Úvod: Existuje mnoho studií věnujících se problematice biliárních komplikací po jaterních resekcích. Přes zlepšení operační techniky a perioperační péče má incidence této komplikace spíše vzrůstající charakter. Byly analyzovány četné prediktivní faktory. Na jejich vliv na vznik biliárního leaku doposud nepanuje shoda. Za cíl analýzy jsme si stanovili zhodnotit incidenci biliárního leaku, jeho vliv na mortalitu a na dobu hospitalizace na našem pracovišti. Současně jsme provedli rozbor známých prediktivních faktorů. Metoda: Autoři retrospektivně analyzují soubor 146 nemocných, u kterých byla na Chirurgické klinice 2. LF Univerzity Karlovy a ÚVN, Praha v období 2010–2013 provedena jaterní resekce. K vyhodnocení biliárního leaku jsme užili současnou uznávanou klasifikaci ISGLS (International Study Group of Liver Surgery). Závažnost komplikace byla stanovena dle Clavien-Dindo. Statistickou významnost prediktivních faktorů jsme určili pomocí Fisherova exaktního testu a Studentova t-testu. Výsledky: Incidence biliárního leaku byla 21 %. Dle ISGLS bylo 6,5 % pacientů zařazeno do skupiny typu A, v 61,2 % se jednalo o leak B a v 32,3 % o leak typu C. Stupeň závažnosti dle Clavien-Dindo I-II, IIIa, IIIb, IV a V byl v poměru 19,3 %, 42 %, 9,7 %, 9,7 %, resp. 19,3 %. Jako statisticky významné jsme stanovili tyto faktory: operaci pro malignitu (p<0,001), velkou jaterní resekci (p=0,001), dobu operace (p<0,001), vyšší peroperační krevní ztrátu (p=0,02), konstrukci HJA (p=0,005), portální venózní embolizaci/two-stage chirurgii (p=0,009) a ASA skóre (p=0,02). Biliární leak významně prodloužil dobu hospitalizace (p<0,001). V souboru pacientů s biliárním leakem byla 23krát vyšší perioperační mortalita (p<0,001) než v souboru bez leaku. Závěr: Biliární leak je jednou z nejzávažnějších komplikací jaterních resekcí. Většina rizikových faktorů je těžko ovlivnitelných a na jejich vliv nepanuje jednoznačná shoda. Incidenci by mohly redukovat diskutované peroperační leak testy. V budoucnu bude třeba dále pracovat na zlepšení perioperačního managementu a techniky k prevenci vzniku této závažné komplikace. V léčbě se uplatňuje multidisciplinární přístup., Introduction: Many previous reports have focused on bile leakage after liver resection. Despite the improvements in surgical techniques and perioperative care the incidence of this complication rather keeps increasing. A number of predictive factors have been analyzed. There is still no consensus regarding their influence on the formation of bile leakage. The objective of our analysis was to evaluate the incidence of bile leakage, its impact on mortality and duration of hospitalization at our department. At the same time, we conducted an analysis of known predictive factors. Method: The authors present a retrospective review of the set of 146 patients who underwent liver resection at the Department of Surgery of the 2nd Faculty of Medicine of the Charles University and Central Military Hospital Prague, performed between 2010−2013. We used the current ISGLS (International Study Group of Liver Surgery) classification to evaluate the bile leakage. The severity of this complication was determined according to the Clavien-Dindo classification system. Statistical significance of the predictive factors was determined using Fisher‘s exact test and Student‘s t-test. Results: The incidence of bile leakage was 21%. According to ISGLS classification the A, B, and C rates were 6.5%, 61.2%, and 32.3%, respectively. The severity of bile leakage according to the Clavien-Dindo classification system – I-II, IIIa, IIIb, IV and V rates were 19.3%, 42%, 9.7%, 9.7%, and 19.3%, respectively. We determined the following predictive factors as statistically significant: surgery for malignancy (p<0.001), major hepatic resection (p=0.001), operative time (p<0.001), high intraoperative blood loss (p=0.02), construction of HJA (p=0.005), portal venous embolization/two-stage surgery (p=0.009) and ASA score (p=0.02). Bile leakage significantly prolonged hospitalization time (p<0.001). In the group of patients with bile leakage the perioperative mortality was 23 times higher (p<0.001) than in the group with no leakage. Conclusion: Bile leakage is one of the most serious complications of liver surgery. Most of the risk factors are not easily controllable and there is no clear consensus on their influence. Intraoperative leak tests could probably reduce the incidence of bile leakage. In the future, further studies will be required to improve the perioperative management and techniques to prevent such serious complications. Multidisciplinary approach is essential in the treatment., and K. Menclová, F. Bělina, J. Pudil, D. Langer, M. Ryska
