In this paper I will propose that the unpalatable consequences of narrow-scope principles are not avoided by altering the scope of the principle but by changing the kind of conditional. I argue that a counterfactual conditional should do the trick and that the rational requirement of modus ponens can be understood as something like a ''Ramsey test'' on this conditional., V tomto příspěvku navrhnu, aby nedocházelo k nežádoucím důsledkům zásad úzkého rozsahu tím, že se změní rozsah této zásady, ale změnou druhu podmíněnosti. Domnívám se, že kontrafaktuální podmíněnost by měla dělat trik a že racionální požadavek modus ponens může být chápán jako něco jako ,,Ramseyho test'' na tomto podmíněném., and David Botting
The unique relation between logic and truth (protorelation) is crucial for understanding Fregean conception of logic. Frege has an insight that the nature of logic resides in the ''truth'', which he finally locates in the assertoric-force of a sentence. Though Frege admits that assertoric-force is ineffable in ordinary language, he coins in his conceptual notation for such a force a much-disputed sign, i.e., judgment-stroke. In this paper, I will try to demonstrate that judgment-stroke is not adequate for the task its inventor has assigned to it. Accordingly, it is misconceived and inconducive to clarify Frege’s vague insight into the protorelation. The mistake of judgment-stroke for the sign of assertoric-force has its root in Frege’s ignorance of the significant difference between ''judgment'' and assertion'', which will be elucidated at length in the light of Husserl’s theory of ''doxic-modification''. In the end, based on a further elucidation of the activity of assertion, I will advance a tentative interpretation of the vague insight Frege has concerning the protorelation., Jedinečný vztah mezi logikou a pravdou (protorelace) je klíčový pro pochopení logiky Fregean. Frege má pochopení, že podstata logiky spočívá v ,,pravdě'', kterou nakonec nalezne v přísloví věty. Ačkoli Frege připustí, že assertoric-síla je nevýslovná v obyčejném jazyce, on mince v jeho pojmovém zápisu pro takovou sílu hodně-sporné znamení, tj., Rozsudek-mrtvice. V tomto příspěvku se pokusím prokázat, že rozsudek-úder není vhodný pro úkol, který mu jeho vynálezce přidělil. V souladu s tím je nepochopitelné a nevhodné vyjasnit Fregeův nejasný pohled na protorelaci. Chyba úsudku-mrtvice pro znamení assertoric-síla má jeho kořen ve Fregeově neznalosti významného rozdílu mezi ,,rozsudkem a tvrzením '', který bude podrobně objasněn ve světle Husserlovy teorie ,,doxické modifikace''. V závěru, na základě dalšího objasnění činnosti tvrzení, budu postupovat předběžně ve výkladu neurčitého náhledu Fregeho týkajícího se protorelace., and Gao Song
Current philosophical debates about perception have largely ignored questions concerning the ontological structure of perceptual experience, so as to focus on its intentional and phenomenological character. To illustrate and put pressure on this tendency, I revisit the controversy between doxastic views of perception and Gareth Evans’s objection from over-intellectualization. I suggest that classic versions of the doxastic view are to a good extent driven by an ontological characterization of perceptual attitudes as nonfactive states or dispositions, not by a cognitively complex picture of perceptual content. Conceived along these lines, the doxastic view unveils an ontologically significant story of perceptual experience for at least two reasons: on the one hand, that characterization avoids the line of reasoning leading up to sense-datum theories of perception; and, on the other, it bears on recent discussions about the temporal structure of perceptual experience. Although I do not endorse the doxastic view, my goal is to highlight the importance of the relatively neglected ontological motivations thus driving that kind of account.
Personites are shorter-lived, person-like things that extend across part of a person’s life. Their existence follows from the standard perdurance view of persons. Johnston argues that it has bizarre moral consequences. For example, it renders morally problematic spending time learning a difficult language in anticipation of going abroad. The crucial thought is that if persons have moral status so do personites. Johnston argues for this claim. Kaiserman responds, on behalf of stage theory, that this only works on a perdurantist account. This is a conservative response to the problem. It seeks to show that retaining the ontology of perdurantism one can resolve the difficulty by a semantic change. I show that the personite problem can be reworked as an argument against stage theorists. The stage theorist can respond by rejecting an assumption of the reasoning. But if it is acceptable for him to do so the perdurantist can reject this assumption too, which is enough by itself to block Johnston’s argument. Thus, for all it helps with the personite problem, stage theorists might as well be perdurantists.
