Akvarel na pergamenu (22 x 33 cm). Nalevo je nahá Diana (půlměsíc na hlavě, šperky) stojící v potoce, je skloněná k vodní hladině a levicí stříká vodu na Aktaióna, pravicí si kryje klín smotaným oděvem. Na břehu je Dianin luk a toulec se šípy, vedle stojí svlékající se Nymfa. Na protějším břehu potoka stojí nahá Nymfa česající si vlasy hřebenem. Za ní dvě objímající se nahé Nymfy pod improvizovaným stanem z vybledlé červené látky, jedna stojí, druhá sedí na bílé látce. Nalevo před stanem dvě nahé Nymfy sedí na bílé látce, pravá objímá svojí družku okolo ramen a ukazuje jí její tvář v zrcadle, které drží v pozdvižené levici. Zleva přichází Aktaión (antikizující oděv, modrý plášť a modré páskové boty), v levici drží oštěp, v pravé vodítko tří psů běžících za ním. Na hlavě se mu již objevily parůžky. Výjev situovaný do lesa s průhledem na hory je zasazen do širokého rámu od Georga Hoefnagela s rostlinnými motivy a drobnými živočichy, v němž jsou nápisové kartuše., Kaufmann 1988#, 10.1., and Pojetí scény s Aktaiónem je převzato z ilustrace Virgila Solise k Ovidiovým Proměnám (Spreng 1563, 40). Mýtus o Aktaiónovi (Ovidius, Proměny 3, 177-194), však nebyl v tomto případě cílem, ale prostředkem pro alegorické zobrazení. Ukazují na to postavy krášlících se a objímajících se Nymf, které symbolický charakter výjevu podtrhují tím, že zcela ignorují přítomnost Aktaióna, na jehož příchod reaguje pouze Diana. Nymfy neodkazují na mýtus o lovci Aktaiónovi, na něhož dopadl boží hněv, ačkoliv nic nespáchal. Hoefnagelovi šlo o erotickou intrepretaci konfliktu mezi lovcem a panenskou bohyní, což naznačuje dvojice Nymf, která je nejblíž Aktaiónovi: mají nohy propletené tak, že není pochyb o tom, že zobrazení je metaforou soulože mezi mužem a ženou. Na Hoefnagelově akvarelu je muž konfrontován s anti-ženou, od níž se jeho mužskost odrazila jako obraz v zrcadle. Skutečnost, že Diana je zrcadlovým obrazem Aktaióna zdůrazňuje dvojice Nymf, které stojí mezi nimi na opačných stranách potoka, jejich postoj je totiž téměř dokonalou stranově převrácenou inverzí. Zrcadlení a zrcadlo jsou klíčem k tomuto alegorickému výjevu - Nymfa, která se dívá do zrcadle, totiž nepřehlédnutelným způsobem opakuje gesto bohyně, kterým je útok obrácen proti útočníkovi, Dianino stříknutí učinilo z lovce lovnou zvěř. Explicitně na tento výklad ukazují připojené verše, které citují druhou polovinu erotické básně Theodora de Beze: "Lovec stejně jako milenec nemají rádi vítr a déšť, a oba bláhově krmí svoje zuřivé psy. Ale v jednom se přeci jen liší, když totiž svou kořist pokoří, jenom lovec je po zásluze odměněn za svoje strádání. Nešťastný milenec ztrácí svou lovnou zvěř přesně v tom okamžiku, když jeho kořist, jako oběť, leží na zádech (Beze 1548, 97, 7-14)." Beze se v básni "Comparatio amantis cum venatore/ Srovnání milence a lovce" mohl inspirovat Bourbonovou básní "Venator et amator/ Lovec a milenec" (Bourbon 1533, fol. 25v), ale antickým pramenem obou básní jsou Horatiovy verše ze druhé knihy Satir (Hor. s. 2, 105-108). I metaforický obraz loveckého psa jako mužského pohlavního údu, který najdeme v citátu z Bezovy básně a snad i na Hoefnagelově akvarelu, má antický původ (Aristoph. Lys. 158, aj.).
Olej na plátně (131 x 108 cm): sedící nahá Venuše (látka na klíně, náhrdelník, náušnice, přes rameno zlatý pás s drahokamy) se snaží zadržet odcházejícho Adónida (drží ho za spodní okraj tuniky). Adónis (tunika, plášť, zlatý pás a drahokamy přes rameno a okolo pasu, šavle u pasu) drží ve zdvižené ruce oštěp (velký šíp), ve druhé ruce svírá vodítka dvou loveckých psů před ním. Nad Venuší stojí Amor s lukem a toulcem přes rameno. Výjev je zasazen do lesa., Fučíková 1997#, 1997, I/55, and Ve Van Ravenssteynově díle výjimečné téma z antické mytologie (Ovidius, Proměny 10, 543-552), ikonografie i styl ovlivněny pražským dvorským uměním Rudolfa II.
