Besides many dispersed fragments related to theory of sleep, dreams and their interpretation, Babylonian Talmud contains a long passage dealing with those issues, which includes also several series of dream-interpretations. The passage is often referred to as „Rabbinic dream-book” in specialized scholarly literature. The present article analyses contain and compositional patterns of the text and indicates the presence of mutually exclusive theories of dreams and their interpretation, as well as typically Talmudic methods of organization such as association and agglutination. Since the final composition does not communicate any uniform statement, we claim it incorrect to call the text „Rabbinic dream-book” and suggest it is not more than a mere agglutination of pre-existing textual fragments.
My study aims to conduct a comparative analysis of two theorists in what were probably the most formative years of postwar Austrian history, the era of the conservative government of Josef Klaus. Specifi cally, I compare the conservative philosophy of right of Austrian philosopher of Croatian origin René Marcic and the Marxist humanism of Ernst Fischer. In doing so, it is my intention to describe the ideological foundations and intellectual horizons of Josef Klaus’s right-wing government and, at the same time, to discuss how this policy was confronted by Ernst Fischer from the left. A further purpose of my study is to inquire into the intellectual foundations that laid the ground for Austrian civil society, and to ask how these foundations were confronted by the Austrian Communist Party’s chief ideologist, Ernst Fischer.
Kniha francouzské autorky pojednává o osudech francouzských archivů, které nejprve za druhé světové války zabavily a do různých míst ve střední Evropě evakuovaly německé úřady, posléze je převzaly a do své země odvezly úřady sovětské, přičemž mnohé tyto dokumenty dosud zůstávají v Rusku. Autorka zdánlivě nezáživné téma podává jako strhující příběh, zasazuje je do historického rámce využívání archivů jako válečné trofeje a vnáší do aktuálních diskusí o historické paměti nový důležitý rozměr. and This volume, by a French historian, considers the fate of the French archives that were first confiscated during the Second World War and carted off to various places in central Europe by the German authorities, before eventually being taken by the Soviet authorities and brought to the USSR. Many of the records have remained in Russia to this day. The author presents this potentially lacklustre subject as an exciting story. She puts it into the historical framework of archives as war booty, and adds a new, important dimension to current debates about historical memory.
Článek je zkrácenou verzí studie, kterou autor publikoval pod názvem „‘No Action’: Die USA und die Invasion in die Tschechoslowakei“ ve sborníku: Karner, Stefan – Tomilina, Natalja – Tschubarjan, Alexander – Bischof, Günter – Iščenko, Viktor – Prozumenščikov, Michail – Ruggenthaler, Peter – Tůma, Oldřich – Wilke, Manfred (ed.): Prager Frühling: Das internationale Krisenjahr 1968, sv. 1: Beiträge. Köln/R. – Weimar – Wien, Böhlau 2008, s. 319-354. Autor rekonstruuje postoj americké vlády k intervenci vojsk Vašavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Připomíná, že v květnu toho roku náměstek ministra zahraničí Eugene W. Rostow – s odvoláním na průběh a vyústění komunistického převratu v Československu a sovětské intervence v Maďarsku na podzim 1956 – doporučoval svému ministrovi Deanu Ruskovi Moskvu jasně jasně varovat Moskvu před násilným zásahem. Rusk doporučení odmítl dvěma slovy: „No Action.“ Tento lakonický komentář podle autora vystihuje celou americkou reakci na československou krizi. Administrativa prezidenta Lyndona B. Johnsona invazi nepředpokládala a byla jí překvapena. Jednoznačně se shodla na tom, že Spojené státy nemohou do situace vojensky zasáhnout, a soustředila se na odvrácení Sovětů od případného rozšíření intervence na Rumunsko, Jugoslávii a snad i Rakousko, které však bylo spíše psychologickou než reálnou hrozbou. Kromě toho musel Bílý dům čelit podezření, vyjadřovanému značnou částí západního tisku, ale třeba i francouzskými oficiálními kruhy, že dal předem Kremlu volnou ruku k vojenské akci. Prioritním cílem americké politiky bylo tehdy pokračování v procesu uvolňování mezinárodního napětí, což se promítlo do jejich nekonfrontačního postoje vůči Sovětům. Ovšem neočekávanými důsledky intervence bylo podle autora posílení soudržnosti Severoatlantické aliance a přehodnocení plánů na stažení amerických vojsk z Evropy. and This article is an abridged version, in Czech translation, of the article ‘“No Action”: Die USA und die Invasion in die Tschechoslowakei’, from the volume of essays by Stefan Karner, Natalja Tomilina, Alexander Tschubarjan, Günter Bischof, Viktor Iščenko, Michail Prozumenščikov, Peter Ruggenthaler, Oldřich Tůma, and Manfred Wilke, Prager Frühling: Das internationale Krisenjahr 1968, vol. 1, Cologne, Weimar, and Vienna: Böhlau, 2008, pp. 319–54. In the article the author reconstructs the US Administration’s response to the Warsaw Pact military intervention in Czechoslovakia in August 1968. He points out that in May of that year Deputy Secretary of State Eugene V. Rostow, referring to the Communist takeover in Czechoslovakia and the Soviet intervention in Hungary in 1956, recommended to his superior, Secretary of State Dean Rusk, to give Moscow a clear warning against intervening by force. Rusk rejected the recommendation with two words: ‘No action’. This laconic statement, according to the author, embodies the whole US reaction to the Czechoslovak crisis. The military intervention none the less took the Johnson Administration by surprise. The Administration unanimously agreed that the United States could not get involved in the crisis militarily, and concentrated instead on deterring the Soviets from further possible interventions in Romania, Yugoslavia, and perhaps even Austria, a threat that was, however, probably more psychological than real. Apart from that, the White House had to face the suspicion, expressed by a considerable part of the Western communications media and also, for example, by French official circles, that it had given the Kremlin the green light for the military operation. The primary aim of US policy here was to continue the process of international détente. This was projected into their non-confrontational approach towards the Soviets. Two unexpected consequences of the intervention, argues the author, were increased unity in the North-Atlantic Alliance and a reconsideration of plans to withdraw US troops from Europe.
This paper uses a corpus of 14 hours of recorded interactions to analyze the “normative” and “strategic” honorifics usage of speakers of Korean as a second language. I define “normative” honorifics as usage that reflects recognized “power”, “distance” and “formality” factors. “Strategic” honorifics usage breaks from these norms, is pragmatically “marked” and is motivated by interactional goals. Previous studies into the honorifics usage of speakers of Korean as a second language focus on analysis of “errors” judged against prescriptive norms. However, the current paper adopts an interactional socio-pragmatic perspective and looks at the ideology and specific intentions that underlie second language usage. According to my data, in comparison with native interaction, second language speaker discourse displays less variation according to normative factors but may show more marked strategic alterations. Regarding normative usage, speakers prefer to establish equal relationships and minimize “power” differences. As for strategic use, speakers may alternate honorific levels according to the sensitivity of the situation or the illocutionary force of particular utterances. I explain these differences with reference to conflicting ideologies as to language usage between Korean and “Western” cultures, prevalent during the interview process. I conclude the paper by discussing the implications for Korean applied linguistics.
