Pískovcová socha na soklu. Ženská postava stojící na pravé noze, levá mírně pokrčená, je oblečená v chitónu a himatiu. Hlava, obličejem k levé ruce ovinuté drapérií, hledí vzhůru, ruce v pozici orantky., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Juno je kopií antické porfyrové sochy prosebnice (orantky), která byla od roku 1609 ve sbírce kardinála Borghese, nyní je v pařížském Louvru. Sochař se zjevně inspiroval Perrierovým albem rytin antických sochařských děl, v němž je socha označena jako "Iuno Regina" a je rovněž zrcadlově převrácená (Perrier 1638, 56).
Pískovcová socha na soklu: nahý Aktaión (drapérie přes rameno) stojí u pahýlu stromu, levá paže zdvižena, u jeho nohou pes., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. O antických sochách Aktaióna srov. Willemsen 1956.
Pískovcová socha. Oblečená postava "Ceres", stojí na levé noze, pravá v kontapostu mírně pokrčená. Levou rukou přidržuje drapérii, v pravé pozdvižené ruce drží obilné klasy., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Ve sbírce rytin podle soch ve vile Doria-Pamphilj je rytina Cerery (De Rossi 1665, 13), která byla s největší pravděpodobností vzorem pro kroměřížskou sochu. Na této rytině má socha na soklu nápis "prima Ceres homine ad meliora alimenta vocato mutavit glandes utiliore cibo. Ov. fast.," což je citát z Ovidiova Kalendáře (4, 401-402), který vysvětluje, proč bohyně drží obilné klasy. Socha ve ville Doria-Pamphilj novodobě restaurovaná jako Ceres je římská kopie z první poloviny 1. století podle řeckého originálu ze druhé poloviny 5. století př. Kr. (Calza 1977, č. 6, tab. VII).
Pískovcová socha na soklu. Caesar (brnění, plášť sepnutý na rameni) stojí na pravé noze, hlava je nakloněna k levé ruce v předloktí pozdvižené. Pravá ruka svěšena dolů, drží jablko, vladařský symbol., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Antická socha, která je předlohou pro dílo v kroměřížské Kolonádě, byla objevena na Caesarově foru v Římě před rokem 1550. V letech 1562-1573 se dostala ze sbírky Ruffini na Kapitol, kde je dodnes. Byla často kreslena a existuje celá řada rytin, Mandík se mohl držet například grafiky publikované roku 1638 Perrierem (zrcadlově převráceno), sochařovým přídavkem je velké vladařské jablko a Caesarovy husté kudrnaté vlasy. Mandík evidentně nečetl tehdy velmi populární Životopisy dvanácti císařů od Suetonia, v nichž se zcela jednoznačně píše o Caesarově plešatosti, kterou originál v Kapitolských muzejích i podle něj zhotovené rytiny realisticky zachycují.
Pískovcová socha. "Julia Augusta" stojí na levé noze. Na sobě má tuniku a pallium, pod nímž má pravou ruku, levice drapérii přidržuje na boku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle antického originálu vystaveného kdysi v zahradě vily Doria-Pamphilj, dnes v Palazzo Doria v Římě. Jedná se o portrétní sochu z 2.-3. století typu tzv. "Grande Ercolanese", která napodobuje řecký vzor ze druhé poloviny 4. stol. př. Kr. (Calza 1977, č. 368 tab. CCIV). Mandík sochu znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665), z níž opsal také jméno císařovny. Iulie Augusta byla druhá žena císaře Septimia Severa (zemřela 217), jedna z nejmocnějších římských císařoven, její zařazení do kroměřížské galerie mohlo být motivováno jejím vzděláním a zájmem o filosofii.
Pískovcová socha. Nahý Marsyas, lví (?) kůže přes rameno, stojí se zkříženýma nohama opřený o sloupek a hraje oběma rukama na flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. V antice byl Marsyovým nástrojem aulos (píšťala), nikdy ne syrinx, on sám byl nejčastěji zobrazován jako člověk. Jako člověk s píšťalou se také Marsyás objevuje v renesančním umění, i když později převládne jeho polozvířecí podoba (srov Wyss 1996). Antická socha, kterou Mandík v Kroměříži napodobil, je dnes v pařížském Louvru (srov. Exemplum: le Petit Faun). Mandík se mohl držet například Perrierovy rytiny (Perrier 1638, tab. 47), na níž je však postava označena pouze obecně jako Faun.
Pískovcová socha na soklu: Sibylla zahalená v chitónu a himatiu, který má přetažený přes hlavu. Dívá se vzhůru, levou ruku má na prsou, ve svěšené pravici drží svitek, Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Antická socha Sibylly (Sabiny) byla nalezena na Palatinu v Římě před rokem 1532. Ze sbírky della Valle-Capranica přešla do majetku Ferdinanda I. de Medici a v letech 1584-1787 byla ve vile Medici v Římě, odkud byla převezena do Florencie a umístěna v Loggia dei Lanzi. Mandík použil jako předlohu Perrierovu rytinu (Perrier 1638, tab. 79, oproti originálu zrcadlově převráceno), odkud také převzal název sochy.
Pískovcová socha na soklu: polonahý "Hermafrodit" (dlouhé vlasy, plášť okolo dolní poloviny těla) stojí s levou rukou nataženou před sebe a pravou rukou v bok., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského Hermafrodita vytvořil podle antické sochy kdysi ve vile Doria-Pamfilj v Římě (dnes Palazzo Doria, Řím), kterou znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 28), z níž převzal i název sochy. Na rozdíl od kresby však není na kroměřížské soše vidět Hermafroditovo mužské přirození, takže dílo ztratilo pointu. Socha byla interpretována jako Hermafrodit na základě kadeře na rameni, kterou Mandík zvýraznil, ale patrně se jednalo o sochu Bakcha (Calza 1977, č. 79 tab. LIII). O zobrazení Hermafrodita v antickém umění srov. Oehmke 2004.
Pískovcová socha na soklu: "Nymfa" stojí na pravé noze, levá v kontrapostu lehce pokrčená. Pravou rukou drží za zády drapérii himatia, které se chystá levou rukou sepnout na pravém rameni., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandíkova socha je kopie Diany Venatrix, která byla v Římě už před rokem 1638, v letech 1650-1881 byla v římské vile Doria-Pamphilj, odkud byla převezena do paláce Doria v Římě (Calza 1977 č. 57 tab. XXXIX). Jedná se o typ Diany z Gabií, jejíž nejznámější exemplář je v pařížském Louvru (nalezen 1792, srov. Haskell-Penny 1984, no. 30), exemplář v Palazzo Doria je patrně z první poloviny 2. století. Diana z Gabií je všeobecně považována za kopii ztracené Praxitelovy mramorové sochy z chrámu Artemidy Braurónské na Akropoli v Athénách z roku 346 př. Kr., o níž se Pausánias zmiňuje ve svojí Cestě po Řecku (1, 23, 7). Bohyně byla ochránkyní žen, které jí přinášely jako obětní dary šaty, a proto se na Praxitelově soše obléká. Podle Süssrotta jeko předloha neposloužila Artemida Brauronská, ale bronzová socha z let 320-10 př. Kr. (Süsserott 1938, 184). Mandík použil jako předlohu grafiku D. Barriera (De Rossi 1665, s. 45), protože na ní zobrazená postava není označena jako Diana, ale jako Nymfa, tedy stejně jako v Kroměříži. Na Perrierově grafice je postava označena správně (Perrier 1638, tab. 64: Diana Venatrix. in Hortis Marchionis Iunio).