Temperová malba na plátně, je vsazená do stropu. Figurální scéna v krajině. Vpravo sedí Paris, v levé ruce pastýřská hůl, podává pravicí jablko před ním stojící Venuši. Za Paridem Merkur, vedle Venuše Minerva a Juno, před ní malý Amor s lukem., Poche, Preis 1973#, 128-129., Vlček 2000#, 418-422., and Za předlohu výjevu je považován dřevoryt z dílny Virgila Solise. Inspirace však není jednoznačná, kompozice s Venuší a Amorem a odvrácenou ženskou postavou se objevuje u stejného námětu například u Raphaela (grafika Raimondi), Lucase Granacha st.
Nástropní malba (poničeno pozdějšími přemalbami): Venuše (bílé šaty odhalující ňadra, plášť) sedí s kopím v ruce, objímá se s Adonidem (antikizující zbroj, červený plášť). Výjev je zasazen do přírodního rámce, nalevo v oblacích prázdný Venušin vůz tažený párem holubic. Napravo v pozadí dva psi, nad ním dva Amorové, jeden střílí z luku na ústřední dvojici Venuše a Adonida v obětí, druhý sklání pochodeň k zemi., Preiss 1956#., Preiss 1970#., and Vlček 1999#, 471-475.
Na hoře Helikónu stojí Apollón (toulec, luk) uprostřed Nymf a Faunů (v lidské podobě, ale Faun napravo má rohy). Vedle Apollóna Minerva (zbroj a kopí), nahoře na stromě sedí pták (straka ?), další přilétají. Na zemi sedí čtyři personifikace řek, tři vousatí muži a žena s nádobami. Dole vlevo devět nahých Múz s hudebními nástroji, vpravo devět oblečených Píeroven, první z nich drží tamburínu., Zlatohlávek 1997#, 132, č. 64., and Rytina spojuje dva motivy: návštěvu Minervy u Múz a jejich vyprávění o pěvecké soutěži se zpupnými Píerovnami, což byly dcery makedonského krále Píera (nebyly to tedy "děti z Pírea": Zlatohlávek 1996 s. 132). Píerovny prohrály, a protože protestovaly proti verdiktu poroty složené z nymf, byly za trest proměněny ve straky. Podle Ovidiových Proměn (5, 294-678), které byly inspirací díla, Minerva navštívila Múzy na Helikónu, v Boiótii, kde Pégasos vytvořil bájný pramen a kde také došlo k soutěži s Píreovnami. V pozdější Evropě bylo sídlo Múz situováno na Parnás ve Fókidě, s nímž byly také Múzy v antice spojovány (byla zde slavná delfská svatyně Apollónova). Vico rytinu vytvořil podle desky G. G. Caraglia, autorem předlohy byl obraz Rosso Fiorentina z let 1524-27 v pařížském Louvru, kde je uchována též kopie přípravné kresby. Nápis shrnuje příslušnou pasáž z Ovidiových Proměn, "committit proelia voce" (takto se pustily v zápas) je doslovný citát druhé poloviny verše 5, 307.
Dvě malby na dřevě (každá deska 22,5 x 71,5-2 cm). Levá deska: lov na kalydónského kance - nalevo Meleagros útočí na kance oštěpem, jeho druzi jsou zobrazeni s oštěpem a kyjem, Ankaios se napřahá k ráně sekyrou, napravo Atalanta střílí z luku, za ní ženy s oštěpy a lukem. Pravá deska: nalevo tři ženy sedí na trůně s vřeteny (Parky), před nimi muž a žena s dítětem, vedle žena u oltáře, na nějž dává dřevo ?, za oltářem socha na kouli. Napravo skupina tří mužů mužů s oštěpy, uprostřed Meleagros a Atalanta, napravo tři ženy s oštěpy a lukem a toulcem. V dálce mořský záliv a město., Pujmanová 1997#, 116., and Původně výzdoba svatební truhlice (cassone), zakoupeno do galerie v roce 1894. Zatímco levá deska se těsně drží líčení v Ovidiových Proměnách (8, 380-393: Atalanta střílí z luku, muži oštěpy, Ankaios sekyrou), pravá s tímto textem souvisí jen volně. Sudičky nalevo patrně odkazují na věštbu o nedohořeném poleni, které Meleagrova matka nechala dohořet, když se dozvěděla o tom, že její syn zabil v její bratry, kteří upřeli Atalantě loveckou trofej. Skupina napravo vypadá spíše jako příprava na lov.
