Článek se zabývá rozdělením soukromého a veřejného práva. Toto dělení, které pochází z římského práva, se stalo běžným prvkem evropského právního myšlení. Pro český právní řád mělo členění práva na soukromé a veřejné spíše omezený význam z hlediska pozitivně právní úpravy. Lze říci, že české právo tento rozdíl znalo, avšak nešlo o dělení zásadního významu.Vzhledem k přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dochází zřejmě k zvýšení významu tohoto členění, a to proto, že sám zákoník z tohoto rozdělení ve svém prvním paragrafu vychází. Protože v důsledku toho rozlišení soukromého a veřejného práva nabývá
na významu, článek ukazuje, na jakých principech bylo toto rozlišení vybudováno.V prvé kapitole článku se vysvětluje, že se nejedná o členění známé výlučně kontinentálnímu právu, nýbrž že i angloamerický právní systém s tímto členěním v určité míře pracoval. Zdá se, že společným východiskem bylo právě odlišení soukromého a veřejného zájmu, s nímž jako s dělícím kritériem pracovali římští právníci.
V druhé části článku jsou přiblíženy jednotlivé teoretické přístupy k členění práva na soukromé a veřejné. Zároveň se zmiňuje míra relevance každé z teorií, stejně tak i její přínosy a kritika. Třetí část se věnuje současnému
stavu práva v České republice právě vzhledem k tomuto dělení práva. Srovnává se dřívější právní úprava předcházející účinnosti nového občanského zákoníku a stav současný. Článek se snaží nalézt
odpověď na otázku, jaký praktický význam bude nově zavedené členění mít. Článek je k tomuto členění kritický, protože jeho důsledky jsou spíše nejasné, což narušuje právní jistotu a předvídatelnost práva. Příklady z rozhodovací praxe ukazují, že není ideální, dochází-li ke striktnímu odlišení soukromého
a veřejného práva. Zdá se, že je vhodnější přistupovat k právu jako k jednotnému souboru norem, protože snaha o popsané striktní odlišení vyvolává mnoho otázek, na něž se obtížně hledají přesvědčivé odpovědi. and The article deals with the distinction of public and private law. This distinction stems from Roman law anb became a very common part of European legal thinking.According to the laws of the Czech Republic, from legal-positivist point of view, this distinction had rather limited consequences. It may be said that the Czech positive law recognized the difference but was not built on it as an inevitable principle. Due to adoption of the new Civil Code (Act of Parliament no. 89/2012 Coll.), in which the first section distinguishes between private and public law there seems to be a change in this attitude because. Therefore the article strives to show on what basis the distinction between private and public was built. In the first part it is shown that the distinction is not unique in European legal cultures, it plays a role in the Anglo-American legal system. It seems that the Roman law distinction between private and public law, based on private or public interests, was correct because in Anglo-American law considered the question of whose interest was infringed upon important as well.
The second part of the article explains theoretical approaches to the distinction between private and public law. It also shows what level relevance was prescribed to each theory. The article presents each
theory and the criticism raised against it. It shows how this difference was treated in the past because it is apparent that each theory lacks something that makes it subject of critique. The third part describes the current status of the Czech legal system. It compares past legal regulation (i. e. earlier
than the new Civil Code had entered into force) and the current status. It tries to consider what consequences the new explicitly enacted distinction would bring. The topic is critical towards this distinction because it seems that it is not very clear what the practical result of this distinction would be.
Predictability of law and legal certainty is at stake. Examples of judicial decisions show that it is perhaps better not to divide legal system into two areas (public and private). Instead it is better to deal with the law as it is one system of legal rules because attempts to distinguish it result in unconvincing
and questionable consequences.
Nový český občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) upravil mj. vlastnictví bytů v § 1158 až 1222. Předložená stať poukazuje na hlavní rysy nové právní úpravy, která v řadě směrů sice pragmaticky navazuje na dosavadní zákon z r. 1994, ale v některých případech se od něho významně odklání. Jde zejména o pojetí jednotky (bytu, patra) s důrazem na prioritu spoluvlastnictví domu. Jde také o nový koncept vymezení společných
částí domu a určení podílů na nich pro jednotlivé vlastníky bytů, kdy nový zákoník opouští dosavadní administrativní přístup a sleduje zahraniční vzory (zvláště Německo, Nizozemí, Švýcarsko, Québec). Nová úprava zachovává konstrukt právnické osoby spravující společný dům (společenství vlastníků), která musí existovat – stejně jako dosud – v domech alespoň s pěti byty ve vlastnictví tří různých vlastníků, ale významně respektuje vnitřní autonomii těchto právnických osob a usiluje odklidit obtíže, na něž dosud narážela praxe.Významná část článku se zabývá přechodnými ustanoveními vztahujícími se k vlastnictví bytů,mj. se zřetelem k obnovení zásady superficies solo cedit v českém právu. Poukazuje také na širší souvislosti plynoucí z nově kodifikovaného právního rámce vyznačujícího se hodnotovým konzervativismem a ekonomickým liberalismem, důrazem na autonomii vůle, ochranu vlastnictví i dobré víry a snahu o právní bezpečí zainteresovaných osob. and The new Czech Civil Code (Law No. 89/2012 Coll.) modified among others the conditions for the ownership of appartments in paras 1158 to 1222 of the Code. The following article highlights the main features of the new legislation, which in many ways, while pragmatically follows the previous Law of 1994,
in some cases, significantly departs from it. In particular the concept of a housing unit (flat, floor) with emphasis on priority of joint ownership of the house. It also brings a new definition of the concept of common areas of the house and the determination of proportion of its ownership for the individual flat owners; the new Code leaves the current administrative approach and follows foreign models (in particular Germany, the Netherlands, Switzerland,Québec). The new legislation retains the construct of a legal
person managing common house (owners) that must exist – same obligation as hitherto – in houses with at least five apartments owned by three different owners, but greatly respects the internal autonomy of these legal persons and seeks to eliminate the difficulties that were encountered in daily lives. A significant part of the article deals with the transitional provisions relating to appartment ownership,with regard to the restoration of the principle superficies solo cedit in Czech law. The article points to the broader concerns arising from the newly codified legal framework characterized by value conservatism and economic liberalism, emphasizing the autonomy of will, the protection of property and of good faith and also by the effort to ensure legal security of persons involved.