Pískovcová socha na soklu. Nahý muž s přilbou s chocholem na hlavě stojí na levé noze, pravá mírně pokrčená, kolem beder ovinutá drapérie, kterou si pravou rukou přidržuje u stehna. Levá ruka v lokti pokrčená., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle antické sochy považované za Alexandra. Znal ji zjevně z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71), protože název sochy (Alexander ludens) převzal z indexu k tomuto albu (Alenander in ludo). Antická socha má na noze náramek (chybí na rytině i na Mandíkově soše), který je interpretován jako dar Venuše bohu války, za něhož je dnes socha považována. Socha byla v letech 1576-1607 v římské sbírce Ceoli, přinejmenším do roku 1638 byla vystavena ve vile Borghese v Římě, kde zůstala až do roku 1767. Od roku 1807 je v pařížském Louvru.
Pískovcová socha na soklu. "Flora" v chitónu, stojí na levé noze, pravá odlehčená v kontrapostu, v levé ruce drží kytici drobných květů, v pravici květinový věnec., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Floru vytvořil podle antické sochy z vily Doria-Pamphilj v Římě (dnes Palazzo Doria, Řím), která byla novodobě restaurovaná jako Flora (Calza 1977, č. 8 tab. VIII). Jedná se o římskou kopii podle řecké sochy z konce 5. století př. Kr., typ je známý jako "Hera Borghese," ačkoliv sochařský typ patrně Héru nezobrazoval. Mandík antickou sochu z vily Doria-Pamphilj zjevně znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 45), odkud převzal i název.
Pískovcová socha na soklu. Muž stojící na levé noze, pravá v kontrapostu mírně pokrčená, pravicí přidržuje tógu (toga tabulata), levice v lokti ohnutá s přehozenou drapérii tógy, v ruce svitek, u levé nohy na zemi svázané svitky. Na nohou má senátorské boty, "calcei senatorii", mohutný "balteus" přes hruď je typický pro tógy 3. století., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Senátora" vytvořil podle antické sochy ve vile Doria-Pamfilj v Římě z let 235-262 (Calza 1977 č. 372 tab. CCVII-CCVIII), která patrně představuje císaře Galliena jako senátora. Mandík sochu znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 22), z níž opsal název.
Pískovcová socha na podstavci s nápisem. "Atalanté" (krátký chitón, pláštík sepnutý na rameni, pásek s chráničem břicha) stojí na pravé noze, levá mírně pokrčená. Pravou rukou svěšenou podél těla přidržuje drapérii, kterou za zády levicí pozdvihuje. Hlava mírně otočena vpravo., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou "Atalantu" vytvořil podle antické sochy, která byla kdysi ve sbírce della Valle v Římě. Znal ji z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71), protože název sochy převzal z indexu k tomuto albu. Bibliografie sochy Diany z Perrierovy rytiny, která je dnes ve florentském Palazzo Corsini (inv. EA 4075): Clarac 1826-1855 (V, 1851, 2026B); Dütschke 1874-1882, 106 (zahrada Palazzo Corsini ve Florencii); Reinach 1906, 503; LIMC II 1 s.v. Artemis/Diana 27b.
Pískovcová socha na soklu: nahý mladík stojí na pravé noze (u nohy pahýl kmene stromu), levá noha v kontrapostu mírně pokrčená. Levá paže podél těla, pravice ohnutá v předloktí, v ruce držel píšťalu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Míséna" vytvořil podle dnes ztracené římské sochy podle řeckého originálu ze druhé poloviny 5. století př. Kr., která byla kdysi na zahradě vily Doria-Pamphilj (Calza 1977, č. 23). Mandík sochu znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, 50). V De Rossiho albu je rytina sochy doplněna nápisem na soklu, z něhož vyplývá, že byla považována za zobrazení vítěze v soutěži ve hře na flétnu. Ať už však zobrazovala kohokoli, nebyl to válečník, je totiž zobrazen zcela nahý (Mandík jeho genitálie zakryl) a ani u nohou nemá žádné válečné atributy. Určitě to nebyla vhodná volba pro zobrazení Míséna, hrdinného trubače v Aeneově vojsku, jeho nástrojem nebyla píšťala (tibicen), ale vojenská polnice (aes: Verg. Aen. 3, 240 a 6, 165; tuba: 6, 233). Navíc ve své osudové hudební soutěži Mísénus prohrál a potupně zahynul, z čehož vyplývá, že Mandík, nebo jeho rádce, Vergiliovu Aeneidu nečetl příliš pozorně.
Pískovcová socha na soklu. Postava "Euterpé," v chitónu, jedno ňadro odhalené, ve vlasech stuha, stojící na levé noze, pravá v kontrapostu mírně pokrčená. Pravice pozdvižená, v levé ruce drží svitek., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou "Euterpé" vytvořil podle dnes ztracené antické sochy, která byla kdysi na zahradě vily Doria-Pamphilj (Calza 1977 č. 10). Jednalo se o velmi rozšířený antický římský sochařský typ známý jako "Aphrodite Fréjus" podle sochy v Louvru (Ma 525), která měla pocházet z Fréjus (ve skutečnosti je z Neapole), vzorem typu byla řecká socha z doby okolo roku 410 př. Kristem, která zobrazovala Venuši s jablkem z Paridova soudu, jejíž obnažené ňadro kontrastovalo s cudným gestem levé ruky naznačujícím zahalování. Typ je znám také jako "Venus genetrix/ Venuše matka," protože byl spojován s kultovní sochou v chrámu Venus Genetrix, který Caesar zbudoval v Římě roku 46 př. Kr. na oslavu božské zakladatelky rodu Juliů. Mandík sochu z vily Doria znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, 12), z níž opsal i název (ve vydání z roku 1670, tab. III název na soklu sochy chybí, srov. Calza 1977, č. 10 tab. IX). V De Rossiho albu z roku 1665 je rytina sochy na soklu doplněna jménem a tehdy velice oblíbeným veršem z básně na Múzy připisované Ausoniovi (dulciloquis calamos Euterpe flatibus urguet/ Sladké řeči Euterpé vanou pastýřskou píšťalou, Auson. 22, 3, 2). Kroměřížská "Eutrepé" však v ruce píšťalu nemá.
Pískovová socha na soklu. Postava Múzy Erató v chitónu a himatiu, oběma rukama drží lyru stojící na hranatém sloupku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Erató byla již u Platóna spojena s láskou (Plat. Phaid. 259, později např. Ovidius v Umění milovat 2, 15-18), její píseň je tedy milostná. Mandík kroměřížskou Erató vytvořil podle antické sochy ze sbírky ve vile Borghese v Římě, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 69, zrcadlově převráceno), protože z indexu k albu věděl, že se jedná o Múzu. Antická socha Erató hrající na lyru byla ve vile Borghese přinejmenším od roku 1638 až do roku 1807, kdy byla převezena do Paříže a stala se součástí sbírek v Louvru.
