Tématem knihy je analýza různých postojů k problému svobody slova v době pražského jara 1968. Autor na jejich základě vytvořil typologii pěti různých skupin aktérů: stalinistů, reformních komunistů, pragmatiků neboli realistů, nekomunistů a demokratické levice uvnitř Komunistické strany Československa. Recenzent ale pokládá za nejzajímavější v celé knize Stropnického kritiky současných interpretací pražského jara, jejichž hlavním cílem je podle autora podpořit dnes převládající liberální interpretační rámec světa. Zásadní pochybnost ale vznáší nad způsobem autorovy práce s prameny, neboť s nimi zachází selektivně, nerozlišuje mezi primárním a sekundárními zdroji a směšuje texty vzniklé v různé době, takže rezignuje na historickou linii výkladu., This book presents an analysis of various attitudes to freedom of speech during the Prague Spring of 1968. From these attitudes the author has assembled a typology of five different groups of actors: Stalinists, reform Communists, pragmatists or realists, non-Communists and left-wing democrats in the Czechoslovak Communist Party. What the reviewer considers the most interesting aspect of the whole book, however, is Stropnický’s criticism of current interpretations of the Prague Spring, the primary aim of which, according to the reviewer, is to support the now dominant liberal framework for interpreting the world. The reviewer, however, has serious doubts about the way the author works with his sources, that is, selectively, failing to differentiate between primary and secondary, mixing together sources that originated at different times, and thus abandoning the notion of a historical line in his interpretation., [autor recenze] Stanislav Holubec., and Obsahuje bibliografii
Autor referuje o konferenci "Středovýchodní Evropa v první polovině 20. století: Transnacionální perspektivy" (East Central Europe in the First Half of the 20th Century - Transnational Perspectives), která proběhla v Lipsku ve dnech 14. až 16. ledna 2016. Na její přípravě se jako hlavní organizátor a hostitel podílelo Společenskovědní centrum pro historii a kulturu středovýchodní Evropy (Geistwissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas - GWZO) ve spolupráci s pražským Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i. (ÚSD AV ČR) a Mezinárodním sdružením pro současné dějiny Evropy (Association internationale d’histoire contemporaine de l’Europe - AIHCE). Šíři pohledů zajistila diverzita tematických okruhů, od hospodářství přes mezinárodní organizace, migrace a kulturu po teritorializaci, a také mezinárodní složení účastníků. Zpráva přibližuje některé z více než dvaceti příspěvků, které na konferenci zazněly., This is a report about the conference "East Central Europe in the First Half of the 20th Century - Transnational Perspectives", which took place in Leipzig from 14 to 16 January 2016. It was organized and hosted by the Centre for the History and Culture of East Central Europe (Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas - GWZO) in collaboration with the Institute of Contemporary History at the Czech Academy of Sciences, and the International Association of Contemporary History of Europe (Association internationale d´histoire contemporaine de l´Europe - AIHCE). A wide range of views was ensured both by the international background of the participants and by the diversity of the topic groups, ranging from economics to international organizations, migration, and culture to territorialization. The report discusses in greater detail some of the more than twenty papers given at the conference., Zdenko Maršálek., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Historik Václav Chaloupecký (1882-1951) je dnes podle recenzentky do značné míry opomíjenou osobností - v českých zemích je přehlížen, protože zásadní roky své kariéry strávil na Slovensku, a na Slovensku je zase odmítán pro svůj "čechoslovakistický" výklad slovenských dějin. V historiografii je zapomenut, protože se jeho texty jeví z dnešního pohledu jako zastaralé. Jeho biografie z pera mladého historika Milana Ducháčka dle recenzentky nenaplňuje zcela své ambice. Chaloupeckého aktivity totiž nejsou dostatečně zasazeny do dobového kontextu, interpretace jeho díla překračuje meze popisnosti jen v několika pasážích a více než analýzou je chronologickou deskripcí, a kniha také vykazuje některá formální pochybení, komplikující četbu. Přesto však obsáhlá práce prozrazuje důkladnou znalost Chaloupeckého osobnosti a díla, profesionální erudici i literární talent autora., The historian Václav Chaloupecký (1882-1951) is, according to the reviewer, a largely forgotten figure today - in the country of his birth he is ignored because he spent the important years of his career in Slovakia, and in Slovakia he is dismissed for his "Czechoslovakist" interpretation of Slovak history. Historians have forgotten him because his work now seems outdated. According to the reviewer, his biographer, the historian Milan Ducháček, does not quite archieve his aims: He has failed to place Chaloupecký´s activities sufficiently into the context of his time; the interpretation and analysis of Chaloupecký´s work rarely go beyond mere description, and chronological description at that; moreover, the book suffers from problems of structure, making it unnecessarily difficult to read. None the less, this large work displays a thorough knowledge of Chaloupecký, the man and his works, and also the professional erudition and literary skill of its author., [autor recenze] Antonie Doležalová, and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
V této zprávě autoři informují o mezinárodním workshopu, který se uskutečnil v Praze ve dnech 4. a 5. listopadu 2013 pod názvem „Horizonty multi- a interdisciplinarity: Možnosti vytvoření badatelské sítě historiků vědy a techniky“. Oba byli spolu s Helenou Durnovou z Masarykovy univerzity v Brně organizátory tohoto setkání českých a norských badatelů, financovaného z programu Norských fondů, jehož cílem bylo vytvořit společnou výzkumnou i praktickou agendu českých a norských historiků vědy a techniky pro léta 2014 až 2017.
