Úvod: Léčba nekrotizující pankreatitidy se stále vyvíjí. Standardní léčebnou metodou infikované pankreatické nekrózy a následných septických komplikací je otevřená chirurgická drenáž. Rozvoj radiologických zobrazovacích metod a intervenční radiologie umožnily rozvoj miniinvazivních postupů, mezi něž patří cílené transkutánní punkce a drenáž pod CT/USG kontrolou (PCD), endoskopická transgastrická nekrektomie (ENE), laparoskopická transperitoneální nekrektomie (LNE) a retroperitoneální přístupy k pankreatické nekróze (RENE). Metody: Do studie byli zahrnuti nemocní léčení s akutní pankreatitidou (AP) v letech 2002–2013 (n=932). Ve skupině s nekrotizující formou AP byly porovnány výsledky chirurgické léčby nemocných, léčených klasickou laparotomickou cestou (skupina A) s výsledky nemocných léčených miniinvazivními metodami (skupina B). Statisticky byly výsledky hodnoceny chi-kvadrát testem. Výsledky: V uvedeném období bylo léčeno s lehkou formou AP 677 (72,6 %), s těžkou formou 255 (27,4 %) nemocných. Poměr mužů a žen byl 1,4:1. Ve skupině s těžkou formou nemoci bylo 171 léčeno konzervativně, letalita 16,4 % (28/171). Chirurgická léčba byla indikována u 84 nemocných, letalita 26,2 % (22/84). Laparotomickou cestou bylo operováno 52 nemocných (skupina A), mimiinvazivní výkony byly užity celkem u 32 nemocných (skupina B), u kterých bylo provedeno 37 výkonů. Úhrnná letalita ve skupině A byla 30,8 % (16/52) vs. 18,8 % (6/32) ve skupině B, p = 0,224. Průměrná doba hospitalizace byla delší u skupiny A (65,4 dne, median 52,4) oproti skupině B (49 dnů, median 36,5). Nejčastějším miniinvazivním výkonem byla PCD u 19 nemocných, 5 z nich zemřelo na pokračující sepsi a multiorgánové selhání a 2 museli být znovu operováni laparotomickou cestou. RENE byla provedena u 8 nemocných, z toho 5x z lumbotomie, ENE u 2 nemocných, 1 zemřel, a LNE byla provedena u jednoho nemocného. Fasciotomie v linea alba byla užita u 2 nemocných při intraabdominální hypertenzi. Závěr: Standardní léčebnou metodou infikované pankreatické nekrózy je otevřená chirurgická drenáž. Miniinvazivní metody jsou vhodnou alternativou léčby zvláště u kriticky nemocných, s nižší mortalitou a morbiditou. Tyto metody musí respektovat zejména lokalizaci léze a individuální stav pacienta. Klíčová slova: nekrotizující pankreatitida – nekrektomie – perkutánní drenáž – endoskopie − laparoskopie, Introduction: Treatment of necrotizing pancreatitis continues to evolve. The standard therapeutic method for infected pancreatic necrosis and its subsequent septic complications is open surgical drainage. The advances in radiological imaging and interventional radiology have enabled the development of minimally invasive procedures, i.e. percutaneous drainage (PCD) under CT/USG control, endoscopic transgastric necrosectomy (ENE), laparoscopic transperitoneal necrosectomy (LNE) and retroperitoneal access to pancreatic necrosis (RENE). Methods: Patients with acute pancreatitis treated from 2002 to 2013 (n=932) were included in the study. In patients with a severe form of the disease, results obtained in two groups of patients were compared: the first group was treated by classic laparotomy (group A), the second one was treated by means of minimally invasive procedures (group B). Statistical analysis employed the chi-square test. Results: During the mentioned period, 677 (72.6%) patients with a mild form and 255 (27.4%) with a severe form of the disease were treated. The male/female ratio was 1.4:1. In the group of patients suffering from a severe form of acute pancreatitis, 171 patients were treated conservatively, mortality rate being at 16.4% (28/171). Surgery was indicated in a total of 84 patients, mortality rate reaching 26.2% (22/84). Fifty-two of the patients underwent laparotomy (group A), minimally invasive procedures were