Water quality of the Cidlina river (right tributary of the Labe river was studied during two years (1997 - 1998). Besides the examination of hydrology and land use, the main resources of pollution were identified. Physical, chemical and biological parameters of water were measured in 10 profiles and water quality was evaluated according to Czech norms 75 7221 and put into the grade of purity. Pollution of upper part of river is not so bad but lower part is very polluted. High concentration of BOD5 correspond with biological parameters - alfa-mesosaprobita. At the end some tools and strategies are added to manage water more effectively. and V létech 1997 a 1998 byla sledována kvalita povrchové vody v Cidline (pravostranný přítok Labe). Kromě studia hydrologických parametrů a využívání krajiny (land use) byly zjištěny hlavní zdroje znečištění - města Jičín a Nový Bydžov. Fyzikálně-chemické a biologické charakteristiky vody byly měřeny na 10 říčních profilech a kvalita vody hodnocena podle CSN 75 7221 a zařazena do tříd čistoty. Horní část toku, méne znečištěná, náleží do III. - IV. třídy, silně znečištená dolní část do V. třídy čistoty. Zvýšené koncentraci BSK5 v celém toku odpovídá i kvalita makrozoobentosu - vetšinou α -mezosaprobita. V závěru jsou navržena opatření k zlepšení kvality vody.
This paper contains the method and results of calculation evapotranspiration and its structure - transpiration and evaporation from traditionally tilled and mulched soil. The data considered indicate that in the arid regions of territory under study the evapotranspiration when soil is mulched does not change significantly and only the relation between the transpiration and soil evaporation changes. In the wet regions, evapotranspiration decreases when the soil is mulched which can result in a certain disturbance of the natural structure of the hydrological cycle and possible overmoistening soils.
In this paper I argue that the acceptance of an absolutely unrestricted quantification implies the existence of an absolutely empty possible world. This result could be relevant because David Lewis both admits an absolutely unrestricted quantification (for example in Parts of Classes) and rejects the existence of an absolutely empty possible world (in On the Plurality of Worlds). In order to vindicate my thesis, I propose two strategies. The first is based on the assumption that the phrase ''nothing'' cannot be always reduced to a quantifier phrase, as Graham Priest and Alex Oliver with Timothy Smiley have argued. This strategy consists in a paraphrase of the notion of everything that constrains us to admit an empty possible world. The second strategy mainly consists in the use of an ''idealistic'' principle (say «every determination is negation») and its consequences., V tomto příspěvku tvrdím, že přijetí absolutně neomezené kvantifikace znamená existenci naprosto prázdného možného světa. Tento výsledek by mohl být relevantní, protože David Lewis připouští absolutně neomezenou kvantifikaci (například v částech tříd ) a odmítá existenci absolutně prázdného možného světa (v On the Plurality of Worlds).). Abych svou diplomovou práci obhájil, navrhuji dvě strategie. První je založen na předpokladu, že výraz ,,nic'' nelze vždy omezit na kvantifikační frázi, jak argumentovali Graham Priest a Alex Oliver s Timothy Smiley. Tato strategie spočívá v parafrázi pojmu všeho, co nás nutí připustit prázdný svět. Druhá strategie spočívá především v použití ,,idealistického'' principu (řekněme ,,každé rozhodnutí je negace'') a jeho důsledků., and Marco Simionato
In situations of peer disagreement there are two kinds of factors that matter. These are the factors internal to the discussion, such as evidence exposed and arguments presented by both sides and there are also factors external to the discussion, also called ''independent factors''. The external factors include mainly virtues and competences of the participants. There are two main theories about epistemic disagreement, ''the steadfast view'' and ''the conciliationism'', and each of them stresses the importance of one group of these factors over the other. This paper is a defense of the greater epistemic significance of independent factors over internal factors. However, it is not a defense of the conciliationism which takes independent factors to be systematically the ultimate arbiter in situations of peer disagreement. The argument in the paper goes like this. Although the steadfast view receives strong intuitive support from two cases presented by Thomas Kelly: ''Right and Wrong'' and ''Wrong and Wronger'', I argue that the view is undermined by Timothy Williamson’s recent ''Very Improbable Knowing'' argument. This argument shows that for some basic type of evidence E when S uses it in favor of p, it is very improbable that S knows that S knows that p. Therefore, in situations of peer disagreement, S is unjustified to push her evidence in support of her side. There are arguably some exceptions, e.g. when one claims to have knowledge based on a priori evidence and on holistic evidence, but these are not sufficient to save the day for the steadfast view. In contrast to that, the reflective knowledge of one’s first order competences and virtues (i.e. external