Úvod: V roce 2016 to bude 60 let od doby, kdy Nissen poprvé publikoval svoji operační metodu 360° fundoplikace kolem distálního jícnu a její výsledný efekt. V současnosti je Nissenova fundoplikace pravděpodobně nejčastěji používanou metodou k chirurgické léčbě gastroezofageálního refluxu (GER) a hiátové hernie (HH). Incidence HH je v západní populaci mezi 25–50 %. Současná prevalence GER je v Evropě kolem 4–10 %, v Severní Americe 5–7 %, ale v některých studiích je tato prevalence udávána dokonce kolem 10–20 %. Metody: Na Chirurgické klinice 2. LF UK a ÚVN bylo v období 2010 až 2015 provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo refluxní nemoc jícnu (GERD). Většina nemocných byla indikována pro symptomatickou HH s/bez GERD, jen minimum nemocných bylo indikováno pro GERD bez HH. V souboru bylo 73 mužů a 84 žen s průměrným věkem 53,9 roku v rozmezí 20–88 let. Z tohoto počtu mělo 11 nemocných syndrom hrudního žaludku. U 109 nemocných (69,4 %) byla provedena 360° fundoplikace dle Nissena (NFP) a u 48 nemocných (30,6 %) byla provedena 270° fundoplikace dle Toupeta (TFP). Po operaci byli nemocní ambulantně kontrolováni v intervalu 3 měsíce, 6 měsíců a 12 měsíců a dále po roce. Prospektivně byly sledovány příznaky pyrózy, dysfagie, možnosti či nemožnosti odříhnutí, meteorismu nebo výskyt recidivy, získaná data byla zkoumána retrospektivně. Pro vyhodnocení získaných dat byla použita metoda deskriptivní statistiky a explorační jednosměrné analýzy. Výsledky: V období 2010 až 2015 bylo provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo GERD. V souboru se nevyskytlo úmrtí ve vztahu k provedené operaci. Tři měsíce po operaci došlo jak u pacientů po NFP, tak u pacientů po TFP k výraznému poklesu až vymizení symptomů refluxu, příznaků pyrózy a epigastrické bolesti. Pooperační dysfagické obtíže vymizely ve skupině po NFP do 4–7 týdnů, u nemocných po TFP do 3–5 týdnů. V intervalu 2–5 let po operaci došlo celkem u 36 (22,9 %) nemocných k recidivě obtíží. U 22 nemocných (14 po NFP, 8 po TFP), u kterých byla prokázána endoskopicky nebo RTG vyšetřením recidiva refluxu bez recidivy kýly, byla zahájena léčba inhibitory protonové pumpy s velmi dobrým efektem. U 14 nemocných s anatomickou recidivou hiátové hernie s/bez refluxu (8 po NFP, 6 po TFP) byla provedena laparoskopicky rehiátoplastika a refundoplikace dle Nissena. Závěr: Laparoskopická chirurgická antirefluxní léčba GERD a HH je bezpečná metoda s velmi nízkou perioperační morbiditou a s minimální mortalitou. NFP nebo TFP ve stejné míře dlouhodobě obnovují mechanickou bariéru proti regurgitaci žaludečního obsahu do jícnu se signifikantním efektem na vymizení příznaků GERD a HH a s výrazným zlepšením kvality života nemocných. U obézních nemocných je před operací nutná redukce hmotnosti. U morbidně obézních nemocných s HH indikovaných k bariatricko-metabolické operaci je doporučováno provést hiátoplastiku současně s bariatrickým výkonem., Introduction: In 2016 60 years will have elapsed from the first publication by Nissen about his surgical method of 360° fundoplication around distal esophagus and its final effect. Nissen’s fundoplication is currently the most common surgical method for the gastroesophageal reflux (GER) and hiatal hernia (HH) probably. Incidence of HH ranges between 25–50% in the western population. Current prevalence of GER ranges between 4–10% in Europe and 5–7% in North America, but some studies report even 10–20%. Methods: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures for HH or gastroesophageal reflux disease (GERD) were done at the Department of Surgery, the Second Faculty of Medicine, Charles University and Central Military Hospital in Prague. Most of the patients were operated because of symptomatic HH with/without GERD. Only very few patients were operated only for GERD without HH. The group of the patients included 73 men and 84 women with the mean age 53.9 years in the range 20–88 years. 11 patients of the group were operated because of the upside-down stomach syndrome. 