used in a total of 32 patients (group B). Overall mortality in group A was 30.8% (16/52) vs. 18.8% (6/32) in group B, p = 0.224. The average length of hospitalization was longer in group A (65.4 days; median 52.4 vs. 49 days; median 36.5 in group B). PCD was the most frequent procedure performed in 19 patients; 5 of them died due to ongoing sepsis and multiorgan failure and 2 of them underwent revisional laparotomy. RENE was performed in 8 patients; lumbotomy was used in 5 of them. ENE was performed on 2 patients, 1 of them died, and LNE was used once. A less invasive procedure, the linea alba fasciotomy, was performed in 2 patients with intra-abdominal hypertension. Conclusion: Open surgical drainage represents the standard treatment for infected pancreatic necrosis. Minimally invasive procedures are suitable alternatives especially in critically ill patients providing lower morbidity and mortality rates. Key words: necrotizing pancreatitis – necrosectomy – percutaneous drainage – endoscopy − laparoscopy, and R. Kostka, J. Havlůj
Chirurgická léčba Crohnovy choroby je významnou součástí celkového léčebného algoritmu. Postavení chirurgie se mění s rozvojem konzervativních postupů. V posledních letech je návrat k časné léčbě pacientů s Crohnovou chorobou. Vzhledem k charakteru onemocnění a střevního postižení je vyžadován specifický přístup k těmto pacientům zejména ve správné volbě operačního přístupu. Článek je zaměřen na luminální postižení tenkého a tlustého střeva včetně komplikací choroby. Popisujeme jednotlivé indikace operačního řešení včetně volby anastomózy či vícedobého operačního řešení., Surgery of Crohn’s disease is an important part of the general treatment algorithm. The role of surgery is changing with the development of conservative procedures. The recent years have seen the return to early treatment of patients with Crohn’s disease. Given the character of the disease and its intestinal symptoms, a specific approach to these patients is necessary, especially regarding the correct choice of surgery. The paper focuses on the luminal damage of the small and large intestine including complications of the disease. We describe the individual indications for a surgical solution, including the choice of anastomosis or multiple / repeated surgeries., and Zdeněk Kala, Filip Marek, Vlastimil A. Válek, Daniel Bartušek
Divertikulární choroba tračníku je frekventní onemocnění s narůstající incidencí především v západních zemích. Zahrnuje široké spektrum symptomů a možných komplikací, pro které stále není k dispozici komplexní klasifikace. Léčba chronického či recidivujícího onemocnění není dořešena a kvalitní studie hodnotící prospektivně výsledky tradičních algoritmů chybí. Nové trendy v chirurgické léčbě se zaměřují na méně invazivní postupy, které mohou být pro pacienta přínosné. Ani zde však nejsou k dispozici kvalitní data, která by podpořila jejich zavedení do klinické praxe. Tato práce shrnuje některé nové trendy v léčbě divertikulární choroby tračníku podle principů medicíny založené na důkazech., Diverticular disease is a frequent bowel disease with an increasing incidence, especially in Western countries. It covers a wide spectrum of symptoms and possible complications for which there is still no comprehensive classification. The treatment of chronic or recurrent disease is not resolved and so far there are no high‑quality prospective studies evaluating the conventional algorithms. New trends in the surgical treatment focus on some less invasive procedures that may be beneficial for the patient. However, there is a lack of data supporting their introduction into clinical practice. This paper summarizes some of the new trends in the treatment of colonic diverticular disease on the basis of the principles of evidence‑based medicine., and Ryska O.
