Stříbrna konvice (34 cm) s tepaným reliéfem: na přední straně Jupiter v podobě Diany svádí Kallistó (vyhrnuje jí tuniku, Kallistó zděšeně zdvihá ruce nad hlavu), v pozadí Diana objevuje těhotenství Kallistó. Na zadní straně je Kallistó proměněná v medvěda, ktrého se chystá zabít syn Kallistó, Arkás., Fučíková 1997#, II/15., and Konvice byla součást soupravy, k níž patřila mísa s reliéfem s Dianou a Aktaiónem (viz: Amsterdam, Diana a Aktaión). Vianen použil kompozici také pro svoje další díla (Molen 1984 č. 110 a 111). V roce 1637 byla vyrobena kopie konvice zlatníkem Servaesem Cocquem, která se dostala do majetku polského krále.
Novorenesanční budova nádraží, se sochařskou výzdobou v průčelí. Na attice alegorické sousoší: uprostřed okřídlená žena s ozubeným kolem v pravé ruce, stojí na globu, v pozdvižené levici oheň (?) (alegorie vítězství průmyslu), po její pravici vousatý muž na mořském koni, na hlavě vavřínový věnec, v ruce trojzubec (Neptun); po levici druhý vousatý muž (Jupiter) sedící na trojhlavém Gryfovi, na hlavě korunu, v pravé ruce žezlo, v levé krátké žezlo s orlem. and Déry 1991, s. 39.
Kresba: Danaé leží na posteli a odhaluje svůj klín, nad ní Jupiterova ruka, z níž směřují dolů paprsky. Napravo gestikulující služebná, nalevo putto., Kaufmann 1988#, 7.25., and Patrně přípravná kresba k obrazu, který byl v Rudolfově sbírce. Heintz se mohl inspirovat vídeňským Tizianovým obrazem na stejné téma, které bylo v pražské Rudolfově sbírce od roku 1600. Blíže než k Tizianově vídeňské Danaé však má Heintzova kresba k Tzianově variantě v Pradu, kde najdeme také Jupiterovu ruku v oblacích a akce služebné je obdobná (napíná oděv, aby do něj zachytila padající zlaté mince).
Kresba (22, 6 x 17, 4 cm): Juno a Jupiter (vousy, blesky v ruce) se objímají na oblaku, napravo orel, nalevo páv., Kappel 1998#, 254., and Podle kresby zhotovil někdy v letech 1588-1589 Caspar Lehman rytina na skle a v roce 1599 Johannes Bara grafický list.
Gema vsazená do nákončí. Karneol oválného tvaru s řezbou - hlava Feidia, současně motiv Jupitera a motiv orla, písmena (P H)., Frel 1969#, 8-16, tb. I., Lutovský 2001#, 75., and Archeologický nález z Mikulčic (Hodonín), hrob 433. Doklad importu antických gem na území Velké Moravy. Ve starověku byly gemy velmi častým šperkem, v prstenech sloužily jako pečetidla. "Gryllos" je groteskní zobrazení, objevující se na prstenech v antickém Římě; kámen měl odvracet zlo a chránit tak majitele prstenu. Byla to oblíbená hříčka s vyobrazením mužské hlavy (Sokrates, Jupiter) měnící se při různém natočení do různých jiných hlav, rostliny, nebo zoomorfního motivu (orel, lev). Řecký sochař Feidias, jehož hlava je součástí motivu, proslul jako autor slavné kultovní sochy boha Dia umístěné v jeho chrámu v Olympii.V případě této římské gemy mohla být hlava Jupitera, kromě zmíněné souvislosti, navíc ještě připomínkou jeho schopnosti se proměňovat. Tento "gryllos" byl nalezen u baziliky v Mikulčicích, v ozdobě opasku, kam byl vložen rytou stranou dovnitř. Tvůrci velkomoravských nákončí častěji osazovaly kameny hladkou stranou na líc (jako v tomto případě), takže obrazy bohů byly pozorovateli zakryty; snad z estetických důvodů byla dávána přednost barvě kamene, spíše než rytému výjevu. Badatelé se domnívají, že důvodem tohoto postupu mohla být i víra, že síla obrazu na talismanu bude silnější, bude-li o něm vědět pouze majitel. Pravděpodobně však měl být motiv skryt církevnímu dohledu, protože se jednalo o pohanského boha.
Sluneční hodiny nad portály na nádvoří radnice, s figurální malovanou výzdobou. Na východní zdi dva sluneční kalendáře: se znameními zvěrokruhu, latinskými nápisy, Jupiterem (orel, blesky) a Famou (trumpeta). Freska na jižní straně nádvoří: Heliův vůz, dva latinské nápisy s chronogramem, datum 1728. Nápis v překladu: „Nebem podpírána opírajíc se o zem vytrvám“ a „Zde očekává moravské stavy šťastná hodina“., Samek 1994#, 136-138., and Encyklopedie dějin města Brna (http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_objektu&load=890&qt=&qc= ( 27. 1. 20013)).
Uprostřed vstupního křídla ve 2. patře zámku (nad průjezdem) v tzv. Paarovském pokoji, malovaná výzdoba s mytologickým námětem doplněná portréty majitelů v podobě antických božstev. Josef Ignác Paar jako Neptun, Marie Ant. Frant. z Valdštejna jako Venuše. (autor Ondřej Kubíček, Kubietzky), Tři obrazy Námluvy Neptunovy (členové rodiny Paarů). and Samek 1994#, s. 300-302.
Nástropní freska ve štukovém rámu (silně poškozená). Figurální scéna v oblacích, ústřední postavou je Psyché s Amorem, kteří jsou přijímáni na Olympu před shromážděnými Olympany., Bělohlávek 1985#, 51-52., Vlček 2001#, 202., Ryšavý 2005#., and Některé z postav i kompozici malíř téměř doslovně převzal (např. Psyché s Amorem, Juno) z nástropní malby Raffaela v Loggii Psyché ve vile Farnesina v Římě.
Řezba ve skle: Juno (žezlo) a Jupiter (vousy, blesky v ruce) se objímají na oblaku, napravo orel, nalevo páv., Kappel 1998#, 254., and Podle kresby Bartholomea Sprangera z doby kolem 1587 (Braunschweig, Herzog Antin Ulrich-Museum).
Aureus, Caracalla: busta císaře v pancíři s vavřínovým věncem, na reversu stojící Jupiter, v pravici drží svazek blesků, v levici kopí. Mince byla z misky vyjmuta v 18. století., Hlobil, Perůtka 1999#, s. 76, č. 26/30., and Viz Drážďany, číše Augustina Olomouckého.
Aureus, Galerius Maximianus: hlava císaře s vavřínovým věncem, na revesru stojící Jupiter v pravici drží svazek blesků, v levici kopí. Mince byla z misky vyjmuta v 18. století., Hlobil, Perůtka 1999#, s. 76, č. 36/35., and Viz Drážďany, číše Augustina Olomouckého.
Kresba perem (36, 8 x 51, 2 cm): vpravo sedí Herkules opřený o kyj, nad ním je Atlás se globem na ramenou. Postava vpravo dole, ke které se sklání Herkules byla interpretována jak Marsyás, ale pravděpodobnější výklad je, že se jedná o Prométhea, kterého vysvobodil Herkules (s Marsyou Herkules nebyl nikdy spojován). Mezi Prométheem a Herkulem leží na zemi nádoby. Nalevo od Herkula ja Faunka s nádobou a zvracející Faun. Ve středu obrazu je zdálky vidět shromáždění bohů s Jupiterem a Juno, nad nimi putti. Na levé straně obrazu stojí Minerva (přilba, kopí), vedle ní bohyně s miskou. V levém dolním rohu Pandóra s nádobou, ruku drží na jejím víku., Fučíková 1997#, I/184, and Ženská postava v levém dolním rohu, která drží ruku na víku, nemůže být nikdo jiný než Pandóra. Na protější straně jsou postavy, které s mýtem o Pandóře a Prométheovi těsně souvisejí - Prométheův bratr Atlás, Herkules a patrně i Prométheus. Na mýtus o Pandóře ukazuje i prominentní postava na levé straně, Minerva, která byla Jupiterem pověřena, aby Pandóru vybavila vším potřebným k tomu, aby lidem znepříjemnila život. Mýtus o Pandóře byl podrobně popsán u Hésioda (c. 700 př. Kr.) a setkáváme se s ním až do konce antiky, například v díle O Astronomii/ Astronomica (2. stol) připisované Hyginovi.