Pískovcová socha na soklu. Merkur stojí na levé noze, pravá uvolněná v kontrapostu, na levém předloktí má přehozený plášť. V levé ruce zmuchlaný dopis, pravou ruku mu zdviženou a pokrčenou. Na hlavě okřídlený klobouk., Daniel, Perůtka, Togner 2009 #, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek a reprodukuje typ, který se dochoval v celé řadě antických římských kopií. Mandík kroměřížského Merkura vytvořil podle exempláře, který znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 43, zrcadlově převráceno), z indexu Perrierova alba opsal také její název. Tato antická socha byla přinejmenším od roku 1631 ve vile Ludovisi v Římě, kolem roku 1901 přešla do majetku italského státu a je dnes vystavena v římském Palazzo Altemps. Antická socha je vykládána jako řečnící Merkur (Hermés loghios), patron výmluvnosti, ale zamyšlený výraz tváře a skloněná hlava spíše ukazují na jiný typ, Merkura průvodce mrtvých do podsvětní říše (Hermés psychopompos). Perrier Merkurovi Ludovisi doplnil do levé ruky zmuchlaný dopis a do pravé caduceus. Zjevně sochu neviděl a znal ji jenom z kreseb, o čemž svědčí zvláštní tvar bohovy čapky. Antická socha měla na hlavě petasos, širák s nízkým dnem, připevňoval se šňůrkou pod bradou, kterou má Merkur přehozenou dozadu. Okraj klobouku je však na soše ze sbírky Ludovisi v přední části ulomený a Perrier pochopil zbytky okraje jako křídla, tento nezvyklý tvar okřídlené čapky přiléhající těsně k hlavě z Perrierovy kresby převzal Mandík, který rovněž převzal zmuchlaný dopis v Merkurově svěšené ruce.
Pískovcová socha na soklu. Stojící ženská postava oblečená v dlouhé tunice a plášti, rozpuštěné vlasy, jedno ňadro obnažené. Stojí na levé noze, pravá je přes ní překřížená kupředu. Pravá ruka na břiše podpírá loket levé paže, která je ohnutá k bradě. Hlava je k ní mírně natočená., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík "Veturii" vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 16), protože z indexu Perrierova alba opsal její název (stejný název má i další rytina podle této antické sochy: Bisschop 1670, tab. 43). Příběh římské matrony Veturie, 5. stol. př. Kr., byl známý z Liviových Dějin (2, 40) a z Valeria Maxima (2.1a). Perrierova rytina zobrazovala sochu barbarské zajatkyně, dnes známou jako Thusnelda, která byla od roku 1541 byla v Palazzo della Valle-Capranica v Římě, potom ve vile Medici v Římě, kde zůstala až do roku 1787, kdy byla převezena do Florencie, kde je od roku 1789 vystavena, pod jménem Thusnelda, v Loggia dei Lanzi. Nápadný rozdíl mezi hlavou Mandíkovy "Veturie" a jejím antickým vzorem byl způsoben tím, že se sochař držel Perrierovy grafické předlohy, na níž byl podlouhlý obličej barbarské zajatkyně zakulacen.
Pískovcová socha na soklu. Postava "obětníka" stojící na pravé noze, levá v kontrapostu lehce pokrčená. V pravé ruce drží obětní misku, v levici svitek. U pravé nohy pouzdro se svitky., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Obětníka" vytvořil podle antické sochy ve vile Doria-Pamfilj v Římě, která vznikla ve flaviovské éře (69-96) a zobrazovala patrně vysokého úředníka, socha je dnes rekonstruována s jinou hlavou (Calza 1977 č. 346 tab. CLXXXVII). Mandík sochu znal Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 20), odkud převzal i název sochy.
Pískovcová socha na soklu. Úraniá stojící na levé noze, pravá lehce pokrčená v kontrapostu, na sobě má himation a tuniku s rukávy. Levá ruka pozdvižená s otevřenou dlaní vzhůru, pravá ruka svěšená podél těla, drží flétnu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Uranii vytvořil podle známé antické sochy se stejným námětem, která byla před rokem 1566 ve Vatikánu (Cortile di Belvedere), od roku 1589 je na Kapitolu, ve výklenku na schodišti v Palazzo dei Conservatori. Socha byla v 16. století několikrát zobrazena, ale Tomassino byl první, kdo ji zobrazil tak, jak vypadá v Kroměříži, tedy levou rukou restaurovanou tak, že je napřažená dopředu a odtažená od těla (Tomassino 1610-17, tab. 20). Mandík ji mohl samozřejmě znát i z některých pozdějších publikací dalších autorů.
Pískovcová socha na soklu. Vousatý Asklépios stojí na pravé noze, levá mírně pokrčená v kontrapostu. Tělo má zahaleno do himatia, levé podpaždí se opírá o hůl, kterou ovíjí had, v pravé ruce muž drží misku na úlitbu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského Asklépia vytvořil podle římské sochy se stejným námětem ve vile Doria-Pamphilj v Římě, která byla vytvořena ve 2. století podle řeckého originálu z poloviny 4. století př. Kr. (Calza 1977, č. 33a tab. XXIV). Mandík sochu zjevně znal Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 20), odkud převzal i název sochy.
Pískovcová socha na soklu: stojící Minerva (přilba, dlouhý chitón, na prsou aegis s gorgoneionem) v kontrapostu, pravá noha mírně pokrčená, levá ruka pozvižená na hruď, přidružuje oděv. Pravá ruka pozdvižená k rameni (originální socha v ní drží kopí), u pravé nohy had, jehož konec je vidět u levé nohy., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Minervu vytvořil podle antické sochy známé jako Minerva Giustiniani, kterou znal patrně z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71, zrcadlově převráceno). Socha byla objevena na místě antického chrámu Minerva Medica v Římě před rokem 1632, kdy je poprvé doložena v majetku rodiny Giustiniani. V římském palazzo Giustiniani byla až do roku 1804, později se stala součástí vatikánských sbírek. Had byl jedním z nejdůležitejších atributů řecké bohyně Athény, a proto zaujímal prominentní místo i na nejslavnější kultovní soše Athény, kterou zhotovil Feidiás pro Parthenon na athénské Akropoli (447-438 př. Kr.). Pausaniás v Cestě po Řecku vykládal hada jako Kekropa (1, 24), jehož historie je zaznamenána v Knihovně z 2. stol. připisované Apollodórovi (3.14.6).
Pískovcová socha na soklu. Muž stojí na levé noze, pravá mírně pokrčená, má brnění, plášť sepjatý na rameni. Pravá paže pozdvižená, levá v lokti ohnutá drží na předloktí meč., Daniel, Perůtka, Togner 2009, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského "Augusta" vytvořil podle antické sochy, kterou mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71, zrcadlově převráceno), ale jako předloha mu mohla posloužit kterákoli jiná z četných grafik zhotovených podle této sochy (Franzini, Cavalieri, Vaccaro, ad.). Antická socha byla v Římě již před rokem 1550, od roku 1573 až do roku 1967 byla na Kapitolu, v Palazzo dei Conservatori, dnes je v Palazzo Senatorio. Určitě se nejedná o Augustův portét, ale patrně o portrét nějakého admirála, protože opěra má podobu přídě trirémy.
Pískovcová socha na soklu. Diana (krátký chitón přepásaný a dole podkasaný, řemen šikmo přes prsa, boty) stojí na pravé noze, levá v kontrapostu mírně pokrčená. Ve vlasech půlměsíc, levá paže pozdvižená se zbytkem luku nebo oštěpu v ruce, na pravé paži, ohnuté v lokti, spočívá drapérie himatia., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Dianu vytvořil podle antické římské sochy se stejným námětem, která byla variací na řecký praxitelovský typ. Socha byla kdysi ve vile Doria-Pamphilj v Římě, dnes je v Palazzo Doria v Římě (Calza 1977, č. 113 tab. LXXIII). Mandík sochu znal Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 27), odkud převzal i název sochy (další antická kopie tohoto konkrétního typu není známa).
