Přítomnost monoklonálního imunoglobulinu v séru či v moči je poměrně častý jev, postihuje 3,2 % osob ve věku > 50 let. Izolované zvýšení pouze jednoho typu volného lehkého řetězce imunoglobulinu κ či λ je detekováno u 0,7–0,8 % osob starších 50 let. Většina osob s průkazem monoklonálního imunoglobulinu splní kritéria takzvané „monoklonální gamapatie nejistého významu (MGUS)“. Ta je definována koncentrací monoklonálního imunoglobulinu v séru < 30 g/l, počtem plazmocytů v kostní dřeni < 10 % a absencí projevů mnohočetného myelomu či jiné lymfoproliferativní nemoci. U části osob s MGUS se postupně vyvine přes asymptomatický nakonec symptomatický myelom, anebo jiné maligní lymfoproliferativní onemocnění, vyžadující léčbu. Proto je MGUS považován za jeden z nejčastějších premaligních stavů s průměrných rizikem transformace v maligní chorobu 1 % za rok. Z monoklonální gamapatie typu IgG a IgA se může vyvinout mnohočetný myelom. Z monoklonální gamapatie lehkých řetězců se může vyvinout nejen mnohočetný myelom z lehkých řetězců, ale také onemocnění typu AL-amyloidózy a ligh chain deposition disease (amorfní depozita lehkých řetězců poškozující orgány). Z monoklonální gamapatie typu IgM se může vyvinout Waldenströmova makroglobulinemie nebo jiná lymfoproliferace, vzácně mnohočetný myelom typu IgM. MGUS však svého nositele neohrožuje jen zvýšeným rizikem transformace v mnohočetný myelom či jinou závažnou hematologickou chorobu. Premaligní klon plazmocytů v kostní dřeni způsobuje změny v kostní dřeni, které mají přímé dopady na postižené osoby. U osob s MGUS je častější výskyt osteoporózy a zvýšené riziko fraktur oproti průměrné populaci. Osoby s MGUS mají také zvýšené riziko bakteriálních infekcí a tromboembolických komplikací ve srovnání se stejně starou populací bez MGUS. Klonální plazmatické buňky, které jsou podkladem MGUS, mohou v některých případech produkovat pro organizmus toxický monoklonální imunoglobulin, který může poškozovat člověka svoji autoprotilátkovou aktivitou, vazbou na určité antigeny (např. nemoc chladových aglutininů), anebo svými depozity v orgánech (např. poškození ledvin) či svými fyzikálními vlastnostmi (např. kryoglobulinemie). Proto je této skupině osob doporučováno sledování, jehož cílem je včas podchytit nejen transformaci do symptomatického mnohočetného myelomu či jiné závažné maligní nemoci, ale také vznik výše zmíněných komplikací. Také pacienty s asymptomatickým myelomem je doporučeno pouze sledovat a léčbu zahájit až po zjištění některého ze symptomů mnohočetného myelomu. V roce 2014 se diskutuje vyčlenění podskupiny nemocných s asymptomatickým myelomem s vysokou (nejméně 80 %) pravděpodobností časné (do 2 let) transformace v mnohočetný myelom, pro něž je přínosné časné zahájení léčby. Dle prvních návrhů by to mohli být ti pacienti s asymptomatickým myelomem, splňují alespoň jednu ze 3 podmínek: v kostní dřeni více než 60 % plazmocytů, poměr volných lehkých řetězců κ a λ je vyšší než 100 či menší než 0,01, nebo mají vícečetná fokální ložiska na celotělovém MR zobrazení skeletu. V přehledu jsou uvedeny současné názory na prognostické členění a diskutovány vhodné intervaly a rozsah kontrolních vyšetření. Klíčová slova: gamapatie monoklonální nejistého významu – mnohočetný myelom asymptomatický – mnohočetný myelom symptomatický – PET-CT vyšetření – Waldenströmova makroglobulinemie, Presence of monoclonal immunoglobulin in serum or urine is a relatively common event affecting about 3.2 % of people over 50. Isolated increase of only one type of free light chain, either κ or λ, is detected in 0.7–0.8 % of people over 50. Most people with monoclonal immunoglobulin meet the criteria of the so-called “monoclonal gammopathy of undetermined significance (MGUS)”. MGUS is defined by concentration of monoclonal immunoglobulin in serum < 30 g/l, number of plasma cells in the bone marrow < 10 % and the absence of symptoms of multiple myeloma and other lymphoproliferative diseases. A proportion of people with MGUS gradually progresses from asymptomatic into symptomatic myeloma or other malignant lymphoproliferative disease requiring treatment. Therefore, MGUS is considered to be one of the most common premalignant conditions with an average risk of transformation into malignant disease of 1 % per year. Monoclonal gammopathy of IgG and IgA subtype can develop into multiple myeloma. Light chain monoclonal gammopathy can develop not only into light chain multiple myeloma but also into AL-amyloidosis and light chain deposition disease (amorphous deposits of light chains damaging organs). IgM monoclonal gammopathy may develop into Waldenstrom