109 (69.4%) patients underwent Nissen’s 360° fundoplication (NFP) and 48 (30.6%) patients underwent Toupet’s 270° fundoplication (TFP). The patients were followed after 3 month, 6 month, 12 month and then once a year after the surgery. Symptoms such as heartburn, dysphagia, belching, bloating or recurrence of HH or GERD were collected prospectively and analyzed retrospectively. Methods of descriptive statistics and explorative unidirectional analysis were used. Results: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures were done for HH or GERD. No death occurred in the group of the patients in connection with the surgery. Similar rates of considerable improvement or resolution of the symptoms such as the reflux, heartburn, and epigastric pain were observed after three months from the surgery among patients after NFP or TFP. Postoperative dysphagia resolved in 4–7 weeks in the group after NFP, and in 3–5 weeks in the group after TFP. Disease recurrence was observed in 36 (22.9%) patients in 2 to 5 years after the surgery. Recurrence of only the gastroesophageal reflux without HH was observed in 22 patients (14 after NFP; 8 after TFP), shown by endoscopy or x-ray assessment, with a satisfactory response to PPI medication. Laparoscopic rehiatoplasty and refundoplication according to Nissen were performed in 14 patients with HH recurrence with/without the reflux (8 after NFP; 6 after TFP). Conclusion: Laparoscopic antireflux surgery of GERD and HH is safe and is associated with very low perioperative morbidity and minimal morbidity. Both NFP and TFP have a similar effect on restoration of the mechanical gastroesophageal barrier against gastric reflux, with significant effect on resolution of GERD and HH symptoms and with a marked improvement of the patient’s quality of life. As regards morbid obese patients, weight reduction is needed before the surgery. Hiatoplasty done at the same time with the bariatric procedure is recommended in morbid obese patients with HH indicated for the bariatric-metabolic surgery., and M. Kasalický, E. Koblihová
Úvod: Cieľom štúdie bolo analyzovať výsledky činnosti transplantačného centra v Košiciach. Metódy: Do transplantačného programu boli zaradení pacienti v kritickom štádiu obličkového zlyhávania. Na transplantáciu obličky bolo indikovaných 457 pacientov. Z metodík bola použitá plastika tepny, našitie tepny samostatne a našitie na spoločnom terčíku. Transplantácia (Tx) obličky vyžaduje predovšetkým techniku cievnej anastomózy - chirurgického spojenia ciev. Výsledky: Transplantácie obličiek sa v Transplantačnom centre Košice realizujú od roku 1988. Plastiku tepny sme vykonali u 22,3 % (102) pacientov. Z toho tepny našité samostatne boli u 5,5 % (25). Na spoločnom terčíku ich bolo 9,4 % (43). V 7,4 % (34) bola plastika realizovaná ako implantácia pólových renálnych artérií do hlavného kmeňa. Záver: Transplantácia obličiek je život zachraňujúca metóda., Introduction: The aim of the study was to analyze own results from Transplant Center Kosice, Slovak Republic. Methods: In total 457 patients in the end-stage renal failure were included to the kidney transplant program. Following techniques were used: arterioplasty, individual renal artery anastomosis and multiple renal arteries anastomosed on a common patch. The kidney transplant (Tx) especially requires surgical technique of a vascular anastomosis. Results: Renal transplantation has been established in Transplant Center Kosice since 1988. The arterioplasty of renal artery was performed in 102 (22.3%) and individual artery anastomosis in 25 (5.5%) patients. Multiple artery anastomosis on the patch was done in 43 (9.4%) and implantation of pole renal arteries to the main trunk performed in 34 (7.4%) cases. Conclusion: Renal transplantation is a lifesaving method in end stage renal failure., and P. Zavacký, Ľ. Beňa, M. Zavacká, M. Frankovičová
Úvod: Naše výsledky byly zhodnoceny za účelem posouzení bezpečnosti a efektivity endoskopické endonazální techniky v léčbě kraniofaryngeomů. <p align="">Materiál a metody: Od roku 2008 bylo endoskopicky endonazálně operováno14 pacientů s typickým supraselárním extraventrikulárním kraniofaryngeomem. Soubor se skládá z 11 mužů a 3 žen (věk 17–60 roků, průměrný věk 38 let). Jedenáct pacientů mělo předoperační deficit zorného pole v rozsahu od malého deficitu ve vnějším kvadrantu až k slepotě jednoho oka a těžkému deficitu druhého oka. Byla použita endoskopická endonazální technika čtyř rukou s peroperační 3,0 T MR. <p align="">Výsledky: V sedmi případech bylo dosaženo radikální resekce. Ve čtyřech případech byla provedena resekce subtotální, ve dvou případech resekce parciální. V jednom případě se jednalo o vypuštění kraniofaryngeomové cysty. V resekci po iMR bylo pokračováno ve třech případech. K úpravě zorného pole došlo v pěti případech. Pooperační diabetes insipidus se nově objevil ve třech případech. Reoperace pro únik mozkomíšního moku byla nezbytná ve třech případech. <p align="">Závěr: Endoskopické techniky v léčbě kraniofaryngeomu jsou bezpečné. Nicméně jsou spojeny s vyšším výskytem pooperačního úniku mozkomíšního moku ve srovnání s transkraniálními přístupy., Introduction: We reviewed our results in order to evaluate safety of endoscopic endonasal technique in the treatment of craniopharyngiomas. <p align="">Material and methods: Since 2008, endoscopic