Mědiryt (367 x 255 mm). Orion (oděný v kůži, vysoké zdobené boty, v pravé ruce oštěp, u pasu meč) nese na ramenou svou ochránkyni bohyni Dianu (luk, toulec se šípy). Lovec je obklopen zvířaty, v pozadí kráčí skupina mužských a ženských postav (Dianiny družky (?)- frigitské čapky, oštěpy, luky)., Zlatohlávek 1997#, 168, Č.91., and Pochází ze sbírky v Libochovicích, do NG převedeno roku 1945. Libochovická sbírka grafických listů vznikla pravděpodobně z iniciativy Alexandriny Andrejevny Šuvalovové (Zlatohlávek 1997, 8-9). Podle Lucy Penniho. Alegorie lovu.
Olej na železném plechu (26 x 30, 5 cm): Adónis (antikizující lovecký oděv, plášť), kopí v levici, v níž drží rovněž vodítka dvou loveckých psů. Objímá nahou Venuši před odchodem na lov, bohyně levicí tiskne k boku Amora se šípem v ruce. Před Amorem na zemi luk a toulec. Za Venuší látka přehozená přes strom, improvizovaný lovecký příbytek. Napravo průhled do krajiny s ruinou. and Fučíková 1997#, I/57.
Mědiryt ze tří desek (43 x 85, 4 cm): svatební hostina (69 postav) v oblacích nad přímořskou krajinou zabydlených putti (rozhazují květiny, jeden rozlévá voňavky). Nalevo je průvod Nymf přinášejících jídlo, který střeží Herkules (lví kůže, kyj), u jeho nohou Sfinga. Vedle Herkula stojí Ceres (koruna z klasů, roh hojnosti), která dohlíží na průvod s jídlem, napravo od ní Bacchus (kůže přes rameno) rozlévá víno. Pod Bakcehm říční božstvo (nádoba, kormidlo). U stolu sedí nalevo Pluto (dvojzubec), Mars (přilba) a Neptun (trojzubec), uprostřed Merkur (okřídlená čapka) servíruje jídlo Juno a Jupiterovi, napravo v čele stolu sedí Amor a Psyche. Hora s motýlími křídly zdobí hodovníky květinami. Za novomanželi je orchestr Múz dirigovaný Apollónem (zář okolo hlavy, housle), za Apollónem stojí Diana (luk, kopí na kance). Napravo Marsyas (syrinx) a Chronos (kosa) pojídající dítě. Zcela vpravo stojí Vulkán (kladivo) u kovadliny. Nad hostinou vlevo sedí na oblaku Fama (trubky), Prag um 1600#, I, č. 312 s. 420., and Jeden z prvních a nejvlivnějších monumentálních tisků. Inspirací byly Apuleiovy Proměny (6, 24): Amor a Psyche v čele stolu, vedle nich Jupiter a Juno, Bakchus jako číšník, Hora zdobící hodovníky květinami, zpívající Múzy, které doprovází Apollón (na na citharu, ale na housle), Marsyas se syrinx (u Goltzia však nehraje) a rozstřikování voňavek (ne Grácie, ale putti). Vzorem pro výtvarné pojetí byly dvě nástropní fresky v Loggia di Psyche (Řím, Villa Farnesina) od Raffaela a jeho dílny (1517-1518), z nichž svatební hostina Amora a Psyche se Apuleia držela ještě těsněji. Odtud Spranger převzal některé některé postavy i celé skupiny (napřiklad Bakchus nalévající z oinochoe víno do číše, kterou drží putto), ale i motivy, které v Apuleiovi nejsou, například sfinga s Porady bohů. Spranger se však inspiroval i pozdějšími zobrazeními hostin bohů, např. ze svatební hostiny Amora a Psyche v Palazzo Te od Giulia Romana (1526-1528) převzal na okraji umístěného Vulkána ukazujícího na hodovníky.
Olej na plátně (196 x 127 cm): nahá Diana (měsíční srpek nad čelem) sedí s oštěpem v jedné a šípem ve druhé ruce, nad ní visí na stromě toulec, u nohou lovecký pes. Zleva k Dianě přistupuje Nymfa s oštěpem ruce doprovázená psem, zprava přichází Nymfa s loveckým psem a ulovenou laní na zádech. Výjev je situován do lesa s průhledem na krajinu., Kaufmann 1988#, I/41., and Fusenig 2010#, č. 87 s. 228-229.