macroglobulinemia or other lymphoproliferative disorder, or into rare IgM subtype of multiple myeloma. Unfortunately, people with MGUS are threatened by more than an increased risk of transformation into multiple myeloma or other severe hematologic disease. Pre-malignant clone of plasma cells in the bone marrow causes changes in the bone marrow that directly affect the person. For people with MGUS, there is an increased incidence of osteoporosis and increased fracture risk when compared to the general population. People with MGUS also have an increased risk of bacterial infections and thromboembolic complications compared with the same age population without MGUS. Clonal plasma cells, which are the basis of MGUS, may in some cases produce toxic monoclonal immunoglobulin which can damage the body’s own antibody activity by binding to specific antigens (such as cold agglutinin disease), or their deposits in organs (e.g. kidney damage) or physical properties (e.g. cryoglobulinemia). Therefore, it is recommended that this group of people is regularly checked with the aim to capture not only transformation into symptomatic multiple myeloma or another malignant disease, but also the formation of the above-mentioned complications. Moreover, it is recommended to monitor patients with asymptomatic myeloma and to initiate treatment only after symptoms of multiple myeloma are observed. In 2014, discussion of subdivision of subgroups of patients with asymptomatic myeloma with high (≥ 80 %) probability of early (within 2 years) transformation in multiple myeloma which would be beneficial for early initiation of treatment is ongoing. According to first proposals, patients with asymptomatic myeloma that meet at least one of the three conditions: more than 60 % of plasma cells in the bone marrow, ratio of free light kappa and lambda chains is greater than 100 or less than 0.01, or multiple focal lesions on whole-body MRI of the skelet. The review contains current opinions on prognostic classification and appropriate intervals and extent of control examinations. Key words: asymptomatic myeloma – monoclonal gammopathy of undetermined significance – PET/CT – symptomatic multiple myeloma – Waldenström macroglobulinemia, and Zdeněk Adam, Marta Krejčí, Luděk Pour, Eva Ševčíková, Andrea Křivanová, Zdeněk Řehák, Renata Koukalová, Zdeňka Čermáková, Jíří Vaníček, Sabina Ševčíková
Hluboká žilní trombóza spolu s potenciální komplikací – plicní embolizací – se vyskytuje u více než 100 nemocných na 100 000 obyvatel. Její incidence se v posledních 25 letech nemění. Většina případů je léčena konzervativně, tj. antikoagulancii, přičemž řada nemocných může být léčena i ambulantně. Plejáda léčebných možností se rozšiřuje zavedením nových přímých orálních antikoagulancií s praktickými výhodami podání. V současnosti máme možnost užití klasické překryvné léčby kombinací nízkomolekulárního heparinu s warfarinem, nově také přechodu z LMWH na dabigatran nebo léčíme od prvého dne pouze perorálně – rivaroxabanem, perspektivně také apixabanem. Pouze malá část nemocných s proximální trombózou je léčena endovaskulárně, nejčastěji lokální farmako‑mechanickou trombolýzou, případně doplněnou o implantaci stentu. Chirurgická trombektomie je metodou volby u čerstvé trombózy při nemožnosti užití antitrombotika. Kavální filtry jako prevence plicní embolie jsou zaváděny řídce, v přísně specifikovaných situacích., The annual incidence of deep vein thrombosis (DVT) together with possible complications – pulmonary embolization – is more than 100 per 100,000 person‑years and has not changed significantly over the last 25 years. Most cases of DVT are treated conservatively with anticoagulants, which can often be given in an outpatient setting. The list of treatment modalities has enlarged recently – new direct oral anticoagulants (NOACs) have been introduced, with practical advantages. At present, it is possible to use the traditional overlap schedule with low molecular weight heparin (LMWH) and warfarin or dabigatran. A more convenient strategy comprises oral treatment only, from the time of diagnosis, with rivaroxaban or apixaban, respectively. Only a minority of well‑selected patients with proximal thrombosis is treated using pharmaco‑mechanical lysis, in some cases with the necessity of stent implantation into the iliac vein. Surgical removal of the clot is the method of choice only in fresh thrombosis when no antithrombotic drug can be administered. Vena cava filters for the prevention of pulmonary embolization are inserted infrequently, in strictly specified situations., and Karetová D., Bultas J.