Pískovcová soch na soklu. Říman v toze stojí na levé noze, pravá v kontrapostu uvolněná, drží v levé ruce větvičku vavřínových listů. Na hlavě má vavřínový věnec, na nohou sandály., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se nedržel rytiny podle sochy, ale podle rmramorového reliéfu z Titova triumfálního oblouku na Foru Romanu v Římě (po 80), v jehož průchodu je na jihovýchodní straně zobrazen průvod Římanů a zajatců nesoucích kořist ze Šalamounova chrámu po dobytí Jeruzaléma. Sochař jednu z postav rytiny, která dnes na reliéfu chybí, převedl do volně stojící sochy. Reliéf byl velmi dobře znám z kreseb a také grafik, které byly publikovány několikrát v průběhu 17. století. Jako předloha Mandíkovi mohla posloužit například Perrierova grafika (Bellori 1645, zrcadlově převráceno). Zájem o reliéf pramenil především z toho, že zobrazoval porážku Židů a vyplenění Jeruzalémského chrámu, což zdůrazňoval i text pod Perrierovou grafikou, jenž je zkrácenou verzí příslušné pasáže z Války židovské od Josepha Flavia (7, 148-150). Kroměřížský Říman patrně rovněž nezobrazoval triumfujícího Římana obecně, ale Římana triumfujícího nad Židy, což by vysvětlovalo, proč se v tomto případě Mandík nedržel volně stojící antické sochy, ale reliéfu. Navíc byly do kroměřížské galerie začleněny dva citáty z jeruzalémského triumfu, v obou případech se jednalo o klíčové postavy, zatímco první (Triumfující Říman 1) ukazoval vavřínovou ratolestí na ukořistěnou archu úmluvy, druhý (Triumfující Říman 2) stejným způsobem upozorňoval na svícen z Šalamounova chrámu.
Pískovcová socha na soklu. Oblečená ženská postava, stojí na pravé noze, levá v kontrapostu lehce uvolněná. Pravá ruka ovinutá drapérií, levá paže volně podél těla spuštěná., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou "Livii" vytvořil podle antické sochy, jež tehdy byla ve vile Doria-Pamphilj v Římě, jedná se o římskou kopii podle řeckého helénistického originálu, jehož ohlas najdeme i mezi Múzami na Apoteóze Homéra v Britském muzeu. Socha patrně původně představovala Múzu (atribut v levé ruce se nedochoval), v antickém Římě byl řecký sochařský typ byla adaptován na portrétní sochu, rysy tváře sochy ze sbírky Doria-Pamphilj (nepatří k tělu) připomínají Faustinu Minor (Calza 1977, č. 71, tab. XLVI). Mandík sochu znal Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 27), odkud převzal i označení sochy jako Livie. Livia byla třetí ženou Augusta, která měla velký politický vliv, po císařově smrti získala podle jeho závěti čestný titul Iulia Augusta (Tacitus, Letopisy 1, 8).
Pískovcová socha na soklu. Stojící nahý vousatý muž, na bedrech svázaná drapérie s uzlem na břiše. V levé ruce drží košík, pravá paže napřažená kupředu. U jeho levé nohy pahýl kmene stromu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha "Umírajícího Seneky" je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Senekova smrt byla v 17. století dobře známým tématem a byla předvedena na jevišti, v opeře ("L'incoronazione di Poppea/ Poppeaina korunovace") připsané Claudiovi Monteverdimu, k níž napsal libreto G. F. Busenello (premiéra byla v Benátkách roku 1643 a později byla tato opera často předváděna). Mandík kroměřížskou sochu "Seneky" vytvořil podle antické sochy starého rybáře považované za Seneku umírajícího v lázni. Kdysi se nacházela ve vile Doria-Pamphilj v Římě, A. Doria ji daroval do Vatikánských muzejí (Calza 1977 č. 104 tab. LXVI). Mandík sochu zjevně znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 27), odkud převzal i název sochy. Nejznámější antická socha tohoto typu je v Louvru (Haskell, Penny 1981 č. 77), za Seneku byl považován už od 16. století kvůli podobnosti tváře s údajným portrétem slavného filosofa. Realistické žánrové postavy tohoto typu byly oblíbené v řeckém hellénistickém sochařství a v Římě byly často kopírovány, exemplář ze sbírky Doria-Pamphilj, který pochází z Anzia, vznikl patrně za Traiana (98-117).
Pískovcová socha na soklu: ženská postava stojící na levé noze, pravá mírně pokrčená. Na sobě má tuniku a pallium, pravicí skrytou pod pláštěm si přidržuje drapérii, levá ruka na prsou, přes ní přehozený cíp pláště. Hlava míně natočená k levé straně., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek, v 16.-17. byly antické sochy důstojných žen bez atributů často označovány jako portrét Sabiny. Mandík kroměřížskou "Sabinu" vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 75, zrcadlově převráceno), z indexu Perrierova alba opsal i název sochy. Tuto sochu získal v letech 1623-1633 do své sbírky kardinál Lodovico Ludovisi a až do konce 19. století byla socha v římské vile Ludovisi ( srov. http://mora.sns.it/_portale/scheda_opera.asp?Lang=ITA&GroupId=1&id_obj=287).
Pískovcová socha na soklu. Muž v tunice, himatiu a sandálech s vavřínovým věncem na hlavě stojí na levé noze, pravá v kontrapostu odlehčená. Levá ruka drží drapérii, v pravé napřažené ruce drží vavřínovou větvičku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík jako vzor pro sochu použil rytinu podle mramorového reliéfu z Titova triumfálního oblouku na Foru Romanu v Římě (po 80), v jehož průchodu je na jihovýchodní straně zobrazen průvod Římanů a zajatců nesoucích kořist ze Šalamounova chrámu po dobytí Jeruzaléma. Reliéf byl velmi dobře znám z kreseb a také grafik, které byly publikovány několikrát v průběhu 17. století. Jako předloha Mandíkovi mohla posloužit například Perrierova grafika (Bellori 1645, tab. 1, zrcadlově převráceno). Zájem o reliéf pramenil především z toho, že zobrazoval porážku Židů a vyplenění Jeruzalémského chrámu, což zdůrazňoval i text pod Perrierovou grafikou, jenž je zkrácenou verzí příslušné pasáže z Války židovské od Josepha Flavia (7, 148-150). Kroměřížský Říman patrně rovněž nezobrazoval triumfujícího Římana obecně, ale Římana triumfujícího nad Židy, což by vysvětlovalo, proč se v tomto případě Mandík nedržel volně stojící antické sochy, ale reliéfu. Navíc byly do kroměřížské galerie začleněny dva citáty z jeruzalémského triumfu, v obou případech se jednalo o klíčové postavy, zatímco první (Triumfující Říman 1) ukazoval vavřínovou ratolestí na ukořistěnou archu úmluvy, druhý (Triumfující Říman 2) stejným způsobem upozorňoval na svícen z Šalamounova chrámu.
