Myšlenkové experimenty jsou populárním argumentačním nástrojem ve vědě i fi losofi i. Jejich kritika ze strany naturalistických a experimentálních fi losofů vedla k vytvoření defl ačních a minimalistických koncepcí, které oslabují epistemickou sílu myšlenkových experimentů a smiřují je s empirismem. Cílem článku je ukázat, že tyto pokusy nepřekonávají hlavní problémy, se kterými se myšlenkové experimenty ve fi losofi i střetávají. Omezená lidská racionalita a představivost znemožňují experimentátorům řešit nereálné scénáře spolehlivým způsobem. Myšlenkové experimenty se ve fi losofi i používají jinak než ve vědě, protože ty pravé jsou obvykle neuskutečnitelné a uzavřené vůči možnosti empirické falsifi kace. Navíc jsou založeny na vadných analogiích a neoprávněně přenášejí důkazní břemeno. Persvazivní úspěšnost myšlenkových experimentů je velmi nízká, a proto nedokáží přispět k řešení fi losofi ckých problémů. Závěrem článku je, že nejběžnější druhy myšlenkových experimentů by měly být odstraněny ze souboru fi losofi ckých metod. and Th ought experiments are popular tools of argumentation in science and philosophy. Th e criticism of these experiments from naturalized and experimental philosophers has led to the formation of defl ationary and minimalist approaches that weaken the epistemic power of thought experiments and reconcile them with empiricism. Th is paper aims to demonstrate that these attempts do not overcome the main problems encountered by thought experiments in philosophy. Th e limits of human rationality and imagination prevent experimenters from solving unrealistic scenarios in a reliable way. Th ought experiments in philosophy are diff erent from science because the real ones usually cannot be implemented and are not open to the possibility of empirical falsifi cation. Moreover, they are based on defective analogies and they shift the burden of proof unfairly. Th e persuasive success of thought experiments is very low; therefore, they cannot contribute to the solution of philosophical problems. Th e paper concludes that the most common types of thought experiments should be removed from the set of philosophical methods.
As a challenge to those who do not give much credit to reflecting on sociology as a science, this essay stresses the import of metatheoretical considerations. After all, what is known as postmodern discourse is scarcely a little more than metatheorizing and the phenomenon of the so-called “crisis of sociology” cannot be comprehended without some metatheoretical premises. Knowledge about knowledge should therefore form a special field of inquiry and enjoy its relative autonomy. In this article, the place for metasociology is delimitated by the account of the development of the general science of science. While the prefix “meta-” originally came from linguistics as a way to differentiate a proposition about an object of science from a proposition about science itself, the history of metatheorizing can be traced back to ancient philosophy. Hence, the most important sources of inspiration for this intellectual activity are epistemology and the philosophy of science. A crucial moment in thein development was the so-called “crisis in physics” that carried over to social sciences and spawned many contemporary trends such as the multicultural approach to sociology and the radical stance of methodological anarchism. The major philosophical orientations that have most directly addressed the questions about the scientific knowledge have been neopositivism and analytical philosophy on one hand, and phenomenology on the other one. No claims about metasociology can be made without being acquainted with at least the elementary positions in this exchange of ideas that took place in the philosophy of science. Metasociology, itself divided into metatheory and metamethodology (or general methodology), makes up an integral part of the science of science., Miloslav Petrusek., and Obsahuje bibliografii
Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí "účelu" sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního (kritického a instrumentálního) pojetí sociální vědy. Veblenův klíčový motiv "sebe-konfrontace" společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem "využitelnosti" vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy., The article analyses the theories of cultural lag elaborated by Thorstein Veblen and William F. Ogburn. In particular, it pursues two motives: how the relation between social science and its audience had been implied in their respective approaches, and how the “lag” argument had been employed in their view of the “purpose” of social science. It is demonstrated here that the essentially identical theory had been transformed in their “argumentative strategies” and “styles of writing” to fit their distinctive (critical and instrumental) concepts of social science. Veblen’s key motif of “selfconfrontation” of society is contrasted with Ogburn’s motif of “applicability” of knowledge with regard to reflections on literary technologies of science., Jan Balon., and Obsahuje bibliografii
Since the early 20th century underdetermination has been one of the most contentious problems in the philosophy of science. In this article I relate the underdetermination problem to models in biology and defend two main lines of argument: First, the use of models in this discipline lends strong support to the underdetermination thesis. Second, models and theories in biology are not determined strictly by the logic of representation of the studied phenomena, but also by other constraints such as research traditions, backgrounds of the scientists, aims of the research and available technology. Convincing evidence for the existence of underdetermination in biology, where models abound, comes both from the fact that for a natural phenomenon we can create a number of candidate models but also from the fact that we do not have a universal rule that would adjudicate among them. This all makes a strong case for the general validity of the underdetermination thesis., Nedourčenost je jedním ze zásadních problémů filosofie vědy od počátku 20. století. Ve svém příspěvku vztahuju tezi o nedourčenosti k biologickým modelům a obhajuju následující dva argumenty: Za prvé, použití modelů v této disciplíně dodává silnou váhu tezi o nedourčenosti. Za druhé, modely a teorie v biologii nejsou determinovány striktně logikou reprezentace studovaného jevu, ale také dalšími faktory, jako jsou výzkumné tradice, background vědců, cíle výzkumu a dostupné technologie. Přesvědčivý důkaz o existenci nedourčenosti v biologii, která modelů v hojné míře využívá, pramení nejenom z faktu, že pro každý přírodní jev můžeme vytvořit velký počet alternativních modelů, ale také z faktu, že nedisponujeme univerzálním pravidlem pro výběr mezi nimi. To vše mluví ve prospěch platnosti teze o nedourčenosti., Petr Jedlička., and Obsahuje bibliografii
Vzrůstající využívání digitálních technologií ve vědecké práci a komunikaci vyvolává otázku, jaká je epistemologická povaha takto vytvořeného vědění. V tomto eseji využívám pojmový aparát, který vyvinuli Steven Shapin a Simon Schaffer k analýze historického sporu mezi Robertem Boylem a Thomasem Hobbesem o způsob vytváření vědění v přírodní filosofii, a aplikuji jej na problematiku digitálního výzkumu. Jejich koncepty tří technologií vytvářejících vědění - materiální, literární a sociální - se ukazují jako heuristicky užitečné koncepty i pro reflexi digitálních technologií. Ty jsou v eseji představeny nikoliv jako samostatné technologie vytváření faktů, nýbrž jako prvky, kolem nichž se dosavadní vědecké technologie radikálně rekonfigurují. Zvláštní pozornost esej věnuje představě kódu jako literární technologie a roli digitálních technologií v humanitních vědách., The increasing use of digital technologies in scientific work and communication raises the question of the epistemological nature of knowledge thus produced. In this essay, I am employing the conceptual apparatus developed by Steven Shapin and Simon Schaffer for the analysis of the historical dispute between Robert Boyle and Thomas Hobbes over the ways of producing knowledge in natural philosophy, and applying it to digital research. Their concept of three knowledge-making technologies - material, literary and social - appear to be heuristically useful concepts for reflecting on digital technologies as well. The latter are presented in the essay not as a separate facts-producing technology, but as elements around which the existing scientific technologies are radically reconfigured. Particular attention is paid to the concept of code as a literary technology and the role of digital technologies in the humanities., Radim Hladík., and Obsahuje bibliografii