Leda kopulující s labutí., Knauer 1969#., and Příběh o Jupiterovi a Lédě se v antice nikdy nedočkal podrobnějšího zpracování. Zmiňuje se o něm už v 5. století př. Kr. Eurípidés (Helena 16-21: Jupiter v podobě labutě vlétl do Lédiny ložnice), Ovidius v Proměnách (met. 6, 109), Hyginus ve svých Bájích (fab. 77: spojení situuje na břeh řeky) a celá žada dalších autorů. Antická řecká zobrazení Lédy s labutí pocházejí ze 4.-3. století př. Kr., v antickém římském umění bylo téma velmi populární. V renesanci bylo známo několik antických exemplářů obou hlavních typů, se stojící a se sedící Lédou, nejznámější exemplář se stojící Lédou je dnes v Britském muzeu, další jsou v Athénách, Benátkách (A) a v Seville (B). Reliéf v Seville byl v šestnáctém století pravděpodobně v Římě. Je známý z šesti renesančních kreseb a drobné rozdíly mezi nimi možná ukazují na to, že tehdy bylo známo několik variant tohoto typu (D, E). Renesanční umělci však dávali přednost sedící Lédě. Na dveřích vatikánské baziliky sv. Petra Filarete v letech 1438-45 Lédu zobrazil, jak sedí na oltáři, aby zdůraznil symbolický význam výjevu (C). Na antických sarkofázích se často objevuje láska bohů a smrtelníků, jež v tomto kontextu symbolizovala vítězství nad smrtí. Na kresbě z poloviny 16. století podle antického sarkofágu (F), který byl v renesanci na Quirinalu v Římě, jsou například po stranách geniové smrti s vyhaslými pochodněmi života, nalevo Jupiter a Ganymédés, napravo Jupiter a Léda (Codex Pighianus f. 301). Na tom byl založen také renesanční výklad Jupiterových lásek. Smrt polibkem („mors osculi“, „morte di bacio“) byla předpokladem nanebevzetí a nesmrtelnosti, což byla klíčová koncepce renesanční novoplatónské filosofie lásky.
Nástropní malba, V ústředním štukovém rámu tři scény - uprostřed Herkules (?), v pravé ruce kyj, levá opřená o znak Rottalů, sedí na oblaku s kupou válečných praporců, s jednou nohou na zádech muže, který je zády skloněn pod ním. S oblak slétá putto a věnčí jej květinovým věncem. Po jeho levici genius - okřídlený mladík s trubkou, po pravici Minerva ve zbroji. Mezi nimi putti s ratoletstmi a fasces. V oválných kartuších kolem hlavního tématu: Jupiter (koruna, žezlo, orel) a Diana (srpek měsíce nad čelem, pes, luk, šípy), Ceres na voze taženém draky, Juno na voze taženém pávy., Audyová 2005, 55-56., and Budova byla dokončena kolem r. 1660. Fresková dekorace stropu (31 výjevů) byla později (po r. 1717) přemalována bez respektu k původnímu ideovému záměru výzdoby. Centrální výjev zobrazuje patrně alegorii, apoteózu rodu Rottalů, svědčí proto zobrazení dvou znaků - jeden s aliančním znakem Rottalů a druhý na štítě Minervy s motivem znaku Trautmannsdorů (z doby přemalby patrně po r. 1717)
Jedenáct soch z mušlového vápence v zámeckém parku: postava stojícího muže, vousy, u nohou orel, v ruce blesky - Jupiter., Hosák 1981#, s. 113-115., Samek 1999#, s. 25-27., and Podstavce pod sochy vytvořil František Strickner z Egenburgu.
Nástropní výzdoba nad schodištěm do patra zámku. Na zemi skupina gigantů, házejí kameny proti bohům. Z oblak se snáší Jupiter na orlu, v pravé ruce drží blesky, nad ním na oblaku Venuše s malým Amorem, který střílí z luku, před ním Merkur, na vrcholu mraků Júno s pávem., Samek, 1999#, s. 25-27., and Zbranková 2006#, 22-32.
Jedenáct soch z mušlového vápence v zámeckém parku: Venuše s Amorem, Herkules bojující se lvem, Clythie, Mars, Jupiter s orlem, Minerva se štítem s hlavou Gorgóny, Juno s pávem, Ceres, Aurora, Saturn, Fóra, Apollón., Hosák 1981#, s. 113-115., Samek 1999#, s. 25-27., and Podstavce pod sochy vytvořil František Strickner z Egenburgu.
Kabinet , dřevo, řezba (v. 127, š. 117, hl. 35 cm). Na přední straně zásuvky: Jupiter a Ió., Mžyková 1994#, 111-112, č. k. 80., and Tento kus pochází, podle záznamu nalezeném v kabinet po odkrytí zadní stěny, z Plzně - patrně z císařského (habsburského) domu na náměstí vedle radnice. Dům ve městě využíval císař Rudolf II. při svých cestách.
Nástěnná malba: ve vodě plave býk ověnčený květinami (Jupiter), na jeho hřbetě sedí Európa. Na břehu několik žen, v popředí dva vousatí muži (personifikace vodních božstev), jeden z nich drží pádlo, opírá se o nádobu s vytékající vodou, na hlavě má věnec z rákosí. Nad scénou v oblacích dva putti s kyticemi květů., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Na začátku 19. století přemalováno (F. Přeček, G. Schmidt).
Nástěnná malba: v malé kartuši pod scénou s Pánem a Syrinx je Léda s labutí (Jupiter)., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Výjev v trojúhelníkové kartuši je přemalován nebo dokonce navržen F. Přečkem a jeho pomocníkem G. Schmidtem až v letech 1900-1903.
Olej na plátně (8 x 11,5 m.): Nalevo Paridův soud, Merkur (okřídlená čapka), sedící Paris s jablkem a Juno, nahá Venuše a Minerva ve zbroji s kopím a štítem. Napravo svatební tabule Pelea a Thetis s Neptunem (trojzubec) a Jupiterem (koruna, orel) před palácem, seshora slétá Eris (had). Vpravo dole vůz Juno s pávem., Togner 1999#, č. 10., and První ze tří monumentálních nástropních obrazů pro sněmovní sál kroměřížské rezidence, alegorie na téma motta biskupa Maxmiliána "sola nobilitat virtus/ jenom ctnost dělá vznešeného muže".
Olej na plátně (11,5 x 11,5 m): Minerva (přilba) odnáší mladého muže od Venuše, Amor se ho snaži zadržet. Venuše leží nahá na loži vlevo dole, u lože dva holoubci a služebné s jídlem a pitím. Na oblaku nahoře na mladíka čeká Juno s věncem z hvězd a Jupiter (koruna a orel). Dole uprostřed je Herkules (kyj) a válečník, v pravém dolním rohu Pán pozdvihá k mladému muži syrinx, za ním hostina bohů., Togner 1999#, č. 12., and Třetí ze tří monumentálních nástropních obrazů pro sněmovní sál kroměřížské rezidence, alegorie na téma motta biskupa Maxmiliána "sola nobilitat virtus/ / jenom ctnost dělá vznešeného muže". Jedná se o nejambicióznější nástropní obraz z této série. Ideový program, kompozice i četné detaily byly převzaty z nástropní malby ve florentském Palazzo Pitti (Appartamento d'inverno, Sala di Venere), kterou Pietro Berrettini da Cortona namaloval v letech 1641-1647 k oslavě vévody Ferdinanda II. de'Medici. Hlavní rozdíl je v tom, že zatímco ve Florencii na mladého hrdinu čeká na nebesích Herkules, v Kroměříži byl zaměněn za Jupitera a Juno, symboly autority.
Olej na plátně (115 x 205 cm): sedící Zeus (koruna, plášť okolo pasu), v ruce má křídlené blesky, za ním orel. Před bohem pokleká muž v antikizující zbroji (meč u pasu), hemma a halapartna leží před ním. Nad bojovníkem v oblaku putto., Togner 1999#, s. 386, č. 383., and Bojovník má portrétní rysy, maloval ho někdo jiný než Jupitera.
Kresba (431 x 568 mm). Na oblaku sedí Jupiter v rozevláté drapérii, v pravé ruce drží nad hlavou blesk, v levé ruce druhý, který spolu s ním drží levicí bohyně Juno, která sedí na oblaku proti Jupiterovi. Mezi nimi orel., Zlatohlávek 1997#, 162-163, č. XIV., and Kresbu patrně zakoupil biskup Liechtenstein (1673). Jedna z více předběžných studíí (další F. Hartt, Giulio Romano, New Hawen 1958, č. 208, 209) k nástropní malbě Pád Gigantů v Palazzo Te v Mantově. Kopie této kresby též v Chicagu (The Art Institute of Chicago, no. 1922.2165).
Olej na plátně (182 x 232 cm): Merkur a Jupiter v lidské podobě sedí u stolu, Jupiter s pohárem v ruce. Nalevo je Baukis a Filémón s džbánem vína v ruce, před nimi jejich husa, která se zdviženými křídli spěchá k bohům. Výjev se odehrává v chatrči., Togner 1999#, s. 208, č. 166., and Obraz je kopií podle originálu z doby před rokem 1659, jenž je dnes ve vídeňském Kunsthistorisches Museum inv. no. 109.
