Donald Davidson and John Searle famously differ, among other things, on the issue of animal thoughts. Davidson seems to be a latter-day Cartesian, denying any propositional thought to subhuman animals, while Searle seems to follow Hume in claiming that if we have thoughts, then animals do, too. Davidson’s argument centers on the idea that language is necessary for thought, which Searle rejects. The paper argues two things. Firstly, Searle eventually argues that much of a more complex thought does depend on language, which reduces a distance between himself and Davidson. Secondly, some of Davidson’s suggestions are promising - in particular the idea that we may lack a vocabulary to capture the contents of animal thoughts. Based on this insight, one might, pace Davidson, grant thoughts to animals. However, this does not mean, pace Searle, that it should be possible to construe even the simplest of such thoughts as propositional. Perhaps we need to move beyond Davidson and Searle by developing a theory of non-propositional thought for animals., Donald Davidson a John Searle se skvěle liší, mimo jiné, v otázce zvířecích myšlenek. Zdá se, že Davidson je karteziánem posledního dne, který popírá jakékoli výrokové myšlenky subhumánním zvířatům, zatímco Searle se zdá, že následuje Humea, když tvrdí, že pokud máme myšlenky, tak i zvířata. Davidsonův argument se soustředí na myšlenku, že jazyk je nezbytný pro myšlenku, kterou Searle odmítá. Příspěvek argumentuje dvě věci. Za prvé, Searle nakonec argumentuje, že mnoho složitějších myšlenek závisí na jazyce, což snižuje vzdálenost mezi ním a Davidsonem. Za druhé, některé z Davidsonových návrhů jsou slibné - zejména myšlenka, že nám může chybět slovní zásoba, která by zachytila obsah zvířecích myšlenek. Na základě tohoto vhledu, jedna síla, tempoDavidsoni, udělte myšlenky zvířatům. To však neznamená, že tempo Searle, že by mělo být možné vyložit i ty nejjednodušší takové myšlenky jako výrokové. Možná, že musíme jít za Davidsonem a Searlem tím, že vypracujeme teorii non-propozičního myšlení pro zvířata., and Tomáš Hříbek
This paper concentrates on the mathematical modelling for three-dimensional flow of an incompressible Oldroyd-B fluid over a bidirectional stretching surface. Mathematical formulation incorporates the effect of internal heat source/sink. Two cases of heat transfer namely the prescribed surface temperature (PST) and prescribed surface heat flux (PHF) are considered. Computations for the governing nonlinear flow are presented using homotopy analysis method. Comparison of the present analysis is shown with the previous limiting result. The obtained results are discussed by plots of interesting parameters for both PST and PHF cases. We examine that an increase in Prandtl number leads to a reduction in PST and PHF. It is noted that both PST and PHF are increased with an increase in source parameter. Further we have seen that the temperature is an increasing function of ratio parameter.
A three-dimensional numerical model was applied to simulate submerged spatial hydraulic jumps (SSHJ) downstream of a symmetric vent that discharges into a wider channel. Simulations were carried out for different aspect ratios of the vent, expansion ratios of vent width to downstream channel width, tailwater depth, and inlet Froude number. Depending on these factors, simulations indicated the formation of steady asymmetric SSHJ, oscillatory asymmetric SSHJ, and steady symmetric SSHJ, consistent with results of previous experimental studies. The model reproduced observed depth downstream of vent, jump length, and velocity profiles along channel centerline for steady symmetric SSHJ. For oscillatory asymmetric SSHJ, simulated oscillation frequencies had Strouhal numbers that varied with expansion ratio and ranged between 0.003 and 0.015. With piers downstream of the vent, oscillatory SSHJ continued to exhibit jet deflections when pier length was relatively short (≲0.2 of jump length) but became steady asymmetric for longer piers.
