Olejomalba na plátně (108 x cm): polonahá Venuše sedí na posteli na klíně Marta, v pravém dolním rohu spí Amor (luk), hlavu na polštáři. V pravém horním rohu se v oblaku objevuje poprsí Merkura (okřídlená čapka), zdviženou rukou se vztyčeným ukazovákem milence varuje. V levém dolním rohu Martův štít a meč., Kaufmann 1988#, 20.39., and Hlavním antickým pramenem pro Venušinu nevěru s Martem byl Homér (Od. 8, 266-368) a Ovidius (met. 4, 171-189). U těchto autorů ani nikde jinde v antické literatuře se nepíše o Merkurovi, který by nevěrnou Venuši a Marta upozorňoval na to, že se blíží Vulkán. Homér se však zmiňuje o tom, že Vulkán dvojici uvěznil a ukázal je spoutané bohům, Merkur se přiznal, že by si rád vyměnil místo s Martem (podobně též Lúkiános v Rozhovorech bohů, 17). Anguilllara ve svém převyprávění Ovidiových Proměn z roku 1561 (Anguillara 1561, 258) Merkurovu roli rozvedl. Ačkoliv v Odysseii milence ovobodil Vulkán, podle Angullary se v této roli objevil Merkur. Venuše a Mars po vysvobození ihned utekli pryč a tento moment mohl zobrazovat Sprangerův obraz, ukazuje na to Venušin ztrápený výraz i spící Amor symbolizující konec milostného vzplanutí. Martovo gesto si lze vyložit jako snahu vymanit se z Venušina objetí.
Olejomalba na mědi (23 x 18 cm): nahý Vulkán (vousy) objímá zezadu nahou Maiu (věnec z klasů) stojící u rozestlané postele. Nad postelí závěs, který odhrnuje Amor. V pravém dolním rohu truhla, na níž brnění, vedle stolička, o níž je opřený roh hojnosti, na stoličce přilba a kladivo. Pod postelí nočník., Prag um 1600#, II, č. 583 s. 112., and Výjev byl vykládán také jako Jupiter a Ceres. O Maie, bohyni Země ztotožňované také s Proserpinou, se píše v Macrobiových Saturnaliích (1, 12, 18-23), které byly v renesanci jedním hlavních pramenů poznání antické mytologie. Maiu identifikuje věnec z klasů na hlavě a roh hojnosti se zeleninou a ovocem, Vulkána součásti výzbroje a kladivo vedle postele. Spranger se po formální stránce inspiroval rytinou (Gian Jacopo Caraglio podle Perino del Vaga) z roku 1527 zobrazující Vulkána a Ceres.
Kresba (37, 2 x 46, 4 cm): na oblaku sedí Jupiter (orel) a Minerva (přilba, kopí, štít) v důvěrném hovoru. Dole v krajině božstva: nalevo sedící Diana (srpek, toulec), naproti ní sedící Apollón (lyra). Nad Apollónem nahá Venuše, kterou přikrývá Amor a vzhlíží přitom nahoru k Jupiterovi. Vedle Venuše Neptun (trojzubec), na protější straně Merkur (křídlená čapka) a ženské božstvo. Uprostřed v pozadí nalevo Herkules (kyj, lví kůže) a na zemi sedící Pluto s Kerberem. Nalevo v horním rohu ruina antické stavby s ženkou sochou v nice., Prag um 1600#, I, č. 177., and Přípravná kresba k obrazu (London, National Gallery inv. n. 6475). Výjev je interpretován jako zrození Minervy, ale ve Stuttgartu (Landesbibliothek, Cod. hist. Q. 298/299, Stammbuch Janisch fol. 142r) je obdobná kresba od stejného autora s nápisem: "Diese Figur wie Jupiter die Veniren veralsst und Minervam liebet mit verwunderung aller anderen heydnischen Götter is mir von Johan von Ach Kay. Mahler zu ehren gamacht worde." Z nápisu jednoznačně vyplývá, že se jedná o alegorické zobrazení v němž jde o konflikt mezi Venuší a Minervou (Prag um 1600, I, s. 329).