Předkládaný článek se soustředí na klíčové období výstavby vodních infrastruktur v Československu, kterým jsou bezpochyby padesátá léta minulého století. Tehdejší masivní výstavba víceúčelových vodních děl, zejména přehradních nádrží a elektráren, ale i vodovodů, probíhající v kontextu socialistické industrializace, položila základy stávajícího státního vodohospodářského systému. V jejím čele stála skupina vodohospodářských odborníků (takzvaných hydrokratů), která se formovala již od dvacátých let. Tito experti zastávali ideály modernistické vodohospodářské mise, směřující k racionalizaci a depolitizaci hospodaření s vodou a spatřující v plném ovládnutí povrchového odtoku základní předpoklad budoucí prosperity státu i obyvatelstva. Období stalinismu podle autora přineslo ideální podmínky k naplnění těchto vizí (zestátnění vodních staveb a zdrojů, centralizace správy i investiční činnosti, ideje přeměny přírody), zároveň byl ale tradiční hydrokratický projekt kompromitován produktivistickými imperativy, což nakonec vedlo k opuštění holistických idejí vyjádřených ve Státním vodohospodářském plánu na roky 1949 až 1953 a jednoznačné soustředění na akumulaci vody pro potřeby průmyslu a energetiky. Od roku 1956 pak v reakci na rostoucí znečištění životního prostředí vznikaly tlaky směřující k přehodnocení stávající vodohospodářské politiky, což v důsledku znamenalo také postupnou korozi idejí vodohospodářské mise., The article focuses on the unquestionably most important period of construction of hydraulic infrastructures in Czechoslovakia, i.e. the 1950s. The massive construction of multi-purpose hydraulic structures, in particular dams and power plants, but also water mains, which was at that time taking place in the context of socialist industrialization, laid the foudnations of the existing national water management system. It was led by a group of water management experts, so-called hydrocrats, which had been forming up since the 1920s. These experts were advocates of ideas of a modernistic water management mission aiming to rationalize and depoliticize water managementand seeing full control of surface runoff as an essential prerequisite of the future prosperity of the state and its population. According to the author, the era of Stalinism brought ideal conditions for the fulfillment of these visions (nationalization of hydraulic structures and water resources, centralization of administration and investment activities, nature transformation ideas); at the same time, however, the traditional hydrocratic project was compromised by imperatives of productivism, which fact ultimately led to the abandonment of holistic ideas formulated in the 1949-1953 National Water Management Plan and a definite concentration on accumulation of water to satisfy needs of the industry and power engineering. Since 1956, there were pressures reacting to increasing environmental pollution levels and calling for a reassessment of the existing water management policy; as a consequence, the ideas of the water management mission were gradually corroding as well., Jiří Janáč., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
V první části příspěvku se autor kriticky zamýšlí nad současnou většinovou produkcí české historiografie soudobých dějin. Vedle nevyužitých možností v podobě potenciálně ,,velkých'' témat, jež by mohla zaujmout i zahraniční publikum, jimž se ale věnují pohříchu jen jednotlivci, zde identifikuje jako chronický neduh podezřívavost či ignoranci vůči jakýmkoli teoretickým konceptům a hlubší metodologické reflexi. Tato slabina se podle něj projevuje jednak důslednou orientací na prameny, v horším případě „opisováním archivů“, jednak přebíráním aktuálních západních teoretických a metodologických přístupů a jejich mechanickou aplikací na zdejší historickou materii. Poté autor tyto své teze volně vztahuje ke knize Přemysla Houdy, která mu však nemá sloužit jako exemplární příklad oněch nedostatků, ale představuje prostě jeden titul z široké množiny srovnatelných., Houda se sice podle něj chopil důležitého a dosud málo zkoumaného tématu českého folku v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, i on však trpí úzkou specializací, nedůvěřuje teorii