Historically, the main focus of the study of housing in advanced economies has been on houses that meet the accommodation needs of households: houses as the main residence of families. In recent decades there has been the growth in the numbers of houses used for purposes other than as a main residence, for example in the forms of the recent global spread of Airbnb and of foreign engagement in housing as an investment tool; alongside a set of ‘for housing’ houses (FHH) another, overlapping, set of ‘not for housing’ houses (NFHH) is emerging. The present paper begins by identifying four types of NFHH, and considers the significance of their growth. It argues that while the NFHH sector is relatively small it has large impacts, and these are such that they challenge housing researchers and policy makers to develop additional ways of looking at housing systems.
Lutz Klinkhammer Tato stať, kterou v časopise Soudobé dějiny pokračuje seriál o vývoji a dnešním stavu disciplíny soudobých dějin ve vybraných evropských zemích, původně vyšla pod názvem „Novecento statt Storia contemporanea: Überlegungen zur italienischen Zeitgeschichte“ a je převzata ze sborníku editorů Alexandra Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 107–127). Autor uvádí, že pojem „soudobé dějiny“ pro označení vyhraněné disciplíny historického bádání, jako je tomu v Německu nebo ve Francii, nemá v Itálii zřetelnou obdobu. Termín storia contemporanea zde měl po roce 1945 trojí význam. Jednak se užíval jako pojmenování dějinného úseku zhruba posledních dvou století, dále pro časově kratší období „krátkého 20. století“ (novecento) a konečně sloužil k charakteristice jakékoli historické události v jejím „soudobém“ rozměru, tedy její instrumentalizace podle aktuálních (politických či jiných) potřeb. Tyto významy autor ilustruje jednak na příkladech přehledů a učebnic italských dějin, jednak na aktuálních sporech o historické činy papežů a katolické církve, o světla a stíny italského národního sjednocení v šedesátých letech 19. století a údajnou levicovou ideologizaci poválečného italského dějepisectví. V něm se zrodil „mýtus rezistence“ proti německé okupaci z let 1943 až 1945, jehož rubem byla marginalizace, či dokonce tabuizace italského fašismu, a který odpovídal zájmům širokospektrální protifašistické koalice politických sil v Itálii. S hlubším výzkumem italského fašismu se začalo až v šedesátých letech. Od devadesátých let pak podle autora trvají ostré spory o hodnocení odboje (včetně komunistických zločinů) a fašistické republiky ze Salò, v nichž je patrná snaha o „plíživou rehabilitaci“ fašistické minulosti a které by svědčily pro tezi, že italské soudobé dějiny ve vlastním smyslu začínají rokem 1943. and This article, which is one of a series in Soudobé dějiny on the development of the discipline of contemporary history and its current state in selected countries of Europe, was originally published as “Novecento statt Storia contemporanea? Überlegungen zur italienischen Zeitgeschichte” in Alexander Nützenadel and Wolfgang Schieder (eds), Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2004, pp. 107–27). The author argues that in Italy, unlike Germany or France, there is no distinct term for “contemporary history” to denote this clearly defined discipline of historical research. The term storia contemporanea had three meanings since 1945. First, it was used to denote an historical period of roughly the last two centuries. Second, it meant only the “short” twentieth century (il novecento). Last, the term served to denote any historical event in its “contemporary” dimension, that is to say, its instrumentalization according to current needs, political or otherwise. The author illustrates these meanings by providing examples from surveys and textbooks of Italian history and from current debates on the historical actions of the popes and the Roman Catholic Church, the bright and dark sides of Italian unifi cation in the 1860s, and the alleged left-wing ideologization of post-war Italian historiography. In this historiography was born the “myth of resistance” to the German occupation of 1943–45, the other side of which was the marginalization of Italian Fascism or even its being made taboo. This corresponded to the interests of the broad anti-Fascist political coalition in Italy. More penetrating research into Italian Fascism did not begin to appear till the 1960s. Since the 1990s, according to the author, there have been fierce disagreements in assessments of the resistance (including Communist crimes) and the Nazi-puppet state known as the Salò Republic, in which there has been an evident endeavour to achieve the “creeping rehabilitation” of the Fascist past, which would speak in support of the argument that Italian contemporary history really begins in 1943.
The cuticular structure of juveniles of several oribatids of different families with wrinkled cuticles were compared: Hermannia gibba, Tectocepheus velatus, Scutovertex minutus, Achipteria coleoptrata and Eupelops occultus. Both the surface and internal structures of the "plissée" were studied. Light microscopy revealed several patterns in mites studied with Masson's triple stain and these results were supported by TEM. Although the "plissée" looks similar at the body surface, the structure and ultrastructure differ among groups. Some types of wrinkling is supported by small muscles, probably for changing body shape. Differences in the structure of the cuticle of the prosoma and opisthosoma were observed. The differences in the wrinkling in the cuticle in diferent lines is associated with change in the body shape in response to different moisture conditions.
The official Burgundian historiographer Georges Chastellain (perhaps 1415-1475) left an extensive work of various genres behind. We also find in the Chronicle noteworthy Bohemicalia and Luxemburg passages, concerning particularly the origin of Hussitism. Chastellain saw the roots of this revolution in the lascivious alliance of Prague girls and the monks of one monastery there. To be able to sleep with their lovers, the girls cut their hair and wore monk´s cowls. It was the beginning of absolute chaos and reversal of the established hierarchies in Bohemia. We do not know the direct source of the author´s inspiration, but ideologically the story is close to a number of works of anti-Hussite propaganda, emphasising the destructive role of women in the revolution. It is also not an accident that Chastellain included the chapter on the Prague girls just before the narrative on Joan of Arc, for whom as an author from Burgundy he did not sympathize. Also she changed into men´s clothing and her behaviour led to wars and chaos according to the author. The parallel was to be obvious. At the time when he wrote the passage on Hussitism, Georges Chastellain also considered the mission of historians and their place in the period society. He ascribed a place to them almost on the same level as aristocrats. It was a parallel: like aristocrats use the sword, the tongue must serve men of the quill for the elimination of the injustice of this world. and Martin Nejedlý.