Úvod: Cílem článku je ukázat experimentální a klinické výsledky odpovědi ledvin na teplou a studenou ischemii. Porovnává různé operační postupy a možnosti ovlivnění ledvinné ischemie při resekcích ledvin. Článek je souhrnem aktuálních literárních údajů. Výsledky: Existují tři hlavní mechanizmy ischemického poškození ledvin – cévní mechanizmus s přetrvávající vazokonstrikcí a abnormální reakcí endoteliálních buněk, tubulární obstrukce se zpětným tokem moči a reperfuzní poškození. Spor trvá o maximální toleranci teplé ischemie (WI), která může být ovlivněna hlavně chirurgickou technikou. Závěr: Pokud je předpokládáno při operaci využití ischemie, nádor by měl být odstraněn v co nejkratší možné době. Obecně je doporučován čas kratší než 25 minut teplé ischemie bez ohledu na typ chirurgického přístupu. Pokud je možnost provedení resekce v tomto čase ohrožena, je třeba začít včas s chlazením ledviny. Studená ischemie (cold ischemia – CI) může být dle závislosti na způsobu chlazení tolerována až do doby dvou hodin (autotransplantace). K možným druhům chlazení při resekčních výkonech patří metoda in situ studené arteriální perfuze, povrchové chlazení ledovou tříští, retrográdní perfuze dutého systému nebo ex situ studená arteriální perfuze s autotransplantací. Technika metod dosažení CI závisí na předoperačním hodnocení nálezu, chirurgické technice (otevřená, laparoskopická nebo robotická operace) a zvyklostech pracoviště., Introduction: The objective of this literature review was to summarize clinical and experimental evidence of the renal responses to warm and cold ischemia. The study compared different surgical procedures and options for dealing with renal ischemia during partial nephrectomy. The article is a summary of the current literature data. Results: There are three main mechanisms of ischemic renal injury – vascular, persistent vasoconstriction with an abnormal endothelial cell compensatory response, and tubular obstruction, with backflow of urine, and injury due to reperfusion. Controversy regarding the maximal kidney tolerability to warm ischemia continues. This communication summarizes literary data regarding available surgical techniques used to diminish the effects of warm ischemia. Conclusion: If ischemia is required, the tumour should be removed within 25 minutes of warm ischemia, regardless of the surgical approach. If this longer time of resection is expected, we have to start immediately with cold ischemia. Cold ischemia, depending on the cooling method, can be tolerated for up to 2 hours (autotransplantation). The cold ischemia technique includes in situ cold arterial perfusion, ice slush placed around the kidney, retrograde caliceal perfusion or ex situ cold arterial perfusion with autotransplantation. The technique depends on preoperative findings, surgical technique (open, laparoscopic or robotic) and institutional experience., Petr Stránský, Milan Hora, Jan Hrbáček, Viktor Eret, Tomáš Ürge, Renáta Peteříková, and Literatura
Karcinom ledviny (RCC) je nejmalignějším urologickým nádorem a Česká republika patří mezi země s největším výskytem karcinomu ledviny na světě. Během posledních let se zlepšily naše představy o patofyziologii karcinomu ledviny, na který je nově pohlíženo také jako na metabolické onemocnění, spojeného se sedmi odlišnými geny. Zlepšení diagnostiky a vývoj nových léčebných metod umožňuje mnohem větší individualizaci péče. Významná část nemocných s RCC je stále ještě primárně diagnostikována až ve stádiu pokročilého onemocnění nebo k progresi dochází v průběhu dalšího sledování po primární kurativně vedené léčbě. Základem péče o nemocné s RCC je komplexní posouzení a léčba, integrující především chirurgické či případně další miniinvazivní ablační techniky s léčbou systémovou. Přehledný článek shrnuje současné trendy terapie a péče o nemocné z pohledu urologa., Renal cell carcinoma (RCC) is the most malignant urological tumour and the incidence of RCC in the Czech Republic is currently highest in the world. In recent years a new findings in molecular pathophysiology improve our knowledge and ability. Kidney cancer is associated with seven different genes and is characterized nowadays as metabolic disease. Improved diagnosis and development of new treatment methods allows much greater individualization of the care. A significant proportion of patients with RCC is still primarily diagnosed in an advanced stage of disease or progression occurs during the follow up. The basis of the care for patients with RCC is a comprehensive assessment and treatment, especially surgical or integrating or other minimally invasive ablative techniques in the treatment system. The review summarizes current trends in therapy and care from the perspective of urologist. metastasectomy, radiofrequency ablation, targeted therapy, personalized urooncology care., Ivan Kolombo, Petr Klézl, Jiří Klečka, Lukáš Bittner, Věra Mašková, Miroslav Hruška, Jindřich Šonský, Petr Nencka, Alexandra Gregušová, Jaroslav Jílek, Tomáš Baitler, Grill Robert, and Literatura