Závěsná nástropní malba (olej na plátně). Figurální výjev v oblacích s motivem architektury. Zobrazeny jsou dvě scény z příběhu o Trojské válce: Svatba Pélea a Thétidy a Paridův soud. Z oblak slétá bohyně Sváru Eris, v ruce drží hada. V pravé polovině obrazu scéna svatební hostiny. U prostřeného stolu sedí svatebčané a olympští bohové - Jupiter s korunou na hlavě, sedí na tůně, vedle něho orel. Vedle něho sedí Herkules se lví kůží přes hlavu. Za ním stojí Diana. Vzhůru k Erinii se dívá Neptun, v ruce drží trojzubec, na hlavě věnec z chaluh. Proti Jupiterovi sedí Thetis, nad její hlavou drží amor květinový věnece, nad nimi v oblacích Hymen. Kolem stolu další svatebčané, v popředí zlatý vůz s pávy, žena a mladík? V levé části plátna stojí tři bohyně - Venuše, Minerva (kopí, štít, přilba) a Juno, před nimi sedí Paris s jablkem v ruce, dva psi a Merkur., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 62-66., and Autorem koncepce výzdoby byl F. A. z Freenthalu. Kompozice Paridova soudu, sedící Paris, vedle něho Merkur a před ním stojící trojice bohyň, nevybočuje z tradičního formálního schematu (má velmi blízko kupříkladu k obrazu Hendricka van Balen (1599), scéna slavnostní hostiny bohů je omezena jen na hlavní postavy, které jsou nezbytné pro ilustraci příběhu.
Nástropní malba ve štukovém rámu. V oblacích se vznášejí postavy - Jupiter s blesky, Merkur, Minerva se zbrojí, Juno a Vulkán. and Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 91-92.
Sochy na attice: nalevo Voda (nahý vousatý muž s nádobou s vytékající vodou, vedle delfín) a Země (nahá žena s květinami), napravo Jupiter (žezlo, orel) a Juno (páv).
Olej na desce (122, 5 x 66, 5 cm): nahý Faëthón se řítí z nebes k zemi se slunečním vozem, nad ním Jupiter na orlu metající blesky, okolo na oblacích přihlížejí božstva, napravo Merkur (caduceus). Dole ve skalnaté krajině Nymfy, nalevo jedna s křídly, napravo dvě zoufale gestikulují. Na zemi sedí nazí muži s nádobami s vytékající vodou, personifikace řek ohrožených Faëthontovou jízdou se slunečním vozem., Kaufmann 1988#, 7.10, and Vedle této verze existuje ještě další, jež byla prodána v Londýně v roce 1981.
Nástropní freska: sedící Jupiter (vousy, zelený plášť, blesky), vedle něj orel, koruna a žezlo. Nad Jupiterem letí polonahá Diana-Luna (srpek na čele, červený plášť, toulec na zádech) s lukem v pravici. Nalevo putto., Mádl 2008#., and Vzhledem k tomu, že místnost se nalézá na západ od hlavního sálu, lze letící Dianu chápat jak vycházející Lunu.
Olejomalba na kovu (36 x 46, 5 cm): na oblaku sedí Jupiter (orel) a Minerva (přilba, kopí, štít) v důvěrném hovoru. Dole v krajině božstva: nalevo sedící Diana (srpek, toulec, luk), naproti ní sedící Apollón (lyra). Nad Apollónem nahá Venuše, kterou přikrývá Amor a vzhlíží přitom vzhůru k Jupiterovi. Vedle Venuše Neptun (trojzubec), na protější straně Merkur (křídlená čapka, caduceus) a ženské božstvo. Uprostřed v pozadí nalevo Herkules (kyj, lví kůže) a na zemi sedící Pluto (dvojzubec), vedle něj Kerberos. Nalevo v horním rohu ruina antické stavby s ženkou sochou v nice., Kaufmann 1988#, I.11., and K obrazu existuje kresba (Wien, Albertina inv. n. 3315). Výjev je interpretován jako zrození Minervy, ale ve Stuttgartu (Stuttgart, Shromáždění bohů 1) je obdobná kresba od stejného autora s nápisem: "Diese Figur wie Jupiter die Veniren veralsst und Minervam liebet mit verwunderung aller anderen heydnischen Götter is mir von Johan von Ach Kay. Mahler zu ehren gamacht worde." Z nápisu jednoznačně vyplývá, že se jedná o alegorické zobrazení v němž jde o konflikt mezi Venuší a Minervou (Prag um 1600, I, s. 329).
Druhý parter francouzského parku uzavírá východně od zámku řada šesti mytologických soch, které směřují čelem k zámku. Šestá zleva, stojící pískovcová socha nahého vousatého muže, na hlavě koruna, kolem těla vlající plášť, jehož cíp bůh zdvíhá praví. Na zemi orel s rozepjatými křídly, Jupiter se opírá o jeho levou peruť., Poche 1978#, s. 335., Anděl 1984#, s. 294-296., Kopeček 1988#., Kořán 1999#, s. 123-124., and Dílo je připisováno Braunově dílně (Kořán), nebo Ignáci Michalovi Platzerovi. Socha Jupitera se nápadně podobá plastice stejného boha z dílny M. B. Brauna (zejména zdvižená ruka s drapérií), umístěné roku 1714 na atice Clam-Gallasově paláce v Praze (srov. olympos. cz, Praha, Clam-Gallasův palác, Jupiter). Není proto vyloučeno, že dílo bylo vytvořeno ještě v dílně M. B. Brauna.
Na příjezdové cestě, na mostě nad vodním příkopem před průčelím, podél zábradlí řada soch antických božstev: Jupiter - nahý muž, na halvě koruna, v pravici blesky, kolem boků drapérie, u levé nohy orel (druhý zleva). and Samek 1999#, 446-450.
Fasáda průčelí, dnes obnovené výzdobné schéma výzdoby vstupního křídla s hlavní bránou podle návrhu Dušana Jurkoviče z roku 1910. Sgrafitová a chiaroscurová výzdoba fasády silně poškozená, původně antická božstva v nikách. V přízemí: stojící žena, v 1. patře zprava Apollón (Helios), Venuše s Amorem, Merkur, Jupiter. Na sloupech před hlavním vxhodem sochy - vlevo Neptun, vpravo Amfitrité. and Vlček 2001#, 82.
Štuková dekorace stropu s malbou. Figurální scéna v oblacích, se sedícími postavami bohů. Uprostřed Jupiter s orlem, drží v pařátech blesky, Juno s pávem, po Jupiterově levici letí malý Amor s lukem a pochodní a dále dva putti. V popředí dole zleva Diana s lukem a měsíčním srpkem na čele, tři nymfy ? s nádobou, dvě múzy a Apollón s lyrou. and Mádl 2011#, 364-365, 369.
Figurální scéna v interéru. Na lůžku spočívá spící Danae, nad ní se sklání služebná, za lůžkem Amor drží závěs. Nad lůžkem hlava Jupitea a padající zlaté krůpěje.
Kresba: Merkur přivádí býka; býk unáší Európu; Európé s Jupiterem na nebesích., Fučíková 1997#, II/281., and Kresba patrně nebyla přípravnou kresbou pro Lenckerovu mísu z doby okolo roku 1600, která se nacházela v kunstkomoře císaře Rudolfa II. (Wien, Lencker, mísa s historií Evropy). Patrně se jedná o studii pro nějakou jinou mísu, která se však nedochovala..
Nástropní freska, střední část: v oblacích postava Jupitera, orel u nohou, v levé ruce drží blesky, na hlavě má korunu, kolem těla vlající drapérie. Nalevo od něj sedí nahá Juno, bozi se na sebe dívají a mohutně gestikulují, zjevně jsou ve sporu. Pod Jupiterem sedí Diana v oděvu s odhalenými ňadry, ve vlasech půlměsíc v pravé ruce luk, je obklopená družkami a putti s loveckými atributy (luk, kopí na kance, trubka). Nymfa sedící u Dianiných nohou ukazuje doleva, na jih, kde sedí na oblaku Amor v jedné ruce má luk a ve druhé šíp, který se chystá vystřelit. Nad Amorem je Apollón s lyrou, který na bůžka lásky shlíží, okolo Apollóna jsou putti. Na západní straně je dvojice žen s motýlími křídly, jedna má v levé ruce štít, v pravici kopí, a je bojovně obrácena směrem k Amorovi, který je zjevně předmětem sporu mezi Juno a Jupiterem. and Ve středu kompozice je Juno a Jupiter, kteří se přou o Amora. Na boha lásky ukazuje Dianina družka, Apollón se na něj dívá a vyráží na něj postava se štítem a kopím, která zjevně personifikuje Cudnost (Castitas). Malíř pro její postoj použil Marta z Francheschiniho obrazu v lichtenštenském paláci v Rossau-Vídni z let 1692-1700.
Olejomalba na mědi (63 x 47, 5 cm): nahá Psýché v okně vztahuje ruku k odlétajícímu Amorovi (luk, toulec). Okno nevede do místnosti, ale do lodžie otevřené na druhé straně sloupořadím, uvnitř je socha objímající se dvojice. I vnější výzdoba fasády stavbu charakterizuje jako palác všemocné lásky: nad oknem je spoutaný Jupiter a Neptun, v nice napravo spoutaný Herkules, pod ním Herkules a Omfalé. Na římse pod oknem nalevo Amor Lethaeus hasící vodou pochodeň a na pravo zápasící Eros a Anteros. and Kaufmann 1988#, 20.69.