The paper examines two possible analyses of fictional names within Pavel Tichý’s Transparent Intensional Logic. The first of them is the analysis actually proposed by Tichý in his (1988) book The Foundations of Frege’s Logic. He analysed fictional names in terms of free variables. I will introduce, explain, and assess this analysis. Subsequently, I will explain Tichý’s notion of individual role (office, thing-to-be). On the basis of this notion, I will outline and defend the second analysis of fictional names. This analysis is close to the approach known in the literature as role realism (the most prominent advocates of this position are Nicholas Wolterstorff, Gregory Currie, and Peter Lamarque)., Článek zkoumá dvě možné analýzy fiktivních jmen v rámci Transparentní intenzivní logiky Pavla Tichého . První z nich je analýza skutečně navržená Tichým v jeho (1988) knize The Foundations of Frege's Logic . Analyzoval fiktivní názvy z hlediska volných proměnných. Zavedu, vysvětlím a posoudím tuto analýzu. Následně vysvětlím Tichého pojmu individuální role (kancelář, věc, která má být). Na základě tohoto pojetí budu načrtnout a obhajovat druhou analýzu fiktivních jmen. Tato analýza je blízká přístupu známému v literatuře jako realismu rolí (nejvýznamnějšími obhájci této pozice jsou Nicholas Wolterstorff, Gregory Currie a Peter Lamarque)., and Daniela Glavaničová
Pavel Tichý originally published his interesting conception of possible worlds in 1968. Even though he modified it over the following twenty five years, its core remained unchanged. None of his thirty journal papers or books containing the notion of possible worlds was a study in metaphysics. Tichý (and most of his followers) always introduced the notion in the context of other investigations where he applied his Transparent intensional logic either to the semantic analysis of natural language or to the explications of other notions. Tichý presented his conceptions using rather short descriptions occurring on a number of places; his proposal appears not only fragmentary but also somehow incoherent. The main contribution of this paper is thus not only a complete survey of Tichý’s development of his conception but also a certain completion of the very proposal., Pavel Tichý původně publikoval své zajímavé pojetí možných světů v roce 1968. I když ho v následujících dvaceti pěti letech upravoval, jeho jádro zůstalo beze změny. Žádný z jeho třiceti článků nebo knih obsahujících pojem možných světů nebyl studií v metafyzice. Tichý (a většina jeho následovníků) vždy představil pojem v kontextu jiných vyšetřování, kde aplikoval svou transparentní intenzivní logiku buď na sémantickou analýzu přirozeného jazyka, nebo na vysvětlení jiných pojmů. Tichý představil své koncepty spíše krátkými popisy, které se vyskytují na několika místech; jeho návrh se jeví nejen jako roztříštěný, ale také nesouvislý., and Jiří Raclavský
In this paper we revisit Pavel Tichý’s novel distinction between one-dimensional and two-dimensional conception of inference, which he presented in his book Foundations of Frege’s Logic (1988), and later in On Inference (1999), which was prepared from his manuscript by his co-author Jindra Tichý. We shall focus our inquiry not only on the motivation behind the introduction of this non-classical concept of inference, but also on further inspection of selected Tichý’s arguments, which we see as the most compelling or simply most effective in providing support for his two-dimensional account of inference. Main attention will be given to exposing the failure of one-dimensional theory of inference in its explanation of indirect (reductio ad absurdum) proofs. Lastly, we discuss shortly the link between two-dimensional inference and deduction apparatus of Tichý’s Transparent Intensional Logic., V tomto příspěvku jsme se vrátili k novému rozlišení Pavla Tichého mezi jednorozměrnou a dvourozměrnou koncepcí inference, kterou prezentoval ve své knize Základy Fregeovy logiky (1988) a později na On Inference(1999), který byl připraven z jeho rukopisu jeho spoluautorem Jindrou Tichým. Své šetření zaměříme nejen na motivaci zavádění tohoto neklasického konceptu dedukce, ale také na další inspekci vybraných Tichého argumentů, které považujeme za nejpřísnější nebo nejúčinnější při poskytování podpory jeho dvou- dimenzionální popis inference. Hlavní pozornost bude věnována odhalení neúspěchu jednorozměrné teorie dedukce v jejím vysvětlení důkazů nepřímých (reductio ad absurdum). V poslední době diskutujeme stručně o vztahu mezi dvourozměrným inferenčním a dedukčním aparátem Tichého transparentní intenzivní logiky., and Ivo Pezlar