Článek se zaměřuje na nutriční podporu neoperovaných onkologických pacientů. Doporučení mezinárodních společností zahrnují nutriční intervenci během onkologické léčby pro pacienty, kteří jsou v malnutrici nebo jsou v riziku malnutrice. Nutriční intervencí stoupá energetický příjem a zlepšují se také některé aspekty kvality života., The article focuses on the nutritional support of the non-surgical cancer patient. International guidelines recommend nutritional intervention with dietary advice and/or oral nutritional suplement during treatment for cancer patients who are malnourished or at nutritional risk. Nutritional interventions increase nutritional intake and improve some aspects of a patient´s quality of life., Milana Šachlová, and Literatura
Při zjištění tumoru v pánvi se nalézáme před problémem stanovení jak jeho origa, tak i biologického chování. Možnost predikovat biologické chování pánevních tumorů již před léčbou je klíčem ke zvolení individuálního přístupu, který zatíží pacientku úměrně k maximálnímu možnému léčebnému efektu. V článku se dále zabýváme pouze gynekologickými nádory. Hlavní prognostické a prediktivní pooperační faktory dobře známé a rutinně používané jsou histologický typ nádoru, stádium onemocnění, stupeň diferenciace, přítomnost lymfangioinvaze, postižení lymfatických uzlin a pooperační nádorové reziduum. Při předoperační predikci biologického chování gynekologických pánevních tumorů vycházíme z anamnézy, klinických ukazatelů - věku a přidružených chorob nemocné (performance status), dále ze stanovení markerů z krve, grafických vyšetření (zejména sonografie) a charakteristik nádoru stanovených na základě histologického, imunohistochemického či molekulárně-genetického vyšetření tkáně získané z excize, laparoskopie či tru-cut biopsie. Mezi prediktivně-prognostické biomarkery, které mohou pomoci předpovídat úspěšnost naší léčby a je možné je využít v triage pacientek před léčbou, je možné zařadit například markery z periferní krve CA125, HE4, ROMA index, přítomnost BRCA 1/2 mutace, předoperační trombocytózu, neutrophil-to-lymphocyte ratio, a dále tkáňové markery, jako je mutace p53, Her2/Neu pozitivitu, přítomnost ER/PR, pozitivitu L1CAM, dále panel 9 proteinových markerů PROVAR, intraepitelální tumor-infiltrující lymfocyty, stanovení proliferační aktivity pomocí proteinu Ki67 (MIB1), genové expresní profily, proteiny rezistence atd. Tyto biomarkery budou v následujícím textu probrány. Pacientka, daný tumor a zvolený léčebný přístup tvoří vždy individualitu, jakési jedinečné spojení, jehož chování a z toho plynoucí QoL (Quality of life - kvalita života), DFI (Disease free interval - období bez nemoci) a OS (Overall survival - celkové přežití) je obtížné predikovat. Proto žádné z dosud používaných vyšetření ani žádný v současnosti známý marker nedokáže lékaři ani pacientce přesně odpovědět na tyto základní existenciální otázky, které si pacientka a její nejbližší pokládají nejčastěji., When we detect a tumor in the pelvis we find ourselves faced with the problem of determining both the origin, and biological behavior. The possibility to predict biological behavior of pelvic tumors already before treatment is the key to individual patient management with least patient burden proportional to potentially attainable goal. In the article below we deal only with the gynecological tumors. The main postoperative prognostic and predictive factors such as staging, grading, histological type of tumor, lymph node involvement (as included in staging) and postoperative tumor residue are well known and routinely used. However, if we focus on the possibility of preoperative prediction of tumor biological behavior, it can be based on several factors. These include clinical indicators such as patient age at time of diagnosis, patient performance status, blood “markers” assessment, imaging studies results (particularly ultrasound) and processing of biopsy samples obtained by excision from the tumor during laparoscopy or tru-cut biopsy, etc. Other predictive biomarkers that can generally predict