Pískovcová socha na soklu. "Cassandra" s dlouhými vlasy, v chitónu bez rukávu s himatiem přehozeným přes rameno stojí otočená doleva, v pravé ruce drží draperii, v levé ovocný plod., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se držel grafické předlohy Pietra Santi Bartoliho (Bellori s.d. /1657/ tab. 70, Bellori 1693, tab. 42), která byla publikována také v Sandrartově albu (Sandrart 1692, obr. 98). Reliéf nemá s Cassandrou nic společného, zobrazuje jeden z reliéfů na Nervově foru v Římě (zasvěceno 97), který podle dobového komentáře k Bartoliho rytinám oslavoval péči císaře o zásobování Říma vodou. Protější postavu z Bartoliho grafiky Mandík použil v kroměřížské kolonádě jako model pro zobrazení "Medulíny" (socha č. 39). Mandík se od grafiky odchýlil tim, že postavě přidal do ruky ovocný plod (jablko ?). V antických pramenech o Cassandře, nejmladší dceři trójského krále Priama, však není nikde v souvislosti s touto tragickou postavou žádná zmínka o ovocném plodu.
Pískovcová socha. Nahý Bacchus kozí kůží přehozenou přes rameno, věnec z vinné révy a hroznů na hlavě, stojí na pravé noze, levá lehce pokrčená. V pravé ruce drží thyrsos, v levé ruce drží hrozen vína. K hroznu vína se po kmeni šplhá panter, který se do něj zakusuje., Daniel, Perůtka, Togner 2009, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského Baccha vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 46, zrcadlově převráceno), od rytiny i originálu se odchýlil tím, že bohovi zakryl genitálie listem. Antická socha Baccha, která tu posloužila za vzor, byla v Římě již před rokem, 1609, kdy se dostala do Palazzo Borghese, kde zůstala až do roku 1786, nyní je v římské vile Borghese. Jedná se o římskou kopiii řeckého originálu ze 4. století před Kristem (hlava není původní).
Pískovcová socha na soklu. Venuše v chitónu sepjatém na jejím pravém rameni, jedno ňadro odhalené. Pravá noha lehce zdvižena a spočívá na krychli. Pravou rukou pozdvihuje plášť, levá položena na látce přehozené přes nádobu, její tvar odpovídá antickému řeckému typu nazývanému "lebes gamikos", protože se používal při svatebních obřadech. Nádoba stojí na kruhovém sloupku, přes nádobu je přehozena látka., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Venuši vytvořil podle Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71, zrcadlově převráceno), z jehož alba převzal i název. Jedná se o antickou římskou kopii sochy Venuše typu Louvre-Neapol, která reprodukuje dílo řeckého sochaře Kallimacha z let 420-400 před Kristem. Antická socha byla před rokem 1597 v Římě, v Palazzo della Porta, od 1609-1638 v římské vile Borghese, kde byla až do roku 1807, kdy byla převezen do Paříže (srov. http://mora.sns.it/_portale/appr_fonti_fonti_relazione.asp?Lang=ITA&groupId=1&id_txt=3226, accessed 10.7.2010).
Pískovcová socha na soklu. Muž v krátké tunice s rukávy a himatiu, na hlavě vavřínový věnec, stojí na levé noze, pravá v kontrapostu uvolněná. V levé ruce drží skřínku, v pravé, svěšené podél těla, konvičku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se nedržel rytiny podle sochy, ale podle mramorového reliéfu z Augustova monumentálního oltáře, Ara Pacis (9 př. Kr.). Sochař jednu z postav reliéfu převedl do volně stojící sochy, jako předloha mu posloužila Perrierova grafika (Bellori 1645, 3, zrcadlově převráceno). Mandík postavu nazval "flamen", což byl v antickém Římu kněz, který sloužil jen určitému bohu. Charakteristickou součástí oděvu flaminů byla zvláštní pokrývka hlavy (pileus) se špičkou (apex). Flaminové jsou v Belloriho albu vyobrazeni a v připojeném textu jsou jednoznačně definováni (Bellori 1645, 4: flamines uero pileati/ flamenové s jejich pokrývkami hlavy). Kroměřížská socha byla vytvořena podle předchozí tabulky z Belloriho alba zabrazující jiný reliéf na Ara Pacis (jižní strana, na grafice je zkombinován s reliéfní deskou, k níž nepatří). Mandík tedy převzal název postavy z tabulky číslo 4, zatímco postavu okopíroval z tabulky číslo 3, model jeho sochy nepředstavuje flamena, ale veřejného otroka (servus publicus) se skříňkou s kadidlem (acerra), který na reliéfu na Ara Pacis (na jižní straně) jde v čele kněží nazývaných "epulones" nebo "epulonum", jak je správně identifikuje připojený nápis. Reliéfy z Ara pacis byly po svém objevu v roce 1568 publikovány v různých vydáních antických starožitností. Mandíkovým pramenem však bylo s největší pravděpodobností právě Belloriho album, v němž si omylem spojil text se zobrazením na vedlejší tabulce, takže epulona zaměnil za flamena. Sochařův omyl je charakteristický pro styl jeho práce: nejenže pracoval pouze s grafickými předlohami, ale ani ty nestudoval příliš pozorně. Z legendy pod obrázkem číslo 3 podle reliéfu z Ara Pacis vyplývá, že postavy byly v tehdejší době interpretovány jako součást triumfu a "Flamena" lze proto chápat jako třetího z triumfujících Římanů, mezi něž byly vždy vloženy tři mýtické postavy.
Pískovcová socha na soklu. Melpomené (peplos, vlasy svázány vzadu v uzel) stojí na levé noze, pravá v kontrapostu odlehčená. Hlava mírně natočená k levé paži, v levé ruce Múza tragédie drží žezlo, pravá paže volně napřažená kupředu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Již u Filostrata mladšího je Melpomené spojena s tragickým básníkem (Philostrat. 2, 93 = 414, 20-24), což byl důvod, proč má Múza žezlo, atribut tragédie. Mandík kroměřížskou Melpomené vytvořil podle antické sochy, kterou zjevně znal z Perrierovy rytiny podle Múzy ve vile Ludovisi (Perrier 1638, 61, zrcadlově převráceno). Socha z vily Ludovisi je dnes v římském Palazzo Altemps, jedná se o římskou kopii antického řeckého sochařského typu, který je znám jako Peplofora (Dívka v peplu). Tento sochařský typ byl vytvořen ve druhé čtvrtině 5. století na Peloponésu a v antickém Římu byl velmi oblíbený jako kultovní socha. Originál sochy je bez rukou, v levé ruce původně držela flétnu, hlavu římský kopista pojal v jiném stylu než tělo. Po převezení sochy do muzea byla hlava odstraněna a nahrazena sádrovým odlitkem podle sochy v Lateránském muzeu, která patří ke stejnému sochařskému typu. Tyto změny ještě více oddálily Mandíkovu sochu od antického originálu, který mu patrně zprostředkoval Perrier.
Pískovcová socha na soklu. Nahý mladík stojí na levé noze, pravá pokrčená, opírá se loktem o sloup. Přes rameno má přehozenou panteří kůži. Genitálie kryje list., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík odpočívajícího Fauna vytvořil podle antické sochy, kterou mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 45, zrcadlově převráceno). Rytina zobrazuje sochu v paláci Giustiniani v Římě, kde byla přinejmenším od roku 1638 až do roku 1825, kdy přešla do majetku rodiny Torlonia. Řecký originál tohoto sochařského typu je připisován Praxitelovi, protože jej známe z více nž stovky římských kopií, nejznámnější je na Kapitolu v Římě (Bober, Rubinstein 1987, č. 72).