Olejomalba na dřevě (96 x 110 cm): ženy uctívající zlatou sochu Cerery sedící na trůnu (koruna z klasů, roh hojnosti, odhalená ňadra). Socha je na kamenném soklu, na němž stojí obětní nádoby. Před sochou matrona s knihou, za ní stojí a klečí další obětnice (kadidelnice, kniha). V pravém dolním rohu klečí žena s košíkem plodů vedle snopů obilí. Za oltářem skupina žen okolo klečící ženy s obilím na míse. Před sochou a za sochou hořící pochodně na podstavci. Výjev je situován do přírodního rámce, nalevo v průhledu kruhový oltář a před ním skupina žen uctívající další sochu pod baldachínem, za toutp sochou trubači a standarta zakončená měsíčním srpkem. Nad sochou Cerery dva Amorové, jeden se zapálenou pochodní, druhý s lukem., Zlatohlávek 2009#, s. 175-6, O 37., and Obraz neilustruje žádný konkrétní antický text, i když identita hlavní kultovní sochy je jasně definovaná (koruna z klasů, roh hojnosti, dále zapálené pochodně, obilí na míse, snop obilí na zemi). Popisům kultu Cerery v antických pramenech rovněž odpovídá skutečnost, že se kultu účastní výlučně ženy.
Puncované zobrazení na okraji nahoře vlevo: Apollón (zář okolo hlavy, tunika, toulec) běží s lukem v ruce ke klečící Dafné, která se mění v olivu (hlava a zdvižené ruce). Nalevo miniaturní Amor s lukem namířeným na Apollóna. Napravo sedí bůh řeky Péneios (vousy, amfora s vytékající vodou, kormidlo)., Irmscher 1999#, 121-124., and Jamnitzer převzal kompozici z ilustrací k Ovidiovým proměnám, které vyšly poprvé v roce 1557 a byly připsány Bernardu Solomonovi (stejná kompozice se objevila už v Lyonském vydání z roku 1547), protože jedině zde se objevuje Amor. Od tohoto vzoru se Jamnitzer odchýlil v postavě klečící Dafné. Zobrazený příběh demonstruje všemocnost Amora a v rámci celkového ikonografického programu Trionfi-lavabo Dafne ztělesňuje ctnost. Tak začala být mýtus vykládán již v pozdní antice, v Serviově komentáři k Vergiliově Aeneidě je Dafné oslavou panenství (3, 63), na což bylo okolo roku 1600 navázáno v křesťansko-moralistních výkladech (Mander 1616, 8). Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.
Puncované zobrazení na okraji dole vlevo: na oblaku Venuše a Amor, bohyně předává dole stojícímu Hippomenovi (antikizující zbroj, vysoké boty) tři zlatá jablka, její syn na něj míří lukem. Napravo král Schoineus (vousy, koruna) sedí s vousatým mužem, na obou stranách ozbrojenci a přihlíží závodu. Hippomenés běží za Atalantou, která se shýbá pro zlaté jablko na zemi. V pozadí ohrada, za níž jsou diváci., Irmscher 1999#, 124-125., and Všechny čtyři výjevy na okraji mísy demonstrují moc Amorovu. Kompozice výjevu s Atalantou je varianta Solomonova dřevorytu z ilustrovaného vydání Ovidiových proměn, které vyšlo poprvé v roce 1557. Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.
Puncované zobrazení na okraji nahoře napravo: nahý Plútos (vousy, dvouzubec) vyjíždí z moře na dvouspřeží směrem k Proserpině, která na břehu trhá květiny společně se třemi družkami. Nad skupinou dívek na obloze Venuše s Amorem, který míří lukem na Plúta., Irmscher 1999#, 124-125., and Všechny čtyři výjevy na okraji mísy demonstrují moc Amorovu, který ovládá i bohy. Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.
