke zvyšování vynaložených nákladů na zdravotní péči a aby na druhé straně nedošlo ke snížení úrovně péče provázené nárůstem relapsů., Introduction: The incidence of well-differentiated low-risk thyroid cancer have increased globally over the last three decades. Thyroid cancer treatment relates to a suitable surgical procedure and the use of adjuvant radioiodine therapy in selected patients. Evaluation of prognostic factors and risk stratification are critical for determining appropriate treatment. Survival of patients with low-risk thyroid cancer is excellent. Appropriate choice of medical treatment resulted in full recovery in most patients. Relapse risk increases with the size of the primary tumor, along with the findings of the risk factors in men. Methods and results: Our study included a total of 1 980 patients in whom were diagnosed T1a and T1b tumors between the years 2003 to 2012. The population included 1 675 women (84.6 %) of average age of 45.22 years and 305 men (15.4 %) of average age of 50.0 years. The bulk of the file represented papillary carcinomas (1 868; 94.4 %), and smaller group of follicular carcinomas (112; 5.6 %). Patients were divided into four groups according to tumor size. Patients were evaluated according to risk factors: unifocality no other risk factors, multifocality – more bearings in thyroid tumor, metastases in regional lymph nodes, distant metastases or combination of risk factors. Group A: In the monitored set of 678 patients with papillary and follicular microcarcinoma up to 5 mm, during histological input, the findings revealed one bearing (unifocal type of cancer) in 566 patients. Multifocality was found in 112 patients, local nodal metastasis were demonstrated in 24 cases and pulmonary metastasis was discovered in 1 case. Group B: In this group there were 576 study patients with papillary and follicular microcarcinoma size of 5–10 mm. Histological findings were captured input one bearing carcinoma in 434 patients, 142 patients with multifocality, in 53 cases of local nodal metastasis, and 1 case of bone metastases. Group C: In this group there were 467 study patients with papillary and follicular microcarcinoma size 10–15 mm. The histological initial finding captured unifocal type of cancer in 344 patients, multifocality in 123 patients, in 45 cases local metastases and in 3 cases of pulmonary metastases. Group D: 259 patients were monitored in this group with breast size 16–20 mm. At the initial finding was captured one bearing cancer in 188 patients, multifocality in 71 patients, in 24 cases evidence of local metastases and 2 patients had a case of distant lung metastases. In patients in whom risk factors were found, radioiodine treatment was indicated. This included 744 patients. In this group of patients after a year or more, relapse was observed in 74 patients (9.94 %). In 1 236 patients who did not undergo radioiodine treatment, there was a relapse in 49 patients (3.96 %). Conclusion: Based on our analysis, it is necessary to stratify the risk of relapse according to risk factors. In case of missed radioiodine therapy in patients with low-risk cancer without confirmed risk factors, it is also necessary to have regular clinical, laboratory and ultrasound examination. It is important to distinguish patients with risk factors that may contribute to disease recurrence. Only in this way, on one hand we prevent excessive treatment of patients with low-risk thyroid cancer which leads to increased cost of health care, and on the other hand prevent reduced level of care for patients with an increase in relapses. Key-words: low-risk thyroid cancer – radioiodine treatment – risk stratifications, and Petr Vlček, Dagmar Nováková, Jan Vejvalka, Jaroslav Zimák, Martin Křenek, Květuše Vošmiková, Svatopluk Smutný, Petr Bavor, Jaromír Astl, Jindřich Lukáš