Tento článek se zabývá institutem informovaného souhlasu, zásadního právního i etického institutu v oblasti medicíny. Zkoumána je jeho etymologie, jeho ontologický status, jeho normativní síla a konečně i jeho charakteru jako komunikačního aktu. Text má prokázat tezi, že informovaný souhlas je komunikačním aktem - nikoliv pouhým mentálním stavem - který má za určitých podmínek normativní sílu. Tato normativní síla se plně projeví pouze v případě splnění základních podmínek: dostatečného poučení, dostatečného porozumění, svobodné a vážné vůle a kompetence pacienta., This article deals with the institute of informed consent, a fundamental legal and ethical institute in the field of medicine. Its etymology, ontological status, its normative power and, finally, its character as a communication act are studied. The text shows that informed consent is a communicative act - not just an inner mental state and that it has significant normative power. This normative power is manifesting itself only when certain conditions are met: sufficient disclosure, sufficient understanding, voluntariness and competence of the patient., and Adam Doležal.
Článek se zaměřuje na analýzu přístupu vybraných zahraničních právních řádů (Německo, Spojené státy americké), českého právního řádu a projektu DCFR k problematice rozsahu poučení pacienta o rizicích spojených s navrhovanou léčbou. Článek se rovněž snaží zodpovědět otázku, zda je vůbec možné a vhodné rozsah rizik, o nichž je třeba pacienta informovat, konkrétně vymezit, a pokud ano, jakým způsobem., The article is focused on the analysis of the approach of particular foreign legal orders (Germany, USA) as well as the Czech legal order and the DCFR project to the issue of the extent of disclosure of risk information. The article also seeks to answer the question whether or not it is possible and appropriate to define the extent of disclosure of risk information specifically and if so, how., and Ivo Smrž.
Obsahuje: Instrukzion für die chirurgischen Praktikanten des allgemeinen Krankenhauses zu Prag, [3] s. -- Instrukzion für die journalführenden Aerzte und Bundärzte im Prager allgemeinen Krankenhause, [2] s. -- Verhaltungsvorschriften für die Wärtersleute am allgemeinen Krankenhause zu Prag / Předpisy k zachowáwánj pro hlídače we wšeobecné nemocnicy w Praze, [6] s. -- Amts-Vorschrift für den die Krankenausnahmen besorgenden Beamten der Kranken- und Irrenanstalts-Verwaltung zu Prag, [4] s. -- Instrukzion für den Portir am Prager allgemeinen Krankenhause, [2] s.
The author refers to an intentional connection between the legal code proposed by Charles IV and the Mining Code issued by Wenceslas II, which is evident from the nearly identical reliance on the divine origin of law that is manifested through the words of Dukes and Kings who may, due to divine sanctifi cation, amend the existing laws and issue new ones. The author demonstrates that the hypothesis about the “revocation” of the code by Charles IV, which is reiterated in literature, contradicts the preserved sources. By declaring that the code had not entered into force, Charles IV temporarily resigned on the complete sovereignty of his ruling power and defi ned the domestic aristocracy as being equal representatives of the state; this was, however, only a deed of the moment that had no profound eff ect on the relation between the new Emperor and the domestic aristocratic community. and Martin Nodl.