Reliéf na dně mísy: v popředí je řada trojrozměrně pojatých zajatců Amora z řad římských císařů (všichni ruce svázané za zády). První tři jdou doleva, všichni jsou v antikizující zbroji s mečem u pasu. Průvod vede Caesar (vavřínový věnec na hlavě, na pancíři orel), dále Augustus (vavřínový věnec) a Nero (lví hlava na nárameníku, licousy), jejich hlavy fyziognomické portréty podle dochovaných antických zobrazení. Uprostřed řady je Karel Veliký (vousy, koruna, antikizující zbroj, na nohou středověké brnění) a Konstantin Veliký (knír, přilba s chocholem, antikizující zbroj). Napravo je polonahý španělský král Filip II. jako Samson, který se sklání k sedícímu nahému císař Rudolfovi II., který je zobrazen jako Herkules (lví kůže na klíně). Ve druhé řadě Amorových zajatců jsou tři postavy, Hadrian (nebo Marcus Aurelius), Šalamoun a Alexandr Veliký. Za zajatci je čtyřspřežím tažený vůz, na němž sedí vepředu Pán s opratěmi v jedné a bičem ve druhé ruce. Za Pánem je spoutaný nahý Jupiter s rysy Rudolfa II., na konci vozu trůn ve tvaru Sfingy, na kterém sedí Amor (pásku na čele, toulec) s lukem v levici a šípem a palmovým listem ve zdvižené pravici. Za Amorem jde muž v brnění s praporem, na němž jsou oči a srdce. V zadním plánu jde v čele, za koňským spřežením, okřídlená Hora jara (Ver) v průsvitných šatech a se závojem, jedné ruce kytice, ve druhé větev (myrta). Vedle Ver kráčí na jedné straně žena v brnění se zapálenou pochodní na tyči, na druhé straně je postava s kopím, na němž nabodnuté srdce a girlanda. Za touto skupinou je žena s mečem, na němž jsou tři srdce, je oblečená podle pozdně středověké módy, patrně francouzská královna Isabela Bavorská. Je obrácená do protisměru, k ženě s měsíčním srpkem na čele, která patrně představuje Dianu z Poitiers, milenku francouzského krále Jindřicha II. Za nimi další standarty s nabodnutými srdci, Amorovým lukem a šípy, hořícím probodnutým srdcem, za Jupiterem je líbající se pár, za Amorem Merkur se standartou s okřídleným srdcem, kterému brání ve vzletu kruhové závaží. V pozadí postavy ve středověkých brněních, mezi nimi standarta s nabodnutým srdcem a praporem s nápisem SPQR, za mužem s praporem s očima a srdcem je v profilu bavorský vévoda Albrecht V. (vousy). Na pravé straně průvodu vousatý muž v přilbě krytý oválným štítem. Za průvodem krajina, nad spřežením na obzoru kruhový chrám Venuše s obeliskem, cíl procesí., Irmscher 1999#, 89-116, and Literární inspirací byly Jamnitzerovi "I trionfi" Francesca Petrarcy z let 1356-1374. Sedm zajatců Amora v popředí představuje čtvrtou světovou říši, kterou založil Caesar a která vyvrcholila Rudolfem II. Jako literární i výtvarná předloha Jamnitzerovi posloužil německý překlad Petrarcových Trionfi doplněný dřevoryty (Federmann 1578), z nichž převzal kompozici triumfu i jednotlivé postavy (Augustus). Jména připojená k postavám na dřevorytu identifikují antické římské císaře v čele Jamnitzerova průvodu. Postavy s tyčemi s pochodní a kořistí (v tomto případě ukořistěná srdce) byly inspirovány Mantegnovým antickým triumfem, z něhož Jamnitzer převzal i postoje mužů v popředí. Amor s páskou zakrývající oči nemá v antice obdobu, tato představa koření ve středověku, na Jamnitzerově reliéfu si Amor si sundal pásku z očí a dívá se na stranu, na Rudolfa II.- Herkula. Ten se právě snaží osvobodit ze zajetí profánní lásky, aby mohl dosáhnout svého cíle prostřednictvím nebeské lásky, na kterou odkazuje prapor s očima a srdcem.
