Poté co se logika ve dvacátém století podstatným způsobem opřela o matematiku (podobě jako některé další vědy), začala se objevovat i celá řada prací, které pod hlavičkou logika obsahují v podstatě matematiku. Začalo se hovořit o matematické logice (což bylo ovšem interpretováno různým způsobem, někdy právě jako označení jisté čistě matematické disciplíny vzešlé z logiky, jindy jako aplikace na základy matematiky a opět jindy jako logika provozovaná matematickými prostředky). Někteří filosofové, které zajímala logika, ale nijak specificky matematika, proto začalil razit termín filosofická logika, který měl znovu nastolit rovnováhu mezi filosofickým a matrmatickým aspektem logiky. Problém je ovšem v tom, že tento termín velice rychle získal celou plejádu různých významů, které zcela zatemňují to, co by se mělo pod jeho hlavičkou dělat; a v této situaci se navíc zcela na okraj logiky dostává to, co dává logice její raison d´etre a co ji stále ukotvuje v realitě - totiž zkoumání a kritické hodnocení pravidel, kterými se řídí naše argumentace a v jistém smyslu i naše usuzování. Domnívám se, že tuto situaci je třeba řešit tak, že si zopakujeme, co má být cílem logiky a uděláme si pořádek v tom, co z toho, co se dnes pod hlavičkou logika provozuje, je k tomuto cíli schopno nějak skutečně přispět., Since, in the twentieth century, logic has come to essentially rest upon mathematics (just like a lot of other sciences) there began to appear many works which, under the title ´logic´, contained what is basically mathematics. There emerged them term mathematical logic (which was however interpreted in various ways, sometimes precisely to indicate a certain purely mathematical discipline resulting from logic, sometimes as the application of logic to the foundations of mathematics and sometimes also as logic undertaken by mathematical means). Some philosophers interesed in logic, but not specifically in mathematics, therefore began to use the term philosophical logic as a way of reinstating a balance between the philosophical and mathematical aspects of logic. There is a problem however in that this term very quickly acquired a whole range of different meanings which have essentially blurred what should be done under this heading; and, moreover, this situation made the very raison d´etre of logic, which grounds it in reality - viz. examination and critical evaluation of the rules which govern our argumentation nad, in a certain sense, our reasoning -, move to a periphery of logic. This situation should be resolved, I belive, by our revisiting the question of what should be the aim of logic, and by clarifying to what extent that which goes under the title logic can really contribute to this aim., and Jaroslav Peregrin.
Richard Rorty, americký filosof (1931-2007), bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů poslední doby. Jeho hlavní teze se soustředí na kritiku reprezentacionalismu, tedy ambici klasické moderní filosofie poznávat přírodu v zrcadle lidské mysli. Odtud Rorty přechází v oblasti poznání, ale i společenské kritiky bigotnosti, k dílu Johna Deweye a chápe ho v zásadě relativisticky. Cílem tohoto článku je ukázat, kde jsou limity tohoto Rortyho relativismu a jak před ním zachránit Rortyho původní kritiku reprezentacionalismu. Navazuje se v něm na intenzivní debaty mezi pozdním Rortym a jeho kritiky a zejména na filosofii přírodních věd, která je v Rortyho díle výmluvně postavena stranou. Článek jako východisko z rortyánského relativismu nabízí pojem „otevřené autority“ a nový filosofický pohled, stále však ukotvený v tradici amerického pragmatismu, na lidskou racionalitu., Richard Rorty, American philosopher (1931-2007) is considered to be one of the most influential thinkers of recent times. His main thesis centres on a critique of representationalism – of the ambition of classical modern philosophy to comprehend nature in the mirror of the human mind. From here Rorty then moves through the area of knowing, and also of a social critique of bigotry, to the work of John Dewey, whom he understands in a fundamentally relativistic way. The aim of this article is to determine the limits of Rorty’s relativism, and to show how we might preserve Rorty’s original critique of representationalism despite these limits. Mention is made of the intensive debates between the late-Rorty and his critics, especially in the area of the philosophy of natural science which, in Rorty’s work, is tellingly left to one side. The article offers, as a way out of Rortian relativism, the concept of “open authority” and a new philosophical view, still in the tradition of American pragmatism, of human rationality., and Boris Cvek.
