Dozentin Stránská bekam die Stelle im Museum für Volkskunde schon als Elevin in 1923. erwarb sie erst 1928 mit Rúckwirkung ab 1924. Ihre hervorragende Bildung, die in der Famile würzelnden Voraussetzungen und ihr persönliches Interesse für die Volkskultur waren wichtig für ihr Werden zur außerordentlichen Persönlichkeit der damaligen Wissenschaft. Trotzdem verband sie ihre fachliche Tätigkeit mit dem Museum, was sicherlich nicht gewöhnlich ist. Als hochgebildete, dem Fach ganz ergebene Fachfrau, die bereit war zu experientieren, hieß sie für das Museum für Volkskunde einen riesigen Beitrag, denn es befand sich damals in einer sehr schwierigen Situation. In der Zeit, als sie im Museum zu arbeiten anfing, kam es zur Verbindung des Museums für Volkskunde mit dem Nationalmuseum. Sie, als einziger Fachmitarbeiter in der ethnographischen Abteilung, hatte daher eine riesige Menge von Aufgaben und Arbeit. Neben Forschungs- und Sammelaktivitäten bereitete sie in den 30er Jahren mehrere außerordentliche Ausstellungen vor: in der 1933 realisierten Ausstellung "Slovenské Tatry" (Die Slowakische Tatra) wurde auch eine interessante Kollektion von direkt im Terrain erwbenen Sammlungsgegenständen präsentiert. Diese Objekte gewann Stránská auf ihren Reisen, die auf die Residuen der Volkskultur konzentriert waren. Die Besucherzahl war sehr hoch: über 20 000 Personen. Deshalb organisierte Drahomíra Stránská weitere Ausstellungen: "Lidová víra a pověry" (Volksglaube und -aberglaube), und "Lidové umění Dalmácie" (Volkskunst Dalmatiens) 1935 folgte die Ausstellung aus dem südslawischen Material mit dem Titel "Durmitor" und weiter die Ausstellung der für das Pariser Museum "Musée de l´Home" ausgewählten Gegenstände., Diese produktive Period schloß sie mit der Vorbereitung der Ausstellung "Bulharsko, země a lid" (Bulgarien, Land und Leute) (1937), die um die bei den Reisen nach Balkan erworbenen Gegenstände bereichert wurde. in Balkan kaufte sie auch Objekte für die Prager Sammlung an, die dadurch zu einer repräsentativen Kollektion wurde. Die Ausstellung hatte ein großes Erfolg und dauerte - ganz symbolisch - bis September 1938, damals mußte ihre Autorin das Museum für Volkskunde velassen. Dann fing Stránská an, im Náprstek-Museum zu arbeiten, wo sie die schon früher erworbenen slawischen Sammlungen klassifizierte.
Im Jahre 1947 bereitete sie für Leningrad "Slovanská výstava" (Slawische Ausstellung), mit einer großen Kollektion von Gegenständen der Volkskutur vor, die später als Geschenk dem Leningrader Museum übergeben wurde. Die Kollektion war so groß, weil man ein reziprokes Geschenk von Sammlungsgegenständen aus Rußland erwartete. Es ist nicht möglich, an alle Aktivitäten Drahomíra Stránskás zu erinnern; zu erwähnen sind zum Beispiel ihre Publikationsarbeit, die von dem Sammlungsmaterial vor allem des Prager Museums ausging, oder der Vorschlag, ein Freilichtmuseum der Volksbauten als einen stabilen Teil der Dauerausstellungen des Museums zu errichten. Sie knüpfte dabei an Projekt Lubor Niederles an, das aber mit Ausnahme von ein paar kleineren, später abgetragenen Bauten nie verwirklicht wurde. Zum Schluß ihres Konferenzbeitrags spricht die Autorin einen großen Dank an Drahomíra Stránská für ihre Arbeit in den Sammlungen und deren Präsentation im Museum für Volkskunde aus., and Článek zahrnuje poznámky, prameny a literaturu a obrazovou přílohu. Na nečíslovaných stranách [36a - 36c] jsou uvedeny 3 fotoportréty dr. Stránské.