Pískovcová socha na soklu: ženská postava stojí na pravé noze, levá lekce pokrčená v kontrapostu. Žena je oblečená v tunice, přes níž má pallium, pravá ruka drží shrnutou drapérii, levá paže je ohnutá k rameni. Hlava je mírně skloněna k levé paži., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 46, zrcadlově převráceno), odkud také převzal nápis Agrippina. Socha se někdy v letech 1532-1584 dostala do římské sbírky della Valle, od roku 1584 až do roku 1787 byla ve vile Medici v Římě. Hlava, která k tělu nepatří, není portrétem Agrippiny, ale Matidie starší, neteře císaře Traiana.
Pískovcová socha na soklu: muž stojí na pravé noze, levá v kontrapostu lehce pokrčená. Je oblečený v tunice s rukávy, přes hlavu má přehozený plášť, v pravé ruce drží misku na úlitbu, v levé svitek., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se nedržel rytiny podle sochy, ale podle mramorového reliéfu z triumfálního oblouku Císaře Konstantina na Foru Romanu v Římě. Reliéf byl na triumfální oblouk přenesen ze starší stavby císaře Hadriána, který je na reliéfu zobrazen při oběti Dianě. Postavu císaře Hadriána převedl Mandík do volně stojící sochy. Reliéf byl velmi dobře znám z kreseb a také grafik, které byly publikovány několikrát v průběhu 17. století. Jako předloha Mandíkovi mohla posloužit například Perrierova grafika (Bellori 1645, tab. 41, zrcadlově převráceno).
Pískovcová socha na soklu: žena stojící na levé noze, pravá v kontrapostu uvolněná. Na nahém těle má himation omotaný okolo dolní poloviny těla a její pravé paže, která je pozdvižená, levá paže podél těla., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se při zobrazení "Medullíny" držel grafické předlohy Pietra Santi Bartoliho (Bellori s.d. /1657/ tab. 70; Bellori 1693, tab. 42), která byla publikována také v Sandrartově albu (Sandrart 1692, obr. 98). Reliéf zobrazený v albu nemá s předčasně zesnulou snoubenkou Claudia nic společného, zobrazuje jeden z reliéfů na Nervově foru v Římě (zasvěceno 97), který oslavuje péči císaře o zásobování Říma vodou. Protější postavu z Bartoliho grafiky Mandík použil v kroměřížské kolonádě jako model pro zobrazení "Cassandry" (socha č. 31).
Pískovcová socha na soklu. Nahý Apollón stojí na levé noze, pravá mírně pokrčená, levá ruka se opírá o kmen stromu, po němž leze had. Pravice s přehozeným pláštěm pozdvižena (původně držela luk). Genitálie zakryty listem., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle Apollóna Belvederského, kterého mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 31, zrcadlově převráceno), odkud mohl také převzít název. Apollón Belvederský je římská mramorová kopie ze 2. století zhotovená podle řeckého bronzového originálu, kterou mohl vytvořit Leochares v letech 330-320 př. Kr. Socha byla nalezena v pozdním 15. století a od roku 1511 je ve Vatikánu, v Cortile del Belvedere (odtud název), byla považována za zobrazení Apollóna zabíjejícího delfského draka Pythóna (tak je vykládána v legendě k Perrierově rytině). Již od 16. století byla socha Apollóna Belvederského jednou z nejznámějších antických soch v Římě.
Pískovcová socha na soklu. Dcera Niobé v chitónu, stojí se skloněnou hlavou na levé noze, pravá uvolněná v kontrapostu, levicí pozdvihuje plášť, aby se pod něj schovala., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle jedné z medicejských Nioboven, kterou mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 59, zrcadlově převráceno), odkud však nepřevzal název, protože v indexu k Perrierovým rytinám je uvedeno, že se jedná o dceru Niobé. Skupina soch zobrazující Niobe a její děti byla nalezena v Římě v roce 1583, vzápětí byla vystavena v zahradě římské vily Medici. V roce 1769 byla skupina s Niobé odvezena do Florencie, kde je od roku 1781 vystavena v Uffizi (srov. http://mora.sns.it/_portale/scheda_opera.asp?Lang=ITA&GroupId=1&id_obj=272). Ihned po objevu byly sochy spojeny s mýtem o potrestané Niobině pýše a sochařské dílo bylo na základě zmínky v Pliniových Kapitolách o přírodě (26, 27-28) připsáno slavým řeckým sochařům 4. století př. Kr., Skopovi nebo Praxitelovi (viz Perrier 1638, tab. 87, legenda pod grafikou).
Pískovcová socha na soklu. Ženská figura stojící na pravé noze, levá v kontrapostu odlehčená, levá paže ohnutá smětem k tváři, pravice podél těla. Na sobě má chitón, přes něj tuniku, šikmo přes prsa převázanou širokou stuhou., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle Zingary, kterou znal patrně z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 59, zrcadlově převráceno), odkud převzal také název, i když ve zkomolené podobě. Antická socha, která tu posloužila jako model, byla přinejměnším od roku 1638 ve vile Borghese, v roce 1807 jí získal Napoleon a od roku 1820 je v Louvru. Po restaurování na přelomu 16. a 17. století je socha z mramoru a bronzu (hlava, ruce a nohy), a proto je známá jako Cikánka (Zingara).
Pískovcová socha na soklu: nahá mužská postava s vousy, pravá ruka za zády (originál sochy v ní drží jablka Hesperidek), levou rukou se opírá o kyj opřený na kameni, s přehozenou lví kůží., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle Herkula Farnese, kterého mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 59, zrcadlově převráceno), odkud také mohl převzít název. Mohl však sochu znát i z celé řady jiných grafik, protože v 17. století to bylo jedno z nejslavnějích antických děl. Hercules Farnese byl objeven v Caracallových lázních v Římě a v následujícím roce, 1546, byl vystaven v římském palazzo Farnese, kde zůstal do roku 1787. Od roku 1792 je jedním z nejslavnějších děl neapolského musea. Jak ukazuje například legenda k Perrierově rytině, socha byla v 17. století správně chápána jako zobrazení hrdiny odpočívajícího po slavných činech. V ruce schované za zády totiž drží jablka Hesperidek, což byl jeho předposlední, jedenáctý, úkol. V Knihovně připisované Apollodórovi (2, 113-114) je Herkulův slavný čin umístěn na sever, a proto není vyloučeno, že socha Herkula byla právě proto umístěna na severní stranu kolonády.
Pískovcová busta mladé ženy, účes z vlnitých vlasů, tělo zahaleno v tuniku a palllium., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta muže (krátké zvlněné vlasy, vousy, pancíř, paludamentum )., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy (účes ze zvlněných vlasů), je oblečená do tuniky sepnuté na ramenou butony, přes ní má přehozené pallium, které na prsou tvoří volný uzel., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se inspiroval rytinou bysty z vily Doria-Pamphilj v Římě, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 79). Portrétní busta se nedochovala, možná po ní zůstalo bezhlavé torso z doby okolo roku 200, jež je dnes v Musei Capitolini (Calza 1977 č. 384 tab. CCXX). Podle nápisu na rytině soudě byla busta mylně považována za portrét Crispiny Augusty, velice záhy zapuzené manželky císaře Commoda (178-182).
Pískovcová busta mladého muže, nakrátko ostříhané vlnité vlasy, krátce střižený knír a vous., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se inspiroval rytinou podle antické portrétní busty z vily Doriia-Pamphilj, které vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 76), busta ze druhé poloviny 2. století je dnes v Palazzo Doria v Římě (Calza 1977, č. 361 tab. ICC). V konvolutu rytin tato busta není označena jménem zobrazené postavy.