endonasal approach was used in 14 patients with typical suprasellar extraventricular craniopharyngioma. This cohort consisted of 11 males and three females (age 17 to 60 years, average age 38 years). Eleven patients had preoperative visual field deficit ranging from small deficit in the outer quadrant to blindness on one eye and a severe deficit of the second eye. Endoscopic endonasal four hands technique was used with intraoperative 3.0 T MRI. <p align="">Results: In seven cases, the radical resection was achieved. Subtotal resection was performed in four cases. The resection was partial in two cases. In one case, a cyst was drained. Resection after iMRI was performed in three cases. Visual field deficit improved in five cases. Postoperative diabetes insipidus developed in three cases. Reoperation for CSF leakage was necessary in three cases. <p align="">Conclusion: Endoscopic technique in the treatment of craniopharyngioma is safe. However, this approach is associated with a risk postoperative cerebrospinal fluid leakage., and V. Masopust, D. Netuka, V. Beneš
Cíl. Retrospektivně analyzovat výsledky léčby plicních arteriovenózních zkratů (PAVZ) embolizací v prevenci paradoxní embolizace. Metoda. Do studie bylo zahrnuto 16 nemocných (7 mužů, 9 žen, průměrného věku 48,3 roků, v rozmezí 17-82 roků) s celkem 35 PAVZ. U šesti nemocných byly PAVZ jednoduché, u jednoho nemocného PAVZ diagnostikovaná na CT angiografii nebyla potvrzena. U devíti nemocných byly PAVZ vícečetné (2-11 zkratů). Zkraty byly u jedné třetiny v levé plíci, u jedné třetiny v pravé plíci a u třetiny nemocných oboustranně. Pouze u dvou nemocných s vícečetnými PAVZ byly zkraty uloženy v horních plicních polích, jinak vždy ve středních a dolních. U 12 nemocných byla prokázána hemoragická hereditární teleangiektázie (HHT). Bylo provedeno 18 embolizačních sezení, u dvou nemocných byla provedena pouze angiografie, z toho u jednoho nebyl zkrat prokázán a jeden nemocný byl léčen pneumonektomií. Výsledky. Všechny PAVZ byly na konci embolizace bez angiograficky průkazného průtoku. U dvou nemocných došlo k rekanalizaci zkratu, což se projevilo nárůstem dusnosti. Další nemocná původně léčená na jiném pracovišti měla emb olizovány dvě rekanalizované PAVZ. Jedna nemocná se sekundární epilepsií po prodělaném mozkovém abscesu náhle zemřela 3 měsíce po embolizaci zkratu, nejspíše v důsledku epileptického záchvatu. Jeden nemocný byl ztracen ze sledování. Ostatní nemocní jsou bez potíží. Závěr. Embolizace je primární léčebnou metodou při uzávěru PAVZ v prevenci paradoxní embolizace. Nemocní s HHT vyžadují trvalou péči., Aim. Results of the pulmonary arteriovenous shunts (PAVS) embolization therapy in prevention of paradoxical embolization are retrospectively analysed. Material and methods. The study included 16 patients (7 males, 9 females of average age 48.3 years, range 17-82 years) with 35 PAVS. The single shunt was present in 6 patients, a shunt diagnosed on CT angiography was not confirmed on angiogram in one patient. The multiple PAVS (from 2 to 11) were diagnosed in 9 patients. The PAVS were in the left lung in one third of patients, in the right lung in another third of patients, and on the both sides in the remaining third of patients. The PAVS were located in the upper lobes only in 2 patients, who both had multiple PAVS. The other PAVS were located in the middle and lower pulmonary fields. The hemorrhagic hereditary teleangiectasia (HHT) was confirmed in 12 patients. The authors performed 18 embolization sessions, in two patients only diagnostic angiogram was done, since the PAVS was not confirmed in one patients and one patient was treated by pneumonectomy. Results. All embolized PAVS were angiographically occluded in the end of the procedure. Recanalization of the PAVS occurred in 2 patients with dyspnoe. Another patient had reembolization of two PAVS after primary treatment in another hospital. One patient with epilepsy secondary to the brain abscess suddenly died 3 months after embolization, most probably due to epileptic seizure. One patient was lost for follow-up. Remaining patients have been doing well. Conclusion. Embolization is the primary method of the PAVS occlusion in prevention of paradoxical embolization. The patients with HHT require permanent care., Antonín Krajina, Vladimír Koblížek, Miroslav Lojík, Jan Raupach, Vendelín Chovanec, Ondřej Renc, Eva Plodrová, Jan Hájek, Leo Steinhart, and Literatura 40