Olej na měděném plechu (48 x 35 cm). Figurální scéna v krajině s vybuchující sopkou, v popředí lidé umírajícíc žízní, kolem mrtvé ryby. V oblacích Heliův vůz se čtyřspřežím, padajícíc Faethon, nad ním z mraku vystupuje Jupiter s blesky. and Vacková 1989#, 264, 312.
Terakotové bozzetto: Jupiter a Amor, Kudělka 1996#, 357 č. 111, 112., and Kamenná socha, která byla podle bozzetta vytvořena, je na původním místě, v parku slavkovského zámku.
Kresba červenou křídou (21 x31, 7 cm): nahá Európa sedí na plášti na hřbetu Jupitera, který se proměnil v býka. V popředí vlevo božstvo řeky (věnec na hlavě, nádoba v ruce), které se diskrétně odvrací. V pozadí, na druhé straně zálivu družky Európy lamentují nad jejím únosem., Fučíková 1997#, I/238, and Kresba má zjevně humoristický charakter, Európa si nezoufá, ale naopak se pevně tiskne k býčímu hřbetu, jakoby se chtěla schovat před svými družkami.
Mědirytina (332 x 480 mm). Hostina bohů na svatbě Pelea a Thetis hosté sedí u dlouhého stolu v oblacích. Jsou tu Jupiter (orel u nohou) a Juno (v doprovodu svého páva), Venuše a Amor, Bakchus, Merkur (vpravo), Hercules (vlevo), Minerva a další. Vpravo se z oblaku snáší bohyně Eris s jablkem v ruce., Slavíček 1993#, 298., and Podle předlohy Crispina van der Broeck.
Kopie sousoší (originál z roku 1758, kopie z roku 2003, Wolfgang Wille) Jupitera a Io v podobě krávy., http://www.brunnenturmfigur.de/index.php?cat=Figur%20und%20Relief&page=Potsdam, and Jupiter (Zeus)Original von Francois Gaspard Adam (1758), Kopie von Wolfgang Wille (2003)Zeus, der oberste der olympischen Götter ist absoluter Herrscher und verkörpert absolute Macht. Wirklich? Er musste sich sehr in Acht nehmen vor seiner eifersüchtigen Gattin Hera, so dass er bei seinen amourösen Affären oft zu seltsamen Mitteln griff ... So auch hier wieder: In seinem unstillbaren Verlangen nach schönen Menschenfrauen verwandelte Zeus sich in eine undurchdringliche Wolke, um sich so von seiner Gattin ungesehen der schönen Königstochter Io nähern zu können. Hera ahnte natürlich, dass hinter dem plötzlich auftauchenden dicken Nebel irgend etwas vor sich ging, stellte Zeus nach und dem fiel im entscheidenden Moment nichts Besseres ein, als die schöne Io in eine makellose weiße Kuh zu verwandeln und gaaanz unschuldig zu tun ... Und Hera? Sie tat so als merkte sie nichts, bewunderte die schöne Kuh und ließ sich diese einfach schenken! Aber nur, um die arme Io zu piesacken - sie schickte eine Bremse, so dass die furchtbar geplagte und zerstochene Io halb wahnsinnig um die halbe Welt lief, bis sie in Ägypten ermattet zusammenbrach. Das rührte nun selbst einen Gott: Zeus versprach Hera hoch und heilig, Io nie wieder zu sehen und gab ihr daraufhin die menschliche Gestalt zurück. Io blieb in Ägypten, wurde dort als Göttin verehrt und der Sohn Epaphos, den sie aus der Verbindung mit Zeus gebar, wurde in Ägypten König.
Danaé (nahá, šátek na hlavě) leží na loži, levou ruku pozdvihuje ke zlatému dešti, pravou má mezi nohama, pravá je lehce pokrčená, levá ohnuta v koleni, čímž je naznačeno, že má roztažené nohy. Lůžko je bohatě zdobené, střední noha ozdobena na boku vázou, postranice jsou zdobeny meandrem, nad nímž je úponka. Věž Danaé je naznačena cihlovým výklenkem v pozadí. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Zobrazení Danaé a zlatého deště nebyla inspirována antickými originály a podobnost s řeckými a římskými zobrazeními lze vysvětlit tím, že italští umělci dospěli nezávisle na svých starověkých vzorech ke stejnému ikonografickému schématu. Téma Danaé a zlatého deště prodělalo během první poloviny šestnáctého století zásadní proměnu a pro těsné sepjetí Paolo della Stella se severoitalským prostředím je typické, že jeho řešení odpovídá italským zobrazením z doby okolo poloviny tohoto století, především Danaé od Tiziana, jež vznikla kolem roku 1544--46. Tizianova Danaé je již zcela nahá a spojení s Jupiterem se aktivně účastní. Tomuto konečnému stupni odpovídá pražský reliéf, kde je Danaé rovněž nahá, s pohledem upřeným k zlatému dešti a s pravou rukou nataženou k lůnu. Na rozdíl od Tizianovy Danaé ještě zdvihá levou ruku směrem k dešti, jakoby jej přivolávala. Ve středověkém díle "Ovide moralisé" z doby kolem roku 1328 byla postava Danaé chápána alegoricky, jako Panna Maria, a Jupiterův déšť byl v tomto čtení Duchem svatým. V renesanci toto čtení patrně přežívalo, i když k němu také mohla přistoupit politická alegorie, oslava vlády přinášející mír a blahobyt. Série Jupiterových lásek by se nepoučenému divákovi mohla jevit jako frivolní anekdoty. Ten však, kdo se vyznal v dobovém výkladu antické mytologie, ihned pochopil jejich triumfální význam. Tehdejším mytologickým bestselerem byla "Hypnerotomachia Polifili" Francesca Colonny, kde je triumfální průvod Jupiterových lásek seřazen stejně jako na pražském Belvedéru. U Colonny byla na prvním alegorickém voze zobrazena Evropa a býk, na druhém je Léda souložící s labutí a na třetím Danaé se zlatým deštěm. Seřazení Jupiterových smrtelných milenek na pražském Belvedéru odkazuje nejen na "Hypnerotomachia Polifili" a tedy na triumfální symboliku, ale současně slouží jako předehra a zdůraznění významu reliéfů v ideovém středu západní fasády, kde byl nahoře Jupiter a Venuše a dole Furor a Ianus. Výjevy s Jupiterovými milenkami jsou totiž řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě jsou tedy orientovány ke vchodové arkádě.
Evropa se složitým účesem pololeží na plujícím býkovi, levou rukou se ho drží za rohy, dívá se dozadu na pobřeží, pravou rukou pozdvihuje plášť, takže je do půl těla nahá. Na levém břehu Evropina družka v plášti se zdviženou rukou a pes běžící podél vody. Popředí v podobě pásu skalnatého břehu, stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Podle Ovidia se jej držela za rohy, dívala se dozadu na břeh a její plášť se vzdouval ve větru, podle Achillea Tatia stála na břehu moře její družka s rozpuštěnými vlasy a vztahovala ruce k Evropě (Ov. met. 2, 868--875; Ach. Tat. 1, 1, 6--8). Tuto situaci najdeme na četných renesančních zobrazeních, jimiž se mohl inspirovat autor pražského reliéfu. Mohl z nich převzít nejen tyrskou princeznu ležící na plovoucím býkovi a držící se jednou rukou jeho rohu, ale rovněž postavu ženy na břehu, jejíž gesto je ozvěnou posunku Evropy. Pražský reliéf se však liší od dobových zobrazení především v tom, že Evropa drží v natažené pravé ruce cíp pláště, takže má odhalenou celou horní část těla. Tento ikonografický rys dokazuje, že sochař pracující na pražském Belvedéru znal originální antická zobrazení, na nichž je Evropa velmi často charakterizována právě tímto způsobem. Gestem odhalování závoje byla v antickém řeckém a římském umění charakterizována nevěsta, protože to byla součást svatebního rituálu. To pochopitelně renesanční umělci nevěděli, a proto tento aspekt zobrazení Evropy ignorovali. Nejpravděpodobnějším důvodem, proč bylo gesto rituálního odhalování napodobeno právě v Praze, byla snaha prezentovat ve výzdobě Belvedéru také sbírku antických mincí Ferdinanda I. Na antických sidonských mincích se totiž Evropa objevuje přesně v té podobě, jak je zobrazena na západním průčelí Belvedéru.Série Jupiterových lásek by se nepoučenému divákovi mohla jevit jako frivolní anekdoty. Ten však, kdo se vyznal v dobovém výkladu antické mytologie, ihned pochopil jejich triumfální význam. Tehdejším mytologickým bestselerem byla "Hypnerotomachia Polifili" Francesca Colonny, kde je triumfální průvod Jupiterových lásek seřazen stejně jako na pražském Belvedéru. U Colonny byla na prvním alegorickém voze zobrazena Evropa a býk, na druhém je Léda souložící s labutí a na třetím Danaé se zlatým deštěm. Seřazení Jupiterových smrtelných milenek na pražském Belvedéru odkazuje nejen na "Hypnerotomachia Polifili" a tedy na triumfální symboliku, ale současně slouží jako předehra a zdůraznění významu reliéfů v ideovém středu západní fasády, kde byl nahoře Jupiter a Venuše a dole Furor a Ianus. Výjevy s Jupiterovými milenkami jsou totiž řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě jsou tedy orientovány ke vchodové arkádě.