People who do not act on their judgments regarding what they ought to do-their practical judgments-are often considered weak-willed, especially when the judgment is made at a time when the act it favors is plainly possible. Is this a kind of practical irrationality, perhaps due to an incoherence between practical reason, which should guide intention and action, and behavior that fails to conform to a guiding directive? More generally, do normative beliefs with the same kind of self-directive content as practical judgments possess the same sort of rational authority, if indeed they must have any such authority? At least since Aristotle, weak-willed action has often been considered irrational. This paper indicates why that view is plausible, but also why it is too strong. The paper shows how the practical authority of normative judgments can be overridden and why, on the theory of rational action suggested by analysis of such cases, certain initially plausible action-guiding principles are too strong. The concluding part of the paper briefly indicates how that theory can do justice to the analogy between practical and theoretical reason and to the essential connection between the two., Lidé, kteří nečiní podle svých úsudků ohledně toho, co mají dělat - jejich praktických úsudků - jsou často považováni za slabé, zejména když je rozsudek učiněn v době, kdy je čin, který upřednostňuje, jasně možný. Je to taková praktická iracionalita, možná kvůli nesouladu mezi praktickým důvodem, který by měl vést záměr a jednání, a chování, které neodpovídá hlavní směrnici? Obecněji řečeno, mají normativní přesvědčení se stejným druhem sebeobsahu, jako jsou praktická rozhodnutí, stejný druh racionální autority, pokud skutečně musí mít takovou autoritu? Přinejmenším protože Aristotle, slabě-chtěl akce často byl považován za iracionální. Tento článek ukazuje, proč je tento pohled věrohodný, ale také proč je příliš silný. Příspěvek ukazuje, jak může být praktická autorita normativních úsudků potlačena a proč na teorii racionálních kroků navrhovaných analýzou takových případů jsou některé z původně věrohodných principů, které vedou k akci, příliš silné. Závěrečná část práce stručně naznačuje, jak tato teorie může spravedlivě odpovídat analogii mezi praktickým a teoretickým důvodem a podstatným spojením mezi nimi., and Robert Audi
The argument from causal closure for physicalism requires the principle that a physical event can only occur through being necessitated by antecedent physical events. This article proposes a view of the causal structure of the world that claims not only that an event need not be necessitated by antecedent events, but that an event cannot be necessitated by antecedent events. All events are open to counteraction. In order to spell out various kinds of counteraction I introduce the idea of ''directedness.'', Argument z kauzálního uzavření pro fyzikismus vyžaduje princip, že fyzická událost může nastat pouze díky tomu, že je nutná předchozí fyzická událost. Tento článek navrhuje pohled na kauzální strukturu světa, která tvrdí, že událost nemusí být nutná předcházejícími událostmi, ale že událost nemůže být nutná předcházejícími událostmi. Všechny akce jsou otevřeny proti. Abych vysvětlila různé druhy kontrakce, představuji myšlenku ,,režie''., and Daniel von Wachter
In the article, we present analyses and findings which add precision to the role of intentions and the relation between effects in attributing the intentionality of causing a side effect. Our research supplements and modifies numerous findings regarding the appearance of the so-called Knobe effect. The experiments and analyses show that the very originality of the story used by Knobe and the relationship between the evaluative properties of the main effect and the side effect results in an asymmetry of responses and contributes to the occurrence of the side-effect effect. Because of this, we reject the thesis that the mode of attitude of the agent to the caused side effect or that the social expectation of this attitude determine the attribution of the intentionality of the caused effect. On the contrary, we defend the thesis that it is the relationship between the evaluative properties of the main effect and those of the side effect, as well as the impact of a side effect on the main effect, that significantly influence the attribution of intentionality in causing a side effect.
Arthur Prior’s logic was influenced, among others, by logicians from the Lvov-Warsaw school. This paper introduces the impact Leśniewski’s Ontology had on Prior’s logical system. The paper describes the main characteristics of Leśniewski’s Ontology, Prior’s logical system and the manner in which Prior became acquainted with Leśniewski’s logical system. Since Leśniewski was no longer alive when Prior began to develop his logical system and Leśniewski’s papers were not easily available to Prior, this paper also includes Prior’s interpretation of Leśniewski’s logical system which did not always correspond to Leśniewski’s original ideas., Logika Arthura Priora byla ovlivněna mimo jiné i logiky ze školy ve Lvově-Varšavě. Tento článek představuje dopad Leśniewského ontologie na logický systém Prior. Článek popisuje hlavní charakteristiky Leśniewského ontologie, logického systému Prior a způsob, jakým se Prior seznámil s Leśniewského logickým systémem. Vzhledem k tomu, že Leśniewski už nebyl naživu, když Prior začal rozvíjet svůj logický systém a Leśniewskiho dokumenty nebyly Prioritě snadno dostupné, tento dokument zahrnuje také Prorovu interpretaci Leśniewského logického systému, který ne vždy odpovídal Leśniewského původním myšlenkám., and Zuzana Rybaříková