Puncované zobrazení na okraji dole napravo: oblečená Venuše leží na zemi a spí, vedle leží a spí Amor, pod ním luk a toulec. Napravo Nymfa namáčí hořící pochodeň do pramene vody, Výjev je zasazen do krajiny., Irmscher 1999#, 125-126., and Všechny čtyři výjevy na okraji mísy demonstrují moc Amorovu. Výjev se spící Venuší a Amorem je ilustrací básně, kterou Christoph von Schallenberg napsal okolo roku 1590. Téma lze vysledovat až k byzantskému epigramu, který napsal Marianos v 6. století (Anthologia Graeca 9, 627). Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.
Reliéf ze zlaceného stříbra na spodku těla konvice, shromáždění olympských bohů s palmovými listy (při uchu konvice směřujícím doprava, proti směru hodinových ručiček): Jupiter (koruna, blesk) na orlu, u jeho nohou dvě nádoby, Neptun (trojzubec), Pán (rohy, syrinx), Kybele (koruna z hradeb), Pluto (dvojzubec), tři Grácie, Mars (zbroj), nahá Venuše, Amor (toulec, šíp, páska na čele), Merkur (okřídlená čapka, caduceus) nese nahou Psýché, Bakchus (věnec z vinné révy, číše), Herkules (lví kůže, palmová ratolest), Saturn (nahý, polyká dítě), Diana (měsíční srpek), Apollón (záře okolo hlavy, lyra), Vulkán (čepice, kladivo) a neidentifikované božstvo., Irmscher 1999#, 212-226., and Shromáždění bohů evokuje svatbu Amora a Psýché. Postavy olympských božstev se vztahují k triumfům nad nimi: Jupiter je pod Triumfem Cudnosti, tři Grácie pod Triumfem Smrti, Merkur a Psýché pod Triumfem Slávy. Herkules, Saturn a Apollón, božstva související bezprostředně s Rudolfem II. a jeho obnovou Zlatého věku, jsou pod Triumfem Času. Předlohou pro Jupitera byl Jupiter z rytiny Herkules na rozcestí (Johann I Sadeler, návrh Friedrich Sustris), dvě nádoby u Jupiterových nohou jsou nádoby s dobrým a špatným osudem, o nichž se zmiňuje Homér (Ilias 24, 527-528). V rámci vladařské ideologie se téma objevuje na fresce Rossa Fiorentina ve Fontainebleau, kde do Jupiterova chrámu vstupuje František I. s mečem a knihou v ruce. Po straně vchodu jsou velké dádoby s dobrem a zlem. Do chrámu nemají přístup personifikace sedmi smrtelných hříchů s páskami na očích. K rozšíření Rossovy malby přispěla rytina z téhož roku (nápis "OSTIUM IOVIS" nad vchodem, na váze nalevo "MALI", napravo "BONI". Vzorem pro tři Grácie byla známá rytina Marcantonia Raimondiho ze začátku 16. století, jejich význam souvisel patrně s Ficinovým novoplatónským výkladem, současně byly pravděpodobně symbolem svornosti, což bylo v habsburské říši aktuální politické téma. Vzorem pro skupinu Merkura a Psýché byla rytina ze školy Marcantonia Raimondi. Merkur unášející Psyche na nebesa v kontextu Trionfi-lavabo odkazuje na poslední stupeň novoplatónské pouti k bohu, remeatio. Psyché symbolizuje lidskou duši, která dosahuje nesmrtelnosti láskou k věčné kráse, kterou představuje dcera Amora a Psyché, Voluptas.