Pískovcová busta ženy (věnec na hlavě, krátké vlasy rozdělené uprostřed, tunika sepnutá na ramenou, pallium)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se inspiroval rytinou podle antické portrétní busty ženy z vily Doria-Pamphilj ze začátku 4. století, která je dnes v Palazzo Doria (Calza 1977, č. 376 tab. CCXIV). V konvolutu rytin, které vytvořil D. Barriere, je označena nápisem "Heroina." Název je důsledkem nedorozumění, cop krytý síťkou byl totiž interpretován jako věnec.
Pískovcová busta Římanky (krátké vlasy rzodělené uprostřed, tunika, pallium)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta mladého muže (vlasy rozdělené uprostřed, sčesané dopředu tak, že kryjí uši), plášť, velké spony na obou ramenou., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se inspiroval rytinou podle antické busty, která byla kdysi ve vile Doria-Pamphilj v Římě, dnes je ztracena (Calza 1977 č. 15 tab. XII). Hlava byla původně součástí nějaké ŕímské klasicistní sochy z 1. stol. př. Kr., kroměřížský sochař z ní však převzal v podstatě pouze vlnité vlasy kryjící uši a velkou sponu pláště, kterou zopakoval i na druhém rameni. V konvolutu rytin D. Barriera podle soch z vily Doria-Pamphilj, kterým se Mandík inspiroval, je portrét označen jako Antinous (110-130), milenec císaře Hadriána.
Pískovcová busta císaře Lucia Vera (vlnité vlasy, vousy, pancíř a pauladentum)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se patrně inspiroval kresbou podle antické portrétní busty císaře Lucia Vera ze sbírky Doria-Pamphilj, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, pl. 66): pancíř a plášť jsou pojaty obdobně a shodné jsou rovněž kudrnaté vlasy sahající až téměř k obočí, vousy rozdělené na dvě poloviny, takže pod rty je trojúhelník holý, v obou případech rovněž kníry nejsou spojeny s vousy. Busta, podle níž vznikla rytina a Mandíkova socha, byla vytvořena kolem roku 160. V Museo Capitolino v Římě je exemplář velmi podobný Barrierově rytině, ale prokazatelně se nejedná o tutéž sochu, protože byl objeven až roku 1701.
Pískovcová busta ženy (rovné vlasy uprostřed rozdělené, pallimu)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se těsně držel rytiny podle antické portrétní busty kdysi ve vile Doria-Pamphilj v Římě, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, pl. 78). Busta je dnes v Palazzo Doria v Římě, zobrazená žena je Julia Avita Mamaea, matka Alexandra Severa, který nastoupil na císařský trůn v roce 222, takže za něj Julia vládla jako Augusta (Calza 1977 č. 367 tab. CCIII). Julia Mamaea proslula svou tolerancí ke křesťanství, což by mohlo být důvodem jejího zařazení do výzdoby kroměřížské kolonády, ale o skutečné identitě zobrazené ženy se v 17. století nevědělo. Na na rytině je zobrazená žena chybně identifikována jako Iulia Cornelia Paula, první manželka císaře Elagabala, která se stala Augusta roku 220, ale na konci téhož roku byla zapuzena.
Pískovcová busta muže s knírem v římském pancíři a paludamentu., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy (krátké vlnité vlasy, na hlavě čapka nebo síťka) v plášti odhalujícím ňadra., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta Homéra, bohatý účes z vlnitých vlasů rozdělený uprostřed, prameny spadají vzadu na záda, plnovous, na nahém těle himation přes levé rameno., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se inspiroval rytinou podle antické portrétní busty Homéra z vily Doria-Pamphilj v Římě, kterou vytvořil D. Barriere. Rytina zobrazuje Homérovu bustu, která je známa jako typ Apollónius z Tyany (srov. Exemplum: Homér, typ Apollónius z Tyany).
Pískovcová busta ženy (složitý účes s čelenkami, tunika sepjatá na ramenou, pallium)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se těsně držel kresby podle antické portrétní busty z vily Doria-Pamphilj, kterou vytvořil D. Barriere. Jedná se o bustu ženy z rané antoninské éry (138-180), která je dnes v Palazzo Doria v Římě (Calza 1977, č. 351 tab. CXC). Podle nápisu na kresbě soudě, byla tehdy busta považována za portrét Ulpie Marciany, starší sestry císaře Trajána, která byla jako vůbec první sestra císaře prohlášena jako Augusta (105), po smrti roku 112 byla zbožštěna.
Pískovcová busta vousatého krále (čelenka se šperkem uprostřed, plášť), Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy s turbanem na hlavě, nad čelem šperk, na sobě má tuniku a pallium., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta starého muže v turbanu, na holém těle má plášť., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy (krátké vlasy rpozdělené uprostřed) v plášti sepnutém pod krkem,, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta mladého muže (vlnité vlasy sčesané do čela, paludamentum sepjaté na rameni velkou sponou)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy (krátké vlasy rozdělené uprostřed, tunika a pallium)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se inspiroval kresbou podle antické portrétní busty ze sbírky Doria-Pamphilj, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 69). V konvolutu rytin je tato busta označena nápisem Livia Iulia Augusta. Manželka císaře Augusta, Livie Drusilla, od roku 14 Julia Augusta, byla jednou z nejmocnějších římských císařoven, což mohl být důvod pro začlenění do výzdoby kroměřížské kolonády. Z busty zobrazené na Barrierově rytině se dochovala pouze dolní část uložená dnes v Musei Capitolini, její pojetí neodpovídá době císařovny Livie, ale polovině 2. století po Kristu. Rovněž účes ženy zobrazené na rytině ukazuje druhou polovinu 2. století, kdy byly vlasy učesané na pěšinku uprostřed v dolní části v pramenech stočeny tak, jak to vidíme nad uchem ženy zobrazené na rytině.
Pískovcová busta mladého muže (kudrnaté vlasy a vousy, vojenský plášť na nahém těle)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se držel těsně kresby (D. Barriere) podle portrétní busty kdysi v římské vile Doria-PAmphilj, nyní v Palazzo Doria v Římě (De Rossi 1665, pl. 80). Busta není antická, jedná se o imitace antického vzoru z druhé poloviny 2. století, která vznikla někdy v první polovině 17. století. Na rytině je portrét identifikován jako Marcus Aurelius, ale totožnost portrétovaného nelze vzhledem ke klasicisntímu stylu sochy určit.
Pískovcová busta Iulie Domny (vlnité vlasy rozdělené uprostřed, pallium)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Iulia Domna (zemřela 217) byla druhá manželka císaře Septimia Severa a matka císařů Gety a Caracalla, jedna z nejmocnějších římských císařoven. Autor se těsně držel kresby podle antické portrétní busty kdysi ve vile Doria-Pamphilj v Římě, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 62, zrcadlově převráceno), z připojeného nápisu mohl převzít rovněž identifikaci zobrazené. Antiocká busta je nyní v Musei Capitolini (inv. 8093).
Pískovcová busta vousatého muže (pancíř, paludamentum)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy (krátké vlasy uprostřed rozdělené), na holém těle má plášť, který odkrývá jedno ňadro., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Odhalené ňadro ukazuje, že se nejedná o portrét historické osobnosti, ale o zobrazení bohyně nebo alegorické postavy.