Studie zkoumá možná východiska pozdněobrozenské filosofie zdravého českého rozumu. Poukazuje na podobnost mezi jejími cíli a cíli německé protischolastické a protikantovské (obecně protiidealistické) osvícenské filosofie konce 17. a 18. století. Všechny uvedené směry zdůrazňovaly potřebu pěstovat filosofii v národním jazyce široce srozumitelným způsobem a volaly po praktické užitečnosti filosofie a vyhýbání se samoúčelné metafyzice. Závěrem je nastolena otázka, zda lze za těmito podobnostmi nalézt i hlubší souvislost. Karel Havlíček a Vilém Gábler, nejvýznamnější představitelé filosofie zdravého českého rozumu, se k žádným německým idejím nehlásili. České pozdněosvícenské spory (myšleno zemsky) o ráz zdejší vědy, jak je odráží střet mezi stoupenci univerzitního profesora krásných věd Carla Heinricha Seibta a přírodovědce Ignaze von Borna o to, zda má česká věda směřovat ke krasodušství, nebo k přírodovědnému ovládnutí přírody, však přímo navazovaly na německé osvícenství. Obdobně lze v českém prostředí nalézt i ohlasy protikantovských výpadů v podobě parodování jeho kriticistního způsobu vyjadřování. Tyto příklady ukazují, že německá osvícenská témata a ideály byly v českých zemích rozebírány a prosazovány dlouho před vystoupením filosofů zdravého českého rozumu., The study examines possible sources of late-revival philosophy of Czech common sense. It points to the similarity between its aims and the aims of German anti-scholastic and anti-Kantian (generally anti-idealist) englightenment philosophy of the end of the 17th and 18th centuries. All these lines of thought emphasised the need to cultivate philosophy in the national language in a broadly intelligible way, and they called for the practical usefulness of philosophy and the eschewal of metaphysics as an end in itself. By way of conclusion the question is posed as to whether, in these circumstances, it is possible to find a deeper connection. Karel Havlíček and Vilém Gábler, the most important representatives of the philosophy of Czech common sense, did not express an affiliation with any German ideas. The Bohemian late-enlightenment controversies about the nature of local science, as it reflects the clash between advocates of the university professor of fine sciences, Carl Heinrich Seibt, and the natural scientist, Ignatius von Born, on the question of whether Bohemian science should be orientated towards fine sciences or to the mastership of nature by natural science, did however directly appeal to the German enlightenment. In a parallel way one finds, in the Czech context, anti-Kantian attacks taking the form of parodying his critical means of expression. These examples show that German enlightenment themes and ideals were studied and nurtured, in the Czech Lands, long before the appearance of the philosophers of Czech common sense., and Tomáš Hlobil.
Hlavním cílem článku je nabídnout základní výklad filosofie osvobození Enriqua Dussela, která představuje jednu z alternativních reflexí modernity z pozice utlačovaných. Výklad se soustředí na kulturní a filosofické zdroje filosofie osvobození. Důležitým východiskem textu je zarámování filosofie osvobození do kontextu postkolonialismu (Frantz Fanon, Edward W. Said a další). V tomto kontextu je důležitá metodologie dekolonizace myšlení, spočívající v odhalování hlubokých koloniálních tendencí v evropské epistemologii a ontologii. Další ústřední kategorií filosofie Enriqua Dussela je – kromě konceptu osvobození – ovšem také pojem exteriority, kterému věnuji nemalou část svého textu., The main goal of this article is to provide a basic interpretation of Enrique Dussel‘s philosophy of liberation which is one of the alternative analyses of modernity from the point of view of the oppressed. The analysis concentrates on the cultural and philosophical sources of the philosophy of liberation. The important point of departure is postcolonialism (Frantz Fanon or Edward W. Said for example) and in the postcolonial context the methodology of the decolonization of thought-processes is fundamental. The core of this methodology is the revelation of the colonial tendencies hidden in European epistemology and ontology. The main part of the text is dedicated to an analysis of liberation and exteriority., and Ondřej Lánský.