factors) is not vulnerable by Williamson’s argument. One reason for that is because we know about independent factors on the basis of holistic evidence. I claim that our epistemic goal in the face of peer disagreement is to end up on the side that is non-accidentally closer to truth. In accordance with achieving this goal, it is safer to stick to independent factors in resolving peer disagreement situations than to follow one’s nose concerning first-order evidence disclosed by the opponents. This might seem a counterintuitive result, which makes it worthy of further discussion., V situacích vzájemného nesouhlasu jsou důležité dva druhy faktorů. To jsou faktory, které jsou pro diskusi takové, jako jsou důkazy odhalené a argumenty předložené oběma stranami a také faktory mimo diskusi, nazývané také ,,nezávislé faktory''. K vnějším faktorům patří především přednosti a kompetence účastníků. Existují dvě hlavní teorie o nesouhlasu epistemie, ,,vytrvalém pohledu'' a ,,smírčí dohodě'', a každý z nich zdůrazňuje význam jedné skupiny těchto faktorů nad ostatními. Tato práce je obranou většího epistemického významu nezávislých faktorů nad interními faktory. Není to však obrana smírčího procesu, který bere nezávislé faktory, aby byly systematicky konečným rozhodcem v situacích vzájemných neshod. Argument v tomto dokumentu jde takto. Ačkoli vytrvalý pohled dostává silnou intuitivní podporu ze dvou případů předložených Thomasem Kellym: ,,Správně a špatně'' a ,,Špatně a zlověstně'', argumentuji, že názor je podkopán nedávným argumentem Timothyho Williamsona ,,Velmi nepravděpodobné''. Tento argument ukazuje, že pro některé základní typy důkazů E, když je S používá ve prospěch p, je velmi nepravděpodobné, že S ví, že S ví, že p. Proto je v situacích vzájemného nesouhlasu S neopodstatněná tlačit své důkazy na podporu své strany. Tam jsou pravděpodobně některé výjimky, např. Když jeden prohlašuje, že má znalosti založené na priori důkazech a na holistickém důkazu, ale tito nejsou dostaní zachránit den pro vytrvalý pohled. Na rozdíl od toho, reflexní znalost vlastních kompetencí a ctností prvního řádu (tzn vnější faktory) není zranitelný Williamsonovým argumentem. Jedním z důvodů je to, že víme o nezávislých faktorech na základě holistických důkazů. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi., and Marina Bakalova
The Evolutionary Argument (EA) plays the central role in the realism- antirealism dispute. Proponents of this argument maintain that evolutionary theory pro- vides a convincing evidence for the reliability of our cognitive capacities. The evolutio- nary function of these capacities is to inform us about the character of our environment; and, as evidenced by the survival of our species, we can surmise that our cognitive capac- ities tend to provide a true, rather than false, picture of the world (cf., e.g., Quine, Kornblith, Munz). However, opponents of this view argue that evolutionary processes are not exclusively adaptive or optimal; indeed, some processes may not be adaptive at all (cf., e.g., Putnam, van Fraassen, Stich, and Bradie). Some of these critics, e.g., Thomson, believe that evolutionary theory demonstrates that our knowledge is not true, and that our cognitive capacities are not only fallible but completely unreliable. They produce only one of the many possible pictures of the world. I criticize this type of argument by means of a non-adaptationist interpretation of evolutionary theory (Wuketits), and I am seeking an evolutionary way out., Evoluční argument (EA) hraje ústřední roli v realisticko-antirealismickém sporu. Zastánci tohoto argumentu tvrdí, že evoluční teorie poskytuje přesvědčivý důkaz spolehlivosti našich kognitivních schopností. Důležitou funkcí těchto kapacit je informovat nás o charakteru našeho prostředí; a, jak dokazuje přežití našeho druhu, můžeme se domnívat, že naše kognitivní kapacity mají sklon poskytovat pravdivý, spíše než falešný obraz světa (srov. např. Quine, Kornblith, Munz). Nicméně, oponenti tohoto pohledu argumentují, že evoluční procesy nejsou výhradně adaptivní nebo optimální; některé procesy nemusí být vůbec adaptivní (srov. např. Putnam, van Fraassen, Stich a Bradie). Někteří z těchto kritiků, např. Thomson, věří, že evoluční teorie dokazuje, že naše znalosti nejsou pravdivé a že naše kognitivní schopnosti nejsou jen omylné, ale zcela nespolehlivé. Vyrábí pouze jeden z mnoha možných obrazů světa. Tento druh argumentů kritizuji prostřednictvím neadaptistické interpretace evoluční teorie (Wuketits) a hledám evoluční cestu ven., and Vladimír Havlík
A large-scale piano key weir laboratory study was conducted to investigate the evolution of the scour process occurring in the downstream basin for two non-cohesive granular bed materials, including the analysis of scour-hole geometry and patterns at equilibrium. It was observed that hydraulic conditions, particularly tailwater level, significantly affect the scour mechanisms and equilibrium morphology, eventually resulting in scour depths that exceeded the weir height. Unprecedented insights on the scour dynamics are also provided, along with tools to estimate the time evolution and maximum scour depth, its location in the streamwise direction, and the maximum scour length.