k vyd. připravili Tomáš Breň a Pavel Janáček., Německé resumé, Obsahuje jmenný rejstřík, and Publikace vznikla v rámci výzkumného záměru Z90560517 a ve spolupráci s Katedrou společenských věd ČVUT a Svatoborem
This article examines the administration of rescue operations to save people from drowning and the distribution of rewards to rescuers in Bohemia during the 1780s and 1790s. Based on documented interrogations and official records, the article looks at the investigatory process, the conditions rescuers had to fulfil in order to apply for a reward from the Bohemian Gubernium, and the role of other actors in this process, such as witnesses and doctors. The study departs from the concept of biopolitics developed by French philosopher Michel Foucault and shows how the state authorities tried to foster mutual solidarity among town dwellers. While Enlightenment thinkers continued to stress the role of "love for human beings" (Menschenliebe), i.e. universal interpersonal solidarity, the elites held the view that the biggest motivation for anyone to save a person from drowning was monetary reward. The aim of the enlighteners, however, was to encourage people to embrace the ideal of "Menschenliebe" and to fully identify with it - hence their emphasis on cases of selfless acts, especially in newspapers and popular literature. Besides that, the article analyses the trend towards the medicalization of society in the Enlightenment period and changes in attitudes to death., Ondřej Hudeček., and Obsahuje bibliografické odkazy
The study deals with the content and transmission of “images” connected with forced displacement and the relating processes in two three-generation families. The families were chosen based on the oldest generation´s personal experience with the forced displacement after World War II (a family of “deported” Germans living in Germany today and a family of German origin remaining in Czechoslovakia after 1945). The analysis focusses on family memory, whereby the authors ask not only about the content of memories of persons who are part of the “generation of experience”, but also about the transmission of these contents down to the generation of children and grandchildren, as well as about in which way the follow-up generations came to terms with the experience of the oldest generation. The authors point out the importance of family memory to create the identity of persons participating in that memory, and they demonstrate one of possible types of family remembering, whereby the youngest and the oldest generation are its major participants (transgenerational remembering).
Stručná historická sonda do lokality nazvané "rakouská Cremona" proslulé výrobou hudebních nástrojů (Luby, okres Cheb) a jmenný přehled jednotlivých výrobců a prodejců hudebních nástrojů.
Sdělení je stručnou informací o akcích na podporu zdraví, které se konaly v říjnu 2013 v Liberci pod záštitou programu Zdravý Liberecký kraj, z iniciativy pracovní skupiny pro realizaci Programu dlouhodobého zlepšování zdravotního stavu obyvatel Libereckého kraje. Program týdne podpory zdraví se věnoval správné péči o chrup, škodlivosti kouření a jeho odvykání, pohybových aktivit a jejich individuální indikaci pro konkrétní zájemce, konzultaci otázek týkajících se zdravého životního stylu. Vše bylo doplněno informacemi o zdravém stravování a orientačním vyšetřením fyzické kondice nebo získáním zdravotně výchovných materiálů. Snahou pořadatelů bylo občanům připomenout význam a možnosti opomíjené prevence a zdůraznit zodpovědnost každého jednotlivce za své zdraví., The article is a short information on health promotion campaigns held in October 2013 in the regional city Liberec (Czech Republic) under the auspices of Healthy Region Liberec. The campaigns were initiated by the working group for realization of the "Programme of long-term improving of health of people in the Liberec region". The "Week of health promotion" brought to light proper dental care, knowledge on tobacco hazards and quitting the habit, advised of individual physical activity, offered consultations on healthy lifestyle and proposals of healthy eating and a short examination of physical fitness. Visitors received some health education materials. The organizers' endeavor was to bring to mind to the public the importance of disease prevention and to underline the responsibility of everyone for one's own health., Blanka Ptáčková, Alena Riegerová, and Literatura
Želvušky (Tardigrada), v angličtině označované jako slow walkers, jsou pozoruhodnými mikroskopickými živočichy, vyžadující ke svému životu tenký film vody. Článek je věnován obecné charakteristice kmene se zaměřením na rozmnožování. and Tardigrada, also called slow-walkers, are remarkable microscopic organisms requiring a thin film of water as a biotop. The article discusses the common features of the phyllum with attention to their reproduction strategy.
Autor načrtává fragment z politické biografie předního komunistického intelektuála a politika Zdeňka Nejedlého (1878–1962), v němž usiluje vystihnout jeho roli v kulturní politice Československa po roce 1945, zvláště po roce 1948, a propojit ji s pohledem na osobní stránky jeho života. Úvodem ho představuje jako respektovaného historika a hudebního vědce, účastníka uměnovědných i politických polemik, který se v meziválečném období stále silněji sbližoval s radikální levicí a získal si značnou autoritu svou účastí v boji proti fašismu, především jako člen exilového vedení KSČ v Moskvě (vstoupil do ní zde v roce 1939). Tomu odpovídala jeho pozice v poválečném Československu, kde vystřídal funkce ministra školství, ministra práce a sociálních věcí, prvního předsedy Československé akademie věd atd. Nejedlý po roce 1945 vystupoval nejednou jako přední tvůrce koncepce kulturní politiky Komunistické strany Československa a její úspěšný propagátor, nebyl však tak silným mocenským hráčem jako ministr informací Václav Kopecký (do roku 1952) a jeho hlavní konkurent na tomto poli, vedoucí kulturního a propagačního oddělení Ústředního výboru KSČ Gustav Bareš, v jejichž rukou spočívaly hlavní kompetence a mechanismy řízení kulturní politiky. Představy Zdeňka Nejedlého o kultuře byly poměrně prosté – měla být lidová, aktuální, realistická, programová a měla se opírat o národní tradice, které ovšem interpretoval selektivně (s důrazem na husitství a národní obrození) a politicky účelově (v duchu ideologické indoktrinace společnosti. Právě díky úsilí o zachování zřetelnější kontinuity „budovatelské“ kultury s minulostí, jejímž zdrojem měly být „pokrokové“ osobnosti a dílo Bedřicha Smetany, Aloise Jiráska a dalších obrozenců, se přiklání autor k těm interpretům (Alexej Kusák), kteří zařazují Nejedlého spíše mezi umírněné politiky komunistické strany, představující po únoru 1948 určitou alternativu těm proudům, které hlásaly radikální „očistu“ kulturního dědictví. Vzhledem ke svému slabšímu postavení v mocenské hierarchii a také kvůli silné loajalitě vůči platnému stranickému kurzu se však k veřejnému střetu s radikály v komunistické straně odhodlal jen výjimečně (například když se vzpíral mechanickému přenášení „sovětských zkušeností“ do československého školství). Autor se v této souvislosti dotýká Nejedlého vztahů s některými umělci a politiky (zejména Václavem Kopeckým) a přináší svědectví o projevech devótnosti vůči jeho osobě, přijímaných zřejmě s požitkem. Zaobírá se také jeho vážnými zdravotními problémy v padesátých letech, které limitovaly Nejedlého vliv na, kulturní politiku, a psychickým stavem, poznamenaným depresemi a úzkostí z případného vlastního zatčení. V závěrečné části se autor zamýšlí nad tím, proč se dílo Zdeňka Nejedlého v šedesátých letech minulého století nestalo inspirací pro snahy o reformu socialismu v duchu národně specifického vývoje, jež vyvrcholily hnutím „pražského jara“ v roce 1968. Kromě toho, že Nejedlého pozdně obrozenecký hodnotový a estetický svět v té době již beznadějně zastaral, působila patrně především skutečnost, že Zdeněk Nejedlý počátkem padesátých let pomáhal zdůvodnit politické procesy a byl tudíž vnímám jako jeden ze symbolů nejhorších projevů stalinského režimu. Nikdy rovněž nevytvořil alternativní koncepci, která by se v podstatných rysech vymykala oficiální stalinské doktríně kultury a kulturní politiky., The article is an outline of a fragment of the political biography of the leading Communist intellectual and politician Zdeněk Nejedlý (1878–1962), in which the author