Im Archiv der Tschechoslawischen Gesellschaft für Volkskunde (TGV) werden aufbewahrt drei sg. große Fragebögen mit dem Titel "Anweisung zum Studium des Volkswohnsitzes und -gewandes". Diese Fragebögen stellte Drahomíra Stránská zusammen; ihr Versenden an die Korrespondenten der TGV wurde realisiert in den Jahren 1960-62. Drahomíra Stránská beabsichtigte wohl, die in den Antworten enthaltenen Angaben bei der Vorbereitung des Ethnographischen Atlasses auszunutzen, der zum methodologischen Grundbuch des Faches werden sollte.
Den Inhalt der Fragebögen bilden die Beschreibungen der Grundelemente des Männer-, Frauen- und Kindergewandes, vor allem der weiblichen Kopfbedeckungen.
Abgesehen von allen mit der Verschiedenartigkeit der Antworten der zusammenhängenden Problemen ist ersichtlich, daß im Rahmen dieses Projekts umfangreiches Material zum Studium des Volksschuhwerkes gesammelt wurde, das heute noch auszunutzen ist. Die Verarbeitung der Fragebögen wird von den Mitarbeitern des Ethnologischen Instituts der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik (AWTR) durchgeführt.
Die ersten Forschungen in der Slowakei führte Drahomíra Stránská schon 1923 durch als Studentin der Philosophischen Fakultät der Karls-Universität in Prag. Die Landschaft und ihre Bewohner fand sie so interessant, daß sie hierher fast 40 Jahre lang zurückkehrte, mittlerweile als anerkannte Fachfrau. Am häufigsten besuchte sie den nördlichen, bergigen Teil der Slowakei, dann die nordwestlichen Gebiete. Bei ihren Forschungsreisen konzentrierte sie sich nicht nur auf die Dokumentation der Erscheinungen der Volkskultur, sondern auch aufs Sammeln von Musealien.
Die Ergebnisse ihrer Terrainarbeit veröffentlichte Drahomíra Stránská in insgesamt 26 Büchern und Studien, davon 18 sind von ihrem Charakter her als Grundwerke zu bezeichnen. Thematisch kann man sie in vier Bereiche aufteilen: Textiltechniken, Gewand, Bauten und wirtschaftliche Gewohnheiten; dabei überwiegen Studien über das Gewand und das Volksbauwesen. Die Bedeutung der Abhandlungen aus den 30er Jahren wird noch akzentuiert von der Tatsache, daß die ethnographische Forschung in der Slowakei in jener Zeit sowie die Institutionen, die sie organisiert hätten, erst allmählich entstanden.
Von den veröffentlichten Titeln Drahomíra Stránskás werden am häufigsten auch heutzutage die Monographie der Gemeinde Dolná Poruba und die der erhöhten Bauten gewidmete Studie zitiert. Zu betonen ist aber auch die Bedeutung des "Příručka lidopisného pracovníka" (Handbuchs des volkskundlichen Mitarbeiters) als Anweisung fur ethnographische Forschung und die zusammenfassende Abhandlung über das Volksgewand, ein Kapitel von der "Československá vlastivěda" (Tschechoslowakische Heimatkunde). Ein bißchen unterschätzt bleibt ihre das Thema stark historisch auffassende Studie über die wirtschaftlichen Gewohnheiten. Eine besondere Bedeutung im Kontext der heutigen Praxis hat ihr zielbewußtes Publizieren von ikonographischen Belegen der slowakischen Provenienz. and Článek zahrnuje poznámkový aparát.
