a1_Slovanské názvy pro jařmo a ležadlo (oj) járom a tézsla u Maďarů ukazují, že tylo termíny mohly přejít na podobný způsob zápřahu ze starší doby nebo, a to je pravděpodobnější, že Maďaři přejali od Slovanů sám jařmový zápřah.
Dvojité jařmo v Maďarsku má dnes jen málo variant. Významnější jsou odchylky v názvosloví; zdá se, že zeměpisně vymezené rozšíření termínů járom a iga se vztahuje k dvěma rozličným způsobům zápřahu. S termínem iga souvisí totiž velmi úzce forma tzv. obloukového kohoutkového jařma (jarzmo kablakowe podle Moszyńského) v nejjižnější části Transdanubie; na ostatním území je typ tzv. podhrdelnicový.
Teprve na začátku 20. století se šíří vedle tradičního párového zápřahu volů do jařma jiné formy potahu, a to jařmičky a chomouty. Již na konci 18. století byl v Uhrách vysloven požadavek, aby maďarští rolníci používali místo párového jařma chomoutu, jako lomu bylo v tehdejších Čechách. Z poloviny 19. století pochází zpráva o zápřahu volů do koňského chomoutu při kultivaci kukuřice a brambor. Po r. 1900 se množí údaje o jednoduchých jařmech na velkostatcích, poněkud dříve o jejich používání v průmyslových podnicích. Mnohem později však došlo k takové změně na maďarských rolnických hospodářstvích., a2_Autor spojuje rozšíření zápřahů pro jeden kus dobytka (našich jařmiček, krumpolců, klik, chomoutků) v Maďarsku s pěstováním okopanin a zaváděním kopčidel, to znamená s řádkovým setím a sázením. Jiný důvod hledá autor v chudnutí maďarského venkova na začátku našeho století, v nedostatku tažných zvířat během první a druhé světové války a po nich. Největší intenzity dosáhl tento zápřah po r. 1945, v poslední době se však udržel hlavně jen na záhumenkovém hospodářství.
Maďarské potažní nástroje pro jeden kus dobytka jsou západního původu; vliv na jejich zavádění měli němečtí kolonisté a také maďarští vojáci, kteří se s nimi setkali během vojenské služby.
V dalším textu probírá autor výrobu těchto nástrojů a jejich rozměry. Rozeznává celkem osm typů, které nejsou ani geograficky ani dobově ostře vymezeny, a podrobně popisuje jejich zvláštnosti a varianty; tyto zvláštnosti a odchylky souvisely úzce se zemědělským nářadím, k jehož tahu byly určeny. Zajímavé jsou zmínky o výzdobě zápřažních nástrojů pro jeden kus dobytka, o jeho používání ve zvláštních případech, o řízení potahu atd., and Článek zahrnuje širší poznámkový aparát
a1_Příspěvek navazuje na předešlý a doplňuje se s ním. Potažní nástroje pro jeden kus skotu byly obvyklé zejména v západním
Maďarsku, sousedícím s Rakouskem, Československem a Jugoslávií; jejich rozšíření souviselo s etnickýmsložením
obyvatelstva. Šlo hlavně o jednoduché kohoutkové jařmo (jařmičku)
a tzv. jařmo chomoutové. Západního původu je čelní zápřah, kterého
se užívalo v bývalých německých vesnicích a v přilehlých maďarských. V německých a chorvatských obcích zapřahal se skot
také do chomoutů, zatímco maďarští rolníci dávali přednost
určitému druhu šlí.
Čelo (u nás též známé pod názvem náčelník a rozšířené hlavně u
bývalého německého obyvatelstva v západní a jižní části českých
zemí) se používalo především v západním pohraničí Maďarska. Autor popisuje jeho vzhled. a výzdobu, ohýbání dřeva, jeho pobíjení
plechem a některé technické náležitosti. Jednoduché kohoutkové
jařmo (jařmička) bylo dříve v západním Maďarsku zcela všeobecné.
Autor prozkoumal 63 obcí; jen v 9 je neznali, ve 26 s ním tahá dobytek dodnes. Vyskytl se i případ zvláštní varianty, funkčně blízké
chomoutu. and a2_Mezi kohoutkovými jařmičkami lze vydělit dva typy. První, obvyklý v
maďarských vesnicích, odpovídá v základě párovému kohoutkovému jařmu, a to jak po stránce genetické, tak jazykové.
Druhý typ, oblíbený v německých vesnicích a v maďarském sousedství, měl název chomoutkové jařmo, ač jde o čistý typ
jednoduchého kohoutkového jařma. Autor pak popisuje výrobu těchto nástrojů, jejich materiál a výzdobu. Tvary součástí a způsoby upevnění vykazují řadu rozdílů, jež nelze ani etnicky ani územně přesně určit.
Autor se pak zmiňuje ve stručnosti o zapřahání, řízení a některých
pověrách, vztahujících se k potažním nástrojům.
Dobytek se zapřahal v západním Maďarsku také do chomoutů a do
speciálnich chomoutků, přizpůsobených skotu, jež přišly sem z
Bavorska a Burgenlandu. Konečně posledním způsobem zápřahu
jednoho kusu byly kohoutkové šle (kšíry) hlavně u kravičkářů. Tzv.
kravský postroj nebyl ničím jiným než opotřebovaným koňským
postrojem.
Ještě dnes jmenované druhy zápřahu nevymizely docela a udržely se především při práci na malých pozemcích, ba někdy došlo i k jejich znovuoživení, ale jde jen o přechodné stadium na cestě k maďarskému socialistickému, plně mechanizovanému zemědělství.