Cílem článku je postihnout nejdůležitější hermeneutické aspekty Husserlova myšlení, ukázat je v jejich vzájemné souvislosti a upozornit na to, že rozvoj hermeneutiky probíhal z podstatné části v návaznosti na Husserla a jako pokračování jeho snah jinými prostředky. Autor se zaměřuje na vyhodnocení hermeneutického smyslu vybraných aspektů Husserlovy fenomenologie, nikoli na podrobnou diskuzi jejího vnitřního vývoje. Článek shrnuje souvislosti Husserlova posunu od statické fenomenologie ke geneticky orientované fenomenologické analýze. Jako předstupeň uvedeného posunu je nejprve představena koncepce motivovanosti vnímání z Idejí k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii II. Následně autor na základě rozboru hlavních spisů pozdního Husserla charakterizuje koncepci genetické fenomenologie a analyzuje její hlavní pojmy: pojem pasivní geneze a zejména pojem horizontu. V závěru článku je nastíněna vazba mezi Husserlovou koncepcí genetické fenomenologie a pozicí hermeneutické fenomenologie, která byla postupně formulována M. Heideggerem, H.-G. Gadamerem a P. Ricoeurem., The aim of the article is to capture the most important hermeneutical aspects of Husserl’s thinking, to display them in their mutual relatedness, and to draw attention to the fact that the development of hermeneutics drew significantly on the work of Husserl and can be seen as a continuation of his endeavour by other means. The author focuses on an evaluation of the hermeneutical sense of selected aspects of Husserl’s phenomenology, rather than on a detailed discussion of its inner evolution. The article summarises the contexts of Husserl’s move from a static phenomenology to a genetically-orientated phenomenological analysis. As an introductory phase of the move in question, the conception of the motivated perception of the Ideas of a Pure Phenomenology and Phenomenological Philosophy II is presented. Subsequently the author, on the basis of the main works of the late Husserl, characterises the conception of the genetical phenomenology and analyses its main concepts: the concept of passive genesis, and especially the concept of horizon. In the conclusion of the article the connection between Husserl’s conception of genetical phenomenology and the position of hermeneutical phenomenology is sketched, as it is gradually formulated by M. Heidegger, H.-G. Gadamer and P. Ricoeur., and Martin Ďurďovič.
The discussion study takes as its starting point the thinking, which Professor Šmajs and others presented in Filosofický časopis 6, 2013 on evolutionary ontology. The author shows an enduring aspect of evolutionary ontology: ontology as the product of human culture attains to knowledge that has the seeming character of objective truth - it thus expresses the true nature of the ontic order of nature. This is not, however, the usual nonsense of inconsistent philosophy. The author of the text identifies as lying behind the step Kantian and Hegelian strategies which make possible this shift from the order of culture to the order of nature. These strategies are (i) a sign of the grounding of Professor Šmajs´ ideas in early-modern thinking; and (ii) they are the cause of a strongly anthropocentric attitude, which unwittingly influences the system of evolutionary ontology. At the end of the study, the author points to the fact that it would be more appropriate for evolutionary ontology if its proponents were able to give up their early-modern argumentative approach, and thus rid themselves of their strong anthropocentrism. In this way they would be able to avoid the conceptual conflict which makes evolutionary ontology "frozen" from within., Radim Šíp., and Obsahuje poznámky a bibliografii