tries to depict Nejedlý’s role in making Czechoslovak policy on the arts and culture after the Liberation in May 1945 and, particularly, after the Communist takeover of February 1948. He then seeks to link this role with the personal side of Nejedlý’s life. He presents Nejedlý as a respected historian and musicologist and as a participant in debates on politics and the arts, who in the interwar period had increasingly inclined towards the radical leftwing and gained considerable authority owing to his participation in the struggle against Nazi Germany, particularly as a member of the Communist leadership-in-exile in Moscow (having joined the Party in 1939). A consequence of this was his position in post-war Czechoslovakia, where he held a number of posts, including Minister of Education, Minister of Labour and Social Affairs, and the first Chairman of the Czechoslovak Academy of Sciences. After the Liberation Nejedlý was often a leading maker of Communist policy on the arts and culture in Czechoslovakia and its successful propagandist. Nevertheless, he was not as strong a player as Václav Kopecký, Minister of Information, who stayed in power till 1952, or Gustav Bareš, Head of the Cultural and Propaganda Department of the Central Committee of the CPCz, Kopecký’s main competitor in the field, both of whom had the main jurisdiction and controlled the mechanisms for determining cultural policy. Nejedlý’s ideas about culture and the arts were relatively simple – it should be “of the people” (lidová), relevant to the times, realistic, part of a programme, and based on national tradition, which, however, he interpreted selectively (with an emphasis on Hussitism and the National Revival) and with a political purpose (in the spirit of the ideological indoctrination of society). Owing to Nejedlý’s efforts to maintain a clearer continuity between the culture of the “builders of Socialism” (budovatelská kultura) and the past, the source of which was supposed to be “progressive” figures and the works of the composer Bedřich Smetana, the novelist Alois Jirásek, and other Revivalists, the author of the present article shares much with interpretation of scholars like Alexej Kusák, ranking Nejedlý among the moderate politicians of the CPCz, who after the February 1948 takeover represented a certain alternative to those pushing for a radical “purge” of Czech cultural heritage. In view of his weak position, and in the power hierarchy and, on the other hand, his strong loyalty to the Party line, Nejedlý only rarely clashed with Party radicals publicly (for example, when he opposed the automatic transfer of “Soviet experience” to the Czechoslovak school system). The author, in this connection, touches upon Nejedlý’s relationships with some artists and politicians, particularly Kopecký, and provides evidence of displays of devotion towards Nejedlý, which he seems to have welcomed. The author also discusses Nejedlý’s serious health problems in the 1950s, which limited his influence on making policy in culture and the arts, and his psychological state, which was marked by depressions and anxiety about his possible arrest. In the last part of the article the author reflects on why Nejedlý’s work in the 1960s had not inspired the attempts at the reform of socialism in a specifically Czech form, which resulted in the “Prague Spring” of 1968. Apart from the fact that Nejedlý’s late Revivalist values and aesthetics in this period had become hopelessly outdated, this was so, he argues, probably because Nejedlý had helped to justify the show trials in the early 1950s and was therefore perceived as a symbol of the worst excesses of the Stalinist régime. Nor did he ever come up with an alternative concept that would have essentially diverted from official, Stalinist doctrine on the arts and culture.
In the summer of 2016, black, disabled, and gay 14-year-old Jerika Bolen announced her decision to die. The public conversation surrounding Bolen’s decision, launched through a series of newspaper articles announcing a ‘last dance’ prom, offers a case-study through which to explore how pain frustrates an analysis of the biopolitical formations that shape both right-to-die discussions and decisions. In doing so, this article offers two interventions. It reveals how dominant views of pain and disability shape and limit how we make sense of Jerika’s life and death. It also highlights the analytical leverage that this critical approach offers by reading Bolen’s death as a form of what critical theorist Lauren Berlant calls ‘slow death’ or the gradual wearing out of populations. In this way, I extend conversations within critical theory that seek to trace the slower and more sustained impacts of structural oppression. In looking at the convergence of the biopolitics and necropolitics of disability, race, class, gender, and sexuality, I suggest Bolen’s death and the ‘last dance’ that launched an international public conversation about it function as a celebration of slow death facilitated, in part, by dominant views of pain and disability.
The article examines the Slovene “progressive” political parties,
treated as the interwar heirs to the 19th century national liberal traditions, and puts forward references to similar parties from the Czech political context. It demonstrates how the dominant position of political Catholicism within the Slovene political landscape also largely determined the ideological profile and political behavior of the main opposing camp. Pronounced “anti-clerical” orientation was thus essential for Slovene (post-)liberals, marking an important difference to their counterparts in the more secularized Czech context. On other hand the appeal to the national idea remained central for both the Slovene and the Czech interwar national liberal heirs. The specificities of progressives’ national politics are discussed in the second section, where it is indicated that the complexities of their Yugoslavist course, being based not
merely on pragmatic considerations, had mostly different underpinnings than the Czechoslovakist conceptions had in the Czech (post-)liberal politics. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou
The mobility of scientists that is the subject of this article is part of the broad scale of flows of people, objects, and knowledge in the contemporary world. These flows occur in multiple ways: from relocation and settlement in another country, to everyday pendulating mobility back and forth across boarders. In this article, the author is concerned with academic mobility and particularly mobility tied to long-term post-doctoral fellowships. She sets out to explore the gender dimension of long-term academic mobility and observe how scientists organise their professional and personal lives around movement between academic institutions. She argues that mobility at this stage of the academic trajectory involves the production of new (re)configurations of partnerships, while at the same time the fact of being in a partnership is constitutive for establishing an academic career., Alice Červinková., Téma: Feministická reflexe globalizace, Obsahuje bibliografii, and Anglické resumé
In this paper we explore the impact of the economic recession of 2008 on gender inequality in the labour force in Central and Eastern European countries. We argue that job and occupational segregation protected women’s employment more than men’s in the CEE region as well, but unlike in more developed capitalist economies, women’s level of labour force participation declined and their rates of poverty increased during the crisis years. We also explore gender differences in opinions on the impact of the recession on people’s job satisfaction. For our analysis we use published data from EUROSTAT and our own calculations from EU SILC and ESS 2010., Beáta Nagy, Éva Fodor., and Obsahuje seznam literatury
The article shows the Bohemian lands in the 17th century as mediated by travelogues of English provenance, in particular travel diaries written both for personal use only and to be later published. Attention is mainly focused on the religious situation in Bohemia and Moravia and its transformation in the studied period in the context of the denomination of the English visitors. The paper further briefly describes individual travellers from England, who would come to the European continent for various reasons and would also visit the
Kingdom of Bohemia as part of this trip.