Nahý Jupiter sedí na pařezu (?), plášť přehozený přes levé rameno. Pravou rukou hladí po tváři nahého Ganyméda, který stojí před ním (uvolněný plášť přes pravé rameno) a natahuje k němu levou ruku. Za Jupiterem je na zemi orel a okřídlený blesk. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Po formální stránce kompozice nápadně připomíná obdobný výjev z malířské výzdoby Neronova Domus Aurea v Římě, kde je rovněž za Jupiterem zobrazen jeho orel. Kopii výjevu pořídil kolem roku 1538 Francesco da Hollanda. Antickou malbou se inspiroval Rafael a Giulio Romano (Jupitera s Amorem na stropě v "Loggia di Amore e Psyche" v Palazzo Farnese v Římě z roku 1518), Badassare Peruzzi (Jupiter s Ganymédem z lodžie papežské Villa Madama v Římě, po roce 1522), Polidoro da Caravaggio a další. Na pražském Belvedéru je Jupiter s Ganymédem zobrazen na velice důležitém místě, v blízkosti výjevů s Jupiterovými milenkami, přímo nad hlavní vchodovou arkádou. Lze proto uvažovat i o politických aspektech tohoto výjevu, jenž souvisí se slavným Jupiterovým proroctvím (Verg. Aen. 1, 286-287), které na sebe vztahoval i Ferdinand I. Triumfální rozměr mýtu o Ganymédovi byl obsažen již v antickém příběhu, podle nějž byl původně válečnou kořistí. Krásný mladík se stal předmětem boje mezi jeho bratrem, jímž byl Ilus, a milencem, lydským Tantalem. Milenec zítězil a Ganyméda si odvedl jako kořist. Mýtus o únosu Jupiterem údajně vznikl teprve po této události, jako svého druhu útěcha nad ztrátou milovaného bratra. Ganymédés do triumfální symboliky vstoupil rovněž díky tomu, že byl již v antických mýtech předzvěstí budoucího vítězství. Jupiter před bitvou s Titány totiž obětoval nebeskému bohu. Během oběti mu přeletěl nad hlavou orel, což si obětník vyložil jako dobré znamení, a proto umístil právě tohoto ptáka na svou válečnou standartu. Pod tímto znamením Jupiter porazil Titány, čímž se stal pánem světa, a kořistí z této bitvy byl právě krásný mladík z nepřátelského tábora, Ganymédés. Pro politický výklad mýtu o Ganymédovi byla velmi důležitá záměna Titánů za Giganty, k níž došlo již ve středověku. Zásadní rozdíl byl v tom, že přemožení Titánů otevřelo Jupiterovi cestu k moci, zatímco Giganti proti němu povstali, takže jejich porážka a ukořistění Ganyméda mohlo být prezentováno jako předobraz všech pozdějších vítězství nad povstalci.
Léda stojí nahá, část pláště mezi nohama, nohy má pokrčené a ústa pootevřená. Labuť s roztaženými křídly stojí na jejích stehnech a líbá ji zezadu na krk. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and O tématu srov. Exemplum: Léda s labutí. Zobrazení na Belvedéru se těsně drží antické předlohy, známé z šesti renesančních kreseb a drobné rozdíly mezi nimi možná ukazují na to, že tehdy bylo známo několik variant tohoto typu. Pražský reliéf má nejblíže ke kresbě v tzv. Mantegnově skicáku z konce patnáctého století: Léda má nápadně vyvinutou muskulaturu, takže vypadá jako mladík, čemuž odpovídá i její fyziognomie a nakrátko ostříhané vlasy. To však neznamená, že pražský sochař pracoval právě podle této předlohy, protože nahé ženy na vedlejších reliéfech jsou podány obdobně. Analogii pro pražský reliéf najdeme v granadském paláci císaře Karla V. Je jím reliéf z cararského mramoru, který je dnes vystaven v "Palacio de Carlos V (Museo de Bellas Artes)" v Granadě. Po straně jsou stromy podobně jako na pražském reliéfu, takže i zde můžeme hledat inspiraci pro rámování cviklových reliéfů Ferdinandova letohrádku. Na rozdíl od granadské Lédy a jejích antických vzorů je však výjev v Praze zrcadlově převrácen, což ukazuje na to, že sochař patrně pracoval podle nějaké tištěné předlohy. Podle stejné předlohy jako Paolo della Stella, vytvořil v roce 1555 Antonio Brocco štukový reliéf v "Grüne Gewölbe" na zámku v Drážďanech. Série Jupiterových lásek by se nepoučenému divákovi mohla jevit jako frivolní anekdoty. Ten však, kdo se vyznal v dobovém výkladu antické mytologie, ihned pochopil jejich triumfální význam. Tehdejším mytologickým bestselerem byla "Hypnerotomachia Polifili" Francesca Colonny, kde je triumfální průvod Jupiterových lásek seřazen stejně jako na pražském Belvedéru. U Colonny byla na prvním alegorickém voze zobrazena Evropa a býk, na druhém je Léda souložící s labutí a na třetím Danaé se zlatým deštěm. Seřazení Jupiterových smrtelných milenek na pražském Belvedéru odkazuje nejen na "Hypnerotomachia Polifili" a tedy na triumfální symboliku, ale současně slouží jako předehra a zdůraznění významu reliéfů v ideovém středu západní fasády, kde byl nahoře Jupiter a Venuše a dole Furor a Ianus. Výjevy s Jupiterovými milenkami jsou totiž řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě jsou tedy orientovány ke vchodové arkádě.
Ústředním hrdinou figurálních reliéfů ve cviklech severního průčelí je Perseus. Ve cviklech arkád západního průčelí Ferdinanda připomínají na obou koncích emblémy římského krále, rozpeření jednohlaví orli dekorovaní řádem zlatého rouna. S ním souvisí výjev ve cviklu druhé arkády zobrazující Iásóna bojujícího s drakem, který střeží zlaté rouno visící na stromě. Výjev ve druhém cviklu tedy upozorňuje diváka na antickou dimenzi habsburského majestátu, jehož nejvýznamnějším atributem byl právě prestižní řád zlatého rouna. Ve třetím cviklu a čtvrtém cviklu zobrazen Ferdinand (s manželkou a na lovu). Reliéfy ve cviklech střední části západního průčelí se stejně jako výjevy na soklech sloupů pod nimi vztahují k Aeneidě. Reliéfy na cviklech levé poloviny západního průčelí evokují Jupitera a jeho lásky, které jsou řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě a jsou tedy orientovány k arkádě před hlavním vchodem. Po Evropě následuje ve třináctém cviklu Kadmos, bratr Evropy, jehož souboj s drakem je protějškem k výjevu s Iásónem na severní straně západního průčelí. Figurální reliéfy ve cviklech jižních arkád ilustrují hon na kalydónského kance. Nejjižnější výjev ve cviklu na východním průčelí volně navazuje na sérii s Meleagrem. Všechny ostatní figurální reliéfy východního průčelí ilustrují africkou kampaň Karla V. v roce 1535. and Bažant 2006#.
Výzdoba zábradlí horní terasy složená z prolamovaných desek oddělovaných pilířky bez hlavic. Systém výzdoby balustrády je stejný na všech čtyřech stranách, všechny reliéfy jsou oboustranné. Oba krajní panely: horní část trojzubce mezi dvěma mořskými draky. Předposlední panely na obou stranách: hlava se šátkem mezi dvěma draky.Vnitřní panely: řetěz řádu zlatého rouna a Jupiterovy blesky. Ve středním panelu je část řetězu řádu zlatého rouna v horizontální poloze (dvě ocílky, dva páry ovčích nohou) s Jupiterovými blesky po stranách, v bočních panelech je část řetězu řádu zlatého rouna (pazourek s plameny, dvě ocílky zdobené reliéfními hlavami) zobrazená ve vertikální poloze, za ní zkřížená břevna s plameny., Bažant 2006#., and Triumfální výklad cviklových reliéfů západního průčelí měla podtrhnout výzdoba zábradlí horní terasy složená z prolamovaných desek oddělovaných pilířky bez hlavic. Tento typ balustrád byl typický pro benátskou architekturu šestnáctého století, kamenné zábradlí Belvedéru nebylo ovšem pouze dekorativní záležitostí, ale zdaleka viditelnou korunou celé stavby, v níž bylo její poselství stručně a jednoznačně shrnuto. Na obou koncích zábradlí, nad krajními arkádami, prolamované desky zobrazují draky s hlavou se šátkem a delfíny s Neptunovým trojzubcem, nejdůležitější jsou však třídílné desky, které vyplňují zbývající část. Na těchto deskách jsou zobrazeny Jupiterovy blesky s motivem řádu zlatého rouna. Okřídlené blesky byly v šestnáctém století chápány nejen jako atributy nejvyššího olympského boha, ale také jako symbol boje s těmi, kteří jej opustili, a připomínka zaslouženého trestu, který stihne bezbožné odpadlíky, jejichž předobrazem byli zpupní Giganti. Články řetězu, jenž byl součástí řádu zlatého rouna, jsou na zábradlí zobrazeny nejen v horizontální, ale i ve vertikální poloze. Kdybychom habsburské řetězy doplnili, obepínaly by nejen obvod terasy pražského Belvedéru, ale i celý vesmír. Tento kosmický rozměr byl zdůrazněn právě tím, že je řetěz řádu zlatého rouna prokládán Jupiterovými okřídlenými blesky. Klíč usnadňující pochopení tohoto detailu je umístěn uprostřed západního průčelí, ve cviklovém reliéfu nad vchodem do budovy, kde je zobrazen Jupiter se svými atributy, orlem a okřídleným bleskem. Zábradlí Belvedéru tak do všech čtyř světových stran hlásá zvěst o tom, že nástupem Ferdinanda na císařský trůn se na zem vrací Jupiter a jeho Zlatý věk, který - na rozdíl od Zlatého věku Saturnova - již nikdy neskončí.