a částečně pomíjí relevantní literaturu. Nešpor probírá jednotlivé kapitoly a poukazuje na problematické momenty, jako je pominutí kontinuity mezi šedesátými lety a dobou „normalizace“ na folkové scéně, scházející definice folku, příliš úzký výběr interpretů a stručný rozbor jejich písňových textů, nedostatečná pozornost věnovaná podstatě a proměnám tak mnohostranného žánru. Lépe než v obecných kapitolách se podle něj autorovi dařilo v případových studiích věnovaných vybraným fenoménům folkové hudby. Celkově je Houdova kniha důležitým kamenem do mozaiky poznání, k drahokamu má však daleko., In the fi rst part of this review article, the author critically considers mainstream Czech contemporary history writing as a whole. Apart from the missed opportunities to tackle potentially ''big'' topics that might also be of interest to readers outside the Czech Republic - which unfortunately only a few individuals have devoted themselves to - he argues that historians’ being suspicious of, or ignoring, any kind of theoretical concept and profounder methodological consideration is a chronic malady of the fi eld here. This weakness, according to him, is manifested both in a stubbornly one-sided orientation to primary sources (in the worst case merely ‘copying out archive records’), and, on the other hand, adopting current Western theoretical and methodological approaches and applying them mechanically to Czech historical material. The author then freely relates his theses to Přemysl Houda’s Intelektuální protest, nebo masová zábava? Folk jako společenský fenomén v době tzv. normalizace (Intellectual protest or mass entertainment? Folk music as a social phenomenon in the ‘Normalization’ period), published in 2014., The reviewer, however, does not aim to use this book as a prime example of these shortcomings - instead, it represents for him simply one publication of a whole range of comparable ones. Houda, argues the reviewer, has tackled the important and so far little-researched topic of Czech folk music in the 1970s and 1980s, but he too suffers from overly narrow specialization and from mistrust of theory, and he also partly neglects the relevant literature. The reviewer considers each chapter in the book, and points out the problems, for example, the author’s neglecting the continuity on the folk-music scene between the 1960s and the period of ‘Normalization’ (after the crushing of the Prague Spring reform movement), the lack of a defi nition of ‘folk music’, the excessively narrow selection of singer-songwriters he considers, the overly brief analysis of their lyrics, and insuffi cient attention to the essence of such a diverse genre and the transformations it went through. Better than in the book’s more general chapters, the author has, according to the reviewer, succeeded in the case studies devoted to particular folk-music phenomena. Though Houda’s book is on the whole an important stone in the mosaic of our knowledge, the reviewer concludes, it is far from a gem., and Zdeněk R. Nešpor.
Předkládaná kniha církevního historika se věnuje tématu, jež dosud nebylo v české ani slovenské historiografii soustavněji zpracováno, totiž proměnám papežských voleb (konkláve) během dvacátého století a na počátku století jednadvacátého. Autor však podle recenzenta ve snaze nabídnout co nejvíce poznatků v nich čtenáře doslova utápí, přičemž neposkytuje vodítko k rozlišení jejich důležitosti, a také nereflektuje některé důležité zahraniční publikace., The volume under review, whose title translates as ‘Conclaves: Papal Elections in the Twentieth and Twenty-first Centuries’, by a specialist on Church history, considers a topic that has hitherto not been systematically discussed in Czech and Slovak historiography - namely, the changes undergone by the papal conclave in the twentieth century and the beginning of the twenty-first century. According to the reviewer, the author, in his attempt to offer as much information as possible, does not provide a guideline with which the reader, left to fumble blindly, might distinguish between the important and the less important, and he also fails to take into account important foreign publications., and [autor recenze] Marek Šmíd.