Slova „veřejný“ a „soukromý“ se v římském právu objevují v různých souvislostech. Poslední dva tituly Digest obsahují definice a právní pravidla obecného významu.Na základě rozboru fragmentů sedmi římských klasických právníků, v jejichž textech jsou v uvedených titulech použity zkoumané termíny, je ukázáno, jak byly chápány v období největšího rozkvětu římského práva.„Soukromý“ (privatum/privatus) má ve zkoumaných textech v zásadě jednotný význam. Termín „veřejný“ (publicum/publicus) pak nabízí celou řadu různých variant.Někdy se jedná o veřejné právo, ale také o právo trestní, nebo je to něco, co souvisí se státem (příslušející státu, státní úřad, státní zájem, daně, břemeno ukládané ve prospěch státu, jednat jménem státu). Kromě toho se jedná také o různé druhy věcí – státní, jejichž vlastníkem je stát; obecní, které patří městu; ty, které mohou užívat úplně všichni. Slovo „veřejné“ pak také znamená, že něco bylo učiněno podle pravidel, tedy v souladu s právem (např. vyhlášení války), nebo je označením pro městskou radu i lidové shromáždění.Vždy tedy záleží na kontextu, v jakém je tento termín použit. and The words “public” and “private”, appear in Roman law in different contexts. The last two titles of Digest contain definitions and rules of law in general.Based on the analysis of fragments from the works of seven Roman classical jurists, where these surveyed terms are used, it is shown how they
were understood during the heyday of Roman law. The word “private” (privatum/privatus) has in the analyzed texts essentially the same meaning. The term “public” (publicum/publicus) then offers a variety of different options. Sometimes it is public law, but also criminal law, or it is state-related
(belonging to the state, state authority, state interest, taxes, a charge in favour of the state, to act on behalf of the state). In addition, it also has different meanings – the things owned by the state; things owned by the community; things which belong to the city; things that everyone can enjoy. The word “public” then also means that something has been done according to the rules, therefore, in accordance with the law (e.g. a declaration of war) or bears the name of the City Council and People’s Assembly. Thus it always depends on the context in which the term is used.
Přehled šedesátileté historie sportovního klubu pražských Němců, který se soustředil především na veslování, ale věnoval se i bruslení a později kopané.
Autorka sleduje, jaké vzpomínky si ženy deportované nacisty do Terezína uchovaly na pobyt v tamním židovském ghettu a jakými mechanismy se tyto reflexe – odlišné od vzpomínek mužů – utvářely. Středobodem jejího výzkumu jsou způsoby adaptace a vyrovnávání se situací, jež si ženy v Terezíně vyvinuly. Analyzuje genderově utvářené stránky každodenního života a proměn rolí terezínských žen i to, jak se promítly do jejich příběhů v podobě, v jaké je známe dnes. Jádro jejího výzkumu je založeno na vzorku třiceti životopisných rozhovorů pořízených v devadesátých letech minulého století s ženami přeživšími pobyt v Terezíně a doplněno dalšími dobovými prameny. Tyto ženy zažily deportaci většinou v době, kdy jim bylo mezi dvaceti a třiceti roky, patřily ke střední třídě, byly asimilované, emancipované a většinou hovořily česky. Podle zjištění autorky byly mladé české vězeňkyně v terezínském ghettu vesměs nuceny opustit individualistický životní styl moderní nezávislé ženy, který vedly před deportací, a zaujmout silně genderově určenou, pouze podpůrnou úlohu, soustředěnou na rodinu a kolektiv. Dále autorka zkoumá vztah mezi posunem v sociální úloze žen, vytvářením sociálních sítí a skupin a šancemi žen na přežití. Vychází přitom z předpokladu, že analýza postavení žen konkrétně a genderu obecně pomáhá identifikovat mocenské vztahy v rámci komunity, která vznikla z donucení. and Women’s memories of their time interned in the Theresienstadt (Terezín) ghetto are different from those of men internees. But what are the memories and what are the mechanisms behind them? At the centre of the author’s research is the adaptation and coping mechanisms of women in Theresienstadt. What was their daily life there? Which roles did they take on? The author analyses gender-specific aspects of Czech-Jewish women’s lives in the ghetto, focusing on how they influenced their narratives as we know them today. The core of the research is based on a sample of thirty biographical interviews from the 1990s, combined with various contemporaneous sources. Having experienced the deportation chiefly in their twenties, they are representative of middle-class, assimilated, emancipated, mostly Czech-speaking women. For the most part these young inmates had to abandon their ways of life as modern, independent women, and made a shift towards performing strongly gendered, supportive roles, focusing on the family and the social group. The author examines the relationship between the shift in this social role, the formation of networks and groups, and their chances of survival. The analysis of the position of women in particular and of gender in general seeks to help us to understand the power relationships within this enforced community.
Autor podrobně analyzuje způsob, jímž Roman Jakobson představil ruský formalismus v rámci svých přednášek konaných roku 1935 v Brně, a upozorňuje za výrazný podíl, který měl Jakobson na pozdějších interpretacích formalismu a Pražské školy (zejména na práci Victora Erlicha Russian Formalism, 1955). and The author analyzes in detail the way in which Roman Jakobson (1896–1982) presented RussianFormalism in his 1935 Brno lectures, and points out the important role Jakobson had inlater interpretations of Formalism and the Prague School, particularly Victor Erlich’s RussianFormalism (1955).