Základní ideou dekompresivní kraniektomie (DK) je chirurgické řešení konfliktu vzrůstajícího nitrolebečního obsahu s pevným objemem kostní schránky. Zvětšený nitrolebeční obsah je většinou představován edémem mozku při nejrůznějších patologických stavech. Přestože DK zažívá v posledních letech renesanci a objevily se důkazy o její účinnosti, její použití není dosud paušálně akceptováno. Nejčastější indikací DK je kraniocerebrální poranění. Důkazy o její efektivitě jsou však limitované. Jsou očekávána data o účinnosti sekundární DK u nemocných s refrakterní nitrolebeční hypertenzí po selhání konzervativní léčby. Provedení bifrontální sekundární dekomprese ještě před vyčerpáním konzervativní léčby nepřináší nemocným s difuzním poraněním benefit. Postavení primární DK u akutního subdurálního hematomu je testováno v randomizované studii. Nejsilnější důkazy o efektivitě DK jsou u nemocných s maligním hemisferálním infarktem, přesto frekvence operace stále neodpovídá incidenci maligního hemisferálního infarktu. DK by měla být zvážena u nemocných s trombózou mozkových splavů a refrakterní nitrolebeční hypertenzí, kteří mohou z operace profitovat i při oboustranné mydriáze. DK s evakuací nebo bez evakuace hematomu může snížit mortalitu nemocných s expanzivním supratentoriálním intracerebrálním krvácením, kteří jsou v bezvědomí nebo mají refrakterní nitrolebeční hypertenzi. Dekomprese může přinést benefit selektované podskupině nemocných se subarachnoidálním krvácením, její použití však není v současných doporučeních specifikováno., The fundamental idea behind decompressive craniectomy (DC) is a surgical solution to the conflict of an increasing intracranial content within the fixed-volume intracranial cavity. The expanding intracranial content is caused by brain edema caused by a variety of pathologies. In spite of DC renaissance over the recent years and some evidence of its effectiveness, its use is not yet generally accepted. Traumatic brain injury is by far the most frequent indication for DC. However, the evidence of its effectiveness is limited. Data on the role of secondary decompression in patients with refractory intracranial hypertension after conservative treatment failure are expected to be released soon. Bifrontal early DC is not superior to medical management in patients with diffuse traumatic injury. Primary decompression in patients with acute subdural haematoma has been investigated in a randomized trial. The most conclusive evidence is in patients with malignant middle cerebral artery infarction. In spite of this, the surgery is still underutilized and the frequency of its use does not correspond with the incidence of malignant infarction. When decompression is performed within 48 hours of stroke onset in patients younger than 60 years, it reduces mortality and improves functional outcome. DC is also a lifesaving procedure in patients over 60 years of age for whom it improves chances of survival without total dependency. Decompression should be considered in patients with cerebral venous thrombosis that causes intractable intracranial hypertension. Furthermore, patients with bilateral mydriasis can also profit from the procedure. DC with or without hematoma evacuation might reduce mortality in patients with large supratentorial intracerebral hemorrhage who are in coma or have refractory intracranial hypertension. Even though the DC can be effective in selected subgroups of patients with subarachnoid hemorrhage, current guidelines, do not specify the role of decompression in these patients. Key words: decompressive craniectomy – indications – traumatic brain injury – malignant infarction – subarachnoidal hemorrhage – intracerebral hemorrhage – cerebral venous thrombosis The author declares he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and J. Mraček
Cíl: Podle literatury dosahuje četnost komplikací kranioplastiky po dekompresivní kraniektomii i více než 30 %. Cílem studie je hodnocení četnosti, příčin a léčby komplikací kranioplastik po dekompresivní kraniektomii pro expanzivně se chovající supratentoriální ischemii nebo kraniocerebrální poranění a analýza důvodů neprovedení kranioplastiky u části nemocných po dekompresivní kraniektomii. Soubor a metodika: V retrospektivní studii nemocných po dekompresivní kraniektomii (2006–2014) byla kranioplastika provedena u 25 z 35 nemocných s expanzivní malacií (71,4 %) a u 33 z 68 zraněných s poúrazovou nitrolební hypertenzí (48,5 %). Výsledky: Nejčastější příčinou neprovedení kranioplastiky bylo úmrtí. U 20 % nemocných s mozkovou ischemií a 61,3 % zraněných byla kranioplastika provedena časně (do 10 týdnů). Četnost neurochirurgických komplikací byla u kranioplastik u nemocných s expanzivní malacií 12 % (explantace plastiky u 8 %) a u kranioplastik po kraniocerebrálním poranění dosahovala 9,1 % (explantace plastiky u 3 %). Hydrocefalus a subdurální kolekce byly před kranioplastikou přítomny u 6 a 9,1 % zraněných. Četnost hydrocefalu po kranioplastice byla u kraniotraumat 6 % a u mozkové ischemie 4 %. Závěry: Četnost komplikací kranioplastik, byť nižší než uvádí literatura, převyšuje hodnoty očekávané u elektivních operací. Subdurální kolekce a hydrocefalus nelze jednoznačně hodnotit jako komplikaci kranioplastiky, protože mohou být přítomny již před kranioplastikou v důsledku základního onemocnění., Aim: Reported incidence of cranioplasty complications after decompressive craniectomy may exceed 30%. The aim of the study was to analyse the incidence, causes and treatment options for neurosurgical complications of cranioplasty after decompressive craniectomy for expansive supratentorial ischaemic stroke and craniocerebral injury and to analyse the reasons for not performing cranioplasty in a subgroup of patients after decompressive craniectomy. Patients and methods: During a retrospective study (2006–2014) cranioplasty was performed in 25 of 35 patients after decompressive craniectomy for expansive supratentorial ischaemia (71.4%) and in 33 of 68 (48.5%) patients after decompressive craniectomy for posttraumatic intracranial hypertension. Results: Death was the most frequent reason for not performing cranioplasty after decompressive craniectomy. The frequency of early cranioplasties (< 10 weeks after decompressive craniectomy) was 20% in patients with ischaemic stroke and 61.3% in head-injured patients. The incidence of neurosurgical complications was 12% in patients after expansive brain ischaemia (cranioplasty explantation rate 8%). The incidence of cranioplasty complications in patients after craniocerebral injury was 9.1% (cranioplasty explantation rate 3%). Subdural collections and hydrocephalus were observed in 9.1% and 6% of patients after craniocerebral injury before cranioplasty, resp. Hydrocephalus requiring neurosurgical treatment was found in 6% of patients after craniocerebral injury and 4% of patients with brain ischaemia during the postcranioplasty period. Conclusions: Although the incidence of cranioplasty complications after decompressive craniectomy is lower than that reported in literature, it exceeds the rates expected for elective surgeries. Subdural collections and hydrocephalus cannot be unequivocally considered a complication of cranioplasty, because they are frequently observed before cranioplasty and may be caused by the disease requiring decompressive craniectomy. Key words: cranioplasty – decompressive craniectomy –brain ischaemia – craniocerebral injury – hydrocephalus – neurosurgical complication The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and D. Hrabovský, R. Jančálek, I. Říha, J. Chrastina
Úvod: Pectus excavatum je najčastejšou vrodenou deformitou hrudnej steny. Postihuje približne jedného zo 400 až 1000 novorodencov. Operačná korekcia sa stala metódou voľby u pacientov, ktorí spĺňajú indikačné kritéria. Najčastejšie využívanými technikami sú modifikovaná Ravitchova korekcia (HMRR) a minimálne invazívna korekcia pectus excavatum (MIRPE), pričom druhá menovaná je považovaná za metódou voľby u detských pacientov. V dospelej populácii je otázka najvhodnejšej techniky predmetom diskusie v odborných kruhoch. Metódy: Autori práce retrospektívne vyhodnotili súbor 60 dospelých pacientov, ktorí absolvovali MIRPE v období od októbra 2010 do marca 2015. Preferovanou technikou na pracovisku autorov bola „short-bar“ technika s pravostrannou torakoskopickou asistenciou. Získané údaje vyhodnotili s pomocou štatistického softvéru SPSS? verzia 21.0.0 (IBM, USA). Platnosť hypotéz a potvrdenie štatisticky významných vzťahov overili štatistickými testami. Klinické a demografické premenné sme vyhodnotili Studentovým t-testom pre parametrické dáta a Mann- Whitneyovým U-testom pre dáta neparametrické. Závislosť kvalitatívnych znakov boli otestované po zadaní do kontingenčných tabuliek pomocou Pearsonovho χ2 testu dobrej zhody. Za hladinu štatistickej významnosti sme zvolili p<0,05. Výsledky: V sledovanom období podstúpilo operačnú korekciu 45 mužov a 15 žien. Medián veku v súbore bol 24 rokov, bez štatisticky signifikantného rozdielu medzi mužmi (25 rokov) a ženami (23 rokov, p=0,368). Medián Hallerovho indexu v súbore bol 3,93, pričom mierne vyšší bol u ženských pacientov (p= 0,285). Asymetrická deformita bola prítomná u 20 pacientov (33 %), bez signifikantného rozdielu medzi pohlaviami (p=0,206). Medián dĺžky operačného výkonu v celom súbore pacientov bol 73 minút, pričom trvanie korekcie u mužov bolo mierne dlhšie (80 vs. 70 min, p=0,312). Dve dlahy sme implantovali 27 pacientom. Nezaznamenali sme pritom štatisticky signifikantný rozdiel medzi pohlaviami (p=0,454). Komplikácie boli prítomné u 15 