Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k „světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“., The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”, and Der Zynismus von Hegels Philosophie ist ein Thema, das schon seit langem, ganz bestimmt seit Poppers Werk Die offene Gesellschaft und ihre Feinde, die engen Grenzen der Fachdiskussion überschreitet. Die Verherrlichung des Krieges als Mittel zur Festigung des Staates bzw. die Bewunderung „weltgeschichtlicher“ Persönlichkeiten wie Cäsar oder Napoleon, dies alles zusammengefasst in der schockierenden Behauptung: was wirklich ist, ist vernünftig, werden als Erhebung des Status quo, d.h. des preußischen Staates, aufgefasst, in dem die Geschichte ihren Höhepunkt fand und Hegel seine ersehnte Machtposition. Das Zitat „Umso schlimmer für die Wirklichkeit“, das angeblich Hegels Antwort auf eine Kritik seiner Dissertation über Planetenbahnen wiedergibt, erweitert dieses zynische Moment auch auf Hegels theoretische Philosophie. Im Artikel wird zunächst dargelegt, warum diese Vorstellung schon von der Sache her falsch ist. Schwerpunkt des folgenden Teils ist der begriffliche Aspekt des Problems. Laut meiner These ist Hegels Zynismus zwar real, seine Funktion besteht jedoch primär in der Didaktik. Sie manifestiert die komplizierte logische Struktur unseres Redens darüber, was „ist“.
This study presents a systematic treatment of the critical rationalism of the German philosopher Hans Albert, a follower of Karl R. Popper. On the basis of an analysis of his key works (Traktat über kritische Vernunft, Die Wissenschaft und die Fehlbarkeit der Vernunft, Kritischer Rationalismus, Kritische Vernunft und Rationale Praxis etc.) the eight main methodological tenets of his philosophical conception are presented. They are: 1. universal criticism, 2. consequentialist fallibilism, 3. methodological revisionism, 4. critical realism, 5. theoretical pluralism, 6. constructive metaphysics, 7. the postulate of a single method of science, and 8. a proposal of a way of life. In reference to each of these tenets, the author explains the intellectual tradition in contrast to which Albert defines his own position and, at the same time, considers several critical objections to Albert’s assumptions. The study thus provides a relatively complex view of the subject-matter in question.
Karl Popper lamented the prevalence of dogmatic argument in philosophy and commended the kind of critical argument that is found in the sciences. David Miller criticises the uncritical nature of so-called critical thinking because of its attachment to dogmatic arguments. I expound and clarify Popper’s distinction between critical and dogmatic arguments and the background to it. I criticise some errors in Miller’s discussion. I reaffirm the need for philosophers to eschew dogmatic arguments in favour of critical ones., Karl Popper naříkal nad převahou dogmatického argumentu ve filozofii a pochválil druh kritického argumentu, který se nachází ve vědách. David Miller kritizuje nekritickou povahu takzvaného kritického myšlení z důvodu jeho vazby na dogmatické argumenty. Vysvětluji a objasňuji Popperův rozdíl mezi kritickými a dogmatickými argumenty a pozadím. Kritizuji některé chyby v Millerově diskusi. Znovu potvrzuji, že je třeba, aby se filozofové vyhýbali dogmatickým argumentům ve prospěch kritických argumentů., and Danny Frederick