Vstupní otázkou textu je, existuje-li specificky romská kriminalita. Ve své studii, která je primárně odpovědí na uvedenou otázku, autor danou problematiku nahlíží programově v perspektivě sociálně-kulturní, kdy jako „Romy“ chápe nositele specifické (tj. romské) kultury a romskou kriminalitu pak následně jako specifickou součást této kultury, respektive jako výsledek kontaktu nositelů této kultury s kulturou majoritní (zde české) společnosti. V této poloze je celý text kritikou všech – v české a slovenské populaci doposud převládajících – představ o tom, že kriminální jednání mají Romové/Cikáni vrozené („v krvi“). V úzké vazbě na centrální otázku se autor snaží odhalit příčiny romské kriminality. V základním plánu pak identifikuje dva základní typy těchto příčin – jednak příčiny vyplývající z determinace specifickou (tj. romskou) kulturní tradicí, za druhé pak příčiny vyplývající z adaptace Romů (v uvedeném smyslu) na současné podmínky české společnosti. Podložím celé studie jsou autorovy výzkumy prováděné jednak v tzv. romských osadách na Slovensku a jednak v tzv. romských ghettech v České republice., The main question of the article is whether there exists a specific Roma criminality. In his study, which primarily answers the above mentioned question, the author examines the issue from the socio-cultural perspective, that is he considers “Roma” as bearers of a specific (i.e. Roma) culture and Roma criminality as a specific part of this culture, or more precisely, as a consequence of the contact of the bearers of this culture with the bearers of the culture of the majority (in this case Czech) society. In this sense, the paper represents a criticism of all the conceptions of Roma criminality based on a presumption that criminal behaviour is part of the Roma nature (“it is in their blood”). In this connection, the author makes an attempt to discover the causes of Roma criminality. At a general level, he identifies two types of these causes: 1) causes determined by a specific (i.e. Roma) cultural tradition and 2) causes resulting from the adaptation of the Roma (in a given sense) to the contemporary situation of the Czech society. The empirical data come from research conducted by the author and his fiancée in Roma settlements in Eastern Slovakia and in the so called “Roma ghettos” in the Czech Republic., Marek Jakoubek, and Literatura
V přednáškách z estetiky a poetiky Augusta Gottlieba Meißnera, jak je na pražské univerzitě zaznamenali jeho posluchači Josef Jungmann a Josef Liboslav Ziegler, se vyskytují mimořádně často výrazy Rührung, rühren, rührend a gerührt. Studie si klade za cíl postihnout, jak pražský ordinarius estetiky a klasické literatury s těmito výrazy v přednáškách pracoval, a zjistit, jak způsob jejich uplatnění souvisel s osvícenskou estetikou 18. století, zvláště německou. Vrcholná nobilitace tohoto pojmového komplexu v pražské univerzitní estetice přelomu osmnáctého a devatenáctého století se pravděpodobně neopírala o žádné konkrétní dílo, nýbrž souvisela s obecnými dobovými estetickými tendencemi, zvláště vlivným afektivním proudem německé estetiky účinku (Wirkungsästhetik) druhé poloviny 18. století. Tento proud, tvořící alternativu k projektu kontemplativně pojaté transcendentální estetiky Immanuela Kanta, učinil z emocí a vášní základ vkusu a umění, vštípil estetickým úvahám psychologicko-antropologický ráz, aniž ztratil ze zřetele přesvědčení o důležitosti, ba prvořadosti mravního přínosu umění. Meißnerovy přednášky představují dosud neznámý, stěží opominutelný článek tohoto proudu německé estetiky rozvinutý na univerzitě v rakouské monarchii, tedy za hranicemi tradičních středoněmeckých a severoněmeckých středisek estetického myšlení. Soustředěný zájem o Rührung Meißnerovy přednášky do tohoto proudu na jedné straně včleňuje, jeho absolutizace ústící v cílené oslabení mravního aspektu je na druhé straně posunuje na samý jeho okraj. Dvojaká role Rührung, nejpříznačnější a nejosobitější rys přednášek, nasvědčuje tomu, že Meißner byl obeznámen nejen s německými, ale i s výrazně vyhrocenějšími francouzskými a anglickými stanovisky, vstřebanými zřejmě za lipských studií. and The terms Rührung, rühren, rührend, and gerührt occur with extraordinary frequency in the lectures on aesthetics and poetics which were given at Prague University by August Gottlieb Meißner (1753–1807), as recorded by his students Josef Jungmann and Josef Liboslav Ziegler. The article aims to explain how Meißner, the ordinarius of aesthetics and classical literature at Prague, worked with these terms in his lectures and it seeks to demonstrate how their use was connected with the Enlightenment aesthetics of the eighteenth century, particularly in the German- speaking lands. The ennoblement of this set of terms in aesthetics at Prague University in the late eighteenth and early nineteenth centuries was probably not based on any specific work. Instead, it was connected with the general aesthetic trends of the times, particularly the influential German ‘aesthetics of effect’ (Wirkungsästhetik) of the second half of the eighteenth century. This current, which constituted an alternative to the contemplatively conceived transcendental aesthetics of Immanuel Kant, made the emotions the basis of taste and art, adding a psychological-anthropological aspect to aesthetic thinking, without losing sight of the importance, even paramouncy, of the moral contribution of art. Meißner’s lectures constitute a hitherto unknown, hard to overlook part of this current of German aesthetics, which was developed at a university in the Austrian Monarchy, that is to say, beyond the frontiers of the traditional central German and north German centres of aesthetic thought. Though the concentrated interest in Rührung places Meißner’s lectures into this current, the absolutization of the term, resulting in a deliberate weakening of the moral aspect, shifts the lectures to the margins. The double role of Rührung, the most typical, most distinctive feature of the lectures, shows that Meißner was familiar not only with contemporaneous German views but also with the strikingly more pointed French and English viewpoints, which he had absorbed probably during his years at Leipzig.
Food security has been one of the most pressing issues since time immemorial. Food production and provisioning have always been demanding task, especially in times of war. An armed conflict often leads to disruption of the prevailing social order and it transforms social and economic patterns of everyday life. Moreover, wars also generally result in shortages of food, water and medical supplies, which further generates undernourishment as well as chronic hunger and famine. This article discusses the role of food in armed
conflicts with an increased focus on situations when starvation is intentionally imposed on targeted populations. As Collinson and Macbeth (2014) emphasise, such intentional restriction of food by either of the sides of a conflict is a "weapon of war". These complex
processes are going to be illustrated primarily on the example of the 1990s war in Bosnia and Herzegovina. Nevertheless, selected events and circumstances are going to be additionally compared with historical use and social significance of salt with an emphasis on warfare. The main research focus is aimed at the former UN "Safe" Area Srebrenica and theoverall scarcity of salt in the besieged enclave during the 1990s war. Not only that during the Bosnian War, salt was purchased for precious metal items but also for those on the verge of life and death, the small amount of salt sometimes became worth more than gold.
The purpose of this paper is to examine the image of the city as represented and conceptualized in the works of prominent modern Arab poets, mainly since the 1950s. In this article, I will argue that the attitude of these modernists toward the city is characterized by a unique ambivalence. On the one hand, many of them (particularly those who migrated from provincial towns and rural areas to a capital city) unequivocally depict the city or metropolis as a harsh and cruel prison. On the other hand, these same poets recognize the immeasurable possibilites and the immense cultural space the big city offers its inhabitants, especially its poets and artists. Accordingly, a more incisive reading of their works reveals that modern Arab poets are also enthralled and captivated by the modern city. They feel that they have to put up with the metropolis, awe inspiring as it may be, distant from the "firsts sky" as it may be, because it allows them to confront paradox and incongruity, thus eliciting creativity. Therefore, as far as most Arab modernist poets are concerned, having been uprooted from their home village has put them face to face with "the other". In their eyes, it is exactly this challenge to their comfortable and somewhat stolid existence that propels them to the forefront of artistic creation.