success of our therapy include, e.g. CA125, HE4, ROMA index, presence of the BRCA 1/2 or p53 mutation, Her2/neu, ER/PR or L1CAM positivity, PROVAR (a panel of 9 protein markers), intraepithelial tumor-infiltrating lym - phocytes, preoperative thrombocytosis, neutrophil-to-lymphocyte ratio, Ki67 positivity rate (MIB1), gene expression profiles, protein of resistance, etc. These biomarkers will be discussed below. Since the patient, her tumor and the therapeutic approach always form a unique combination, the resulting QoL (Quality of life), DFI (Disease free interval) and OS (Overall survival) are difficult to predict. Therefore, none of the tests used so far and no currently known marker can provide an accurate answer to these basic existential questions that a patient as well as her closest ask the most frequently., Jiří Presl, Lucie Šefrhansová, Iva Sedláková, Pavel Vlasák, Jiří Bouda, Alena Bartáková, Zdeněk Novotný, and Literatura
High grade gliomas are some of the deadliest human tumours. Conventional treatments such as surgery, radiotherapy and chemotherapy have only a limited effect. Nowadays, resection is the common treatment of choice and although new approaches, such as perioperative magnetic resonance imaging or fluorescent microscopy have been developed, the survival rate of diagnosed patients is still very low. The inefficacy of conventional methods has led to the development of new strategies and the significant progress of nanotechnology in recent years. These platforms can be used either as novel imaging tools or to improve anticancer drug delivery into tumours while minimizing its distribution and toxicity in healthy tissues. Amongst the new nanotechnology platforms used for delivery into the brain tissue are: polymeric nanoparticles, liposomes, dendrimers, nanoshells, carbon nanotubes, superparamagnetic nanoparticles and nucleic acid based nanoparticles (DNA, RNA interference [RNAi] and antisense oligonucleotides [ASO]). These nanoparticles have been applied in the delivery of small molecular weight drugs as well as macromolecules - proteins, peptides and genes. The unique properties of these nanoparticles, such as surface charge, particle size, composition and ability to modify their surface with tissue recognition ligands and antibodies, improve their biodistribution and pharmacokinetics. All of the above mentioned characteristics make of nanoplatforms a very suitable tool for its use in targeted, personalized medicine, where they could possibly carry large doses of therapeutic agents specifically into malignant cells while avoiding healthy cells. This review poses new possibilities in the large field of nanotechnology with special interest in the treatment of high grade brain tumours. and P. Krůpa, S. Řehák, D. Diaz-Garcia, S. Filip
Článek přináší aktuální přehled o současných a perspektivních možnostech farmakologické léčby diabetes mellitus. Nové patofyziologické poznatky z posledních desetiletí podnítily snahy o nalezení farmak, která by byla schopny příznivě ovlivnit nově objevené abnormality glukózového metabolizmu a podílet se svým působením na terapii diabetu. Některé z těchto léků jako inhibitory dipeptidylpeptidázy 4 (DPP‑4) nebo agonisté glucagon‑like peptidu 1 (GLP‑1) jsou již s úspěchem používány, další z nich čekají na uvedení na trh (inhibitory SGLT‑2 glifloziny), případně teprve procházejí stadiem klinického testování., The article presents an overview of current and prospective pharmacological therapy of diabetes mellitus. New pathophysiological findings over the last decade have instigated efforts to find drugs that would be able to positively affect the newly discovered abnormalities in glucose metabolism and contribute to its impact on the treatment of diabetes. Some of these drugs, such as inhibitors of dipeptidyl peptidase 4 (DPP‑4) or glucagon‑like peptide 1 (GLP‑1) agonists, have been used successfully, and the others are waiting to be launched (SGLT‑2 inhibitor – dapagliflozin) or are undergoing different stages of clinical testing., and Edelsberger T.