Úvod: Gastrointestinální stromální tumory (GIST) jsou specifické neepitelové mezenchymální nádory gastrointestinálního traktu. Většina GISTů (95 %) vzniká v důsledku mutace genu transmembránového tyrozinkinázového proteinu (KIT), což je receptor pro růstový faktor. Tento receptor na svém povrchu exprimují nádorové buňky GISTu. Nejčastěji postiženými orgány bývají žaludek a tenké střevo, ale můžeme ho nalézt kdekoli v průběhu trávicí trubice a orgánů dutiny břišní. Klinická manifestace bývá různá a je dána lokalizací nádoru, jeho velikostí či vztahem k okolním orgánům. U resekabilních nádorů je indikováno primární chirurgické řešení s cílem R0 resekce. Cílená léčba imatinibem (kompetitivní inhibitor KIT receptoru) je určena pro pacienty s metastatickým onemocněním a dále jako adjuvantní léčba po operaci nebo v indikovaných případech jako neoadjuvantní terapie. Práce se snaží o přehledné zpracování komplexní terapie GIST s důrazem na postavení chirurgické léčby a upozorňuje na některá kontroverzní témata, např. roli resekčního výkonu u pacientů s metastatickým onemocněním nebo neoadjuvantní podání cílené biologické léčby. Závěr: I přes nezpochybnitelný úspěch biologické léčby má chirurgická léčba nezastupitelné místo v terapii tohoto onemocnění. Diagnosticko-terapeutický přístup k pacientům s GISTem musí být komplexní. Preskripční omezení biologické léčby přímo nutí směrovat tyto pacienty do specializovaných center, kde by s výhodou měla být prováděna i léčba chirurgická., Introduction: Gastrointestinal stromal tumors (GIST) are specific mesenchymal tumors of the gastrointestinal tract. Most of GISTs (95%) result from activating mutations in one of the receptor tyrosine kinase proteins (KIT). Tumor cells express this protein. GIST is most common in the stomach and small intestine, but may occur anywhere in the gastrointestinal tract and intra-abdominal soft tissues. The variety of its clinical presentations is related to localization of the tumor, its size and relationship to surrounding organs. Surgery is the first choice of treatment for patients with localized or potentially resectable tumors with the intention of R0 resection. Targeted therapy with imatinib (a selective inhibitor of the KIT protein) is the primary option for patients with metastatic GIST, as adjuvant treatment after surgery or neo-adjuvant therapy prior to surgery in indicated cases. This paper describes comprehensive therapy of GIST with an emphasis laid on the status of surgical treatment, and it highlights some controversial topics, e.g. the role of surgery for metastatic disease or neo-adjuvant targeted therapy. Conclusion: GIST is a relatively rare tumor most commonly affecting the stomach and small intestine. Surgical treatment is not replaceable in the treatment strategy of this disease. The diagnostic-therapeutic approach to patients with GIST must be comprehensive. Due to prescribing restrictions of biological therapies, these patients are inevitably directed to specialized centers where surgical treatment should also be preferably provided., and L. Fiala, R. Šefr, I. Kocáková, M. Pacal
Apendicitida je nejčastější břišní náhlá příhoda. Diagnóza může být ihned jasná u pacientů s klasickými příznaky a znaky. Atypické příznaky mohou výrazně ztížit stanovení diagnózy a zpozdit léčbu. Klasickým příznakem je bolest. Dále může být nevolnost, zvracení a nechutenství. Vyšetření břicha prokáže lokalizovanou bolestivost a rigiditu břišního svalstva v pravém dolním kvadrantu. Laboratorní vyšetření obvykle prokáže leukocytózu s posunem doleva a zvýšené hodnoty C reaktivního proteinu. Ke stanovení diagnózy výrazně pomohou nativní snímek břicha, ultrasonografické nebo CT vyšetření. V roce 1889 byla apendektomie akceptována jako standardní léčba, protože zachraňovala životy, a od té doby platí dictum: odstranění zánětlivě změněného apendixu je nezbytné!, Appendicitis is the most common abdominal emergency. While the clinical diagnosis may be easy in patients who present with classic signs and symptoms. Atypical presentations may result in diagnostic embarrassment and delay in treatment. Typical sign is abdominal pain. Furthermore, it can be nausea, vomiting and anorexia. Abdominal examination reveals localised tenderness and muscular rigidity in the right lower abdominal quadrant. Laboratory data usually reveal an elevated leukocytosis with a left shift and elevated C-reactive protein. To establish the diagnosis greatly help native abdominal X-ray, ultrasound or CT. In1889, an appendectomy was accepted as the standard treatment, because they save lives and since then dictum: removal of the inflamed appendix changed, it is necessary!, and Karel Lukáš