The declared aim of enlightened administrative reforms was to provide security and aid the whole population, i.e., all social classes. Executive powers of the newly introduced police institutions covered - and defined - the whole public sphere and measures such as census or obligation to have a passport applied, at least in theory, to persons from all walks of life. This article examines how and to what extent were these ambitions applied in practice and whether these measures had an equalising effect on the society. The author concludes that unequal, in this case preferential, administrative treatment of especially the aristocracy was still widespread at the beginning of the nineteenth century. On the one hand, persons of a higher social status - who often held public offices - were supposed to embody the new civil virtues and set an example. On the other hand, however, it was feared that any public punishment or police treatment of such persons would undermine public authority and social order in general., Pavel Himl., and Obsahuje bibliografické odkazy
The year 1948 brought an essential transformation to the countryside, its traditional values and principals of its functioning. The collectivization did not only mean consolidation of private land into collective farms; for the entire period, it was connected with repressive methods used against so-called kulaks. The contribution is a micro-probe into the life story of miller Jaroslav Paukner from the village of Hrejkovice in Southern Bohemia. Together with his parents, he was classified as “kulak” and he had to face permanent economic and social pressure crowned by
handing over of his farm to the local collective farm, deportation of the family from the village and following court proceedings as a consequence of miller´s self-willed removing into his native village. The article is based on comparison of archive materials, private chronicle of a Hrejkovice inhabitant, and survivors ́ memories. Its main aim was to offer an alternative view of the 1950s than that offered by history books, namely through a very particular story.
The study pays attention to the formation of the research into Nativ Americans, as well as to the ethical issues connected not only
with the discipline of cultural anthropology, but also of museology,
archaeology, or cultural studies. The study reflects the development
in the attitude to Nativ Americans since the second half of the 19th
century. It describes the foundation of the Institute of American Ethnology, the formation of anthropology in the USA as well as the era of Franz Boas, one of its founders. It also reflects the criticism by Indian academicians. It points out the interconnection between political ideologies, relation to Indians (and all indigenous inhabitants of North America) and definition of research, most visibly especially in connection with applied anthropology It also focuses on contemporary trends, ethical codes, and the role of the Native American and Indigenous Studies within the context of decolonization.
a1_Der Verfasser beschäftigt sich in seinem Beitrag mit der Organisation des sog. Salaschwesens (eine Art Almwirtschaft); dabei handelt es sich um die Salaschen, die im Volksmund "spolkové salaše" (Gemeinschaftssalaschen) hiessen. Diese waren in dem ethnographischen Gebiet der sog. Mährischen Walachei nahe der slowakischen Grenze anzutreffen.
Fünf bis zwanzig Personen, die Schafe und Ziegen speziell walachischen Rasse hielten und Besitzer von ideellen Anteilen an Hochweiden sowie an angrenzenden Wiesen, Feldern und Wäldern waren, traten zusammen, um gemeinschaftlich zu wirtschaften. Die Ertragsteilung der gemeinschaftlichen Unternehmens erfolgte nach den eigenen Regeln.
Die aus dem Ende des 19. Jahrhunderts stammende ethnographische Aufzeichnungen weisen auf eine scheinbar sehr alte Herkunft dieser Wirtschaftsweise hin, allerdings führen uns nüchterne Archivdokumente in eine nicht so ferne Vergangenheit zurück, nämlich in die 30er Jahre des 19. Jahrhunderts. Zu dieser Zeit kauften die dortigen Einwohner die ehemaligen herrschaftlichen Salaschen ab und kamen überein, künftighin diese gemeinschaftlich zu bewirtschaften.
Sämtliche wichtigen Massnahmen in bezug auf das Salaschwesen wurden von den Teilhabern auf Versammlungen im Frühjahr oder im Herbst getroffen. Auf der Frühjahrsversammlung efolgte die Wahl eines "salašník" (Obmann des "Vereins"), sowie die Absprache, wann und wieviel Vieh auf den Salasch getrieben werden sollten. Die Herbstversammlung wurde der Verrechnung gewidmet.
Zu den ständigen Salaschangestellten zählten: ein "bača" (Oberschäfer) und 1-3 "valaši" (Schäfer, Hirten). Der bača bestimmte den Ablauf der Tagesarbeit, erzeugte Käse, den Hirten hüteten und melkten die Schafe. Nachts wurden die Schafe von dem jenigen Salaschteilhaber gehütet, dessen Acker jeweils gedüngt wurde. Zu diesem Zwecke errichtete er - jeden Tag an einem anderen Ort - einen umzäumten übertragenden Schafstall ("košár"). Der "Vereins" Obmann ("salašník") hielt sich nur in dem Bedarsfalle auf dem Salasch auf, um die gerechte Ablieferung der Teilhabern zustehenden Käsemengen sowie die Verteilung des anderen Nutzen zu beaufrichtigen und dem "bača" zu Beginn der Saison, wo die meiste Arbeit zu bewältigen war, behilflich zu sein. and a2_Die Entlohnung des bača und der Schäfer bestand in Naturalien: Käse, Schafbutter, Molke, Bekleidungsstücke, gelegentlich auch Wolle und Heu. Eine Erhöhung der Geldsummen erfolgte erst vor dem I. Weltkrieg. Mehrere Anzeichen sprechen dafür, dass die Hirten früher kein festgesetztes Gewicht an Käse erhielten, vielmehr teilten sie den gesamten Milchertrag (also auch Käse, Butter und Molke), der an einem Tage der Woche erzeugt wurde, untereinander.
Den Teilhabern wurde ein festgesetztes Gewicht an Käse abgewogen, entsprechend der Anzahl der Schafe, die sie auf den Salasch gebracht hatten. Die Schafbutter (die man aus der Fettschicht erzeugte, die sich auf der Oberfläche der aufgewärmten Molke herausbildete), fiel demjenigen Wirte zu, der den Salasch mit Salz versorgt hatte. Die Molke gehörte den Hirten und bildete ihre Haupternährung. Auch der Schafdung wurde ausgenutzt: die Teilhaber führten - mit Hilfe übertragbaren Umzäunungen ("košáry"), wo die Schafe über die Nacht untergebracht waren - die Düngung ihrer Äcker durch, entsprechend der Höhe des mitgebrachten Anteils 1-3 Wochen lang. Die Heuernte wurde gemeinschaftlich durchgeführt, das trockene Heu zu gleichgrossen Haufen zusammengetragen (ihren Umfang mass man mit einem Strick); ihre Verteilung erfolgte durch das Los. Der Ackerboden wurde bereits im Frühjahr unter die Teilhaber vermessen. Jeder Teilhaber war berechtigt, sich Brennholz in dem Gemeinschaftswald zu machen, im Herbst Laubstreu zu scharren und sich Astwerk zu Winterfütterung zu besorgen. Für Bauholz musste man einen kleinen Betrag in die Gemeinschaftskasse entrichten.