pacientov (25 %), pričom sme nepotvrdili štatisticky signifikantný rozdiel podľa typu pohlavia (p=0,863), počtu implantovaných dláh (p=0,178) a tvaru deformity (p= 0,527). Najčastejšou komplikáciou boli recidivujúce ranové serómy u 6 pacientov (10 %). Medián pooperačnej hospitalizácie bol 5 dní, pričom sme nezaznamenali rozdiel medzi pohlaviami (p=0,653) a pacientami s rôznym počtom implantovaných dláh (p=0,600). Rehospitalizácia s potrebou ďaľšej chirurgickej intervencie bola indikovaná u 5 pacientov (8,3 %). Príčinou bola alergia na chróm (1×), ranová infekcia (1x) a recidivujúci seróm (3x) s potrebou V.A.C.? terapie (KCI, USA). Záver: MIRPE je možné ponúknuť ako bezpečnú a efektívnu techniku pri korekcii pectus excavatum v dospelej populácii aj na pracovisku bez predchádzajúcich skúseností s týmto výkonom u detských pacientov., Introduction: Pectus excavatum is the most common congenital chest wall deformity. Aproximatelly 1 out of 400 to 1000 newborns are affected by this diagnosis. Surgical correction is indicated in patients that fulfil the indication criteria. The highly modified Ravitch correction (HMRR) and minimally invasive pectus excavatum repair (MIRPE) are by far the most popular methods of correction. MIRPE has been established as the method of choice amongst children. Feasibility of the minimally invasive approach in the funnel chest correction in adult population still remains controversial. Methods: The authors present a retrospective analysis of adult patients treated by MIRPE in their institution. Sixty adult patients with pectus excavatum underwent MIRPE from October 2010 to March 2015. Various parameters were evaluated retrospectively. The effectiveness and safety of both techniques were evaluated with the use of statistical software SPSS? version 21.0 (IBM, USA). Data were evaluated using Student´s t-test or Mann-Whitney U-test for normally and non-normally distributed data, respectively. The comparison of categorical variables between the groups was evaluated by Pearson´s chi-square test. A p value of less than 0.05 was considered statistically significant. Results: 45 men and 15 women underwent MIRPE during the period. Median age in the group was 23 years without any statistically significant difference between males and females (p=0.386). Median Haller index was 3.93 and was slightly higher in women (p= 0.285). Asymmetric deformities were present in 20 patients (33.3%) without any statistically significant difference between the sexes (p=0.206). Median duration of the surgical correction was 73 minutes and was longer in males (p=0.312). Two bars were implanted in 27 patients with no significant difference between the sexes (p=0.454). Complication rate was 25% (15/60) without any significant difference based on the number of implanted bars (p=0.178), sex (p=0.863) or the presence of an asymmetric deformity (p=0.527). Wound seromas with 10% (6/60) were the most common complication. Median postoperative length of stay was 5 days without any significant difference between males and females (p=0.653) and patients with different number of bars implanted (p=0.600). The need for rehospitalisation and reoperation was indicated in 5 patients (8.3%). Allergy to chromium led to bar extraction in 1 patient and 4 patients were treated by V.A.C.? therapy (KCI, USA) because of wound abscess (1) and seroma (3). Conclusion: Minimally invasive pectus excavatum repair is an effective surgical technique for the treatment of pectus excavatum in adult patients. This technique can be learned and performed safely even without any former experience with this correction in children., and M. Lučenič, M. Janík, P. Juhos, A. Garchar
Úvod: Obstrukční defekační syndrom (ODS) představuje častý medicínský problém, který může být podmíněn různými patofyziologickými poruchami pánve; často je diagnostikováno několik poruch současně. V současnosti je dostupné velké množství korekčních technik z různých operačních přístupů. Laparoskopická resekční rektopexe je miniinvazivní transabdominální technika, která sdružuje resekci redundantního sigmoidea s mobilizací a fixací rekta. Metoda: Cílem této práce je vyhodnotit bezpečnost a efektivitu laparoskopické resekční rektopexe v léčbě pacientů s ODS. Vyhodnocení je provedeno na základě analýzy vlastního souboru pacientů a na podkladě průzkumu dostupných publikovaných dat. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 12 pacientů s ODS, kteří ve FN Ostrava podstoupili laparoskopickou resekční rektopexi v letech 2012–2015. Průměrný věk pacientů byl 64,5 roku; průměrné BMI 21,9; v souboru bylo 11 žen (91,6 %). Všichni pacienti měli ODS na podkladě kombinované vady pánevního dna. U každého z pacientů bylo diagnostikováno dolichosigmoideum a vnitřní nebo zevní prolaps rekta; několik pacientů mělo navíc také enterokélu a rektokélu. Laparoskopická resekční rektopexe byla provedena u všech pacientů bez peroperačních komplikací s průměrným operačním časem 144 minut. Průměrná pooperační délka hospitalizace činila 7 dní. Pooperační 30denní morbidita byla 16,6 %. Všechny pooperační komplikace byly hodnoceny jako nezávažné – stupeň II dle Clavien-Dindo klasifikačního systému. Průměrné předoperační Wexnerovo skóre bylo 23,6 bodu; průměrné skóre 6 měsíců po výkonu bylo 11,3 bodu. Výrazné zlepšení symptomů bylo pozorováno u 58,3 % pacientů, mírné zlepšení u 16,7 % pacientů; u 25 % byla resekční rektopexe bez klinického efektu. Závěr: V léčbě ODS je nutné pečlivě selektovat pacienty, kteří by mohli profitovat z chirurgického řešení. Naše výsledky v souladu s výstupy publikovaných studií potvrzují, že laparoskopická resekční rektopexe představuje cennou operační metodu v léčbě pacientů s ODS na podkladě kombinované poruchy pánevního dna., Introduction: Obstructive defecation syndrome (ODS) presents a common medical problem, which can be caused by various pelvic disorders; multiple disorders are frequently diagnosed. At the present, a high number of corrective techniques are available via various surgical approaches. Laparoscopic resection rectopexy is a minimally invasive technique, which comprises redundant sigmoidal resection with rectal mobilisation and fixation. Methods: The aim of this paper was to evaluate the safety and effectiveness of laparoscopic resection rectopexy in the treatment of patients with ODS. The evaluation was performed via our own patients data analysis and via literature search focused on laparoscopic resection rectopexy. Results: In total, 12 patients with ODS undergoing laparoscopic resection rectopexy in University Hospital Ostrava during the study period (2012–2015) were included in the study. In our study group, mean age was 64.5 years and mean BMI was 21.9; the group included 11 women (91.6%). ODS was caused by multiple pelvic disorders in all patients. Dolichosigmoideum and rectal prolapse (internal or external) were diagnosed in all included patients. On top of that, rectocoele and enterocoele were diagnosed in several patients. Laparoscopic resection rectopexy was performed without intraoperative complications; mean operative time was 144 minutes. Mean postoperative length of hospital stay was 7 days. Postoperative 30-day morbidity was 16.6%. All postoperative complications were classified as grade II according to Clavien-Dindo classification. Mean preoperative Wexner score was 23.6 points; mean score 6 months after the surgery was 11.3 points. Significant improvement in ODS symptoms was noted in 58.3% of patients, and a slight improvement in 16.6% of patients; resection rectopexy provided no clinical effect in 25% of patients. Conclusion: It is fundamental to carefully select those patients with ODS who could possibly profit from the surgery. Our results, in accordance with published data, suggest that laparoscopic resection rectopexy is a valuable surgical technique in the treatment of patients with ODS caused by multiple pelvic disorders., and P. Ihnát, P. Guňková, P. Vávra, M. Lerch, M. Peteja, A. Pelikán, P. Zonča
Udržení adekvátní perfuze cílových orgánů hraje zásadní roli v managementu kardiogenního šoku, který je stále zatížen vysokou mortalitou. Pokud farmakologická léčba společně se snahou o ovlivnění příčiny srdečního poškození selhávají, je nutno bezprostředně zvážit zavedení mechanické podpory oběhu k zajištění orgánové perfuze. K dočasné podpoře oběhu je využíváno více typů podpor zahrnující intraaortální balonkovou kontrapulzaci, mimotělní membránovou oxygenaci, perkutánně nebo chirurgicky implantované srdeční podpory. V přehledu je šířeji diskutována problematika jednotlivých typů podpor oběhu, zkušenosti s nimi a jejich role v managementu kardiogenního šoku., The maintenance of adequate end‑organ perfusion is the cornerstone of cardiogenic shock management, which still carries a poor prognosis. Mechanical circulatory support to ensure organ perfusion is required once pharmacological therapy together with the effort to affect the cause of heart failure is less effective or fails. There are currently several circulatory support options, including intra‑aortic balloon counterpulsation, extracorporeal membrane oxygenation and percutaneously or surgically implanted ventricular assist devices. The role of, and experience with, each of these support devices in the management of cardiogenic shock is broadly discussed in this review., and Šimek M., Hutyra M., Zuščich O., Klváček A.