The aim of this article is to analyze the main contributions of Wesley C. Salmon to the philosophy of science, that is, his concepts of causation, common cause, and theoretical explanation, and to provide a critique of them. This critique will be based on a comparison of Salmon’s concepts with categories developed by Hegel in his Science of Logic and which can be applied to issues treated by Salmon by means of the above given three concepts. It is the author’s contention that by means of Hegelian categories it becomes possible to provide a critique of Salmon’s philosophy of science and at the same time to enlarge the concept framework of philosophy of science., Cílem tohoto článku je analyzovat hlavní přínosy Wesleyho C. Lososa k filosofii vědy, tj. K jeho příčinám, společné příčině a teoretickému vysvětlení, a poskytnout jim kritiku. Tato kritika bude založena na srovnání konceptů Salmon s kategoriemi vyvinutými Hegelem v jeho Science of Logic a které lze aplikovat na otázky ošetřené lososem pomocí výše uvedených tří pojmů. Je to autorovo tvrzení, že prostřednictvím hegelovských kategorií je možné poskytnout kritiku Salmonovy filosofie vědy a zároveň rozšířit koncepční rámec filozofie vědy., and Igor Hanzel
Since Antiquity, logic has always enjoyed a status of something crucially important, because it shows us how to reason, if we are to reason correctly. Yet the twentieth century fostered an unprecedented boost in logical studies and delivered a wealth of results, most of which are not only not understandable by non-specialists, but their very connection with the original agenda of logic is far from clear. In this paper, I survey how the achievements of modern logic are construed by non-specialists and subject their construals to critical scrutiny. I argue that logic cannot be taken as a theory of the limits of our world and that its prima facie most plausible construal as a theory of reasoning is too unclear to be taken at face value. I argue that the viable construal of logic takes it to be explicative of the constitutive (rather than strategic) rules of reasoning, not of the rules that tell us how to reason, but rather of rules that make up the tools with which (or in terms of which) we reason., Od starověku se logika vždy těšila stavu něčeho zásadně důležitého, protože nám ukazuje, jak rozumět, pokud máme správně rozumět. Dvacáté století však podpořilo bezprecedentní oživení v logických studiích a přineslo mnoho výsledků, z nichž většina není nejen srozumitelná pro nešpecializované odborníky, ale jejich samotné spojení s původní logikou logiky není zdaleka jasné. V tomto příspěvku zkoumám, jak jsou úspěchy moderní logiky konstruovány nešpecializovanými odborníky a podřizují jejich konstrukty kritické kontrole. Domnívám se, že logiku nelze považovat za teorii hranic našeho světa a její prima facienejspolehlivější konstrukční jako teorie uvažování je příliš nejasná, aby mohla být přijata v nominální hodnotě. Domnívám se, že životaschopná konstrukce logiky má za to, že je vysvětlující konstitutivní (spíše než strategická) pravidla uvažování, nikoli pravidla, která nám říkají, jak rozumět, ale spíše pravidla, která tvoří nástroje, s nimiž (nebo v podmínky) rozumíme., and Jaroslav Peregrin
The article considers the nature of descriptive statements and the ontological status of descriptive constructs in linguistics, taking the example of a phoneme of English. It is argued that descriptive statements should be seen as expressions of the content of descriptive models or as hypotheses. Furthermore, it is argued that descriptive models and constructs in linguistics have a purely explanatory function in relation to speech events and without ontological commitment to corresponding entities in the real world., Článek pojednává o povaze popisných výroků a ontologickém stavu deskriptivních konstrukcí v lingvistice, přičemž vychází z příkladu fonému angličtiny. Argumentuje se tím, že popisná prohlášení by měla být chápána jako vyjádření obsahu popisných modelů nebo jako hypotézy. Dále, to je argumentoval, že popisné modely a konstrukce v lingvistice mají čistě vysvětlující funkci ve vztahu k událostem řeči a bez ontologického závazku k odpovídajícím entitám v reálném světě., and Paul Rastall
The paper sketches and defends two instances of the strategy Let N’s be whatever they have to be to explain our knowledge of them—one in which N’s are natural numbers and one in which N’s are propositions. The former, which makes heavy use of Hume’s principle and plural quantification, grounds our initial knowledge of number in (a) our identification of objects as falling under various types, (b) our ability to count (i.e. to pair memorized numerals with individuated objects of one’s attention), (c) our (initially perceptual) recognition of plural properties (e.g. being three in number), and (d) our predication of those properties of pluralities that possess them (even though no individuals in the pluralities do). Given this foundation, one can use Fregean techniques to non-paradoxically generate more extensive arithmetical knowledge. The second instance of my metaphysics-in-the-service-of-epistemology identifies propositions (i.e. semantic contents of some sentences, objects of the attitudes, and bearers of truth, falsity, necessity, contingency, and apriority) with certain kinds of purely representational cognitive acts, operations, or states. In addition to providing natural solutions to traditionally un-addressed epistemic problems involving linguistic cognition and language use, I argue that this metaphysical conception of propositions expands the solution spaces of many of the most recalcitrant and long-standing problems in natural-language semantics and the philosophy of language.