Olej na plátně (106 x 153 cm). Figurální scéna v krajině s listnatými stromy a vodním tokem., Vacková 1989#, 326, 375., and Ve sbírce Pražského hradu doloženo roku 1685.
Výzdoba stropu hlavního schodiště paláce (postaven 1669-1682): figurální scéna v oblacích - svržení Titánů. Uprostřed Jupiter s blesky, kolem něko v mracích shromáždění bohové a Titáni útočící na Olymp., Poche, Preiss 1973#, s. 152-153; Horyna Mojmír, Preiss Pavel, Pavel Zahradník, Černínský palác v Praze, 2001., and Alegorické vyjádření boje s Turky.
Výzdoba interiéru v přízemí paláce (dnešní knihovna): freska s Jupiterem, Juno a další ženskou figurou. and Poche, Preiss 1973#, s. 152-153; Horyna Mojmír, Preiss Pavel, Pavel Zahradník, Černínský palác v Praze, 2001.
Výzdoba stropů čtyř místností na námět příběhů z antické mytologie. Temperové malby na plátně, které je napnuto na dřevěnou konstrukci a vsazeno do štukového rámu na stropě. Na stropě hlavního sálu: čtyři výjevy podle Homéra: Paridův soud, Únos, Dobytí Tróje a útěk Aenea, Anchise a Ascania z hořící Tróje. Ve vedlejší místnosti: báje o Faethónovi: Klymené posílá Faethóna k otci Héliovi, Faethón v pokleku prosí Hélia o zapůjčení slunečního vozu, Faethón řídí čtyřspřeží, Faethonův pád, matka a Héliovny oplakávají jeho smrt. Další dvě místnosti: Chronos osvobozuje Pravdu, Jupiter a Juno., Poche, Preiss 1973#, s. 128-129., and Vlček 2000#, 418-422.
Jupiter a Juno. V oválném rámu tvořeném věncem z festonu pololežící figury Jupitera, v pravé ruce blesky, u jeho nohou orel, o Jupiterovo koleno se opírá Juno, pravou rukou drží páva., Poche, Preis 1973#, 128-129., and Vlček 2000#, 418-422.
Štuková výzdoba stropu, původně jedenáct figurálních kompozic ve štukových rámcích. Figurální výjev v rámu., Holec 1988#, s. 39-41, 43., and Kobyláková 2006#
V parku Zeus, Laokoon, Chronos, Diana (zbytky antikizujícího Dianina chrámku). Dnes je tam už jen socha Diany se psy socha porostlá plevelem and Hrady, zámky, tvrze, Praha a okolí 1988, s. 21-22.
Nástěnná malba: malovaná římsa s postavou sedícího Jupitera, v pravé ruce drží žezlo, v levé ruce blesky a feston, pod jeho nohama sedí orel., Poche, Preiss 1973#, 58-60, 164-165, obr. 43-46., and Vlček 1999#, 445-448.
Hlavní sál, freska s válečnými výjevy v arkádách: Apotheoza Leopolda II. jako alegorie jeho vítězství nad Turky v roce 1699. Štuky patrně provedeny Donatem Giuseppem Frisonim. Císařský pár na antickém triumfálním voze, pod vozem poražení Turci, před vozem Austria prostírá koberec, Hungaria přijímá od císaře olivovou ratolest. Za vozem vojáci, nesou labarum s nápisem. V oblacích Jupiter., Poche, Preiss 1973#, 94, 156, obr. 33-35., Ledvinka 1995#, 284-290., Vlček 1999#, s. 548., and Část výjevu (ve stropním zrcadle) vyříznut v roce 1919 a zničen.
Dnes jsou na místě tesané kopie, faksimile z umělého pískovce, které v letech 1973-1990 nahradily originály, jsou uloženy v Galerii hlavního města Prahy., Poche 1937#., Birnbaumová, Volek 1969#., Vlček 1999#, 471-475., Petrů 2003#., and Soubor soch tvořil (od jihu k severu): Vulkán, Adónis, Venuše, Juno, Minerva, Jupiter a Merkur. Jednotlivé postavy jsou provázány gesty a postoji. Božský kovář Vulkán stojí osamoceně na jižním konci, jak to odpovídalo jeho postavení na Olympu. Se sousední postavou, Adónidem jej však spojuje pohled upřený vzhůru, který je v obou případech příčinou jejich izolace - oba byli posedlí svým povoláním, Vulkán tvorbou a Adónis lovem. Vulkán a Adónis měli společné také to, že do jejich života vstoupila Venuše, jako Vulkánova nevěrná manželka a Adónidova odmítnutá milenka. Adónis je propojen s vedle stojící Venuší tím, že ji okázale ignoruje, přestože na něj bohyně roztouženě hledí a vztahuje k němu ruku. Obdobně jsou propojeni postavy na opačném, severním konci, kde stojí Jupiter a Merkur. Schéma je tu však obměněno, v tomto případě se Merkur horlivě naklání k Jupiterovi, aby vykonal jeho příkaz, aktivita tedy nesměřuje ze západu na východ, ale opačným směrem. Další rozdíl oproti dvojici Adónida a Venuše je v tom, že Jupiter se svým protějškem komunikuje, což dokazuje nenápadné gesto jeho levé ruky s otevřenou dlaní, na kterou sklonem hlavy upozorňuje orel. Co Jupiter Merkurovi přikazuje, není vyřčeno, ale vzhledem k tomu, že vedle Jupitera stojí tři bohyně s jasně odlišenými charakteristikami, lze se domýšlet, že příkaz se mohl týkat sporu, do kterého se tyto bohyně dostaly. V tom případě by Jupiter vysílal Merkura k Paridovi, aby jejich spor rozsoudil. Vedle Jupitera stojí jeho oblíbená dcera Minerva, která je obrácena směrem k přicházejícím návštěvníkům zahrady, kterým ukazuje hlavu Gorgony na svém štítě. Přesně tak komunikovala s Paridem, kterému slibovala, že se stane největším bojovníkem všech dob, jehož činy zastíní i Perseův souboj s Gorgonou. Vedle Minervy stojí Juno, která hledí vzhůru, čímž naznačuje, že její sférou je vláda, kterou také slibovala Paridovi, který se mohl stát vládcem světa, kdyby jí přiřkl vítězství. V charakteristice Venuše, která v báji o Paridově soudu zvítězila, se však objevuje ironický odstup: bohyně, jejíž doménou je láska, sama sobě pomoci nemůže. Její neopětovaná láska k Adonidovi ji staví na roveň pozemským milenkám a milencům. Toto je samozřejmě jenom jeden z možných výkladů souboru soch na terase Vrtbovské zahrady. Stejnou úmyslnou rozostřenost, kterou pozorujeme u jejich výtvarné podoby, lze konstatovat také u jejich ikonografického programu. Uspořádání soch a jejich gesta umožňují i další výklady a v této úmyslné nedourčenosti tkví jejich trvalý půvab.
Pískovcová socha nahého Jupitera, pravou ruku má zdviženou, vedle něj sedí na pařezu orel. Dívá se na naproti stojícího Merkura, jemuž je určeno gesto levé ruky s otevřenou dlaní a odtaženým ukazováčkem., Vlček 1999#, 471-475., and Srov. Praha, Malá Strana, Vrtbovská zahrada, horní terasa: ikonografický program.
V pravé části hlavního křídla reprezentační mramorové schodiště, nad ním nástropní malba. Uprostřed shromáždění Olympanů, ve cviklech mezi lunetami antická božstva. and Ledvinka 1995#, 262-266.