Pískovcová busta mladíka (dlouhé vlnité vlasy uprostřed rozdělené, plášť na rameni), šikmo přes prsa stuha., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se velmi těsně držel rytiny podle antické portrétní busty ze sbírky Dorii-Pamphilj v Římě, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 67). Na rytině je hlava označena jako Apollón, ale ve skutečnosti se jedná o řemeslnou repliku v antickém Římu velmi oblíbeného sochařského typu, který byl také začleněn do Perrierova alba nejslavnějších antických soch jako "Faunus meditans/ Přemýšlející Faun" (Perrier 1638, 45). Dnes je typ známý jako "Fauno di Prassitele", protože Winckelmann jako tvůrce typu označil Praxitela. Exemplář z vila Doria-Pamhilj pochází patrně z 2. století (Calza 1977 č. 47 tab. XXXI)..
Pískovcová busta ženy s vlasy rozdělenými uprostřed, tělo zahalené do pláště., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta Drusa (pancíř, paludamentum)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se velmi těsně držel rytiny podle antické portrétní busty ze sbírky Doria-Pamphilj v Římě, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 65). Na rytině je portrétovaný označený jako Drusus (38-9 př. Kr.), nevlastní syn císaře Augusta. Ve skutečnosti se jedná o kvalitní kopii ze 17. století antického sochařského typu zobrazujícího mladého Caracallu.
Pískovcová busta ženy (krátké v vlasy rozdělené uprostřed), tělo zahalené do pláště., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta mladého muže (pancíř, paludamentum)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy zahalené do pláště, na hlavě diadém., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta Marca Aurelia (plnovous, paludamentum)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se těsně držel rytiny podle antické portrétní busty Marca Aurelia z vily Doria-Pamphilij v Římě, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 63). Busta byla ve vile Doria-Pamphilj ježtě v roce 1709, dnes je v Palazzo Doria. Cisař se na Mandíkově soše není podobný, ale z originálu se přes rytinu do kroměřížské sochy dostaly nejen typ obličeje a uprava vlasů a vousů, ale některé detaily, jako je například rozdělení kníru pod nosem do dvou pramenů ve tvaru obráceného V, která sahají přes horní ret. To dokazuje, že se Mandík snažil grafické předlohy věrně zobrazit. Císař Marcus Aurelius vládl v letech 161-180 spolu se svým bratrem Luciem Verem, kvalitní originál ve sbírce Doria-Pamphilj vznikl těsně po nástupu tehdy čtyřicetiletého císaře na trůn.
Pískovcová busta Diany ? (krátké vlasy rozdělené uprostřed), na sobě má plášť, ale obě ňadra jsou odhalená, šikmo přes prsa stuha (na upevnění toulce ?)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy (vlasy rozdělené uprostřed, tunika, pallium přes rameno),, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta muže, tvář bezvousá, hlava zakrytá lví kůží s tlamou, na sobě má plášť lemovaný kožešinou., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Motiv lví tlamy, která pokrývá hlavu muže, je vyhrazen Herkulovi s kůží nemejského lva (má však vždy plnovous). Někdy je takto charakterizován panovník "druhý Herkules", například Commodus. S helmou v podobě lví hlavy jsou zobrazováni makedonští vládcové. Tvář muže kroměřížské busty je bezvousá, snad je tedy inspirována portrétem mladého Alexandra Makedonského, který je s helmou v podobě lví hlavy zobrazován na mincích.
Pískovcová busta ženy. Tělo zahalené do pláště, účes z copánků obtočených kolem hlavy zdobí půlměsíc., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Busta, podle níž byla zhotovena, byla původně ve vile Doria-Pamphilj dnes je v Palazzo Doria, složitý účes je typický pro traianskou epochu, srpek naznačuje, že zobrazená žena byla zobrazena po smrti a ztotožněna s Dianou (Calza 1977 č. 350 tab. CLXXXIX). Mandík bustu znal z rytiny, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, pl. 72), na rytině je zobrazená označena jako Matidia Augusta, manželka císaře Hadriana.
Pískovcová busta muže, tvář s dlohým zvlněným plnovousem, tělo zahalené do drapérie., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta Iulie Domny, účes z delších zvlněných vlasů padajících na krk, tunika a pallium., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se inspiroval kresbou podle antické portrétní busty ze sbírky Doria-Pamphilj. Iulia Domna byla manželka císaře Septima Severa, císařovnou se stala v roce 193, ve svých 23. letech, tehdy také vznikl portrét ve sbírce Doria-Pamphilj. Julia Domna byla matka císařů Gety a Caracalla, jedna z nejmocnějších římských císařoven.
Pískovcová busta nahého muže, účes z krátkých zvlněných vlasů., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se těsně držel kresby antické římské portrétní busty z vily Doria-Pamphilj, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 71). Vzor kresby se nedochoval, ale mohl pocházet ze druhé čtvrtiny 1. století. Na rytině je je portrétovaný označen jako císař Claudius, ale fyziognomie i účes se neshodují s dochovanými portréty tohoto císaře.
Pískovcová busta ženy, účes zdobí diadém s perlami, tělo zahalené pláštěm., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta muže, účes z krátkých zvlněných vlasů, uprostřed rozdělených, knír a licousy, himation přes rameno., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy, účes ze zvlněných vlasů padá na krk, ňadra odhalená, tělo částečně zahalené pláštěm., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Odhalená ňadra a napjatý výraz v tváři ukazují na mýtickou postavu.
Pískovcová busta muže (účes z krátkých vlnitých vlasů, plnovous, pancíř, paludamentum)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Mandík se inspiroval kresbou podle antické portrétní busty z vily Doria-Pamphilj, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 61). Na rytině je portrétovaný označen jako Marcus Opelius Macrinus, původem z Afriky, císařem byl jeden rok (217-218). Originální socha se ve sbírce Doria-Pamphilj nedochovala.
Pískovcová busta chlapce, účes z krátkých zvlněných vlasů, plášť na levém rameni sepjatý fibulí.., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor sochy se inspiroval kresbou podle antické portrétní busty vily Doria-Pamphilj, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 77). Podle nápisu na rytině byla busta připsána Britannicovi v dětských letech, originální socha se ve sbírce Doria-Pamphilj nedochovala.
Pískovcová busta muže, plnovous, dlouhé vlasy, plášť má přehozený vzadu přes hlavu., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Plášť přehozený přes hlavu byl atributem obětníka.
Kolonáda je zvenčí vyzdobena 46. kopiemi antických bust umístěných ve cviklech., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Sochařské busty byly dílem stejných sochařů, kteří vytvořili sochy v kolonádě, postupovali přitom stejným způsobem, to je podle stejných grafických listů s vyobrazeními římských soch. Ikonografická koncepce galerie dosud nebyla odhalena. Najdeme tu sice vedle sebe krále a královnu (16, 17), ale na druhé straně se tu dvakrát opakuje busta Julie Domny (23, 39), což svědčí spíše proto, že galerie bust žádný ideový program neměla. Jejím cílem bylo patrně pouze provázání kroměžížské kolonády s antickým Římem.
Centrální sál je zaklenut kopulí s freskovou výzdobou. Stěny tohoto prostoru zdobí čtyři niky s alegorickými plastikami ročních dob. Jaro - žena s košem květů, Léto - žena se srpem, Podzim - muž s pohárem a měchem na víno, Zima - muž s nádobou, v níž je hořící oheň. Nad nikami a na pilířích nymfy, mořští koňové a jiné fantastické bytosti., Samek 1999#, 251-253., and Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135.