Příspěvek se zabývá především problematikou právního režimu obchodních společností a družstev, které budou existovat k 31. 12. 2013, po nabytí účinnosti rekodifikace soukromého práva. Analyzuje se v něm, jaká ustanovení nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích se vztáhnou na tyto právnické osoby bez dalšího, v jakém rozsahu a na koho se bude ještě aplikovat dosavadní obchodní zákoník a do kdy budou obchodní korporace povinny přizpůsobit společenské smlouvy nebo stanovy nové právní úpravě. Autor dospívá k závěru, že na obchodní korporace je třeba s účinností od 1. 1. 2014 aplikovat jak přechodné ustanovení § 3041 NOZ, tak i § 777 odst. 1 a 2 ZOK. Příspěvek se výslovně zabývá dvěma zákonnými odchylkami od obecného právního režimu, a to odměňováním členů orgánů a právy a povinnostmi společníků. Pokud jde o problematiku podřízení se zákonu o obchodních korporacích jako celku, dospívá autor k závěru, že je tak možno učinit již v průběhu roku 2013 s účinností od 1. 1. 2014. Negativně se staví k možnosti aplikovat sankční ustanovení (zejména § 63až 65, 62 či 68 ZOK), pokud se předmětný skutek stal ještě před 1.1.2014. V poslední části se příspěvek zabývá problematikou přechodu podnikatelských seskupení na nový právní režim. and This paper mainly deals with the topic of the legal regime of commercial ompanies and cooperatives, which will commence existence starting December 31st 2013, when the re-codification of private law enters into force. It analyses which provisions of the new Civil Code and the Law on
Corporations shall refer to such legal entity, to what extent and to whom will the existing Commercial Code still apply and until when will business corporations be required to adopt to the new legislation. Author concludes that business corporation will operate, as of 1st January 2014 under the transitional provisions of para. 3041 of the New Commercial Code and para. 777 paragraph 1 and 2 of The Law of Business Corporations.
The paper explicitly deals with two divergences from the general law, namely remuneration of board members and the rights and obligations of participants.Regarding the issue of compliance with the Business Corporations Act as a whole, the author reaches the conclusion that it is possible to do so in the course of 2013 with effect from 1st January 2014. The paper displays a negative attitude to the possibility of applying sanction provisions (especially paras. 63 to 65, 62 or 68 of The Law of Business
Corporations) if the act in question transpired prior to January 1st 2014. The last part of the paper deals with the transformation of business groups into the new legal regime.
Článek se zabývá přezkoumáváním rozhodnutí občanských sdružení z hlediska procesních předpokladů přezkumu a z hlediska věcných kritérií, které soudy uplatňují při hodnocení přezkoumávaných rozhodnutí.V procesně orientované části zkoumá některé sporné otázky pravomoci soudů v přezkumném řízení, formulace žaloby, jíž je přezkum iniciován, a vymezením okruhu aktivně legitimovaných subjektů k podání této žaloby.V sekci zaměřené na obsahové aspekty soudního přezkumu je nejprve shrnuta problematika platnou úpravou předepsaného zkoumání souladu spolkových rozhodnutí se zákonem a stanovami. Poté je upozorněno na novou judikaturu, která nad tento rámec zahrnula mezi hodnotící hlediska
též obecné právní principy a zejména přímo aplikovaná ustanovení ústavních předpisů. Článek zvažuje, do jaké míry je taková soudní extenze požadavků na spolkové rozhodování přípustná v kontextu ústavně
zaručené autonomie občanských sdružení a jak konkrétně mohou soudy legitimně hlediska přezkumu dotvářet. V závěru se věnuje jak procesním, tak obsahovým tématům přezkumu spolkových rozhodnutí v souvislosti s úpravou obsaženou v novém občanském zákoníku a trvalosti závěrů konstatovaných v předchozím textu po rekodifikaci soukromého práva. and This article deals with the topic of judicial review of decisions adopted by civic associations as regards both procedural preconditions of such review and the material criteria applied by the courts to the decisions under review. In the part focusing on the procedural law, the article analyses several contentious issues related to the jurisdiction in the review procedure, formulation of the lawsuit initiating the review, and delimitation of those subjects who are entitled to file such lawsuit. In the section oriented towards the substantial aspects of the judicial review the text firstly summarizes problems pertaining to the evaluation of compliance of the associations’ decisions with the statutory law and the internal statutes of the association. Subsequently it points out new case law which introduced general legal principles and directly applied constitutional provisions as additional criteria under which the reviewed decisions are examined. The article contemplates whether such judicial extension of the requirements made on the decision-making of the associations is acceptable in the context of constitutionally guaranteed autonomy of civic associations, and further speculates on how exactly the courts can legitimately expand the criteria of such judicial review. In the concluding part, the article develops both procedural and substantive issues arising in connection with the regulation included in the new Civic Code and ponders the endurance of the conclusions arrived at in the preceding sections of the text after the recodification of the private law.