Kachel byl součást výzdoby kamen, jež sestávala z antikizujících alegorických postav astrálních božstev v edikulách. Celá kamna s analogickou výzdobou dochována v Landesmuseum Joanneum, Graz (ze zámku Schönberg ve Štýrsku). and Fučíková 1997#, V/233/3.
Mědiryt podle B. Sprangera (67, 8 x 49, 8 cm): tři nahé Múzy malířství, sochařství a architektury - Pictura (paleta se štětci), Sculptura (soška, odpichovátko), Architectura (úhelník, plán, odpichovátko). Za Múzami je skrytý beran, o kterého se zády opírají. Múzy se jednou rukou navzájem objímají, druhou se drží levice Famy (křídla, trumpeta), která je za troubení vynáší k bohům na nebesa. Olympští bohové sedí na oblaku vlevo nahoře. Uprostřed je Jupiter (křídlený blesk, orel) s rysy císaře Rudolfa II., který na Múzy ukazuje nataženou levicí. Múzy Jupiterovi gesty doporučuje nalevo Minerva (zbroj, štít) a napravo Merkur (caduceus). Za Merkurem sedí Neptun (trojzubec), mezi Merurem a Jupiterem lze rozeznat Pluta (dvojzubec) a Saturna (kosa). Pod Múzami Amor (luk a toulec) s vavřínovým věncem ve zdvižené pravici, za ním palmový list. Amorova levá ruka spočívá na znaku Antverp, kterým Spranger obraz věnoval. Amor sedí na oblačném sloupu, který vynáší Múzy na nebe, v něm hlava Zefyra foukajícího na Múzy. Napravo je přímořská krajina, v popředí triumfální oblouk s císařským znakem, před nímž je shromáždění, v jehož čele stojí císař a papež, nalevo je vedle sebe císařský prapor (dvouhlavý orel) a prapor papežský (tiára s klíči), napravo jsou prapory habsburských zemí. Papež a císař pozorují umělce při práci, malíře, sochaře a architekta. Malíř na rozměrné plátno maluje antikou inspirované téma, Victorii s věncem, po antickém způsobu je nahý. Sochař tvoří rovněž antikizující dílo, sochu říčního božstva (vedle socha sfingy a antické mužské torzo), na vítězném oblouku stojí architekt a řídí stavbu tyčící se u levého okraje obrazu. Architekt stojí u žebříku vedoucího na novostavbu, na jejíž střeše pracují zedníci. Architektonické pojetí stavby je renesanční (okno rámované antikizujícími pilastry). Zatímco oblak s olympskými bohy i skupina s umělci vlevo dole jsou osvětleny zářivými nebeskými paprsky, pravá polovina obrazu tone v temnotě, v níž je turecké vojsko (turbany, kaftany, turecké standarty a praporce). Turek v poředí právě vystřelil šíp na Múzy. Spranger k dílu vytvořil tři přípravné kresby (Mnichov, Staatliche Graphische Sammlung inv. 2195, 13696 a 13764) ., Fučíková 1997#, I/328, and Alegorický výjev je oslavou renesance a římského císařství jakožto záštity kultury a evropské civilizace, kterou chrání před barbary. Politický aspekt výjevu je naznačen fyziognomií Jupitera (císař Rudolfa II.) a beranem za Múzami odkazujícím na habsburský řád zlatého rouna (symbol boje proti nepřátelům křesťanství). Zcela jednoznačně je politický charakter alegorie vyjádřen císařskými vlajkami a císařským znakem na vítězném oblouku. Císařská vlajka je navíc nad vlajkou papežskou, čímž byl císař oslaven jako ochránce křesťanství, což bylo velice aktuální téma vzhledem k turecké hrozbě. Tento výklad se opírá o rytinu a doprovodnou báseň, která vychází z klasicistní triády: rozkvět umění v antickém Řecku (Hellada a Lysippos), úpadek v důsledku invaze barbarů, která zasáhla i Evropu a znovuzrození pod záštitou Jupitera, tedy návrat k antické velkoleposti. To je na obraze naznačeno tím, že všichni umělci tvoří antikou inspirovaná díla. Malíř je navíc po antickém způsobu nahý, architekt řídí novostavbu inspirovanou antikou ze střechy antického římského vítězného oblouku (doslovně stojí na antických základech evropské kulturu). Sochař má vedle sochy, na které právě pracuje, antickou sochu (patrně slavné Torso Belvedere) a egyptskou sfingu (egytptská inspirace antického řeckého sochařství byla antickými autory všeobecně uznávána). Trojice Múz je rovněř pojata na antický způsob a evokuje slavné antické sousoší tří Grácií. Sprangerova alegorie je tedy oslavou císařství, konkrétně Rudolfa II., jako obnovitele kultury antického Řecka a Říma.
Pískovcová socha Jupitera (vousy, vavřínový věnec), ve zdvižené pravici držel žezlo, u nohou orel., Neumann 1974#, 210-211., Vlček 1996#, 185-188., and Srov. Praha, Staré Město, Clam-Gallasův palác, atika.
Kresba perem a štětcem (324 x 409 mm). Scéna v krajině, v popředí vlevo říční bůh, vpravo dvě Heliovny. V oblacích Faethón padající z Héliova vozu, vlevo nahoře Jupiter na orlu. V pravém horním rohu kruhový chrámek s několika božstvy., Volrábová 2007#, 156-157., and Kresba je kopií obrazu Hanse von Aachen v Ambrasu.
Olej na plátně (128 x 185 cm). Scéna v iluzivní krajině se sopkou. V oblacích převrácené koňské spřežení s Faëthontem a část zvěrokruhu, nad ním v levé,m horním rohu Jupiter s bleskem. Pod oblaky na zemi spálená krajina, s žíznícími stády, v popředí vlevo vodní božstva, uprostřed pod drapérií personifikace - Léto, Podzim a Zima. Vpravo naříkající Země doprovázená lvem, v jejím klíně Zefyr a Jaro, vyschlá fontána s Heliovnami, jedna z nich se mění ve strom., Slavíček 1993#, 224-226., and Ze sbírky Františka Antonína hraběte Berky z Dubé, v letech 1706-1945 v nostické sbírce v Praze.
Mědirytina (333x 500 mm). Figurální scéna v krajině s architekturou a horami. Dole uprostřed putto s věncem a štítem, nad ním oblak, v něm tři nahé ženy ve společném objetí - múzy umění: Malířství (paleta se štětci), Sochařství (soška), Architektura (kružítko, úhelník). Nad nimi Fáma s trubkou uvádí múzy před olympské bohy sedící na oblacích v čele s Jupiterem (ve tváři rysy Rudolfa II.) a Minervou., Vlnas 2005, 106-107., and Rytina podle obrazu Batholomea Sprangera.
Olej na plátně (158 x 113 cm). Figurální scéna v krajině s architekturou a horami. Dole uprostřed putto s věncem a štítem, nad ním oblak, v něm tři nahé ženy ve společném objetí - múzy umění: Malířství (paleta se štětci), Sochařství (soška), Architektura (kružítko, úhelník). Nad nimi Fáma s trubkou uvádí múzy před olympské bohy sedící na oblacích v čele s Jupiterem (ve tváři rysy Rudolfa II.) a Minervou., Vlnas 2005, 106-107., and Kopie Sprangerova obrazu.
Lept (167 x 222 cm), Jupiter a Merkur v přestrojení sedí u stolu v domě Filémóna a Baucis. and Grafika podle olejomalby Johanna Carla Lotha. Ilustrace v díle Theatrum Artis Pictoriae, které dokumentovalo díla z císařské obrazárny ve Vídni.
Kresba (19, 8 x 17, 9 cm): nahá Léda se chystá spojit s labutí, levou rukou ji objímá okolo krku a pravou odtahuje její křídlo. Vlevo pilířek s patkou., Fučíková 1997#, I/200, and O tématu srov. Exemplum: Léda s labutí. Heintzova kresba je ze čtyř studií (další jsou ve Vídni, Albertina 281, 282 a 434C, viz: Wien, Albertina, Heintz, Leda labutí 2 a 3) k nedochovanému obrazu, který byl ve své době velmi slavný. Díky dvěma dlouhodobým pobytům v Itálii (1584-1591; 1592-1596) byl Heintz důkladně obeznámen s italským uměnám a antickými památkami. Od roku 1591 byl dvorním malířem na pražském dvoře Rudolfa II. Z antických reliéfů s Lédou, kterými se mohl inspirovat, je dnes dochovaná římská kopie řeckého helénistického originálu, která byla od pozdního 15. stol. v Římě, v 16. stol. převezena do Madridu. Stejný antický vzor byl předlohou pro zobrazení Lédy s labutí v pražských vilách císaře Ferdinanda I., na západním průčelí Belvedéru a ve štukové výzdobě stropů ve Hvězdě.
Bronzová soška (v. 33cm): nahý Jupiter, plnovous, pravá noha spočívá na orlu., Chlíbec 2006#, 118-119, č. 49., and Plastika do sbírek NG získána roku 1948 (převod), pochází z valdštejnské sbírky zámku Mnichovo Hradiště. Existuje mnoho replik a variant této kompozice z doby kolem roku 1580.