The basic requirement for flat grinding synthetic monocrystals is uniform wear of the grinding tool. This article deals with the case where the grinding process is carried out by relative motion between the front faces of rotating wheels with parallel axes. The dop is attached by the end of the pendulous arm, whose movement is controlled by a cam. Kinematic relations have been drawn for the relative motion of the dop points in reference to the abrasive wheel. Number of times which selected points on the dop passed over areas of the square grid were computed. The density of trajectory passes depends on four factors: the speed of both wheels, the number of arm operating cycles, the angle of the arm swings and the cam shape. The uniformity the density of passes is one of the criteria for setting the grinding machine. and Základním požadavkem při broušení rovinných ploch syntetických monokrystalů je rovnoměrné opotřebení brousicího nástroje. Předložený článek se zabývá případem, kdy je proces broušení realizován relativním pohybem mezi čelními stěnami rotujících kotoučů s rovnoběžnými osami. Tmelka je uložena na konci kývajícího ramene, jehož pohyb je řízen vačkou. Byly sestaveny kinematické vztahy pro relativní pohyb bodu tmelky vůči brusnému kotouči. Byl sledován počet průchodů vybraných bodů tmelky sítí čtvercových kontrolních ploch na brusném kotouči. Hustota průchodů trajektorií je závislá na otáčkách obou kotoučů, počtu kmitů ramene, jeho úhlu výkyvu a tvaru vačky; rovnoměrnost rozložení hustoty průchodů je jedním z kriterií pro nastavení brousicího stroje.
Životopis druhého československého prezidenta Edvarda Beneše (1884-1948) jako politika, diplomata, státníka a politického publicisty je překladem původního titulu Edvard Beneš: De la gloire à l’abîme. Un drame entre Hitler et Staline (Paris, Perrin 2015). Profesor dějin střední a východní Evropy na pařížské Sorbonně Antoine Marès, publikující především o československé a české historii, vytvořil podle recenzenta své dílo v nejlepší tradici francouzské historické biografie. Postupoval chronologicky a dramatické momenty v moderní československé historii i s nimi spjatá Benešova těžká osobní dilemata vylíčil věcně a s porozuměním pro širší souvislosti, bez zátěže negativních či pozitivních emocí, od nichž se často nedovede oprostit česká historiografie. Zvláštní pozornost přitom věnoval vývoji francouzské zahraniční politiky mezi válkami. Recenzent zevrubně seznamuje s autorovými poznatky a některé epizody komentuje ze svého hlediska. V závěru pak polemizuje s Marèsovou myšlenkou, že česká a československá politika se tradičně vyhýbala násilným řešením., [autor recenze] Milan Hauner., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Volský zápřah má v Británii velmi zajímavou a rozmanitou historii, kterou možno sledovat hluboko do pravěku. Nejstarší britská jha jsou nárožního typu. Je to zvláštní proto, že převládajícím typem se stalo později, v historické době, kohoutkové jařmo, a to tzv. obloukové (viz Moszyński). S ním se totiž setkáváme již na středověkých obrazových dokladech, stejně jako v jazykovém materiálu (termín ox bow je doložen již ve 14. století v Anglii a v 16. století ve Skotsku). Ze století 16. a 17. pocházejí další výtvarné doklady tohoto typu na náhrobních kamenech a z posledně uvedeného věku je pravděpodobně recentní exemplář, který chová edinburgské The National Museum of Antiquities; autor tento vzácný doklad podrobně popisuje. Zmíněný typ jařma byl v zásadě na celém britském území jednotný a vykazoval jen menší, nepodstatné místní varianty. Velmi rozličné byly v Británii způsoby zapřahání tahounů do jařma, jejich počet, řazení, kombinace párových a jednoduchých zápřahů v pozdějších stoletích a délky jařem, jež byly od středověku i uzákoněny.
Zvlášť podrobně pak podává autor situaci na Orknejích, Shetlendách a Caithness od nejstarší doby do současnosti; nahrazování vola koněm je důsledkem procesu, ke kterému dochází nejdříve v západní Anglii, v 16. století začíná se objevovat ve Skotsku, v 17. století v Irsku, v 19. století na severních ostrovech, kde se však volský zápřah udržuje až do našeho století. Stejně
podrobně se zabývá skotský autor poměry v aberdeenském hrabství, kde se pomocí volů tahalo déle než ve většině jiných částí Británie, až na Sussex., a2_Zajímavé výsledky poskytují statistická dala z r. 1790 a 1845; zračí se v nich rozdíly mezi hornatou oblastí a nížinou v hospodaření a šíření soudobých novinek, podobně i rozdíly mezi velkostatky, většími a menšími usedlostmi. Stejně jako v předchozím oddílu, podává tu autor vyčerpávající popis potažních nástrojů a řazení tažných zvířat do zápřahu. V dalším oddílu se probírají poměry v Sussexu, a to proto, že v léto oblasti, jak již naznačeno, se voly
tahalo nejdéle v Anglii. Překvapuje tu vysoký počet zapřahaných
kusů, který se dá vysvětlit tím. že zvířata byla v této oblasti chována speciálně na žír.
