Studie se věnuje čtyřem astronomickým pomůckám, které vytvořil a užíval Gerbert z Aurillacu, remešský a ravennský arcibiskup, opat v Bobbiu a v letech 999-1003 papež (pod jménem Silvestr II.). Gerbert vyučoval quadrivium především v Remeši a od jeho žáka Richera z Remeše (kronika Historiarum libri quatuor) a z Gerbertových dopisů (adresovaných jeho příteli a žáku Konstantinovi z Fleury) víme o čtyřech jeho přístrojích, které poskytovaly srozumitelný a názorný úvod do geocentrického výkladu veškerenstva: 1. glóbus světové sféry s nastavitelným horizontem; 2. pozorovací hemisféra s pěti rovnoběžnými kruhy světové sféry (dva polární kruhy, dva obratníky a rovník); 3. armilární sféra s vnitřním umístěním ekliptiky (zvířetníku) a oběžných drah planet; 4. armilární sféra s vnějším umístěním hvězd a souhvězdí., This paper deals with four astronomical tools made and used by Gerbert of Aurillac, archbishop of Rheims and Ravenna, abbot of Bobbio and in 999-1003 pope (under the name Sylvester II.). Gerbert taught quadrivium mainly in Rheims and from his pupil Richer of Rheims (chronicle Historiarum libri quatuor) and from Gerbert’s letters (addresed to his friend and pupil Constantine of Fleury) we know four of his tools, which offered simple and illustrative introduction to the geocentric system of the world: 1. the globe of the world sphere with an adjustable horizon; 2. the observational hemisphere with five parallel circles of world sphere (two polar circles, two tropics and equator); 3. the planetary sphere with zodiac and orbits of planets on the inside and 4. the armillary sphere with stars and constellations on the outside., and Marek Otisk.
Kurt Gödel svým důkazem první věty o neúplnosti poskytl metodu odhalování pravdy specifických aritmetických výrazů za podmínky, že všechny axiomy dané formální teorie aritmetiky jsou pravdivé. Dále, výraz, jehož pravda je tímto způsobem odhalena, nemůže být dokázán v dotyčné teorii. Může se tedy zdát, že relace logického důsledku je širší než relace odvoditelnosti pomocí předem definovaného souboru pravidel. Cílem této studie je prozkoumat, za jakých předpokladů může být gödelovský výraz správně považován za logický důsledek axiomů dané teorie. V této studii se tvrdí, že tomu tak může být pouze tehdy, když všechny teorémy dané teorie jsou chápany jako výrazy stejného druhu (a pravdivé ve stejném smyslu) jako aritmetické výrazy a jako výrazy o dokazatelnosti v dané teorii, a pouze tehdy, pokud jazyk teorie obsahuje logické výrazy, jež umožňují zahrnout určité predikáty meta-jazyka do jazyka dané teorie., In his proof of the first incompleteness theorem, Kurt Gödel provided a method of showing the truth of specific arithmetical statements on the condition that all the axioms of a certain formal theory of arithmetic are true. Furthermore, the statement whose truth is shown in this way cannot be proved in the theory in question. Thus it may seem that the relation of logical consequence is wider than the relation of derivability by a predefined set of rules. The aim of this paper is to explore under which assumptions the Gödelian statement can rightly be considered a logical consequence of the axioms of the theory in question. It is argued that this is the case only when the all the theorems of the theory in question are understood as statements of the same kind (and true in the same sense) as statements of arithmetic and statements about provability in the theory, and only if the language of the theory contains logical expressions allowing to include certain predicates of meta-language in the language of the theory., and Jaroslav Zouhar.
Cílem předložené stati je kriticky zhodnotit Habermasův pojem komunikativní racionality, tedy koncept, který je výrazem dalekosáhlého pokusu o rehabilitaci racionality, jež by umožnila teoreticky ukotvit praktický projekt spravedlivé společnosti. Komunikativní racionalita, která provází Habermasovy úvahy o politice a společnosti přibližně od poloviny sedmdesátých let minulého století až do současnosti, je výsledkem jeho snahy připojit se k pragmatickému obratu v analytické filosofii (a zároveň tento obrat překročit). Formální pragmatika, v jejímž rámci je komunikativní racionalita formulována, těží především z teorie řečových aktů Johna L. Austina a Johna R. Searla a z – primárně Dummettovy – pragmatistické sémantiky. Právě za pomoci konceptů artikulovaných těmito autory se Habermas pokouší odkrýt „platnostní základ řeči“, předvést specifickou jazykovou normativitu, která se vyznačuje podstatným emancipačním rozměrem., The aim of this article is to critically evaluate Habermas’ concept of communicative rationality. This concept is an expression of the far-reaching attempt to rehabilitate rationality, which would then make possible a theoretical grounding for the practical project of a just society. Communicative rationality, which has been a part of Habermas’ considerations of politics and society from roughly the mid-seventies up to today, is the result of his attempt to adopt the pragmatic turn in analytical philosophy (and at the same time to go beyond this turn). Formal pragmatics, in the framework of which communicative rationality is formulated, draws above all from the theory of speech acts of John L. Austin and John R. Searle and from – primarily Dummett’s – pragmatist semantics. It is with the help of the concepts articulated by these authors that Habermas attempts to reveal “the validity basis of language”, presenting a specific linguistic normativity which is characterised by a basic emancipatory dimension., and Michala Lysoňková.