This paper argues for the following three theses: (1) There is a clear reason to prefer physical theories with deterministic dynamical equations: such theories are maximally rich in information and usually also maximally simple. (2) There is a clear way how to introduce probabilities in a deterministic physical theory, namely as answer to the question of what evolution of a specific system we can reasonably expect under ignorance of its exact initial conditions. This procedure works in the same manner for both classical and quantum physics. (3) There is no cogent reason to take the parameters that enter into the (deterministic) dynamical equations of physics to refer to properties of the physical systems. Granting an ontological status to parameters such as mass, charge, wave functions and the like does not lead to a gain in explanation, but only to artificial problems. Against this background, I argue that there is no conflict between determinism in physics and free will (on whatever conception of free will), and, in general, point out the limits of science when it comes to the central metaphysical issues., Tato práce se zabývá následujícími třemi tezemi: (1) Existuje jasný důvod preferovat fyzikální teorie s deterministickými dynamickými rovnicemi: takové teorie jsou maximálně bohaté na informace a obvykle také maximálně jednoduché. (2) Existuje jasná cesta, jak zavést pravděpodobnosti do deterministické fyzikální teorie, a to jako odpověď na otázku, jaký vývoj určitého systému můžeme rozumně očekávat za nevědomosti jeho přesných počátečních podmínek. Tento postup funguje stejně pro klasickou i kvantovou fyziku. (3) Neexistuje žádný přesvědčivý důvod vzít v úvahu parametry, které vstupují do (deterministických) dynamických rovnic fyziky, aby odkazovaly na vlastnosti fyzikálních systémů. Udělení ontologického stavu parametrům, jako je hmotnost, náboj, vlnové funkce a podobně, nevede k zisku ve vysvětlení, ale pouze na umělé problémy. Na tomto pozadí tvrdím, že neexistuje žádný konflikt mezi determinismem ve fyzice a svobodnou vůlí (na jakékoli koncepci svobodné vůle) a obecně poukazuje na hranice vědy, pokud jde o ústřední metafyzické otázky., and Michael Esfeld
During the last decades several studies in cognitive psychology have shown that many of our actions do not depend on the reasons that we adduce afterwards, when we have to account for them. Our decisions seem to be often influenced by normatively or explanatorily irrelevant features of the environment of which we are not aware, and the reasons we offer for those decisions are a posteriori rationalisations. But exactly what reasons has the psychological research uncovered? In philosophy, a distinction has been commonly made between normative and motivating reasons: normative reasons make an action right, whereas motivating reasons explain our behaviour. Recently, Maria Alvarez has argued that, apart from normative (or justifying) reasons, we should further distinguish between motivating and explanatory reasons. We have, then, three kinds of reasons, and it is not clear which of them have been revealed as the real reasons for our actions by the psychological research. The answer we give to this question will have important implications both for the validity of our classifications of reasons and for our understanding of human action.