Volská jařma však počala v celé Británii postupně ustupovat chomoutům. Ve Skotsku jsou nejstarší zmínky o užívání volského chomoutu a postraňků na konci osmého desítiletí 18. století; zavádění nového potažního nástroje souviselo s prací novým, dokonalejším orebným nářadím; už na konci 18. století se jařmo vyskytuje jen řídce a stává se odznakem chudoby a zaostalosti.
Tažného vola vystřídává nyní ve velké míře kůň, takže zavádění volského chomoutu je do značné míry násilným pokusem o zachování, či později o znovuoživení chovů tažných volů v Británii, který však měl úspěch jen na několika málo místech. Vzhled těchto chomoutů, chomoutků. jejich užívání i historie v Británii připomíná v mnohém poměry v českých zemích.
Studie je v prvé řadě analytická, ale poskytuje velmi dobrý přehled otázky, množství dat i nejrůznějších problémů a podnětů, plodných i pro jiné země. V závěru své práce autor mimo jiné konstatuje, že nahrazování vola koněm v Británii, které probíhalo zejména intenzívně v 19. století, bylo spjato s pokrokem v zemědělství - v
rotaci, v obdělávání půdy a její výnosnosti, s vývojem komunikací, v zavádění strojů do zemědělství, jež potřebovaly rychlejší tažné síly a jejího vhodného uzpůsobení pro zápřah. Snahy o znovuoživení volského potahu byly jim ozvěnou určitých agrárních spisů a teorií a neujaly se ve větší míře., and Článek zahrnuje široký poznámkový aparát
This paper discusses the etymological nest of Dravidian and Altaic lexemes with the meaning “to bow, bend” and the terms for the “elbow,” “knee,” “ankle” as a dynamic etymological model. The lexemes have the general formal structure of the CVC- root with an initial dental (stop or nasal) and medial velars or labials. In the first section of the paper the verbs and some of their derivatives are listed and discussed also with regards to several overlapping etyma with different meanings. The second section sums up the terms for the body parts related etymologically to the respective verbs. In the conclusion select Altaic reconstructions are listed for comparison.
This paper discusses the etymological nest of Dravidian and Altaic lexemes with the meaning “to bow, bend, stoop, incline, curve. ” The paper is divided into two parts according to the formal structure of the root. The first part deals with etyma, whose roots have initial labial p-/b-/v-/m- (variants with initial n-!) in the CVC- root, medial velar stops, and nasals or nasal-stop groups. The second part adds the VC- roots, i.e. those in which the initial labial consonant is missing while the medial is a velar or labial consonant of the same structure (a stop, a nasal, or the respective nasal-stop group). It concludes with a note on the borrowings in IA related to this group of Dravidian lexemes.
In recent years, Prof. Vacek has dealt systematically with various lexical classes as represented by the comparison of Dravidian and Altaic, be it verbs (Vcek 2003, 2004b), designations of various animals (Vacek 2002c, 2004a), or other lexemes with concrete (Vacek 2002a) or abstract (Vacek 2002b) referents. The comparison of Dravidian and Altaic done by other scholars is also discussed and the author refers readers to papers on the subject by K. H. Menges (1994, 1977) and K. V. Zvelebil (1991).
The paper sums up some of the results of the previous research on this topic with regard to lexical, morphological and phonetic parallels, points out some of the problems of formal and semantic interpretation of these parallels and proposes a new approach to the comparative study not only on the basis of individual lexemes but on the basis of established models. The relatively high number of regular phonetic parallels coupled with a number of what appears to be irregular correspondences, does not allow the interpretation of these parallels in terms of a classical language family, but rather in terms of a prehistoric linguistic relationship filtered and altered through an ancient linguistic area, or areas.