Martin Heidegger (1889 –1976) svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v "souvislosti hypo-téza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu "jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu "zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí "vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru "existence“., While showing the mathéma-character of modern science, Martin Heidegger (1889–1976) sharpens his analysis of its essence by interpreting the key part of its method, which he claims to consist of the “hypothesis-experiment complex”. In Heidegger’s interpretation, the experimental feature of modern science means the former metaphysical act of logical prescription for the general understanding of the meaning of “being”. Thus, Heidegger analyses the fourfold concept of “experience”, which distinguishes the modern science from all the older conceptions of “science”. Nevertheless, all what Heidegger ultimately tries to achieve, is to gain a clear insight into the essence of the temporal character of “being”., and Aleš Novák.
Ve 30. letech 20. století se Martin Heidegger pokusil vysvětlit „dějiny Bytí“ vedoucí ke stavu, jejž nazýval „zapomněním Bytí“. Zaměřil se přitom na vliv moderní vědy, jež je podle něj jistým druhem metafyziky. Základní povaha moderní vědy podle Heideggera spočívá v jejím mathématickém charakteru. Řecký výraz " to mathéma“ znamená "to, co se lze naučit“ a "co je předchůdně známo“. Heideggerovým cílem je ukázat, že mathématický charakter moderní vědy rozhoduje o obecném chápání významu "bytí“ a že moderní věda nahrazuje metafyziku, v níž tkví její původ., In the mid of 1930s Martin Heidegger attempted to explain the
“history of Being” leading to what he called “the oblivion of Being". In this he focused on the impact of modern science, which he grants to be a sort of metaphysics. According to Heidegger, the main feature of the modern science consists in what he calls the mathéma -character. Th e Greek word “to mathéma” means “that what can be learned” and “what must be know beforehand.” It is Heidegger’s intention to show that the mathéma-character of modern science is deciding about the general understanding of the meaning of “being” and that modern science is replacing the metaphysics, which is the origin of the modern science., and Aleš Novák.
Cílem článku je postihnout nejdůležitější hermeneutické aspekty Husserlova myšlení, ukázat je v jejich vzájemné souvislosti a upozornit na to, že rozvoj hermeneutiky probíhal z podstatné části v návaznosti na Husserla a jako pokračování jeho snah jinými prostředky. Autor se zaměřuje na vyhodnocení hermeneutického smyslu vybraných aspektů Husserlovy fenomenologie, nikoli na podrobnou diskuzi jejího vnitřního vývoje. Článek shrnuje souvislosti Husserlova posunu od statické fenomenologie ke geneticky orientované fenomenologické analýze. Jako předstupeň uvedeného posunu je nejprve představena koncepce motivovanosti vnímání z Idejí k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii II. Následně autor na základě rozboru hlavních spisů pozdního Husserla charakterizuje koncepci genetické fenomenologie a analyzuje její hlavní pojmy: pojem pasivní geneze a zejména pojem horizontu. V závěru článku je nastíněna vazba mezi Husserlovou koncepcí genetické fenomenologie a pozicí hermeneutické fenomenologie, která byla postupně formulována M. Heideggerem, H.-G. Gadamerem a P. Ricoeurem., The aim of the article is to capture the most important hermeneutical aspects of Husserl’s thinking, to display them in their mutual relatedness, and to draw attention to the fact that the development of hermeneutics drew significantly on the work of Husserl and can be seen as a continuation of his endeavour by other means. The author focuses on an evaluation of the hermeneutical sense of selected aspects of Husserl’s phenomenology, rather than on a detailed discussion of its inner evolution. The article summarises the contexts of Husserl’s move from a static phenomenology to a genetically-orientated phenomenological analysis. As an introductory phase of the move in question, the conception of the motivated perception of the Ideas of a Pure Phenomenology and Phenomenological Philosophy II is presented. Subsequently the author, on the basis of the main works of the late Husserl, characterises the conception of the genetical phenomenology and analyses its main concepts: the concept of passive genesis, and especially the concept of horizon. In the conclusion of the article the connection between Husserl’s conception of genetical phenomenology and the position of hermeneutical phenomenology is sketched, as it is gradually formulated by M. Heidegger, H.-G. Gadamer and P. Ricoeur., and Martin Ďurďovič.
A thorough reading of the Idea of a Universal History with a Cosmopolitan Aim, The Conflict of the Faculties, Religion within the Boundaries of Mere Reason and Perpetual Peace shows that Kant embraces two distinct and opposing views on the historical-teleological sequence of establishing peace. According to the first view, the establishment of a political community anticipates the realization of peace, which in turn precedes the formation of an ethical commonwealth. However, according to the second view, the establishment of an ethical commonwealth assures the realization of peace. These opposite views can be reconciled by distinguishing three stages. First, a just political community secures a provisional legal peace that coercively guarantees external freedom and right. Secondly, legal peace in a political community makes it possible for man to realize his moral progress and to respect his moral maxims so that an ethical community is established. Finally, an ethical community upgrades merely legal peace into a moral - and truly perpetual - peace that is no longer based on mere self-interest in external freedom and right, but on communal moral dispositions concerned with inner freedom and virtue., Stijn Van Impe., and Obsahuje poznámky a bibliografii
This review-study aims to present a critical exposition of the ground-breaking work in the study of secularisation, Charles Taylor's Secular Age. The study points to the links with Taylor's preceding work, Sources of the Self, which consist above all in the contrast between the porous self and the buffered self. It also presents Taylor's conception of secularisation: secularisation is not the retreat of religion from the public sphere, but the widening of the social process that makes it impossible for one world-view to make claim to a privileged status. The study also focuses on Taylor's rejection of modernity which, in the shape of a scientistic world-view and a universalistic morality understood as the hegemony of exclusively-human categories. In the context of this rejection, the article discusses Taylor's attempt to weaken the "hegemony of the human" by a relation to transcendence., Tereza Matějčková., and Obsahuje poznámky a bibliografii