Ultrazvukové měření děložního hrdla představuje dobře zavedenou metodu predikce předčasného porodu. Nicméně sensitivita a pozitivní predikční hodnota ultrazvukové cervikometrie zůstává stále relativně neuspokojivá. Proto je snaha upřesnit predikci předčasného porodu využitím dalších metod v kombinaci s ultrazvukovou cervikometrií. Jedna skupina výzkumných prací se zabývá hodnocením různých parametrů z cervikovaginálního sekretu – nejvýznamnější představuje fetální fibronektin (fFN). Pozitivní test na fFN ukazuje relativně nízkou pozitivní predikční hodnotu stran předčasného porodu, nicméně výhodou je vysoká negativní predikční hodnota – bezmála 95%. Data z posledních studií ukazují užitečnost hodnocení fFN spolu s cervikometrií. Nedávné objevy ukázaly, že T regulační lymfocyty (CD4+CD25+CD127 - dále zkráceně Treg lymfocyty) mohou hrát důležitou roli v patofyziologii předčasného porodu. Cílem výzkumu na našem pracovišti je vyhodnotit vztah mezi hladinou Treg lymfocytů a ultrazvukovou délkou děložního hrdla k riziku předčasného porodu. Pilotní data z naší práce ukazují, že kombinované hodnocení uvedených parametrů představuje mnohem lepší možnost predikce předčasného porodu než hodnocení obou parametrů samostatně. Je však potřeba dalšího výzkumu, který bude mít za cíl vyhodnotit korelaci mezi sníženými hladinami Treg lymfocytů a předčasným porodem., Ultrasound measurement of the uterine cervix represents a well-established method in the prediction of preterm labour. However, the sensitivity and positive predictive value of ultrasound cervicometry still remain rather unsatisfactory. Hence, the effort to provide more specific predictions of premature labour using other applicable methods in combination with ultrasound cervicometry. One group of studies have focused on determining various parameters from cervicovaginal secretion - the most important one being fetal fibronectin (fFN). A positive fFN test in the birth canal shows a relatively low positive predictive value in terms of premature birth; however, it does provide the advantage of a high negative predictive value, which is about 95%. Data from latest studies show the usefulness of fFN in combination with cervicometry. Recent discoveries suggest that T regulatory lymphocytes (CD4+CD25+CD127 - Tregs) may play an important role in the pathophysiology of preterm labour. The purpose of our study was to assess the relationship between maternal circulating Tregs and the sonographically measured uterine cervix and the risk of preterm labour. We can show for the first time that the combined assessment of Treg cell count and cervical length provides a much better prediction of preterm delivery that either parameter used on its own. Further research is required to determine the correlation between reduced Treg count values and the timing of preterm labour., Michal Koucký, Hana Vráblíková, and Literatura
Myelodysplastický syndrom (MDS) je heterogenní skupina klonálních onemocnění krvetvorné kmenové buňky, která se vyznačuje dysplastickými změnami prekursorů v kostní dřeni, periferní (pan) cytopenií a zvýšeným rizikem progrese do akutní myeloidní leukemie (AML). V terapii MDS byly dlouhodobě využívány především dvě základní modality: podpůrná péče nebo alogenní transplantace krvetvorných kmenových buněk (ASCT). V poslední době se však léčebné možnosti pro MDS nemocné významně rozšířily. Vedle konvenčně používané terapie se objevily nové léky a jejich kombinace, které mohou ovlivnit přirozený průběh choroby a prodloužit přežití. V klinické praxi nacházejí největší uplatnění hypometylační látky, imunomodulans lenalidomid (LEN) a moderní chelátory., Myelodysplastic syndromes (MDS) are heterogeneous group of clonal hematopoietic stem cell disorders characterized by dysplastic changes of bone marrow precursors, peripheral (pan) cytopenias and an increased risk of progression to acute myeloid leukemia (AML). Two basic therapeutic approaches were used in the treatment of MDS: supportive care or allogeneic stem cell transplantation (ASCT). Nowadays the treatment options for MDS patients has significantly expanded. In addition to conventional treatment there are new drugs and their combinations which may affect the natural history of the disease and prolong survival. In the clinical practice hypometylating agents, immunomodulatory drug lenalidomide (LEN) and modern chelators are used., Eva Kadlčková, Peter Rohoň, and Literatura