Die von den gründenden Mitgliedern der Gemeinschaftssalaschen in den 30er Jahren des vorigen Jahrhunderts erstellten Richtlinien waren dreierlei Art: zunächst einmal entstammten sie dem traditionellen Salaschwesen, zum zweiten waren sie neu und trugen dem nun eingekommenen Gemeinschaftseigentum und der daraus resultierenden Verteilung der Nutzens Rechnung und schliesslich wandte man bei der Bewirtschaftung von anliegenden Äckern, Wiesen und Wäldern die althergebrachten landwirtschaftlichen Praktiken an, die in mancher Hinsicht an die Gemeinschaftordnung der "občina" erinnern.
Kniha uznávaného amerického historika třetí říše patří ke klasickým pracím o německém wehramachtu. Autor se v ní zabývá především ideologickou indoktrinací Hitlerovy armády, sociálními vazbami uvnitř ní, válečnými zločiny a trestáním jejích příslušníků a konečně mechanismy sebeospravedlňování a poválečnou pamětí německých vojáků. Soud recenzenta o knize je výrazně pozitivní. and This is a review of the Czech translation of Hitler’s Army: Soldiers, Nazis, and War in the Third Reich (New York, 1992). The work, by the respected American historian Omer Bartov, is a classic among books on the Wehrmacht. In it, Bartov is concerned primarily with the ideological indoctrination of Hitler’s army, the social links within it, war crimes, and the punishment of Wehrmacht soldiers, and, ultimately, the mechanisms of self-justification and the post-war memories of German soldiers. The reviewer praises it highly.
The article deals with the manuscript DF V 11 housed in the Strahov Library and containing a transcription of the Tovačov Book - a manual of early Moravian provincial law. The text is analysed in a detailed way as this codex is missing in the list of the manuscripts of the Book compiled by Prof. Čáda in 1968.
The article deals with the manuscript DF V 11 housed in the Strahov Library and containing a transcription of the Tovačov Book - a manual of early Moravian provincial law. The text is analysed in a detailed way as this codex is missing in the list of the manuscripts of the Book compiled by Prof. Čáda in 1968.
Takotsubo kardiomyopatie je náhle vzniklé onemocnění charakterizované reverzibilní poruchou kinetiky levé srdeční komory. V typickém případě se rozvíjí následkem silného stresového podnětu a prezentuje se symptomy, EKG a laboratorním nálezem, které připomínají akutní koronární syndrom. Od toho se liší nepřítomností onemocnění koronárních tepen a ve většině případů nekomplikovaným průběhem s následnou velmi dobrou dlouhodobou prognózou. V kazuistice popisujeme případ 63leté ženy, u které se počátek onemocnění projevil fibrilací komor. Díky okamžité kardiopulmonální resuscitaci a následné odborné péči ve specializovaném kardiocentru, která mimo jiné zahrnovala implantaci implantabilního kardioverteru-defibrilátoru v rámci sekundární prevence náhlé srdeční smrti, se pacientka zotavila bez jakýchkoliv následků. Takotsubo kardiomyopatie je důležitou jednotkou v diferenciální diagnóze akutního koronárního syndromu. I přes dobrou prognózu, kterou se vyznačuje ve většině případů, ji nelze podcenit a zaslouží si náležitou pozornost a léčbu, která umožní předcházet případným komplikacím., Takotsubo cardiomyopathy (TTC) is an acute syndrome characterized by rapid onset of transient systolic dysfunction of the left ventricle. Symptoms, ECG and laboratory findings resemble acute coronary syndrome, from which TTC differs by the absence of coronary artery disease. In typical cases, TTC is triggered by exposure to unexpected stress and the clinical course and prognosis are very good. We present a case of a 63-year-old woman, in whom the onset of the disease was complicated by ventricular fibrillation. The patient recovered without sequelae thanks to immediate cardiopulmonary resuscitation and following care in a specialized cardiocenter, which involved also implantation of implantable cardioverter defibrillator to prevent sudden cardiac death. Takotsubo cardiomyopathy is an important entity in the differential diagnosis of acute coronary syndrome. Despite very good prognosis in most cases it should not be underestimated and it deserves careful attention and treatment which can prevent harmful complications., and Lumír Koc, Marie Pavlušová, Jiří Pařenica, Jan Maňoušek, Jitka Vlašínová, Jindřich Špinar, Petr Kala
Cílem této eseje je načrtnout takový přístup k (literárnímu) textu, který prostřednictvím pojmů světový názor a interpretační komunita umožňuje vyložit symbolický systém díla a zasadit jej do historického kontextu doby jeho vzniku. V první části se vyrovnávám s definicí pojmů Weltanschauung a Weltbild v německé filozofické tradici, v níž lze sledovat počátky konceptualizování vztahu mezi jedincem a nazíraným světem. Obsahem druhé části je konfrontace ideologické interpretace literárního textu, kterým se vyznačoval marxleninismus, a takového výkladu, který nevychází z předem daného stanoviska, ale snaží se popsat světonázorovou strukturu sledovaného konceptu. Produktivní definici světonázoru (world view) představilo bruselské Center Leo Apostel, které tento typ výzkumu institucionalizovalo na široce interdisciplinární bázi. Několik závěrečných poznámek přítomného textu je věnováno způsobu, jakým se nám světový názor autora jeví při čtení díla a rovněž dynamice světonázoru v souvislosti s historickou změnou. and This article outlines an approach to a literary text, which enables one, by means of the terms Weltanschauung (world view) and interpretation community, to interpret the symbol system of a work and to put it into the historical context of its period. In the first part, the author compares the definitions of Weltanschauung and Weltbild in the German philosophical tradition, in which one observes the beginning of the conceptualization of the relationship between the individual and observation of the world. The second part of the article is a comparison of the ideological interpretation of the literary text, typical of Marx-Leninism, and of the kind of interpretation that does not start from an already agreed standpoint, but seeks instead to describe the Weltanschauung structure of the concept under observation. A productive definition of ‘world view’ was offered by the Center Leo Apostel, Brussels, which institutionalized this sort of research on a broad interdisciplinary basis. The article concludes with several remarks on the means by which an author’s Weltanschauung appears to us when reading his or her work, and also on the dynamics of the Weltanschauung in connection with historical change.
Příspěvek není referátem ani líčením historie fyziky. Je jen uznáním a vyjádřením díků za pohodlí a moc, které nám fyzika přináší, a zdůrazněním jejího podstatného místa v poznávání přírody. and Josef Jelen.