Analytical solutions of the advection-dispersion equation and related models are indispensable for predicting or analyzing contaminant transport processes in streams and rivers, as well as in other surface water bodies. Many useful analytical solutions originated in disciplines other than surface-water hydrology, are scattered across the literature, and not always well known. In this two-part series we provide a discussion of the advection-dispersion equation and related models for predicting concentration distributions as a function of time and distance, and compile in one place a large number of analytical solutions. In the current part 1 we present a series of one- and multi-dimensional solutions of the standard equilibrium advection-dispersion equation with and without terms accounting for zero-order production and first-order decay. The solutions may prove useful for simplified analyses of contaminant transport in surface water, and for mathematical verification of more comprehensive numerical transport models. Part 2 provides solutions for advective-dispersive transport with mass exchange into dead zones, diffusion in hyporheic zones, and consecutive decay chain reactions.
Contaminant transport processes in streams, rivers, and other surface water bodies can be analyzed or predicted using the advection-dispersion equation and related transport models. In part 1 of this two-part series we presented a large number of one- and multi-dimensional analytical solutions of the standard equilibrium advection-dispersion equation (ADE) with and without terms accounting for zero-order production and first-order decay. The solutions are extended in the current part 2 to advective-dispersive transport with simultaneous first-order mass exchange between the stream or river and zones with dead water (transient storage models), and to problems involving longitudinal advectivedispersive transport with simultaneous diffusion in fluvial sediments or near-stream subsurface regions comprising a hyporheic zone. Part 2 also provides solutions for one-dimensional advective-dispersive transport of contaminants subject to consecutive decay chain reactions.
Hydrological processes research remains a field that is severely measurement limited. While conventional tracers (geochemicals, isotopes) have brought extremely valuable insights into water source and flowpaths, they nonetheless have limitations that clearly constrain their range of application. Integrating hydrology and ecology in catchment science has been repeatedly advocated as offering potential for interdisciplinary studies that are eventually to provide a holistic view of catchment functioning. In this context, aerial diatoms have been shown to have the potential for detecting of the onset/cessation of rapid water flowpaths within the hillslope-riparian zone-stream continuum. However, many open questions prevail as to aerial diatom reservoir size, depletion and recovery, as well as to their mobilisation and transport processes. Moreover, aerial diatoms remain poorly known compared to freshwater species and new species are still being discovered. Here, we ask whether aerial diatom flushing can be observed in three catchments with contrasting physiographic characteristics in Luxembourg, Oregon (USA) and Slovakia. This is a prerequisite for qualifying aerial diatoms as a robust indicator of the onset/cessation of rapid water flowpaths across a wider range of physiographical contexts. One species in particular, (Hantzschia amphioxys (Ehr.) Grunow), was found to be common to the three investigated catchments. Aerial diatom species were flushed, in different relative proportions, to the river network during rainfall-runoff events in all three catchments. Our take-away message from this preliminary examination is that aerial diatoms appear to have a potential for tracing episodic hydrological connectivity through a wider range of physiographic contexts and therefore serve as a complementary tool to conventional hydrological tracers.