Takzvaná opoziční smlouva, uzavřená v červenci 1998 mezi Občanskou demokratickou stranou pod vedením Václava Klause a Českou stranou sociálnědemokratickou v čele s Milošem Zemanem, patří k nejproblematičtějším a nejspornějším momentům české politiky od konce komunistického režimu. Uzavření smlouvy umožnilo vznik menšinové sociálnědemokratické vlády s garancí hlavní opoziční strany a vytvořilo velmi specifické politické uspořádání. Autor nejprve připomíná hlavní události politického vývoje v zemi od rozpadu Klausova koaličního kabinetu koncem roku 1997 v důsledku skandálu s financováním ODS do předčasných parlamentních voleb v červnu následujícího roku. Poté analyzuje povolební jednání mezi politickými stranami, jež vyústila do podpisu opoziční smlouvy, věnuje pozornost hlavním faktorům, které tato jednání ovlivnily, sleduje roli prezidenta Václava Havla a rozebírá možné alternativy k opoziční smlouvě. Za zcela nereálné označuje vytvoření pravostředové koalice mezi Občanskou demokratickou stranou, Křesťanskodemokratickou unií – Československou stranou lidovou a Unií svobody, které bylo předmětem četných spekulací. Osvětluje také, proč se při vyjednávání ukázaly neprůchodné další dvě uvažované varianty, totiž vláda složená ze sociálních demokratů, lidovců a unionistů, respektive menšinová vláda sociálních demokratů a lidovců s podporou Unie svobody. Vyjednávací strategie obou menších stran podle něj negativně poznamenalo podcenění možnosti dohody mezi občanskými a sociálními demokraty a nadměrné spoléhání na ingerence prezidenta Václava Havla, v případě Unie svobody navíc nejednotnost a váhavost jejího vedení., a1_The so-called ‘opposition agreement’, signed in July 1998 between the Civic Democratic Party led by Václav Klaus and the Czech Social Democratic Party led by Miloš Zeman, has been among the most problematic and contentious factors in Czech politics since the end of the Communist régime in late 1989. The signing of the agreement enabled the emergence of a minority Social Democratic government with a guarantee of support from the main opposition party, and created a very unusual political arrangement. In this article the author first recapitulates the main political events in the Czech Republic from the collapse of Klaus’s coalition government in late 1997, as a result of a scandal concerning Civic Democratic Party funding, to early general elections in June 1998. He then analyzes the post-election negotiations amongst the political parties, which resulted in the signing of the opposition agreement. He pays particular attention to the main factors influencing the talks, considers the role of President Václav Havel, and analyzes possible alternatives to the agreement. He regards as completely unrealistic the formation of the centre-right coalition of the Civic Democratic Party, the Christian Democratic Union–Czechoslovak Populist Party, and the Freedom Union; this coalition was the subject of much speculation. He also explains why the two other variants under consideration – namely, a government of Social Democrats, Populist Party members, and Freedom Union members and a minority government of Social Democrats and Populist Party members with the support of the Freedom Union – turned out during the talks to be unworkable., a2_The negotiating strategy of the two minority parties, in the author’s view, was negatively influenced by underestimating the possibility of an agreement between the Civic Democrats and the Social Democrats and excessive reliance on interventions by President Havel, and the lack of unity of the Freedom Union and the wavering of its leaders., and Lubomír Kopeček.