Úvod: Problematika náhlých příhod břišních (NPB) u gravidních pacientek představuje specifickou oblast na rozhraní chirurgie a gynekologie. I když zdravotní péče o těhotnou pacientku spadá do péče gynekologa-porodníka, indikace operačního výkonu pro NPB je požadována od chirurga, který má obvykle znalosti a zkušenosti s vyšetřováním těhotných pacientek. Tato skutečnost nabízí prostor ke vzniku pochybení v poskytování zdravotní péče s možnými velmi závažnými důsledky pro matku i plod. Metoda: Byla provedena literární rešerše studií publikovaných za posledních 10 let v databázi PubMed týkajících se apendektomie, cholecystektomie a laparoskopie v těhotenství v kontextu náhlých příhod břišních. Vylučovacím kritériem byly operace provedené z porodnické indikace. Výsledky: Těhotenství je doprovázeno řadou anatomických a fyziologických změn, které je nutné brát v úvahu při klinickém vyšetření pacientky, analýze výsledků laboratorních vyšetření i v rámci operační taktiky. Využití zobrazovacích technik v diagnostice NPB u těhotných je výrazně omezeno prokázaným škodlivým efektem ionizujícího záření, jakož i nejasným dopadem silného magnetického pole na plod. Timing akutního operačního výkonu pro NPB u těhotných by neměl být odlišný od časování operační intervence u ostatních pacientek s NPB. Miniinvazivní chirurgie, resp. laparoskopické řešení vybraných NPB u těhotných představuje v současnosti již standardní operační techniku. Mnohé z obecných výhod laparoskopického přístupu (nižší riziko infekcí a dehiscencí operačních ran, rychlejší rekonvalescence atd.) se uplatňují i u gravidních pacientek. Závěr: Náhlé příhody břišní v těhotenství je nutné řešit v rámci multidisciplinární spolupráce mezi chirurgem, gynekologem, anesteziologem a neonatologem. S ohledem na dostupné výsledky publikovaných studií je laparoskopické řešení NPB u těhotných pacientek považováno za bezpečné a efektivní., Introduction: Acute abdomen during pregnancy presents very specific problem on the boundary of surgery and gynaecology. Although gynaecologists provide healthcare to pregnant women, surgery indication because of acute abdomen during pregnancy should be done by surgeon (who has usually little knowledge and experience regarding pregnant women examination and management). There is therefore real opportunity for possible mistakes origin with serious consequences for mother and foetus. Methods: Literature search in PubMed was done aimed at studies within the last 10 years dealing with appendectomy, cholecystectomy and laparoscopy during pregnancy in the context of acute abdomen. Surgical interventions done from obstetrics indications were excluded. Results: Pregnancy is associated with many anatomical and physiological changes which have to be considered not only during clinical examination, but also when analysing laboratory findings and considering operative tactics. Imaging modalities employment during pregnancy is very limited due to harmful effect of ionising radiation and not clear impact of strong magnetic field on the foetus. Timing of surgical interventions because of acute abdomen during pregnancy should be the same as timing of acute abdomen interventions in non-pregnant patients. Minimally invasive surgery in acute abdomen during pregnancy presents standard technique nowadays. Many advantages of laparoscopic approach (lower rate of surgical site infections, quicker convalescence etc.) are valid also during pregnancy. Conclusion: Acute abdomen during pregnancy should be managed within a multidisciplinary cooperation between gynaecologist, surgeon, anaesthesiologist and neonatologist. With respect to results of published studies, laparoscopic approach in the management of acute abdomen during pregnancy should be considered safe and effective., and P. Zonča, P. Ihnát, M. Peteja
Perorální endoskopická myotomie (POEM) je slibnou, účinnou a bezpečnou metodou léčby achalázie jícnu a je jen otázkou času, kdy se stane metodou rutinní či ověřenou. Otázka srovnání s laparoskopickou myotomií a balonovou dilatací je klíčová a probíhají randomizované studie. POEM, vzhledem ke komplexní náročnosti a riziku komplikací a vzhledem k řídkému výskytu achalázie jícnu, by měl být soustředěn do maximálně dvou center v České republice. Aktuálně jsme v IKEM provedli 47 výkonů u 46 pacientů s příznivými výsledky., POEM is a promising, effective and safe method of oesophageal achalasia treatment. It is likely that POEM will become a standard and verified treatment option for achalasia. Randomized studies comparing POEM to laparoscopic myotomy or balloon dilatation are crucial and are ongoing. Since POEM is a complex and difficult procedure with a considerable risk of complications, and in view of the quite rare incidence of achalasia, it should be centralized to a maximum of two centres in the Czech Republic. In IKEM, we have performed 47 POEM procedures in 46 patients with excellent results., and Martínek J., Švecová H., Špičák J., Krajčíová J., Vacková Z., Pazdro A., Haruštiak T., Kieslichová E., Janoušek R., Doležel R., Fremundová L.