Kromě dokonale provedeného morfologického vyšetření se stanovením diagnózy, grade, stage a radikality chirurgického zákroku je pro rozhodnutí o nejvhodnější systémové léčbě nádoru nezbytné vyšetření mutačního stavu genů KRAS a NRAS patologem. Jeho úkolem je výběr optimálního vzorku tkáně a odpovídající metody i kontrola všech fází vyšetření (preanalytické a analytické fáze i interpretace výsledku)., For an appropriate therapeutic decision about optimal tratment of colorectal carcinoma oncologist needs in addition to complete histopathological data summarizing morphological diagnosis, grade, stage and radicality of surgery also the mutation status of KRAS and NRAS genes. It is a pathologist's task to select the appropriate tissue block, optimal testing method as well as to control all phases of the testing process (pre-analytical and analytical phases and interpretation of results)., Aleš Ryška, and Literatura
Zdokonalování instrumentace v průběhu posledních 30 let umožnilo efektivnější léčbu onemocnění horních cest močových se speciálním důrazem na využití minimálně invazivních technik pro léčbu celé řady klinických situací. Obrovský pokrok na poli užívaných materiálů, zobrazovacích technologií a zdrojů energie otevřel nové možnosti léčby, které dosahují lepších výsledků při současné redukci délky hospitalizace a minimalizaci komplikací. Konkrementy lokalizované v horních cestách močových, které dříve vyžadovaly léčbu se zaváděním košíčku „naslepo“ (pod skiaskopickou kontrolou) nebo otevřenou ureterolitotomii, se dnes běžně řeší ureteroskopicky a přímou fragmentaci litiázy usnadňují výkonné laserové litotryptory. Tyto moderní techniky se dnes běžně využívají i při léčbě maligních onemocnění urotelu horních cest močových a striktur. Miniaturizace endoskopů a doplňkového instrumentária v kombinaci s větší aktivní schopností flexe (tj. ovladatelností) umožnila zlepšit přístup při léčbě lézí horních cest močových a současně minimalizovat poranění močovodu související s komplikovanými výkony. Technický pokrok spolu se zdokonalováním operačních technik umožnil rozšířit indikace o léčbu velkých intrarenálních konkrementů pomocí endoskopické litotrypse a rozšířit využití endoskopie mimo diagnostické účely až na definitivní léčbu uroteliálních tumorů horních cest močových. V tomto článku přinášíme přehled novinek v oblasti mechanických parametrů, optiky i materiálů a progresivních strategií flexibilní ureteroskopie s využitím endoskopů s aktivní flexí., Advancements in instrumentation over the past 30 years have improved the management of upper urinary tract disorders, emphasizing minimally invasive strategies to treat a host of clinical presentations. Major developments in materials, imaging technologies, and deliverable energy sources have led to an evolution in treatments highlighted by improved outcomes, shortened hospitalizations, while minimizing complications. Upper urinary tract calculi that were once treated with “blind basketing” (fluoroscopically guided basketing) or open ureterolithotomy are now routinely addressed ureteroscopically, with efficient direct stone fragmentation facilitated by powerful laser lithotrites. Similar techniques are routinely employed for upper urinary tract urothelial malignancies and stricture disease. Endoscope and accessory instrument miniaturization combined with enhanced active deflectability (i.e. steerability) have improved access to upper tract lesions and minimized ureteral trauma associated with the most complex treatments. The improvements combined with refined surgical technique have led to expanded indications that include endoscopic lithotripsy for the large intra‑renal stones, as well as strategies beyond diagnosis to the definitive treatment of upper tract urothelial tumors. This review will define the mechanical, optical, and material advances, as well as the corresponding progressive strategies employed with the actively deflectable, flexible ureteroscope., and Moskowitz E. J., Alexander B., Grasso M.