Původní verze tohoto článku vyšla pod názvem ''Dissidentes Gedenken: Unabhängiges Holocaustgedenken in der DDR und der Volksrepublik Polen'' ve sborníku pod redakcí Petera Hallamy a Stephana Stacha Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäischen Dissens (Leipzig, Leipziger Universitätsverlag 2015, s. 207-236). Autor pojednává o vzpomínkových akcích konaných u příležitosti dnů památky obětí holokaustu - takzvané křišťálové noci z 9. listopadu 1938 v Německé demokratické republice a povstání ve varšavském ghettu z 19. dubna 1943 v Polské lidové republice - pořádaných příslušníky disentu v obou zemích v osmdesátých letech minulého století. Tyto vzpomínkové akce měly dvojí význam - na jedné straně byly pokusem vznikající občanské společnosti protestovat formou vlastní interpretace dějin proti metanarativům produkovaným režimem státního socialismu, zároveň pak byly součástí politického boje opozičních hnutí proti vládnoucí moci. Autor ze vzájemné komparace těchto událostí v obou zemích vyvozuje, že přes všechny odlišnosti tvořily často přehlížený, nicméně důležitý přínos k historické paměti v Polsku a NDR, a navíc podněcovaly tamní společnosti k přemítání o významu holokaustu., This is a Czech translation of ''Dissidentes Gedenken: Unabhängiges Holocaustgedenken in der DDR und der Volksrepublik Polen'', in Peter Hallama and Stephan Stach (eds.), Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäischen Dissens (Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2015, pp. 207-36). The article is concerned with commemoration ceremonies on Holocaust Memorial Days - the ''Kristallnacht'' of 9 November 1938 in the German Democratic Republic and the Warsaw Ghetto Uprising of 19 April 1943 in the Polish People´s Republic - organized by dissidents in both countries in the 1980s. These commemorations were both an attempt by emerging civil society to reclaim interpretations of history which were different from the master narratives produced by the State-Socialist regimes and were also part of the oppostion movements´ political struggle with their governments. In a comparison of these events, the author concludes that despite all their differences they constituted an often overlooked but important contribution to public memory in Poland and Easter Germany and also motivated the two societies to reflect on the meaning of the Shoah., Stephan Stach ; Z němčiny přeložil Petr Dvořáček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor celkově představuje knihu Přemysla Houdy a konstatuje, že vzhledem k její tematické šíři a nevelkému rozsahu některá relevantní témata a teze nemohly být rozvedeny v žádoucí míře. Houda se zajímá o folk především z hlediska jeho vztahu ke společnosti a vládnoucí moci, přičemž navazuje na tradiční výkladovou linii o určitých oblastech populární hudební kultury v komunistickém Československu jako „ostrůvcích svobody“, reziduích nezávislého myšlení a zřídlech opozičních postojů. Vývoj populární hudby pro něj přitom představuje předehru ke společenským změnám a folková hudba mu slouží jako prostředek pro vystižení povahy, limitů a vnitřních rozporů „normalizačního“ systému. Autor polemizuje s Houdovým akcentem na folkové obecenstvo jako specifickou komunitu, jež se vyznačovala kritickým vztahem k současnému režimu, a zdůrazňuje, že folkovým posluchačům chyběly specifické znaky subkultury, své kritické postoje jinak veřejně neprojevovali a nestali se jako skupina předmětem systematické perzekuce. Naopak vyzvedává Houdův poznatek, že folkoví interpreti legitimizovali své kritické poselství v textech využíváním oficiálně přijatelných motivů a forem. Houda podle něj na příkladu folkové hudby přínosně demonstruje konflikt i souběžnost moci diktatury a svobodných aktivit, a tak ukazuje vnitřní rozpory a pružné hranice „normalizačního“ systému i jeho nepřekročitelné meze. Nastoluje i důležité otázky, mnohé však v jeho knize zůstává nedopovězeno, takže nakonec připomíná nedohranou píseň., The reviewer presents Přemysl Houda’s book as a whole, and concludes that, in view of its thematic breadth but short length, some relevant topics and arguments could not be developed satisfactorily. Houda explores folk music mainly from the standpoint of its relation to society and the powers that be. He therefore follows on from the traditional line of interpretation about certain areas of popular music in Communist Czechoslovakia having been ‘little islands of freedom’, remnants of independent thinking, and well-springs of opposition attitudes. The development of popular music, however, represents for him a prelude to social change, and folk music serves him as a means to gauge the nature, limits, and internal contradictions of the ‘Normalization’ system. The reviewer takes issue with Houda’s accent on the folk-music audience having been a special community characterized by a critical attitude towards the current régime, and he emphasizes that folk-music audiences lacked the attributes of a sub-culture, did not otherwise express their critical attitude, and did not, as a group, become the target of systematic persecution. On the other hand, he praises Houda’s observation that folk musicians legitimized their critical mission in lyrics by using themes and forms acceptable to the authorities. Houda, according to the reviewer, has usefully demonstrated, using the example of folk music, the confl ict and the parallelism of the dictatorship and free activities, and has thus revealed the internal contradictions and fl exible boundaries of the Normalization system as well as its insurmountable limits. Though Houda raises important questions, much in his book remains unanswered, and ultimately it brings to mind a song that has not been played to the end., and Jiří Smlsal.