Olej na dřevě (58, 5 x 76, 3 cm)., Šíp 1968#, č. k. 33., Slavíček 1993#, 163-164., and Obraz byl po roce 1674 a před rokem 1778 patrně v Černínské sbírce, před rokem 1843, ve sbírce dr. Josefa Hosera.Dříve připisováno Janu van den Hoecke a Gerbrandtu van den Eeckhout.
Mědirytina (118 x 156 mm). Na oblaku sedí Léda, obcuje s labutí, za ní putto., Zlatohlávek 1997#, 128, č. 60., and V roce 1945 převedeno do sbírek NG ze zámku Libochovice. (vydal Antonio Salamanca ?). Variace na ztracené dílo Michelangela pro Alfonso d'Este ve Ferraře (srov. též Cornelis Bos, 1537, British Museum, London).
Mědirytina (270 x 421 mm). Scéna po narození Jupitera na Krétě, v jeskyni na hoře Ida, kam uprchla před Saturnem Jupiterova matka a kde jej nymfy krmily medem a mlékem. V popředí sedí mladý pastýř s kozím stádem a psem. Uprostřed muž drží kozu (nymfa Amalthea kojla Jupitera v podobě kozy) za rohy, za nohy jí drží žena (nymfa), na jejím klíně dítě (Jupiter) saje z vemene. Vedle ženy druhá nymfa, v levé ruce drží misku, pravou vybírá plástev medu z úlu., Zlatohlávek 1997#, 138, č. 69., and Pochází ze zámku Libochovice, v NG od r. 1945. Libochovická sbírka grafických listů byla vznikla pravděpodobně z iniciativy Alexandriny Andrejevny Šuvalovové (Zlatohlávek 1997, 8-9). Podle Giulia Romana.
Lept pro frontispis ke knize Pierra Jeana Jouva, Le Paradise perdu (1937 a 1938). Scéna v krajině. V popředí motiv nohou muže, který se topí v tůni, v pozadí na Léda s labutí a na obzoru abstraktní motiv krystalu., Bydžovská, Srp 2006#, s. 90-91, obr. 77, 78., and O tématu srov. Exemplum: Léda s labutí. Šíma ilustroval bibliofilské vydání knihy P. J. Jouva, Le Paradis perdu, k němuž nečekaně použil antický mýtus o Ikarovi a spojil jej s dalším, námětově nesouvisejícím antickým mýtem. Formálně navázal na své obrazy z roku 1936, kde již použil motiv Ikarových nohou trčících z tůně a krajinu s krystalem. Navíc se však v pozadí tohoto výjevu objevuje ještě motiv Lédy s labutí. Antický mýtus zde nabývá zcela jiný význam. Autor "chtěl vytvořit paralelu k hlavnímu Jouvalovu námětu - pádu ve smyslu prvního hříchu...Léda s labutí by tak odkazovala k prvnímu hříchu a pád Ikarův k jeho důsledku" (Bydžovská - Srp 2006, s. 90-91).
Mědiryt (299 x 436 mm). Vlevo skupina aktů: tři sedící ženy, sedící Paris (v levé ruce hůl, v pravici jablko, na hlavě čapka, u nohy pes), za ním Merkur (kaduceus, okřídlený klobouk) proti němu tři bohyně - Juno (u nohy páv), Venuše s malým Amorem přijímá od Parida jablko, Minerva (u pravé nohy štít a helma) drží drapérii . Vpravo nymfa a dva říční bohové. Nad celou skupinou Viktoria (věnčí Venuši), v oblacích Apollón ve slunečním voze v kruhu zodiaku, dvojice jezdců, Jupiter (hořící blesky, žezlo, u nohy orel), za ním Diana (srpek měsíce), pod ním bůh větru se vzdutou drapérií., Zlatohlávek 1997#, 41, č. 14., and V roce 1949 převedeno z NM v Praze. Mědirytina podle kresby Raffaela (dnes ztracená), který se inspiroval reliéfy na antických sarkofázích.
Olej na plátně (221,5 x 92,5 cm): Psyche s Amorem před Iupiterem, okolo olympští bohové., Pujmanová 2008#, 176-177., and Obraz se do galerie dostal v roce 1945 ze sbírky Erwina Nostitze-Rienecka v Praze.
Mědiryt (434 x 328 mm). Uprostřed listu Neptun na voze taženém mořskými oři, uklidňuje bouři. V pozadí na vlnách lodě, v oblacích hlavy dujících větrů. Kolem středového výjevu další příběhy z Vergiliovy Aeineidy doprovázené nápisy. Nahoře nad výjevem s Neptunem, uprostřed zodiak (uprostřed Jupiter, Merkur (caduceus, okřídlený klobouk) a Venuše s Amorem orodující za Aenea u Jupitera). Vlevo Juno na voze taženém pávy a před ní Aeneas s vavřínovým věncem na hlavě, vpravo Venuše na voze taženém holubicemi, před ní Amor (toulec), kolem putti., Zlatohlávek 1997#, 39, č. 12., and Dílo převedeno do sbírek NG roku 1949 ze sbírek NM v Praze. Název Quos Ego je doslovnou citací z Vergilia. List je ilustrací jedné epizody z Aeineidy, příběh Aenea a Dídó, graficky zpracovaný podle malby Raffaela (nedochovala se). Zobrazení Neptuna tišícího bouři bylo velmi oblíbeným ikonografickým typem, jeho smyslem je alegorické vyjádření trestu za neposlušnost větrům, kteří bouři vyvolaly bez jeho svolení.
Kresba perem (390 x 312 cm). Císař Leopold (Sol) na slunečním voze (biga), pod ním Fama (křídla, trubka), kolem něho v oblacích hvězdy a hvězdné satelity jako planety v podobě božstev na vozech tažených příslušnými zvířaty - Luna (Diana, s delfínem), Jupiter (s pávy), Merkur (s kohoutem), Saturn (s hydrou), Mars (se lvy) a Venuše (s hrdličkami). Dole vlevo náhrobek, vpravo Historie (kniha) a Filosofie (žezlo) se skupinou postav., Neumann 1974#, 237-238, č. k. 183, obr. 210., Vlnas 2001#, s. 128 č. I/3.36A., Stolárová, Vlnas 2010#, IX.7, and Oslava císaře Leopolda I. jako českého krále s připomínkou jeho slavných předchůdců a starobylosti Šternberského rodu. Návrh k thesi bratří hrabat Šternberků je připomínkou Leopoldových slavných předchůdců. Císař (Slunce) je obklopen planetárními bohy, kteří jsou metaforicky ztotožněni se členy rodu Šternberků. Podle Šktétova návrhu vytvořil K. Kilian mědirytinu, pozměněna podle připomínek objednavatelů - planetární božstva se stala současně českými panovníky (NK ČR, sbírka universitních thesí, čís. 428).
Dole jsou oba defendenti s personifikacemi Filosofie a Historie, za nimi personifikace sedmera svobodných umění. Historie ukazuje na oblak, pod nímž Fama se dvěma trubkami. Uprostřed oblaku císař Leopold II. jako Apollón-Foibos (antikizující zbroj, vavřínový věnec na hlavě, okolo hlavy záře) na voze taženém čtyřspřežím koní. Zatímco vůz Leopolda-Apollóna stojí, okolo obíhají personifikace planet, panovníci na vozech. Nalevo Rudolf II. (Měsíc), Victoria s palmovou ratolestí mu drží nad hlavou věnec, jede na voze taženém lvem. Napravo Ladislav Pohrobek (Merkur) na voze taženém párem holubic. Uprostřed nalevo Zikmund (Venuše) na voze taženém labutěmi, napravo Ferdinand I. (Mars) na voze taženém párem lvů. Nahoře nalevo Karel IV. (Jupiter) na voze taženém orly a napravo Václav I. (Saturn) na voze taženém draky. Okolo panovníků osmicépé šternberské hvězdy se slavnými příslušníky rodu., Vlnas 2001#, 128 č. I/3.36B., and Císař jako nehybné slunce a knížata obíhající okolo něj jako planety bylo oblíbené téma oslavy císaře..
Rytina (69, 7 x 90, 5 cm, slepeno ze dvou desek). Figurální kompozice na břehu moře. V popředí Leopold I. ve zbroji olivovou ratosletí v rukách (jako Aeneas), po jeho pravici arcivévoda Josef s kotvou (jako Ascanius), za Leopoldem stojí trojice ctností - Zbožnost, Spravedlnost a Síla. V pozadí loď, soptící Etna a výjev pádu Tróje, Harpie, Kyklópové. Na nebesích Aiolus, Juno, Merkur, Jupiter, Venuše a putti., Zelenková 2009#, 114-115., and Univerzitní teze Leopolda Zikmunda z Franckenbergu je věnována císaři Leopoldu I. Císaře přirovnává k hrdinovi Aeneovi a arcivévodu Josefa k Ascaniovi. Autor předlohy se částečně inspiroval výjevy od Pietra da Cortona v Galleria Pamphilj v Římě.